Nejistí muži

Na facebooku koluje krásné video, v němž hudebník Daniel Johnston, už notně zmožený životem, z posledních sil zpívá píseň True Love Will Find You in the End. Jde o záznam z bytového koncertu, tzv. Tiny Desk vystoupení, které pořádá hudební platforma NPR – prostor, kde umělci nejen předvádějí svůj talent, ale také se v malém prostoru na intimní úrovni propojují s publikem. Něco z té atmosféry dýchne i přes obrazovku telefonu; Johnston tu působí křehce, zranitelně, snad i trochu nejistě. Nebyla to jeho poslední píseň – zemřel až o několik let později –, ale tak na posluchače působí. Nedá se říct, že by byl soulovým zpěvákem v klasickém slova smyslu, člověkem s nespoutanou energií, mohutným vokálem a něčím až nadpozemským v hlase. Přesto jde o soulovou hudbu v tom nejčistším významu slova, hudbu duše. V komentářích pod videem stojí hned na prvním místě prostý povzdech: „Nechápu to.“ Načež mu někdo odpoví: „Pochopíš to časem, neboj se.“

Na právě vydané desce A Man for All Seasons se o tom přesvědčil i Saul Adamczewski, „zlobivé dítě“ a hlavní skladatel britské kapely Fat White Family (odkud byl ovšem pro své nezvladatelné chování vyhozen). A to je škoda, protože nejlepší deska Fat White Family, Serfs Up! (2019), na níž se podílel, patří zároveň k nejlepším britským nahrávkám poslední dekády. Adamczewski s ní ale spokojen nebyl – připadala mu málo radikální, příliš melodická. Hrozil odchodem z kapely, a když se nakonec vrátil na nahrávání nových skladeb, přišel s nápadem, že by zpěvák Lias Saoudi tentokrát vůbec nezpíval. Místo toho nabídl jen instrumentální dronové plochy, které sám nahrál. Kapele pustil čtyřicet minut vrzání a divil se, když mu ukázali, kde jsou dveře. Nutno dodat, že tehdy procházel několikaletou závislostí na heroinu a cracku, kterou poměrně sugestivně popisuje Saoudi ve své knize Ten Thousand Apologies. Překvapí vůbec někoho, že po zbavení se závislosti Adamczewski nahrál svou dosud nejpřístupnější, posluchačsky nejvstřícnější desku plnou nádherných balad?

„Promarnil jsem příliš času tím, že jsem si myslel, že jsem v pořádku. Jestli je čas lékař, myslím, že dnes v noci zemřu,“ zpívá s odzbrojující upřímností Adamczewski – a vy se neubráníte dojmu, že i když rozhodně nemá andělský hlas, v té písni je něco, co se blíží zážitku, jaký můžete mít při poslechu Otise Reddinga, The Staple Singers, soulového období Tima Buckleyho či těch nejtišších, zasněných momentů Deana Warehama (Galaxie 500). Adamczewski dnes do tajemných dálek volá na nebožtíka Leonarda Cohena: „Ty chceš víc temnoty, já chci nevidět.“ Je to až duchovní vytržení člověka, který pochopil, že se za hudbu nemusí schovávat – a fakt, že by asi žádnou pěveckou soutěž nevyhrál, ještě neznamená, že nemůže natočit nejlepší soulovou desku roku. Do budoucna plánuje Adamczewski country album nahrané v Memphisu a také návrat do Fat White Family. Kdo by nemiloval šťastné konce?

Insecure Men: A Man For All Seasons, Fat Possum Records, 36 min., vyšlo 7. 11. 2025

Burroughs a Waits

Mexico City, září 1951. V baru sedí Čarostřelec. Miluje Joan. Spolu si hrají na Viléma Tella. Jenže i Čarostřelec (spisovatel William S. Burroughs) se jednoho dne utne. Moderní přepis klasické opery Čarostřelec v režii Roberta Wilsona měl premiéru v roce 1990. Inscenace slavila ohromný úspěch a od té doby se dočkala mnoha uvedení po celém světě. Nyní se konečně představí i v české premiéře v Divadle Komedie. Písně Toma Waitse naštěstí zazní v anglickém originále s českými titulky.

The Black Rider, režie Veronika Kos Loulová, Divadlo Komedie, Praha, premiéra 29. 11. 2025

Nová Patti Smith

„Měla jsem se narodit na Silvestra, ale na svět jsem přišla už o den dřív, uprostřed velké sněhové bouře. Tím jsem matce překazila příležitost získat propagační novoroční dar v podobě raného prototypu mrazničky.“ Patti Smith přichází se svou dosud nejintimnější knihou. Chléb andělský vychází u příležitosti padesátého výročí vydání legendárního alba Horses (vyšlo 10. listopadu 1975) a slavná zpěvačka, spisovatelka a fotografka v ní čtenářům líčí své dospívání, první lásky i počáteční fascinaci uměním.

Patti Smith: Chléb andělský, přeložil Martin Pšenička, nakladatelství Dokořán, 280 str.

Němcovy nudle

„Podívejte, já nejsem akademik, co je mi do kánonu. Jsem spisovatel a o literatuře mám vlastní představu, která se utvářela hlavně psaním. Mám nějaké vtělené, propsané vědění. Nechci, aby to znělo domýšlivě, ale troufám si říct, že mě nikdo na vařené nudli neutáhne. Vím docela přesně, proč jsou zajímavé texty Petra Borkovce, ale ne Karin Lednické, proč stojí za to číst Marka Šindelku, a ne Patrika Hartla nebo Jakuba Stanjuru,“ láká na svůj výběr těch nejlepších českých povídek editor Jan Němec.

Na solar: Nejlepší české povídky od roku 1989, editor Jan Němec, Host, 423 str.