Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Od té doby v deníku Echo24. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Minulý týden byl pro establishmenty na mnoha místech evropského kontinentu strašlivý. Dvakrát byly vystaveny testu, zda jsou schopny zastávat zájmy občanů a mají právo mu vládnout, a dvakrát propadly. Nevědí to, ale následky se s nimi povlečou dlouho, protože není snadné to zapomenout. Nejprve v Německu narozený islamista libanonského původu najel autem do účastníků akce gay pride v Berlíně. Zranil řadu lidí a jednu účastnici, mimochodem Polku, zabil.
To, jak se choval jistý muž loni na Chebsku, „představuje určité divokovýchodní praktiky, kterými se snažil něčeho domoci. Jestliže je zvyklý ve své mateřské zemi řešit spory tímto způsobem, tak ať si je tam řeší. Do naší společnosti takové metody nepatří“. Kdo to řekl? Okamura? Rajchl? Nebo snad nějaký „obránce demokracie“ takto popsal chování nějakého Rusa? Ne, ta slova pronesl soudce Okresního soudu v Chebu Miroslav Tomis na adresu obžalovaného Ukrajince.
Není nijak originální postřeh, že i země, které nejsou vůbec žádné demokracie, považují za nutné provozovat rituály vytvářející fikci, že demokracie jsou. I komunistické režimy, ač se prohlašovaly za státy nového typu, stále měly ústavy a konaly volby. Sice nesvobodné a prakticky bezvýznamné, ale ten rituál, s nímž měly spoustu starání, považovaly za nutné provozovat.
Lze odhadovat, že naprosté většině lidí po celém světě se nestýská po dr. Anthonym Faucim. Jeho dědictví je značně kontroverzní, ale to myslím není ten hlavní důvod. Ten je prostý – nikdo netouží vidět hlavní tvář reakce amerického a tím do značné míry globálního zdravotnického establishmentu na covidovou pandemii, protože nikdo netouží si připomínat covidovou pandemii. Stalo se to, co se stalo po epidemii španělské chřipky po první světové válce. Na epidemii, jež zabila víc lidí než válka, tehdy lidé rychle přestali myslet. Nepřipomínali si ji, nemoralizovala se, nepsalo se o ní, nevztyčovaly se kvůli ní morové sloupy.
Již jsme doporučovali Eda Westa jako jednoho z nejlepších britských komentátorů a máme příležitost to zopakovat. Ve svém posledním textu West srovnává bezpečnost letecké dopravy s veřejnou bezpečností v Británii. Bezpečnost letecké dopravy se totiž za poslední půlstoletí úžasně zvýšila; natolik, že nehody, k nimž dnes dochází, často nejdou na vrub běžné chyby nebo závady, nýbrž nějaké neproniknutelné podivnosti, třeba náboženského pominutí pilota. Zatímco v roce 1970 připadalo na jeden milion letů asi 6,5 smrtelných havárií, v roce 2025 to bylo při ohromném nárůstu letů méně než 0,5.
Americká pravice v těchto týdnech podává další důkaz své tradiční neschopnosti vykonávat vliv ve sféře popkultury. Elon Musk a pár dalších lidí vedlo vytrvalou kampaň proti filmu Christophera Nolana Odyssea. Výsledek? Odyssea se už týden po premiéře zřejmě zaplatila a je na dobré cestě předčit fenomenální úspěch předchozího režisérova filmu Oppenheimer.
Když si Britové v roce 2016 odhlasovali vystoupení z EU, bylo možné z eurohujerských kruhů slyšet výzvy, že podmínky vztahu, které EU s nově samostatným sousedem vyjedná, musí být tvrdé. Aby se předvedlo všem, kteří by snad v Evropě měli podobné cukání, že opustit EU se nevyplácí. Jejich tužby byly vyslyšeny, i když trochu jinak, než si představovali.
Když reportér listu The Wall Street Journal Bojan Pancevski v srpnu 2024 zveřejnil text, v němž poprvé shrnul základní fakta o tom, jak Ukrajinci v roce 2022 zničili podmořské potrubí plynovodů Nord Stream, někteří na něj reagovali s jistou nedůvěrou. Dílem proto, že výbuch byl do té doby zahalen informační mlhou. Různí politici a „zdroje“, západní i východní, vypouštěli náznaky zaručených informací, kdo sabotáž spáchal.
V dnes vycházejícím vydání týdeníku Echo přinášíme recenzi knihy reportéra Wall Street Journal Bojana Pancevského o sabotáži plynovodu Nord Stream. Doplňme ještě úvahu o budoucnosti Ukrajiny, k níž kniha provokuje. Jak zmiňujeme v recenzi, celá operace byla plánována a prováděna nejen jako útok na Nord Stream, ale jako paralelní útoky na dva podmořské plynovody – Nord Stream v Baltském moři a TurkStream v Černém. Jižní část operace ale nevyšla. Pancevski píše, že jeden z vůdců akce, kterého označuje přezdívkou Generál, se mu v rozhovoru mnohem později svěřil, že je možná dobře, že sabotáž TurkStreamu nevyšla. Erdoğan by si to prý nenechal líbit tak jako Němci.
Budoucí britský premiér Harold Macmillan byl v roce 1943 cosi jako vládní zmocněnec ve Francouzské severní Africe, již Spojenci krátce předtím ovládli. Letadlo, kterým odlétal, při startu havarovalo a začalo hořet. Ošklivě popálenému Macmillanovi a dvěma dalším členům posádky se z něj podařilo dostat ven, uvnitř ovšem zůstal ještě francouzský důstojník. Macmillan se pro něj vrátil, vyprostil ho a vzápětí letadlo vybuchlo. Toto jeho statečné chování udělalo na ty, kdo byli jeho svědky, velký dojem. Avšak, jak upozorňuje Macmillanův životopisec D. R. Thorpe, Macmillan tento čin ve svých obsáhlých memoárech nezmiňuje.
Těžko si vzpomenout, kdy existoval takový rozdíl mezi prožíváním summitu NATO u nás a v ostatních členských zemích a ve světě. Souboj, který poslední týdny saturoval naši politickou scénu, se sice nominálně týká zahraniční politiky, ale v zahraničí nikoho nezajímá a je zaznamenáván pouze jako kuriozita. Skoro by se pozorovatel mohl ptát, jak to ti Češi dělají.
Maciej Ruczaj nedávno v komentáři Štrasburk ví lépe? (Echo24.cz 14. 6. 2026) upozornil na deklaraci zástupců ministerstev zahraničí členských zemí Rady Evropy, kteří se sešli v květnu v Kišiněvě. Ti vyzvali Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby víc dbal práv členských zemí rozhodovat o tom, které cizince vpustí na své území. Ač jejich apel byl zahalen do „europeistických“ termínů jako princip subsidiarity, v kultuře, kde se považuje za nepatřičné, když politici hodnotí rozhodování soudů, šlo fakticky o nebývale ostrou výhradu.
Předběžné opatření Ústavního soudu je krize, která byla hned v několika momentech bohužel logická a předvídatelná – v tom, že prezident Pavel sáhl po instanci, u níž mohl odhadovat úspěch; v tom, že jeho spor s ministrem Macinkou se od té doby, kdy odmítl jmenovat Filipa Turka ministrem, jen rozrůstal a rozrůstal a premiér Babiš ho nebyl schopen moderovat; ale i obecněji v tom, že asertivita českých prezidentů po schválení přímé volby zákonitě roste. Zároveň lze říct, že ten spor šel hned v několika momentech zastavit.
Místopředsedkyně středočeské ODS Kateřina Jurigová okomentovala nedávno na síti X setkání představitelů své strany s vůdci Milionu chvilek pro demokracii slovy: „Upřímně nevím, proč se má nejsilnější opoziční strana zpovídat partě kolem Milionu chvilek, která na nás za normálních okolností nenechá nit suchou.“ Nejvíce na tom asi stojí za pozornost dvě věci: Zaprvé, že současná politika ODS je polarizující, aniž by kohokoli uspokojila – mezi komentáři převažovaly kritické, ovšem od lidí, kteří nepůsobí jako tradiční voliči ODS.
Některým věcem zřejmě nelze zabránit, například tomu, aby se ujala a byla takříkajíc kanonizována story o „politickém nátlaku“ na Fakultu humanitních studií UK. O případu jsme psali; šlo o to, že fakulta zrušila kurz úvodu do klimatické krize, kde byla jako příklad podmínky absolvování uvedena prezentace „sabotáž toku fosilních energií“. To si vzal veřejně na mušku ministr Macinka, ale prokazatelně až týden poté, co fakulta sylabus kurzu změnila a vyučujícího doktoranda odvolala. Teoreticky je jistě možné, že někdo začal s vykonáváním tlaku již dřív a v zákulisí.
Z toho nikdo nevychází dobře. Ani prezident, ani vláda, v ní jmenovitě premiér Babiš a ministr zahraničí Macinka, ani Ústavní soud. Co se týče geneze sporu, je zřejmá, jde o vendetu za to, že prezident odmítl jmenovat motoristickou ikonu Filipa Turka ministrem. Poukazovali jsme v minulosti na to, že bránit či zabránit jmenování nějakého ministra se v minulosti snažil každý prezident – výjimečně, ale snažil. Těžko můžeme očekávat, že prezidenti zejména od té doby, kdy jsou přímo voleni, budou ve využívání této možnosti zdrženlivější.
Známý investor Marc Andreessen v prosinci roku 2024 promluvil v podcastu Bari Weissové o tom, proč se on a řada lidí ze Silicon Valley před volbami otevřeně přiklonili k Donaldu Trumpovi. Vyděsila ho politika Bidenova Bílého domu v oboru umělé inteligence. Ze schůzek v Bílém domě nabyl dojmu, že administrativa hodlá vzít vývoj AI pevně do ruky a nechá prosperovat jen několik velkých firem. „Výslovně nám řekli, neinvestujte do AI startupů,“ říká Andreessen.
Danuše Nerudová včera mazala. Bohužel jsme podcenili její ochotu uchýlit se k tak pokleslému kroku, jímž smazání tweetu beze slova vysvětlení je, a nepořídili jsme si screenshot, musíme ho tedy popsat po paměti. Její text byl přibližně o tom, že Andrej Babiš ohrožuje naši bezpečnost neochotou vydávat dvě procenta HDP na obranu, což je nyní oficiálně potvrzeno z NATO. Důležitá byla pod ním připojená grafika. Ta byla variací na tweet ČT24 z 11 hodin 36 minut středečního dopoledne: „Generální tajemník NATO Mark Rutte potvrdil, že Česká republika a rovněž Slovinsko a Albánie loni nesplnily závazek vydávat na obranu 2 % HDP“.
To, že se náš úhledný svět rozpadá, je myslím už nezpochybnitelně určující zkušenost současné doby. To nemá být výzva ke katastrofismu, nýbrž jen konstatování, že mentální modely všech možných oblastí lidského a společenského života, s nimiž jsme vyrostli, se prostě ukazují jako velmi omezené. V mezinárodní politice je už omšelou rétorickou figurou, že Fukuyamův konec dějin, triumfálně vyhlašovaný po konci studené války, se dokládá (i když Francis Fukuyama si dal pozor, aby předpověděl, že po logicky vyhlížejícím cílovém stavu liberální demokracie přijde něco dalšího...).
Čerstvá místopředsedkyně sněmovny Barbora Urbanová už ve svých 34 letech není žádná teenagerka. Právě proto může posloužit video, jež na oslavu jejího zvolení do funkce vyrobil mediální tým její strany STAN, jako exponát infantilizace, jež se této strany, ale i jiných složek antibabišovské koalice, zmocňuje. Událost, které se marketéři chopili, popravdě řečeno po velké oslavě nevolá. Urbanová byla zvolena na základě politických dohod, tak jak jsou místopředsedové sněmovny vždy voleni. A to dohod, v nichž STAN tahá za kratší konec
Ed West, jeden z nejlepších stylistů mezi mladší generací britských komentátorů, označil v nedávném sloupku skotskou vládu za „wuchanskou laboratoř příšerných nápadů v britské politice“. Psal o nově zvoleném skotském poslanci, který nemá nejen britské občanství, ale ani pořádné povolení k trvalému pobytu, jen studentské vízum. To by zatím ve zbytku Spojeného království nešlo – s důrazem na „zatím“, protože snaha umožnit postupně cizincům volit se projevuje všude v západním světě.
V roce 1988, kdy proti sobě stanuli v prezidentských volbách George Bush starší a Michael Dukakis, byl v kampani odvysílán televizní spot, který vešel do politických dějin. Tedy do dějin toho, jak je rasa využívána a zneužívána v politické komunikaci. Šlo o téma, jež je v politice vždy přítomné, nicméně v Americe 70. a 80. let rezonovalo v Americe zvlášť silně – téma trestní politiky, přičemž demokrati byli ti měkcí, republikáni ti tvrdí. I včerejší odsouzení zdejší SPD za její plakáty z volební kampaně v roce 2024 lze vidět jako pokračování této ságy.
Václav Moravec, ikona nedělních televizních politických debat, v březnu s bouchnutím dveřmi opustil po dvou desetiletích veřejnoprávní televizi. V neděli spustil své vlastní vysílání na placeném modelu. Moravec nepochybně představuje jistou kvalitu, veřejně přístupná část jeho rozhovoru s ministrem Petrem Macinkou to potvrdila, další ohlášení hosté jeho pořadů (je jich více) jsou rovněž „prvoligoví“. Jde sebevědomě do čelního střetu se svým bývalým zaměstnavatelem – vysílá ve stejném čase jako Česká televize svou nedělní debatu, někdejší Otázky. Power move, jak by řekli Američani.
O některých sférách společenského života říkáme, že je to svět sám pro sebe, a když občas jejich činnost vyhřezne na veřejnost, je to roztodivná podívaná. Andrej Babiš teď, zřejmě z iniciativy své vedoucí Úřadu vlády, zahájil rozsáhlé hýbání škatulaty různých rad pro něco z Úřadu vlády pod jednotlivá ministerstva. Sám to na počátku zdůvodnil mimo jiné tím, že je kritizován za to, že je na úřadu moc odborů, což jsme si tedy nevšimli, že by to za poslední léta někoho zajímalo. Nicméně je to plně v jeho kompetenci.
V jednom z minulých textů jsme zmiňovali, jak zajímavým průhledem do íránské revoluce je kniha íránské literární historičky Azar Nafisiové Číst Lolitu v Teheránu. Některé naše představy o totalitním režimu a o muslimské zemi potvrdí, v jiných nás naopak překvapí. Asi málokdo z nás si třeba představoval, že v roce 1988, uprostřed iráckých náletů na Teherán, se ve městě konal filmový festival se sérií projekcí filmů tehdy nedávno zesnulého režiséra Andreje Tarkovského.
Měl bych skromný návrh, jak přispět do mozaiky vzpomínání na minulost česko-německých vztahů. Křišťálová noc byla docela významnou událostí v předvečer druhé světové války. V encyklopediích se dočtete, že k tomu došlo v Německu. Z dnešního hlediska to není přesné. K pogromu došlo na území dnešních tří států – Německa, Polska (protože se změnily německé hranice) a České republiky. Protože české pohraničí už bylo po Mnichovské dohodě součástí říšské župy Sudety.
Srovnávání životní úrovně v Evropě a v USA je jedním z těch témat, o nichž diskuse nikdy neustane. Je to téma jako dělané k tomu, aby si do něj každý promítal své osobní preference, a zároveň se zdá být rozhodnutelné nějakými objektivními kritérii – ty diskuse se hemží tabulkami a grafy. Diskuse se zpravidla spouští kdykoli, když někdo na sociálních sítích zmíní oblíbený (pravdivý) faktoid, že stát Alabama má srovnatelný HDP na hlavu jako Německo, a probíhá podle předem známého scénáře. Pro jedny je dolar král, jiní se tasí s trumfy v podobě evropského zdravotnictví a MHD.
Flotila do Gazy je jeden těch jevů, které ti z nás, kdo nejsou bojovníky za Palestince, vnímají asi tak, jako vnímají ti, kdo nejsou fanoušky pop music, zprávy o jejích hvězdách – donesou se k nim jen excesy bulvárně nejvděčnějších protagonistů. Takže víme nanejvýš to, že loni se této akce zúčastnila Greta Thunbergová, že byla zadržena v Izraeli a stěžovala si na nelidské zacházení ve vazbě – vedle obligátního bití prý musela třeba pózovat s izraelskou vlajkou – a že švédské ministerstvo zahraničí, jehož diplomaté k ní měli přístup, tato obvinění nepotvrdilo.
Při sledování války s Íránem je radno zachovávat si rychlou zdrženlivost a nereagovat na každou zprávu hned, jako by jednou provždy fixovala trajektorii, po níž se bude konflikt ubírat. Platí to jistě i pro zprávu New York Times, která s odvoláním na veřejné rozvědné brífinky pro členy Kongresu tvrdí, že americké rozvědky odhadují, že nepříjemně velká část íránských zbraňových systémů zůstala americko-izraelským bombardováním nedotčena nebo nebyla nevratně poškozena. 70 procent mobilních odpalovacích zařízení pro rakety a 70 procent zásob raket, stojí v článku.
Blížící se sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně se stal jednou z těch událostí, jejíž existence jako předmět politického boje dávno zastínila její původní účel. Strany se předhánějí ve využívání svého ostrovtipu na hledání pokrytectví a nedomyšleností v postojích té druhé. Kvečeru to již dospělo k situaci, kdy poslanec SPD Fiala poslal opoziční kolegy do prdele, načež se odsuzování Fialy za tento výrok stalo pro opoziční činitele naléhavější činností než samotné původní česko-německé téma.
