Jen málokterá rock’n’rollová postava byla v tuzemském mediálním prostředí opředená tolika mýty a vysloužila si tolik divokých interpretací jako Patti Smith, básnířka a punková kněžka newyorského undergroundu první poloviny sedmdesátých let. „Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé.“ Těmito slovy, recitovanými do jednoduchého klavírního doprovodu, začíná deska Horses. Neobyčejně silné album, spojující syrový a přímočarý rock s dlouhými, extatickými skladbami, často pojatými spíš jako podklad pro sugestivní recitaci. Právě k padesátému výročí vydání tohoto legendárního alba vychází (v českém překladu souběžně s originálem) i nová kniha Patti Smith, Chléb andělský.

Zpěvačka, spisovatelka a fotografka v ní líčí své dospívání, počáteční fascinaci uměním i první lásky. Podle nakladatele jde o její dosud nejintimnější knihu. Nic jiného asi ani říct nemůže, vzhledem k tomu, kolik toho Patti Smith o svém životě už napsala: Just Kids byla kronikou jednoho nenaplněného vztahu s Robertem Mapplethorpem, v M Train zase mluví víc o své zálibě v pití kávy než o své tvorbě. Chléb andělský je pak hlavně úmorně detailním popisem jejího dětství a manželství s Fredem Smithem. K formátu autobiografie má Patti Smith s lehkou nadsázkou podobný vztah jako spisovatel Ladislav Fuks, který o svém životě kdysi napsal pět set stran – a neřekl o něm takřka nic. Co je dobré pro umělce, nemusí být dobré pro čtenáře. Můžeme si stokrát říkat, jak je skvělé, že Patti není nostalgická a hledí pořád dopředu, ale jen málokdy při čtení jejích vzpomínek zažijete nějaké skutečné vtažení a napojení.

Jen na autorskou neobratnost to přitom svádět nelze. Mnohem horší spisovatel než ona, herec Al Pacino, to ve své knize Sonny Boy (v českém překladu 2025) dokázal. I když jen obyčejně vzpomíná na jedno běžné odpoledne ze svého dětství: „U řeky Bronx River, zhruba čtyři bloky od našich domovů, stály holandské domy. Byly to starobylé budovy, které postavili Holanďané, když se usadili v této zemi. Byly zchátralé, ne však zcela opuštěné. Podél řeky rostla divoká, nezkrocená vegetace: hustý plevel, který byl vysoký jako my, a bambus, který děcka rozsekávala a dělala z něj nože, luky a šípy,“ cítíte z toho pulzující, byť notně omšelé město. Je to proto, že Al Pacino nepíše pouze o sobě – jeho vzpomínky by mohly stejně tak dobře patřit tisícům jiných kluků. Věci, o kterých mluví, čas a místa přesahují. Patti Smith se naproti tomu utápí v margináliích a žádný klíč k tomu, jak ji více poznat, nenabízí.

Její popisy všech dětských nemocí, které ji postihly, a chudoby, v níž vyrůstala, se v něčem snad až blíží románu Tove Ditlevsenové Kodaňská trilogie, kde hlavní hrdinku také stíhá rána za ranou. Ditlevsenová však při psaní volí způsob, kdy věci kolem stále vidíme a vnímáme dětskýma očima, což je jednak mnohem více vtahující a také o něco méně egocentrické. Když Patti Smith popáté vzpomíná, kterak nemocné kamarádce ukradla ze šperkovnice jakousi sponku a styděla se za to, máte chuť křičet: Je to už asi sedmdesát let, koho to zajímá, proboha! Zklamán bude i čtenář, který by čekal, že se aspoň dozví něco o tehdejším New Yorku (pokud za to nepočítáme pár povzdechů Patti Smith o tom, jaký byl kytarista a zpěvák kapely Television Tom Verlaine, s nímž spolupracovala, pěkný hoch). V takovém případě je lepší sáhnout po biografii Under a Rock: A Memoir od kytaristy Blondie Chrise Steina nebo po česky nedávno vydané knize Davida Byrnea z Talking Heads Jak funguje hudba (viz Echo č. 48/2025).

Hlubších vhledů do tehdejší hudební scény se v Chlebu andělském také nedočkáte, ale aspoň Patti Smith uvádí na pravou míru pár historických nepřesností, které roky kolovaly v různých českých textech o ní – třeba že producent nahrávky Horses John Cale (The Velvet Underground) ležel většinu času nepřítomně pod mixážním pultem a kapele s hledáním jejího zvuku nijak nepomáhal. Jak tyto domněnky a novinářské „urban legends“ vůbec vznikly? Před psaním tohoto textu jsem zapátral v archivech, co o Patti Smith kdy napsali nestoři české hudební publicistiky – Jiří Černý, Ivan Wünsch a Vojtěch Lindaur. „Bez Patti Smithové by ‚ženy v rocku‘ pořád byly hopsalky,“ hlásí časopis Rock & Pop v roce 1991. Psát texty o někom, koho člověk zná jen z desek a zprostředkovaných historek, jistě není jednoduché – většina současných hudebních publicistů by článek bez použití internetu vůbec nedokázala napsat. I tak ale překvapí, nakolik se jejich psaní spoléhalo na dlouhé citace ze zahraničního tisku (New Musical Express, Melody Maker) a ne úplně důvěryhodného vypravěče v podobě Ivana Krále.

Ten s Patti Smith hrál v kapele, a měl by tak mít historky takříkajíc z první ruky. Kromě toho, že si některé klasicky přibarvoval, byl vždy až příliš oslněn slávou lidí kolem sebe – nejspíš syndrom československého uprchlíka, který se ocitne ve velkém světě (například Iggy Pop s Davidem Bowiem vzpomínali, jak je Král při jednom společném večeru neustále pozoroval a imitoval každé jejich gesto). Když tehdy autoři časopisu Rock & Pop vytáčeli jeho číslo, měli být k jeho historkám přece jen asi trochu obezřetnější. Královy vzpomínky totiž často připomínají spíš halucinace nebo nepříliš povedenou parodii: „A pak jsem prvně uviděl Patti Smith, jak čte nějaký básničky, taky tam četla i Yoko Ono a jiný. Ale ta Patti, to byla síla! A šel jsem přímo za ní, že potřebuje basáka. Patti jako šéfová? No to víš… ženská. Byly problémy, láska v bandu.“

Fascinace českých hudebních novinářů touto umělkyní je v něčem příznačná i z dnešního pohledu. Patti Smith chodila v pánském oblečení, neholila si podpaží – sama ale vždy říkala, že se nikdy necítila jako kluk v ženském těle, jen chtěla mít stejné příležitosti jako muži. Publicista Pavel Klusák nedávno vydal knihu Ženská práce. Po letech koketování s bojem proti patriarchátu se konečně osmělil a nyní na příkladu několika umělkyň vysvětluje, že to, co je pro muže samozřejmostí, pro ženské autorky stále znamená výzvu a bitvu navíc. Je ale otázka, jestli by to takhle Patti Smith sama vnímala. V Chlebu andělském uvádí jako nakonec největší problém to, že po ní její vydavatelství chtělo, aby v písních nebyla sprostá slova (to samé se vyžadovalo i po mužských umělcích), a také že ji jednou chtěli během focení vyretušovat a lépe nasvítit – což odmítla. Chtěla, aby vypadala přirozeně, se všemi nedokonalostmi ve tváři (vyretušovaný „knírek“!), ne jako Patti ve verzi modelky, a všichni to nakonec bez problémů akceptovali.

Když Klusák v předmluvě vyjevuje svůj strach, zda tím, že píše knihu on, stárnoucí bílý muž, nepřipravuje mladé publicistky o hlas, lze si jen těžko představit, jaký šok utrpí, až si v Chlebu andělském přečte, kterak mužští návštěvníci koncertů nabízeli Patti Smith kromě sebe i své holky – umělkyně na to přitom nevzpomíná zrovna s nevolí. „Měla ovšem mužské partnery, a tak váhala nad způsobem, jak přijmout svou femininní stránku,“ přemítá Klusák a dál se noří do minulosti – Patti Smith prý dávala přímočaře najevo, že jí třeba taková Debbie Harry byla proti srsti; údajně proto, že zpěvačka Blondie se svým zjevem popového sexsymbolu byla prostě jiný typ. Je ovšem otázka, nakolik je tohle opět jen převzatá vzpomínka Ivana Krále, který s oběma zpěvačkami vystupoval. Tahle redukce významu Patti Smith z hlediska dnešních témat kulturních válek se jistě dala očekávat, ale je přece jen poněkud nešťastná a hodila by se spíš do podcastu Krása Lindy Bartošové. O „odslečinkované módě“ (Klusák omdlévá) a „provokující bisexualitě Patti Smith“ (kterou v rámci mediálně vděčné kontroverze ráda zveličovala) psal už Jiří Černý – nedá se tedy říct, že by se téma ženské síly a vzdoru vůči konvencím zvedalo až nyní. Naopak, Černý, Wünsch i Lindaur se zpětně jeví jako velmi progresivní publicisté – staří chlapi, kteří Patti Smith naprosto adorovali („podařilo se jí být ještě obávanější, když mluvila, než když zpívala“) a nikdy je nenapadlo, že by k ní nemohli mít naprosto stejný vztah jako třeba k The Rolling Stones. To právě Patti Smith vyzdvihovala výhradně mužské hrdiny – od Morrisona přes Dylana až k Rimbaudovi.

Zdá se, že kolem Patti Smith si všichni vytvářeli své vlastní mytologie. Sama od útlého dětství věděla, že chce být umělkyně – takový typ žen bývá dost otravný a ve své urputné snaze tuto touhu naplnit často zapomínají, že k tomu je potřeba i něco jako talent. Ten Patti Smith naštěstí měla, stejně jako chuť se neustále učit, hledat cesty k většímu poznání sebe i věcí, které nás přesahují. Silácké řeči o tom, jak ukázala všem ženám, že také mohou být umělkyně, jsou ale trochu směšné: ne, nemůžou. Stejně jako nejsou všichni muži, kteří kdy vzali do ruky kytaru, umělci. A dokonce ani všechny básnířky nejsou nejlepšími autorkami svých memoárů.

Patti Smith: Chléb andělský, přeložil Martin Pšenička, Dokořán, 280 str.