Cameron Crowe se ocitl ve správný čas na správném místě. V roce 1964, když mu bylo sedm let, ho matka vzala na koncert „nějakého kluka jménem Bob Dylan“, který hrál v tělocvičně místní školy. Ve čtrnácti letech začal pro magazíny Creem a Rolling Stone dělat rozhovory s kapelami, které tehdy projížděly Kalifornií – trávil čas s Eagles, Yes, Fleetwood Mac, The Allman Brothers Band, The Who nebo Led Zeppelin. Právě to, že s nimi skutečně čas trávil, je v tomhle příběhu nejdůležitější.

Hrstka hudebních novinářů, kteří si dnes dokážou psaním o hudbě alespoň něco málo vydělat, by nad možnostmi, jaké měl Crowe, jen nevěřícně kroutila hlavou. Když jsem kdysi dělal rozhovor s Lemmym z Motörhead, dostal jsem na něj tehdy na festivalu asi patnáct minut – z nichž Mistr strávil téměř veškerý čas tím, že si v alobalu připravoval své „občerstvení“. Nabídl mi, jestli si také nechci potáhnout; s díky jsem v těch sedmnácti letech odmítl. Srovnejte to s osmnácti (!) měsíci, které Cameron Crowe strávil s Davidem Bowiem v Los Angeles kvůli článku pro časopis Rolling Stone. Tehdy doprovázel Bowieho na večírcích s Ronniem Woodem z The Rolling Stones i ve studiu při nahrávání s Iggym Popem, trávil s ním dny i noci v bytech, které si Bowie v Los Angeles pronajímal – a byl tak přítomen nepoměrně většímu množství rokenrolových historek než já.

Jeho mentorem byl legendární novinář Lester Bangs z časopisu Creem, jehož psaní místy připomínalo spíš halucinační proudy vědomí Williama S. Burroughse a s tím, jak se o hudbě píše dnes, nemělo zhola nic společného. Jeho kritika byla často jedovatá, až brutální, ale díky erudici a zjevné lásce k hudbě ho respektovaly i kapely, které nemilosrdně cupoval. Bangs byl lepší spisovatel než Crowe, ale v případě knihy The Uncool to vlastně vůbec nevadí. Naopak: číst autobiografii, která není primárně o autorovi samotném (části o jeho rodině jsou v knize zdaleka nejnudnější, ale je pochopitelné, že se Crowe na stará kolena rád dojímá), ale o lidech (zajímavějších než on, což tuší i sám autor), které na své cestě potkal, je překvapivě osvěžující. Jeho největší zbraní bylo poslouchat. Zní to snadně, ale není to zas tak lehká disciplína: vědět, kdy je lepší mlčet než zpovídanému nutit vlastní názory, často odlišuje průměrný rozhovor od skvělého.

Tuhle knihu lze chápat i jako jistou zpětnou omluvu za film Na pokraji slávy (2000), který sice ve své době mezi teenagery získal téměř kultovní status, bylo to ale spíš tím, že se dobře trefil do období, kdy se filmy tohoto typu – takzvané coming-of-age příběhy o strastech dospívání – ještě prakticky netočily. V Na pokraji slávy se totiž Crowe (jako scenárista i režisér) uchýlil ke zbabělému kompromisu, kvůli němuž se musel Lester Bangs obracet v hrobě. Věděl, že historkami o setkáních s desítkami kapel, které už dnes málokdo poslouchá, producenty nejspíš neoslní, a tak vytvořil kapelu fiktivní, do níž své zážitky rozmělnil. Tím jim bohužel vzal i veškeré kouzlo. Totéž platí o hudbě, která ve filmu zní. Zvuk Stillwater, oné fiktivní kapely, byl pečlivě stylizovaný tak, aby působil jako „ztracená“ rocková skupina z počátku 70. let. Znělo to naprosto příšerně. Pamatuji si, jak si ten film na střední škole jedna spolužačka velmi oblíbila a myslela si, že vypráví o ní. Její sen stát se groupie slavných světových kapel skončil nešťastně, ale vlastně příznačně – v backstagi pražského klubu Vagón po koncertě jedněch obskurních, obstarožních českých rockerů. Ukazuje to, že některé sny si znovu prožít nelze, i kdybychom po tom sebevíc toužili. Je bezpečnější si o nich jen číst.

Kniha The Uncool (českého překladu se zřejmě nedočkáme, ale Croweovo psaní je poměrně přímočaré a pro kohokoli se základní znalostí angličtiny jde o snadné sousto) je povinnou četbou pro všechny, kdo považují konec šedesátých a začátek sedmdesátých let za vůbec nejlepší období v historii hudby. Připomíná obyčejnou, ale důležitou věc: jak silně nás hudba v určitém věku dokáže zasáhnout. Číst si ten nikdy nesepsaný životopis Lestera Bangse (zemřel ve třiatřiceti letech) by asi byl větší odvaz. O těch nejdivočejších časech ale odjakživa nejvíc vyprávějí skautíci.

Cameron Crowe: The Uncool, vydal Simon & Schuster, 322 str.