V politice se, jak známo, rutinně lže. Jedna z nejprotivnějších lží, kterou teď musíme poslouchat, je, když Filip Turek omlouvá své staré posty na sociálních sítích tím, že je to černý humor. To, čemu Turek holdoval, není černý humor. Je to určitý komunikační kód, k němuž tíhnou skupiny hlavně mladých mužů, když tráví čas klábosením. Jejich řeč neustále krouží různými narážkami kolem dráždivé – pro ně – nacistické tematiky.

Když se jim povede k něčemu vyjádřit s použitím narážky na nacismus nebo formulovat nějaký názor ve stylu odvozeném od známých nacistických klišé, je to úspěšná promluva, již kumpáni ocení. Podobně může v takových společenstvích fungovat tematika konzumace alkoholu a drog nebo sexuální promiskuity. Jsou to způsoby uvažování či chování, které mají určitou pudovou či narkotickou přitažlivost a jsou taky považovány za nevhodné, neslušné, prostě „zakázané“. Ta transgresivnost, to překračování pravidel je vzrušující. Není to humor, je to dráždění.

Terminologie těch subkultur může být vynalézavá a jejich promluvy vtipné (do filmu Trainspotting se z románové předlohy nedostala pasáž, kdy si skupina protagonistů píchá heroin se slovy „děláme to pro fanoušky“). Často vtipné nejsou, nutkavá povaha toho počínání je příliš patrná. Neonacisti nebývají vtipní vůbec, jsou pohlceni nenávistí a vidinou násilí.

K tomu komunikačnímu kódu patří přehánění a ti lidé v žádném případě nemusí být nacisti nebo narkomani nebo neúnavní sexuální atleti. I když někteří můžou. Kdekdo něco takového příležitostně zkusil. Většina lidí z toho vyroste, někdo ne.

U politika je laškování s Hitlerem zvlášť nevhodné. Protože se vás kvůli tomu z ní budou snažit vyloučit samozřejmě. Ale je tu ještě důvod, o kterém se málo mluví. Máte dobře rozmyšlené, čeho chcete dosáhnout?

Hitler vládl Německu jen dvanáct let, než spáchal sebevraždu. Zatáhl zemi do totální války, v níž zahynulo nejméně 6,6 milionu Němců. Německo natrvalo přišlo o část svého historického území, dvanáct milionů Němců bylo vyhnáno ze svých historických domovů. Země se musela na desítky let smířit s omezenou suverenitou, byla rozpůlena a polovina se ocitla pod nadvládou barbarského impéria, jehož vojáci využili dobytí k největší vlně znásilňování v moderních dějinách. Hitler byl vedle řady svých zvrácených dějinných prvenství taky naprostou katastrofou pro Němce.

Který člověk se špetkou politických ambicí může tohle považovat za success story hodnou následování nebo jen inspirace? To opravdu stojí za těch pár fotek šviháckých uniforem od Huga Bosse?

Že se někdo raduje nad něčím, čehož důsledky nedomyslel, to se přihodí každou chvíli. Když 7. října 2023 Hamás vtrhl do Izraele, získal si na twitteru bleskově sto tisíc lajků tento post: „Co jste si mysleli, že znamená dekolonizace? Vibes? Akademické papery? Eseje? Loseři.“ V těch prvních hodinách mohl ještě zaslepený a krvelačný vyznavač dekoloniální teorie chovat nějakou, jakkoli nepravděpodobnou představu, že to dopadne dobře, že na Izrael zaútočí koordinovaně Hizballáh a Írán a smetou ho z povrchu zemského. I když mnohem pravděpodobnější od začátku bylo, že to dopadne tak, jak to dopadlo, tedy že Gaza bude vypadat jak Hirošima.

Že to nedošlo autorce toho postu, novinářce Najmě Sharifové, to se dá pochopit. Je to jedna z té kohorty, již si Amerika v posledních desetiletích dovezla ze světa, nasadila si je na univerzity a vyškolila v dekoloniální teorii. V té krvavá lázeň není politováníhodným průvodním jevem, ale přímo konstitutivní součástí dekolonizace. Na pováženou je, že z jejího postu se stal mem, který občas používají různí lidé, když se chtějí podělit o radost, že se konečně realizuje něco, co si dlouho přáli, ale nikdo nevěřil, že na to dojde. Modelově třeba nějaký fanoušek prezidenta Trumpa: „Co jste si mysleli, že znamenají deportace? Vibes? Akademické papery? Eseje?“ Když vidíte, že někdo nekecá a maká, je to chytlavé. Ale jak to, že těm lidem nedochází, že si osvojují heslo někoho, kdo prohrál? A že tím přivolávají možnost, že oni prohrajou taky?