Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Oddechový čas skončil

Je to jedna z nejkinetičtějších válečných epizod posledních let. Ještě minulý pátek náčelník amerického Sboru náčelníků štábů řekl na tiskové konferenci: „Jsme stále dislokováni společně s SDF s výjimkou dvou malých bodů… Celá turecko-syrská hranice měří okolo 440 kilometrů, oblast tureckého vpádu má asi 120 kilometrů. Jinde v Sýrii jsou americké jednotky stále dislokované s nimi" – tedy s SDF, a Američané stáhli jen pár desítek vojáků z okolí onoho 120kilometrového úseku.

Evropa mžourá v mlze války

Opravovat někoho tak důležitého, jako je Donald Trump, je nepochybně uspokojivý pocit. Byť by se to mělo dít v rámci zhrození nad tím, jaký ignorant byl zvolen prezidentem USA a drží prst na jaderném knoflíku.

Trumpovo ukrajinské něco za něco

Vyšetřování bez konce. To slíbili američtí demokraté Donaldu Trumpovi, když loni získali většinu ve Sněmovně reprezentantů. Vedle všech už tehdy známých témat jim spadlo do klína nové. Tentokrát nevede do Ruska, ale těsně vedle – na Ukrajinu. Má všechny vlastnosti klasického Trumpova skandálu. Tedy že zpravodajství o něm je bombastičtější, než by zjištěná fakta opravňovala. Ale také, že na něm něco může být. A má i zajímavou souvislost s americkým chováním ve světě – je to story o „ošklivých Američanech“.

Christine Lagardeová a úpadek západní civilizace

Francie platí za speciální případ, zemi v dobrém i ve zlém lpějící na svých tradicích a vzdorující světovým trendům. Ale ve skutečnosti je to dnes trochu jinak. Existuje tradiční, málo se měnící Francie a pak existují části Francie a některé sektory její ekonomiky, které jsou plně globalizované – „amerikanizované“, jak říkají někteří francouzští sociologové, přičemž tím myslí totéž.

Koněv v San Franciscu

Ve sporu o Koněvův pomník v pražských Dejvicích zaznělo mnoho ostrých slov, která na jeho počátku asi nikdo nečekal. Pro toho, komu připadá, že horší už to být nemůže, bude užitečné se seznámit se sporem o jinou historickou památku, který probíhal posledního půl roku v kalifornském San Franciscu. Předmětem sváru byly nástěnné malby z 30. let minulého století v jedné střední škole, jejichž autorem byl levicový umělec, ruský imigrant Victor Arnautoff.

Dokud vás algoritmus nerozdělí

Americký komentátor Scott Alexander má schopnost vyhmátnout ty nejzajímavější problémy a předložit je veřejnosti způsobem, který nutí k zamyšlení – a ne ke vzteku, nesouhlasu či nadšení. To jméno je pseudonym, prozrazuje o sobě jen to, že je psychiatr a žije někde na západě USA. A nepíše pro žádné zavedené médium, ale na svůj vlastní web Slate Star Codex. To a jeho anonymita jsou patrně důvody, proč dokáže uvažovat nahlas, aniž by ho semlela kmenová povaha současné politiky.

Spalničky jako Trump

Řekněte „spalničky“, a ozvěnou se vám vrátí „dezinformace“. Česká republika spolu se čtyřmi dalšími evropskými státy ztratila status země, v níž byly vymýceny spalničky, dozvěděli jsme se ze zpravodajských přehledů. Ten země získá, když se v ní daná choroba nešíří epidemicky po 36 měsíců, a ztratí, když se jí rok opět šíří. A všechny zprávy opakovaly to, co uvedla Světová zdravotnická organizace – že na vině jsou dezinformace.

Čí jsou ty peníze?

Člověk by si myslel, že na práci ministra je třeba vzdělání, zkušenosti a řídící schopnosti, ale nikoli nutně mohutná tělesná konstituce a sportovní kondice. Pohled na typického člena vlády by se to zdál dosvědčovat. V těchto dnech se však odehrává každoroční rituál, při němž ministři vlády referují o lítých bojích, jež svádějí. Je to trochu zvláštní zápas v tom, že o soupeřích se člověk musí spíš domýšlet. Ministři zpravidla nerozvádějí, kdo zůstal ležet na žíněnce.

Hitler? Kdepak. Ale co Perón?

Označit někoho za nacistu či fašistu se stalo oblíbeným nástrojem v dnešních rétorických potyčkách. Používají ho lidé, kteří o těch pojmech moc nevědí, ale nejen oni (snad každé americké vojenské intervenci od konce studené války předcházelo přirovnání vůdce nepřátelské země k Hitlerovi z úst amerického ministra zahraničí). Je to, jako kdyby vaše hi-fi aparatura šla pustit jedině na maximální hlasitost.

Poprava spitzenkandidátů

Člověku musí být eurofilů až líto. Sotva stačili dát dohromady síly k propagaci dohody překvapivé dohody z Osaky, jež měla instalovat do čela Evropské komise socialistu France Timmermanse, a je tu nová, neméně překvapivá dohoda, jež místo socialistického spitzenkandidáta staví do čela bruselské exekutivy německou křesťanskou demokratku, nováčka evropské politiky. Ale tenhle chaos je zároveň v jistém smyslu Unie, jak ji známe. Objevují se zde dva charakteristické prototypy: „vykopnut nahoru“ a „králík z klobouku“.

Vyrůstá v Bronxu Trump v sukních?

Kým bude nejmladší žena zvolená do amerického Kongresu Alexandria Ocasiová-Cortezová? Tím, kdo prorazí novou cestu americké levicové politiky pro příští desetiletí? Anebo bude mít pravdu spíš její stranická kolegyně z Wisconsinu Tammy Duckworthová, která sarkasticky poznamenala, že „to je budoucnost Demokratické strany – v Bronxu“?

Volili byste Piráty, kdybyste věděli, že jsou zelení?

Piráti by se nedostali tam, kde dnes jsou, nebýt toho, že se jim daří ujišťovat veřejnost, že nejsou magoři. Ne že by museli být magoři – ale jestliže jste nový politický proud, který měl dosud relativně málo příležitostí se projevit, vaše jméno odkazuje k oslavování krádeže a na vašich transparentních fórech občas různí političtí kutilové ventilují roztodivné myšlenky, musíte prostě občas ujistit lidi, co je ve vaší straně hlavní a co vedlejší. A vstupem do magorské frakce v Evropském parlamentu se Piráti zase jednou vychýlili k tomu magorství.

K čemu je dobrý populista

Veřejnoprávní televize má někdy smůlu. Když přistoupí k plnění své veřejnoprávní povinnosti – a velká debata předsedů stran v předvečer evropských voleb je jejím plněním par excellence – je zastíněna přenosem jakéhosi sportovního utkání. Moderátorka Světlana Witowská deklasovala debatu ještě před jejím začátkem, když se v promu na debatu v ranním vysílání ČT24 svěřila, že si dojednala, že bude v jejím průběhu dostávat do sluchátek update o vývoji onoho utkání.

Zločinec? Uprchlík light

Přiznejme evropskému soudnímu dvoru, že není zpolitizovaný. Kdyby byl, jistě by našel způsob, jak odložit svůj čerstvý rozsudek týkající se azylové politiky za termín voleb do europarlamentu. Rozsudek sice nepřinesl žádný průlom, potvrdil známý stávající výklad. Politicky uvažující člověk by se snažil nepřipomínat voličům týden před volbami, že ten výklad sponzorovaný evropskými institucemi je šílený.

Assange v proměnách času. Svět se postavil z nohou na hlavu

Když byl před pár týdny zatčen Julian Assange, komentoval to pirátský poslanec Mikuláš Ferjenčík na Twitteru slovy: „Assange, za mě člověk, co si zaslouží respekt. Velká většina jeho ,leaků‘ podle mě byla ve veřejném zájmu. Že má svý mouchy, je bez debat.“ Ta slova mi připomněla jednu z nejvýmluvnějších vět českého stalinismu, a to charakteristiku Miroslava Picha-Tůmy, partyzána, estébáka a vraha. Jeden jeho soudruh o něm řekl: „Byl docela dobrý chlap, až na to, že koho udeřil, ten to většinou nepřežil – a rány rozdával rád.“

Jak dělat z lidí neosoby

V roce 2017 klub konzervativních studentů na Middlebury College, elitní americké vysoké škole (není z kategorie výzkumných univerzit, nýbrž čtyřletých „přípravek“ liberal arts college) pozvala k diskusi Charlese Murrayho. Murray je konzervativní intelektuál, spolu s ním měla na pódiu diskutovat politoložka z Middlebury Allison Stagnerová.

Starší články