Dnes se to zdá neuvěřitelné, ale byla doba, kdy pravověrní socialisté neměli Evropskou unii rádi. Je to dávno, ještě když to bývala ne Unie, ale Společenství a výraz „neoliberalismus“ měl teprve přijít do módy, ale v zásadě to pro socialisty symbolizoval předseda Komise Jacques Delors se svým tažením za skutečný jednotný trh. Viděli za ním ideologii nepřátelskou socialismu. Delorsovi zastánci jim odpovídali, že jednotný trh nezakazuje existenci státních podniků, jen je zakazuje dotovat. Ne bez jisté potměšilosti, protože k čemu pak je státní podnik, když ho nemůžete dotovat?

A skutečně, příslušné ustanovení evropských smluv (v dnešním konsolidovaném znění smluv článek 107 odstavec 1) říká:

„Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“

Další odstavce pak uvádějí různé výjimky a kolem pravidel státní pomoci se pochopitelně rozvinuly ustavičné boje a soudní spory.

V neposlední řadě kolem německé Energiewende. Ta od počátku obnášela dotace pro zavádění nových zdrojů energie, což by z hlediska státní podpory nebylo tak problematické. Ale ona od počátku obnášela i de facto dotování cen energie pro velké průmyslové výrobce. Protože Německo je průmyslová země, průmysl tam má politickou váhu a sen o tom, že je možné zůstat konkurenceschopný i při vysokých cenách energie, je právě to – sen.

Pokud by se to dělo jen formou křížového dotování, kdy ceny pro vybrané průmyslové odběratele dotovali malí odběratelé, pak by se dalo říct, je to demokratická země, když jsou tamní domácnosti ochotné přinášet tuto oběť na oltář německé konkurenceschopnosti, tak spánembohem, když se jim to líbí. Jenže ty státem zařízené nižší ceny taky zvýhodňují německé firmy vůči konkurentům v jiných zemích ve smyslu článku 107. Takže přišly spory. V nich se Komise a Evropský soudní dvůr často rozcházely, ale i když se nakonec zpravidla přiklonily na stranu německé vlády, nedávalo to Německu dostatečnou jistotu a manévrovací prostor.

Koncem roku 2021 začaly závratně růst ceny energií a Komise jako na zavolanou schválila v únoru 2022 nová pravidla „Climate, Energy and Environmental Aid Guidelines (CEEAG)“. Jak řekl v roce 2008, za finanční krize, Obamův personální šéf Bílého domu Rahm Emanuel, „nikdy byste neměli nechat vážnou krizi přijít vniveč. A tím mám na mysli příležitost dělat věci, které jste si dříve mysleli, že dělat nemůžete“. Přišla válka na Ukrajině a Komise vydala nový, dočasný rámec pravidel státní pomoci. Jak už to u dočasných pravidel bývá, stala se letos v červenci trvalými.

Nová německá vláda si letos na jaře rozvázala ruce sešněrované superpřísnými omezeními rozpočtového schodku. A ztráta konkurenceschopnosti německého průmyslu, již v minulých letech zelení politici bagatelizovali jako nářek lobbistů, je dnes už nepopiratelným faktem. Takže Německo rozjíždí dotování cen elektřiny pro průmysl tentokrát už nepokrytě a ve velkém. Náklady na elektřinu se skládají z mnoha složek, ale v zásadě lze říct, že v některých situacích dotace zlevní elektřinu o více než polovinu. Zdálo by se, že pokud mají mít nějaká pravidla státní podpory smysl, je to s nimi v rozporu. Ale když se všichni znalci tváří, že přes Komisi to projde, že je to už dohodnuté, asi to tak bude. Zatím to tak bylo.

To nemůže nemít vliv na český průmysl a designovaný ministr průmyslu Karel Havlíček už avizoval, že on bude chtít dotovat elektřinu taky. Všichni to považují za hotovou věc. Jenže je tu základní problém, který nelze obejít. Vzhledem k tomu, že cena elektřiny je všude plus minus stejná, je její dotování pro bohatou zemi mnohem menší zátěž. Socialismus si mohou dovolit jen bohatí.

Velké země jako USA nebo v evropských poměrech Německo často nevnímají, jaké mají jejich kroky dopady na ostatní. Takže je docela dobře možné, že Němcům vůbec nedochází, jaká je to drzost. To ono Evropu do nepromyšlené energetické revoluce zavleklo. A teď se chová, jako by na konci toho článku 107 byla věta „Neplatí, když se to nehodí Německu“.