Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Radikalizace prostřednictvím železnice

Když letos v lednu Elon Musk rozpoutal svými posty zděšení nad gangy převážně pákistánských znásilňovačů v britských městech, bylo na tom něco divného. Jak se mu podařilo udělat něco jakoby nového z něčeho, co vůbec nové nebylo? Pro toho, kdo se zajímal, to byly zprávy staré několik let. Jenže nebyly politiky a kulturním establishmentem plně pojmenovány a nebyly z toho vyvozeny důsledky. Událost byla, jak to vyjádřil jeden kritik, ne snad zametena pod koberec, ale úhledně zabalena a zastrčena do šuplíku.

Dukovany – nejistota trvá

Chápeme, že je volební kampaň a že vláda se, tak jako každá jiná, snaží prezentovat ekonomickými úspěchy. Věru jich moc nemá a podpis kontraktu na stavbu nových jaderných bloků měl být tou jednoznačně pozitivní zprávou, jíž se může vykazovat. A je opravdu pozitivní to, že po dnes už snad desítkách let, kdy se o potřebě takové investice mluvilo, a několika abortivních pokusech o tendr dovedla toto úsilí k podpisu. Jenže bohužel není všechno tak jednoznačné, jak by to vláda ráda prezentovala. Jsou tu pochybnosti o korporátní struktuře, jež má stavbu provádět, zejména tedy o roli firmy ČEZ v ní, jež zůstává nejednoznačná.

Příběh a osud Pavla Blažka

Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud. Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří.

Zaskočeni drony

William Shirer byl americký rozhlasový novinář, který zůstal jako jeden z posledních západních zpravodajů v Hitlerově Německu. Cenzura jeho reportáží se stupňovala tak, až v prosinci 1940 usoudil, že jeho další zpravodajství by už nebylo užitečné, a odjel. V Americe vzápětí vydal o svém pobytu knihu Berlínský deník, jež zůstává nesmírně poutavým popisem života v nacistickém státě té doby. Mimo jiné měl možnost v létě 1940 navštívit čerstvě dobytou Belgii, Holandsko a Francii a mluvit s občas pozoruhodně otevřenými německými vojáky.

Muž z Lidlu

Z resortu justice přicházely minulý týden různé zajímavé zprávy. Ta první: Vzpomínáte si na kokain z Lidlu? Tři muži, někdejší spolupracovník, kosovský Albánec a vedoucí dovozu ovoce a zeleniny v Lidlu, byli obžalovaní z toho, že organizovali dovoz kokainu z Latinské Ameriky v zásilkách banánů. Přítomnost manažera známého řetězce se postarala o to, že případ se stal vděčným tématem vtipů a memů. Kdo by se aspoň trošku neuchechtl nad slevovým letákem doplněným o výhodnou nabídku bílého prášku a podobně. V každém případě to znělo docela uvěřitelně.

Pár krásných dealů a jedna studená sprcha

Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě určitě splnila cíl přinést nějaké optimistické ekonomické zprávy v době, kdy se důvěra veřejnosti v jeho hospodářskou politiku propadá. Velké „dealy“ před kamerami, při nichž se šermuje stovkami miliard dolarů, nejlépe s monarchy, u nichž jde hlavně o osobní vztahy a dohody, které se stvrzují podáním ruky, to je přesně Trumpův živel. Vedle předvídatelných politických zpráv přineslo to turné i pár nečekaných. Ale bylo opravdu tak přelomové?

Už nejsme nejchytřejší

Americký sociální vědec Charles Murray byl konvenčním liberálním světem umístěn do oblasti skládek toxického odpadu označených výstražnými tabulemi „kontroverzní“ a „rasista“. Vysloužil si to tím, že po knize Ztracená půda (Losing Ground, 1984), v níž analyzoval neúčinnost sociálních programů, přišel (se spoluautorem Richardem Herrnsteinem) s knihou Gaussova křivka (The Bell Curve) o lidské inteligenci. To je škoda, protože ta nálepka je nezasloužená a protože Murray, který je ve svých 82 letech stále činný, napsal mnoho zajímavého i o jiných věcech než o rase.

Jak se zbavit arbitráže, jež nehrozila

Poté, co akademický senát ČVUT odhlasoval předčasný konec dlouholetého rektora Vojtěcha Petráčka, je nyní samotné odvolání v rukou prezidenta republiky. Na čemž je taková drobná zajímavost, že mezi důvody, které akademiky k rozhodnutí přiměly, figuruje poradce prezidenta Petr Kolář. Tedy přesněji řečeno jeho angažmá jako poradce ČVUT. Smlouvy s ním uzavíral rektor, i když byly částečně placené z rozpočtu strojní fakulty, a jeho rady byly výhradně ústní, takže není možné posoudit jejich skutečný přínos.

Simulakrum úspor

Předpovědi, jak umělá inteligence (AI) promění celou ekonomiku, zatím kontrastují s tím, jak se většina z nás s umělou inteligencí setkává. Jednoznačně vyznívají zprávy o schopnostech umělé inteligence v programování. Tam skutečně může způsobit revoluci na pracovním trhu. To je ale velice specifický způsob použití, který pro většinu z nás nepokrývá celé spektrum toho, co si představíme pod pojmem inteligence, a stejně tak je to dost ostře vymezený segment pracovního trhu. Umělá inteligence zjevně snížila náklady investičních podvodů, při jakých přicházejí o úspory senioři.

Katatonik v čele svobodného světa

Oznámení, že Joe Biden má rakovinu, je prozatím poslední dávkou špatných zpráv, které provázejí minulého prezidenta na jeho odchodu do důchodu. Již je jisté, že to bude důchod mimořádně hořký, provázený spory, výčitkami a zavržením, jaké nepronásledovaly žádného prezidenta od Richarda Nixona. Po trojici čerstvých knih mapujících Bidenovo vládnutí a kampaň jsou totiž otázky vznášející se kolem jeho diagnózy pochopitelné, jakkoli necitlivé. Možnosti, že buď byla zdravotní péče o prezidenta trestuhodně nedostatečná, anebo byla jeho diagnóza známá mnohem déle, nelze jen tak smést ze stolu.

Něco vědět? Proč?

V posledních letech se rozrostly tzv. predikční trhy, tedy svého druhu burzy, kde můžete sázet na pravděpodobnost různých událostí. Často dávaly velmi dobré výsledky, třeba při amerických prezidentských volbách, takže je dnes mnozí fanoušci technologického pokroku považují za další případ, kdy davy prostých lidí, vyzbrojených novými technologiemi, odstavily samozvané „experty“, tedy predikční týmy establishmentových médií, na smetiště dějin. Tak se podívejme, jak si predikční trhy vedly při volbě papeže.

Bombardování, které nikoho neodstrašilo

Do amerického uvažování ohledně letecké kampaně proti jemenským Húsíům máme mimořádný vhled díky legendární „Signalgate“. To byl, jak známo, chat nejvyšších amerických národněbezpečnostních činitelů včetně viceprezidenta, který zveřejnil časopis The Atlantic na konci března poté, co jeho šéfredaktora jeden z činitelů omylem přidal do chatu na aplikaci Signal. Jaké pochybnosti v předvečer zákroku činitelé probírali? Zda mají operaci odložit, ovšem s rizikem, že informace o jejich úvahách unikne a oni „budou vypadat nerozhodně“.

Proč je všechno kampaň

Když se podcasteři či lidé produkující rozhovory věnují takové činnosti na plný úvazek, protočí se jejich produkcí docela velké množství lidí. Až může být problém, kde nové subjekty, které by měly co zajímavého říct, pořád brát. Tím si lze vysvětlit, že na autora tohoto komentáře vyskočily na sociálních sítích v jediný den anonce na rozhovor DVTV s hudebníkem Vojtěchem Libichem („Podstoupil vasektomii: Necítím potřebu mít děti, jsem šťastnější o samotě. Koncept plození potomků je nelogický“) a na rozhovor Čestmíra Strakatého s fotografkou Marií Tomanovou („Ať mě lidi klidně soudí, děti mít nechci, i když se to ode mě jako od ženy očekává“).

Úsvit technooptimistů

Americký stratég Tanner Greer v březnu zveřejnil studii čínské politiky nové Trumpovy administrativy, kterou vypracoval pro think-tank Foreign Policy Research Institute. Její název by se dal přeložit jako „Záměrná neprůhlednost“, a jak dále naznačuje podtitul „Konkurující si priority americké politiky vůči Číně“, na této politice se podílí řada lidí, jejichž přístupy se liší. Což je něco, co Donaldu Trumpovi nevadí. Vyhovuje mu, že se jeho podřízení takto vlastně drží navzájem v šachu, přičemž on je tím, kdo nakonec rozhodne.

Dojde na procesy. Vypořádání se s minulostí nečekaně na scéně

Málokdy se nám Čechům přihodí, že bychom mohli nabídnout své rady a zkušenosti nějaké vyspělé zemi. Jedna taková vzácná situace se rýsovala v USA. Myšlenku reparací za otroctví uvedl nově do pohybu spisovatel esejista Ta-Nehisi Coates esejí v roce 2014. Nejkonkrétnějších obrysů nabyla v šíleném létě Black Lives Matter v roce 2020, kdy Kalifornie zřídila pro reparace pracovní skupinu a svou vlastní zřídila taky sanfranciská městská rada. Byla to zlatá éra přejmenovávání škol, rušení moderní algebry ve školách coby rasistické a dalších pošahaných nápadů.

Americký solipsismus

I dnes pokračujeme ve sledování tematiky postnárodního státu. Představa války mezi národními státy je dnes v Evropě skoro nemyslitelná. Občanská válka? To je jiná. Romány Michela Houellebecqa si bez ní nelze představit, přičemž autor vychází z diskurzu, který ve Francii dnes už léta reálně existuje – jak mezi potenciálními aktéry, tak mezi experty z bezpečnostního prostředí. Když narazíte na článek analytika britského Adam Smith Institute Sama Bidwella na téma občanské války v Británii, můžete to považovat za ukázku čím dál tím horečnatější rétoriky šířící se v této zemi.

Co v plánu pro Ukrajinu je a co tam není

Minulý týden Donald Trump a jeho podřízení ohlásili, že jim s vyjednáváním konce ukrajinské války dochází trpělivost. Že obě strany mají poslední šanci, jinak to balí. O této poslední šanci, nové verzi amerického mírového plánu, teď měli Američané, Evropané a Ukrajinci jednat v Londýně. Poté, co Ukrajinci tento plán ne snad výslovně odmítli, ale řekli, že chtějí jednat o třicetidenním okamžitém příměří, zrušil americký ministr zahraničí Marco Rubio svou cestu do Londýna. Úplný kolaps to není, Rubio v tweetu oznámil, že jednání budou na expertní úrovni pokračovat a on třeba do Londýna ještě někdy přijede. Ale bylo to leckým tak chápáno.

Američané budou šroubovat

Psát o Trumpově celní politice do tištěného vydání Týdeníku Echo je problematická volba vzhledem k tomu, že než se vydání dostane na stánky, může být, nebo spíš bude všechno jinak. Americký prezident minulý týden poté, co na 90 dní pozdržel svá „reciproční“ cla a zároveň zavedl separátní cla proti Číně, z těchto cel vyjmul smartphony, notebooky a některé další výrobky. Následně jeho ministr obchodu Howard Lutnick ovšem oznámil, že na tyto vyjmuté výrobky se chystají asi do měsíce nová cla. Takže momentální stav byl takový, že z cel, jež mají údajně povzbudit americkou průmyslovou renesanci, byly vyjmuty hotové výrobky, ne však polotovary.

Nové koště na Harvardu

Na půdě Harvard Law School se 2. dubna odehrál „Wikipedia Edit-A-Thon“, organizovaný pobočkou organizace National Lawyers Guild, na němž studenti fakulty editovali hesla na Wikipedii. Konkrétně hesla velkých právních kanceláří, jež v minulých letech varovaly školu, že nebudou zaměstnávat její absolventy fakulty, pokud neučiní přítrž projevům antisemitismu. Editování vypadalo převážně tak, že studenti připisovali do hesel jména klientů, jež by na právní kanceláře měla vrhnout špatné světlo, a měnili výrazy jako „antisemitské incidenty“ na „propalestinské protesty“.

Sůl země

Komentář ve formě několika nespojitých bodů je z literárního hlediska jistý únik, impresionistická objížďka vyvození logického důsledku, který by mohl být testován. Jenže co si počít v chaosu navozeném Trumpovým „dnem osvobození“, když ho „způsobil jeden člověk, který může kdykoli změnit názor. Každý, kdo tvrdí, že ví, co bude následovat, je lhář“? Tak to velmi přesně popisuje bod 6 takového impresionistického výstupu jednoho twitterového komentátora. Velmi výstižný je rovněž jeho bod 5: „Jediní lidé, kteří obhajují cla, jsou ti nejhloupější, které znáte.“

Tažení proti zvrhlíkům

V posledních letech došlo k inflaci používání slova populismus, narazíme na něj všude možně – i tam, kde označuje prostě síly a tendence, které se „nám“ nelíbí. Tak se stane, že směřuje ke schválení novelizace trestního práva vpravdě populistická, a to prosazená průřezovou skupinou poslanců v naší Poslanecké sněmovně, v níž mají většinu strany, jež si říkají nepopulistické, v čele s poslankyní za vládní stranu STAN. A postaví se jí na odpor politik deklarovaně konzervativní, což je orientace, jež v očích některých komentátorů s populismem sousedí. Mluvíme o tzv. dětském certifikátu.

Konec amerického experimentu, nebo jeho evoluce?

Donald Trump už od své lednové inaugurace stačil vydat víc exekutivních příkazů než kterýkoli jiný prezident za první tři měsíce úřadování. Rekordy ale láme také počet žalob na tyto výnosy a další kroky Bílého domu. Američtí prezidenti se samozřejmě se soudy potýkali vždy, různě jim i vzdorovali. Joe Biden se třeba dvakrát pokusil prosadit zjevně protiústavní odpuštění studentských půjček: „Nejvyšší soud to zablokoval, ale to mě nezastavilo,“ řekl, když ohlašoval svůj druhý pokus.

Nevstoupíš dvakrát do stejného průplavu

V amerických komentářích zájem o možné porušování pravidel utajované komunikace mezinárodněpolitický rozměr věci převyšoval, protože tam mohou nejspíš nachytat Trumpovy lidi při porušení nějakého předpisu. Samotný úder proti Húsíům vlastně vyvolával méně pozornosti nejspíš i proto, že američtí liberálové – ne tedy progresivisté – jsou s ním v zásadě srozuměni.

Až na dno? Jasně!

Čtenáři si možná vzpomenou na pojem „čitelnost“, který rozvinul antropolog James Scott ve své knize Vidět jako stát. Analyzoval v ní, jak v dějinách snaha (nejen) státní moci o efektivnější ovládání šla ruku v ruce se snahou o lepší informovanost o tom, co se „tam dole“ děje, a jak se tato snaha o zčitelnění, o převedení různých aktivit na měřitelné a operacionalizovatelné veličiny, promítala do podoby civilizace. Scott svou knihu vydal v roce 1998, tedy mimo jiné ještě před expanzí kamerových monitorovacích systémů a internetu do dnešní podoby. Ty mění civilizaci dost pronikavě, a to přímo na úrovni každého jednotlivého individuálního vědomí.

Le Penová a zplošťování světa

Marine Le Penové byla francouzským soudem zakázaná účast v prezidentských volbách a je nápadné, kolik lidí od Moskvy po New York má jasno v tom, co se tam stalo. Až by jim člověk, který případ dlouhodobě nesledoval, neumí francouzsky a o životě ve Francii toho zas tak moc neví, záviděl jejich vhled do situace. Tedy dokud nezjistí, že řada těch lidí taky případ dlouhodobě nesledovala, taky neumí francouzsky a taky o Francii moc neví. Je to do jisté míry přirozené. Když se někde válčí a umírají nevinní, taky si člověk přeje, aby to skončilo, aniž by věděl vše o kořenech dotyčného konfliktu.

Namáhavá práce

Indiánští šifranti z kmene Navaho představují jeden ze zajímavých příběhů druhé světové války. Někdo v americké armádě si uvědomil, že indiánské jazyky málokdo zná či má přístup k jejich lexikonům, pokud existují. Rozhodně je neznali japonští vojáci. A tak Američané vyškolili příslušníky tohoto kmene (ale i jiných) na radisty, kteří pak na bojišti v Pacifiku předávali informace – buď jednoduchou šifrou využívající jejich jazyk, nebo přímo jejich jazykem. Dnes by to asi dešifrovala umělá inteligence (AI), ale Japonci, kteří jejich vysílání zachytili, neměli šanci. Program byl přísně tajný a byl odtajněn až v roce 1968.

Evropská obrana pro francouzské rybáře

Když se řekne nové evropské iniciativy na financování obrany, člověka napadá řada otázek. Jedna z nich jistě je, jak by se to mělo financovat, zda zda to náhodou nestojí na lákavé představě, že – jak to formuloval Mojmír Hampl – zde vzniká nové finanční perpetuum mobile, které může pohánět celou novou velkou finanční prioritu, aniž by se muselo ubírat na nějakých jiných prioritách. Tuto otázku ale teď nechme stranou a věnujme se další, která se vnucuje neméně: dá se to brát vážně?

Příběh racionality utržené ze řetězu

Šéfka amerických rozvědek Tulsi Gabbardová propustila asi stovku analytiků zpravodajské agentury NSA kvůli tomu, že v chatovací aplikaci určené pouze pro pracovní komunikaci vedli diskuse o transgenderismu. Mohli bychom si myslet, že Gabbardová, pro niž je Edward Snowden hrdinou, se pustila do nějakého honu na politické nepřátele. Ale záznamy chatů pocházejí od whistleblowera a zveřejnil je Christopher Rufo, který obvykle mívá fakta v pořádku. Analytici se bavili o svých neovaginách a kastracích, o tom, jak by chtěli mít nebinární děti, o polyamorii a víkendech skupinového sexu a o tom, jak nenávidí kapitalismus a křesťanství.

Reparace za covid

Do veřejné debaty se plnou silou vrátilo téma původu covidu. V Británii bylo zveřejněno, že tým pod vedením bývalého šéfa MI6 předal v březnu 2020 premiérovi analýzu, podle níž virus unikl z laboratoře, ale hlavní vědecký poradce vlády Richard Vallance se rozhodl ji zdiskreditovat. Analogická zpráva přišla i z Německa a deník New York Times zase přinesl esej na téma, jak „jsme“ byli podvedeni vědeckým establishmentem, přičemž tím „my“ byli míněni i novináři. To neodpovídá přesně realitě – narušuje ji třeba to, že tento deník se v kritické době zbavil zkušeného reportéra specializovaného na epidemie kvůli nátlaku své woke úderky.

Senzační odhalení se nekoná

Donald Trump a některé hvězdy MAGA hnutí před volbami umně navnadili publikum sliby, že zveřejní veškeré utajované dokumenty k některým kauzám – zavraždění prezidenta Kennedyho, kariéra a smrt finančníka Jeffreyho Epsteina, výzkum UFO, některé další. Kdo by nechtěl vědět, co se opravdu stalo? Asi i ten, kdo si myslí, že v zásadě ví, co se stalo, ale má pocit, že u takových událostí, jež otřásly společností, má smysl vědět opravdu co nejvíc. A americké úřady při jejich vyšetřování nejenže nezveřejnily všechno, protože toho obecně utajují opravdu hodně, ale někdy si i počínaly způsobem, jenž důvěru veřejnosti nemohl posílit.

Starší články