Recenze jsou ze své podstaty subjektivní disciplína, k nějaké objektivitě se lze dobrat jen stěží. Rád si představuji, že by se jí mohl blížit třeba můj názor na zpěvačku Rosalíu (nebo na Queen – absolutní ošklivost zkoncentrovaná do jedné skupiny, s kníratou operní zpěvačkou, kytaristou v galoších, imbecilními skladbami a výpůjčkami z klasické hudby…). Jak je vidět na mém příkladu, i recenzent – nebo možná právě on – podléhá silným subjektivním svodům; většinou je to však způsobené láskou k hudbě, nikoli opakem. Hodí se asi říct, že proti popu jako takovému nic nemám. Naopak: miluji třeba desku Breakaway od Arta Garfunkela, debut Samanthy Fox Touch Me a z těch současných Magdalenu Bay, Kelly Lee Owens či Sayu Gray.

Poměrně běžné je, že se argumenty, jimiž recenzenti chválí nebo naopak odmítají určité dílo, často překrývají. O spisovateli lze s klidem napsat, že už jen opakuje, co řekl, a proto nestojí za to jeho novou knihu číst, stejně jako ho lze pochválit s tím, že géniové píší jednu knihu dokola. O nové desce Rosalíe LUX si tak můžete přečíst, že „posloucháte originální duchovní cvičení a řeší se zde vážné náboženské otázky formou téměř operní árie“ (Oliver Rehák, Deník N); ze zcela totožných důvodů by se však proti téže desce dalo vymezit. Převládá ale jasně první názor – LUX je prý jednou z nejlepších nahrávek roku, dílem, které dokazuje, že i pop může být umění.

Příklad takzvaného artwashingu: firma s pochybnými praktikami sponzoruje prestižní galerii či festival, aby působila kultivovaně a odpovědně. Kolektivní šílenství kolem desky Rosalíe působí podobně – jako jakási forma „popwashingu“. Jde o poslední fázi poptimismu, hnutí, které si klade za cíl dokázat, že pop není jen zábava, ale plnohodnotné umění, dokonce umění vysoké, které se nespokojí s tím, že dobude hitparády, ale rovnou i zlepší naši společnost. Nejsou to prý jen písničky, ale strukturované kompozice, které interpretuje London Symphony Orchestra – dotek mistrů skutečné hudby ulpěl na popové divě, punc pravosti!

Inspirace klasickou hudbou samozřejmě v popu není nic nového. Stejně jako není nová touha po „velkých deskách“, silných prohlášeních. Na této se střídá třináct jazyků – kromě španělštiny němčina, italština, ukrajinština, arabština či japonština: prý pocta světicím napříč kulturami. Operní zpěv, éterické falzety, etno motivy, flamenco, dramatické klavírní balady – ano, snaha o umění je patrná.

Publicista Karel Veselý (Alarm) v hudbě Rosalíe nachází cosi jako „přihlášení se k evropské identitě“. Sám ji přitom chápe jako kulturní hybriditu, jako schopnost překračovat hranice a nevázat se na jeden národní nebo estetický rámec. Pojem „evropská deska“ ale nedává valný smysl – Evropa žádnou jednotnou kulturní identitu nemá (snad s výjimkou křesťanství, které však Rosalía tematizuje jen velmi povrchně). LUX je tak spíše ukázkou kulturní apropriace: nahodilého přebírání prvků z různých tradic, které nejsou integrovány do jednolitého výrazu, ale vrstveny tak, aby vyzněly co „nejumělečtěji“ a nejexotičtěji.

Je možné, že na desce LUX nedokážu patřičně ocenit, jak brojí proti „comebacku konzervativního nacionalismu, který je připraven zrušit všechno dobré“, ale co dokážu ocenit zcela jistě, je urputná snaha poptimistů hledat v uměleckých počinech za každou cenu něco, co tam nikdy nebylo. Je svým způsobem fascinující, kam až je autor ve svém výkladu schopný zajít, aby tento kýčovitý, otravný pop povýšil. Také jsem jako dítě vnímal písně německé eurotrashové skupiny E-Rotic jako přihlášení se ke starým středověkým hodnotám sexuální nevázanosti.

„Yes sir, I can boogie, but I need a certain song,“ zpívaly dívky z popového dua Baccara, předchůdkyně a španělské kolegyně Rosalíe. Tyhle písně to bohužel nejsou. Působí dojmem, jako by Rosalía jednou slyšela Kate Bush a nyní měla pocit, že dělá totéž. Rozhodně to není ani deska pro milovníky opery – a to mohu jako obdivovatel Wagnera a Pucciniho říct naprosto objektivně.

Rosalía: LUX, Columbia, 60 min., vyšlo 7. 11. 2025