Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).
Google patří mezi těch pár globálních společností, o nichž se říká, že jsou synonymní s internetem. Když si koupíme mobil, běží zpravidla na operačním systému Googlu nebo Applu a je nabitý jejich nástroji. Další firmou této kategorie je Meta, tedy Facebook. Ale jen při hledání na internetu používáme sloveso „vygooglit“, které znamená použití nástroje jedné konkrétní firmy.
Po zdrcující kritice, které ministerstvo vnitra vystavil Nejvyšší správní soud za způsob sčítání podpisů na peticích prezidentských kandidátů, se na ministerstvu zamysleli a přicházejí s kroky k nápravě. Ne, to byl sarkasmus, na ministerstvu kritiku hodili za hlavu. A místo aby řešili problém, který mají, raději se jali řešit jiný, neexistující problém. Chtějí zkrátit volby. Server Novinky to prezentuje jako hotovou věc. „Revoluce ve volbách: Budou jen jeden den,“ oznámily, a to přesto, že se zatím jedná jen o vládní návrh.
Pamatujete, jak se v kritických týdnech před prvním kolem zasekla kampaň Danuše Nerudové? Na paškál se znovu či konečně dostaly problémy na její bývalé univerzitě a ona na to nebyla schopna pořádně reagovat. Nejdřív se zapírala před novináři a pak v její komunikaci hodně zněl motiv, že to byla nespravedlnost, která ji postihla, protože je žena. Někomu vadí, že bychom měli první prezidentku, k muži by se ve veřejném prostoru takto nikdo nechoval – tak to působilo.
Možná jste i vy v posledních týdnech podvědomě zaznamenali zvýšení zájmu o umělou inteligenci, i když se o ni jinak vůbec nezajímáte. Způsobil ho ChatGPT. Je to internetový chatovací program, v němž si můžete povídat s umělou inteligencí. Umělá inteligence zaměstnává již dlouho určitý typ lidí, v posledních letech i profesionálně – do tohoto oboru se lijí velké peníze a přičítá se mu strategický význam. Ovšem pro laickou veřejnost to zůstávalo dost vzdálené. Slýchávali jsme o strojovém učení, dovídali jsme se o specifických aplikacích, třeba o strojovém rozpoznávání obličejů, o samořídicích autech nebo o šachových programech.
Před několika lety se tomuto časopisu přihodila drobná nepříjemnost. Facebook suspendoval jeho účet. Příčinou byla fotografie rakouské zpěvačky Conchity Wurst, na níž byly vidět bradavky této nebinární umělkyně. Což bylo v rozporu s uživatelskými podmínkami Facebooku. A zároveň trochu bizarní, že se to přihodí právě u textu informujícího o progresivistické ikoně. Nyní se nezávislá dozorčí rada společnosti Meta, mateřské firmy Facebooku, rozhodla vnést do problému jasno. Doporučila, aby na Facebooku a Instagramu bylo možné zobrazovat bradavky – ale jen u někoho.
Předem medializovaný pokus o návštěvu kostela, Jezulátko v kapse, slabost pro astrologii – tyto dřív nepříliš viditelné akcenty Babišovy kampaně napovídají snahu zasáhnout jeden specifický segment voličů. K výčtu můžeme přiřadit i Babišův pokus o zorganizování předvolební akce v náchodské kavárně Al Capone. Asi nepochybíme, když odhadneme, že jde o lidi, kteří moc pravidelně k volbám nechodí, ale zato jsou příležitostně docela manipulovatelní. Právě na ně může mířit Babišův vyjadřovací styl v debatách, jenž byl výstižně přirovnán k zesnulé populární televizní věštkyni Jolandě.
Na sociální síti Twitter si mezi lidmi sledujícími válku na Ukrajině získal značnou popularitu účet @visegrad24. Má 325 tisíc sledovatelů a retweetují ho občas i komentátoři a analytici „ze struktur“. Občas bývá označován za nedůvěryhodný, ale podle dojmu autora tohoto textu nepravdivé informace šíří jen vzácně, ne výrazně častěji než mnoho jiných v mlze války. To označení může být zabarveno spíš tím, že ten účet o sobě neříká, kdo to je. Žádná jména. Sledovatel ovšem snadno usoudí, že válku prezentuje z polského pohledu (rozhodně ne z pohledu zemí visegrádské čtyřky, takový společný pohled není a maďarské pohledy účet pomíjí).
V měsících před volbami někteří lidé v tzv. demobloku, třeba prezidentský kandidát Pavel Fischer a další, hleděli vyvolat nedůvěru vůči Petru Pavlovi tvrzením, že by prezidentem neměl být voják. Teď na jimi nakypřenou půdu zkouší sít Andrej Babiš, když hned na první várku billboardů po prvním kole umístil slova: „Nezavleču Česko do války. Jsem diplomat. Ne voják.“
Warren Harding býval redaktorem místních novin v Ohiu, když na něj narazil jeden tamní politický machr, dnes bychom řekli lobbista, Harry Daugherty. Zaujalo ho, jak nesmírně pohledně a důstojně Harding vypadá – ladně, mužně, vyrovnaně, „římsky“ – to byly přívlastky, jež lidi při pohledu na něj napadaly. Prý by si mohl obléci tógu a vstoupit na jeviště při produkci Julia Caesara. Daugherty ho nasměroval na politickou kariéru a pod jeho vedením se Harding stal senátorem. „Od té doby, co se potkali, neopustil Daugherty myšlenku, že by z Hardinga byl ,skvělý prezident‘.
Před třemi měsíci jsme zde upozorňovali na zašifrované poselství v New York Times. Ethan Watters tam připomněl, jak v 80. letech americká psychiatrie podlehla bludu známému jako „obnovené vzpomínky“ – šarlatánské teorii o tom, že terapií lze obnovit zasuté zážitky z dětství, zejména zážitky sexuálního zneužívání a satanistických rituálů. Autor poukázal na to, jak se nyní na sociálních sítích šíří bludy o rozštěpení osobnosti, ale je nemyslitelné, že by si nevšiml analogie s mnohem rozšířenější sociální nákazou transgenderismu.V jiném textu se nyní klade paralela mezi touto mánií a vlnou lidí trpících bludem, že jsou ze skla. Doslova.
K demokratické politice patří už dlouhá léta to, pro co existuje anglické slůvko „spin“ a jeho odvozeniny („spin doctor“ atd.). Pojem pocházející tuším z tenisu znamená, že prezentujete nějakou zprávu či soubor faktů takovým způsobem, s takovými akcenty a kontextem, aby to vyznělo dobře pro vás. Není to, přísně vzato, hezké. Cílem tu rozhodně není nezaujatě informovat veřejnost. Ale přiměřeně inteligentní a zkušený člověk chápe, že je to nevyhnutelné a nelze to zakázat ani vykořenit. Důkazem toho, že to tak lidé chápou, je třeba trvalá popularita britského seriálu Jistě, pane ministře.
Vzpomínáte na aplikaci Tečka? Nebo dokonce eRouška? Naštěstí asi ne moc často. Byla ovšem doba, kdy někteří u nás a v Evropě žehrali na to, že nedokážeme digitálních technologií k boji proti pandemii využívat, to v Asii že jsou ráznější. Jiní se naopak báli nebezpečí zneužití. Agentura AP teď přinesla investigaci, která na příkladech z několika zemí ukazuje, že to riziko zneužití hypotetické nebylo.
Spousta slavných a úspěšných lidí dnešního světa pochází ze zemí, které moc nefungují. Pokud tam přímo nezuří občanská válka, spojujeme si je s korupcí a útlakem, přičemž to není nějaká naše nafrněnost – mnozí obyvatelé těch zemí to důrazně dosvědčují. A přece tu jsou íránští filmoví režiséři, ruští IT podnikatelé, maročtí šéfové farmaceutických firem.
Možná si vzpomenete, jak se před minulými prezidentskými volbami šířily na sociálních sítích vtipy na způsob: Pokud chcete volit Miloše Zemana, tak k prvnímu kolu chodit nemusíte, stávající prezident podle ústavy postupuje do druhého kola automaticky. Snad každý chápal, že je to vtip, a ne vážně míněný pokus ovlivnit výsledek voleb. Na to by asi člověk šel jinak, než že by se snažil zmást své přátele, kteří beztak Zemana volit nebudou. Ne tak v USA, kde FBI prosívala internet a podobné vtipy, často ze zcela bezvýznamných účtů, posílala Twitteru k řešení. Twitter je řešil tak, že je většinou mazal.
Kdyby vám někdo před patnácti lety řekl, že se ve vládních útrobách rodí myšlenka podporovat stem milionů ročně soukromá média, řekli byste mu, že se zbláznil. Na něco takového se tehdy u nás ani v Evropě nehrálo. Byly tu veřejnoprávní televize a rozhlasy jako historicky vzniklý případ sui generis a pak tu byla nezávislá média. Každý chápal, že mezi nimi má být důstojná vzdálenost. Když se počátkem devadesátých let rozšířila spekulace, že má být nějaká frekvence a studiový objekt využit ke zřízení „vládní vlnky“, každý to samozřejmě chápal jako nepřijatelné.
Uplynulý týden byl v naší prezidentské kampani štědrý na vlastní góly. Zapomeňte na nějaké programové body či na pojetí výkonu pravomocí prezidenta a podobně. Nešlo o události, kde bychom hledali komentáře ústavních právníků, ani by nám nepomohla žádná volební kalkulačka. Byly to projevy či kroky, kdy kandidáti bezděky vyjevili svou povahu. A skutečně dodávají váhu bonmotu „začínám se obávat, že prezidentské volby asi vyhraje někdo z trojice Babiš, Nerudová, Pavel“.
Od filmového průmyslu se dnes často žádá, aby produkoval víc „relevantních“ děl. Přesto se opakovaně proderou k úspěchu filmy elitářské, i z tak exkluzivního a se západní tradicí spjatého prostředí, jako je svět špičkové vážné hudby. I toho, kdo říká, že chce vidět příběhy obyčejných lidí, ve skutečnosti tak jako odjakživa přitahují příběhy lidí výjimečných.
Došlo na výměnu vězňů mezi USA a Ruskem, k níž se už dlouho schylovalo. Obchodníka se zbraněmi Viktora Bouta za basketbalistku Brittney Grinerovou. Rusové prý chtěli vyměnit ještě Vadima Krasikova, agenta FSB, který v roce 2019 zastřelil v Berlíně gruzínského Čečence, přičemž ho označili jeho skutečným jménem, a ne falešnou identitou, na níž do té doby trvali.
Z favoritů prezidentských voleb má silný příběh jen Petr Pavel. Pokud byste měli dělat zajímavý nepolitický rozhovor a poslechnout si zážitky, k nimž se dostane jen málo smrtelníků, určitě budete chtít na prvním místě jeho. Andrej Babiš příběh má, jen co je pravda, ale potřebuje o něm pokud možno mlčet. Proto nechce chodit do debat. Jenže kdykoli generál zabrousí od příběhu do politiky, začnou jeho odpovědi být fádní, generické, naučené. Mohl by je psát GPT chat. A Danuše Nerudová?
Z Karla Janečka se dělá dobře legrace, ale jeho vyřazení z voleb – a ještě dalšího beznadějného kandidáta Karla Diviše – k smíchu není. Dnes už víme o dvou osobách, které existují, kandidátům se podepsaly na petici způsobem, jenž se těm, kdo se s nimi setkali, zdál přesvědčivý, a přesto jejich podpisy nebyly uznány. Jestliže o Divišově vyřazení rozhodlo 116 podpisů, je namístě se zajímat o to, jakým způsobem se vlastně petice prověřují.
Komunisti sem tam museli snést i satiru, jak napsal kolega Jiří Peňás v souvislosti s pozdvižením nad nejnovějším protestsongem Jarka Nohavici. Na druhou stranu ovšem ten názor, který dodává Nohavicovi v očích jeho věrných tu atraktivní vzdorovitost – že v Evropě o všem rozhodují válkychtiví Američané –, komunisté snášet nemuseli, ten šířili. Má pozoruhodně vytrvalý kořínek. A zřejmě nějakou speciální kulturní přitažlivost. Protože pokud mu někdo zcela vážně věří, tak pro oči nevidí. Čemu tu Američané vládnou?
Světový pohár v kopané je událostí, jíž neunikne ani divák, který zabezpečuje svou mediální dietu proti sportu. Sportovní komentátor vyhodnotil vstup divačky na telefonu k jakémusi utkání tak, že to je „na ženu velmi kvalitní hodnocení“. Deník N si k tomu pozval na rozhovor šéfkomentátora sportovních pořadů ČT Roberta Zárubu. Rozhovor začal zvláštně: „Co říkáte na včerejší vyjádření Pavla Čapka ve studiu České televize? Vy jste se za něj na Twitteru omluvil.“ Zdálo by se, že položit otázku i s odpovědí nemůže být produktivní novinářská technika. Ale tak to právě není. Subjekt dostane šanci si sám uvědomit, že neřekl dost. Opravdu jedna omluva stačí? A co sexismus v redakci?
Pro část amerického publika nyní není nejnebezpečnější člověk na světě Donald Trump, ale Elon Musk. Morální panika, kterou jeho převzetí Twitteru vybudilo, je podívaná k pohledání. Označování Muska za fašistu a podobně se z povážlivého obvinění stalo div ne vstupenkou do diskurzu. Slova o posledních okamžicích demokracie nejsou výjimečná. Jakýkoli jen trochu střízlivý pohled musí vést k závěru, že tato panika je nepřiměřená.
Britští konzervativci ve volbách v roce 2019 získali největší většinu od dob Margaret Thatcherové, od té doby v rychlém sledu vystřídali několik premiérů a letos na podzim pro změnu poklesli na nejnižší hodnotu v historii britských volebních průzkumů. O tom, co se s britskými voliči děje, hovoříme s britským politologem Matthewem Goodwinem.
Uplynulý týden nebyl vůbec špatný pro ty z nás, kteří máme podezření, že celý humbuk kolem kryptoměn je omyl a podvod. Krach kryptoburzy FTX a spřízněného obchodníka Alameda Research nám přinesl vše, co jsme si mohli přát. Jejich majitel Sam Bankman-Fried byl donedávna vyhlašován za nového Warrena Buffetta a obdivován za to, že v osmadvaceti má devětatřicet miliard dolarů. Dnes nemá nic a značnou částku, snad devět miliard, postrádají i klienti jeho firem.
Den, kdy bývalý britský premiér Boris Johnson oficiálně potvrdil to, co beztak všichni dávno tak nějak věděli – že německá vláda si po ruské invazi na Ukrajinu přála, aby se Ukrajina co nejrychleji složila –, poskytuje příležitost, jak se k tomu postavit.
Česká veřejnost je odkojena investigativními texty o tom, kdo z veřejných činitelů neoprávněně jezdí autem s majáčkem – na tom se v 90. letech budovaly novinářské kariéry. Takže není překvapivé, že vzbudila jistou pozornost celkem nedůležitá věc, že aktivista Kryštof Stupka cestuje vládním letadlem na klimasummit v Káhiře, jak se pochlubil na svém Twitteru. Vozí se zadarmo vládním speciálem? Anebo je členem vládní delegace? Úřad vlády mlčí! Epizoda byla nakonec užitečná a vůbec ne malicherná. Ukázalo se, že Stupka se protekčně nevozí jen tak – kategorii modrý majáček můžeme odložit. Není ani vládním delegátem.
„Strana říkala, že Oceánie nikdy nebyla v alianci s Eurasií. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla v alianci s Eurasií před pouhými čtyřmi roky.“ S koncem studené války se zdálo, že této fantazii George Orwella jsme unikli, že svět směřuje ke globalizaci. Jenže v posledních letech se již zcela otevřeně mluví o konci globalizace. V dokumentech vlád se mluví o geopolitickém soupeření, v odborných kruzích o ekonomickém „decouplingu“. Zdá se, že vize budoucnosti, jaké šíří frekventanti Světového ekonomického fóra v Davosujsou slepým ramenem vývoje.
Ještě že již nežijeme v éře tištěných deníků. Například čtenáři MF DNES se ve středu ráno dočetli, že „ruské rakety dopadly do Polska a zabíjely“, podobně jako věrní předplatitelé Daily Telegraph, britských Timesů a jistě i dalších publikací. Naštěstí je to dnes již jen relikt, jehož dopady přežívají v otravném zvyku jistých zahraničních zpravodajů ČT ukazovat divákům titulní stránky novin jako dokumentaci toho, co se v zemi děje. Jenže éra instantních informací má zase svá rizika.
V USA se objevují z více stran známky únavy z ukrajinské války, známky nespokojenosti s americkou politikou či jak to nazvat. Na jeden takový text upozornil známý komentátor Alexandr Mitrofanov: „Krok k americkému mnichovanství. A nepřichází od republikánů.“ To si zaslouží několik slov.
