Zprávy datového analytika Financial Times Johna Burn-Murdocha jsou zpravidla jobovky. Umějí vyhmátnout trendy, které narušují představu světa, na niž jsme zvyklí. Jeho grafy nejsou nijak „hacknuté“ pro větší atraktivitu, nebývají po týdnu vyvráceny a dává si pozor, aby je nevysvětloval nějakou jednou módní příčinou (nemůže za to, že to za něj dělají mnozí jiní). Po velkém rozchodu politických preferencí mladých mužů a žen nebo změně osobnostních charakteristik mladých lidí (směrem k lemplovství) obletěla internet jeho čísla o rostoucím břemenu důchodů v západních společnostech, zejména ve Francii a v Británii.

To není tak úplná novinka, byl to jeden z poznatků, které měl člověk příležitost vzít na vědomí hned, jakmile se u nás po roce 1989 otevřel informační prostor. V politice jsou důchodci považováni za zranitelnou skupinu. Jejich důchody se valorizují, samozřejmostí jsou slevy pro seniory u nejrůznějších služeb, myslíme na ně. Jenže Burn-Murdoch ukazuje, že ve Francii a v Británii mají dnes důchodci vyšší příjmy než lidé v produktivním věku a některé další země nejsou daleko za nimi. Důchodcovská chudoba tam je, podobně jako hrozba přelidnění, jednou z notoricky známých pravd, které pravdami nejsou.

Francouzský analytik François Valentin k tomu napsal pro web UnHerd zajímavý článek při příležitosti pádu francouzské vlády, jejž způsobily, stejně jako pád předchozí vlády, důchody. Tvoří čtvrtinu veřejných výdajů. Když byl v roce 1981 zvolen první socialistický prezident Mitterrand, tak znárodňoval a prováděl různé další kroky, které ale šlo zvrátit. Dva zvrátit nešly. Zavázal Francii k euru a snížil důchodový věk z 65 na 60. Macronovi se po opakovaných pokusech podařilo zvýšit ho na 64, ale byla to jeho politická smrt. Levice i pravice jsou odhodlány to napravit, až se dostanou k moci.

Valentin poznamenává, že v roce 1991 tehdejší premiér Michel Rocard prorokoval, že „v příštích letech bude problém francouzských důchodů stačit na svržení pěti nebo šesti vlád. Za Macrona jen za posledních osm měsíců padly dvě právě kvůli tomuto problému“. Tak ještě čtyři.

To nejvíc šokující srovnání ve Valentinově článku ale přesahuje sféru důchodů: „Francouzské výdaje na důchody by mohly financovat 30 nových tunelů pod kanálem La Manche ročně nebo všechny čínské vojenské výdaje přibližně na 300 dní.“ Ani ne na celých 365! Kdy se tohle vlastně stalo a máme se vůbec ještě snažit, přemítá Evropan, který dospíval v době, kdy jsme Čínu integrovali do globální ekonomiky.

Jiná zpráva o tom, že nějaká pravda zřejmě pravdou není, se nyní šíří v USA. Někteří v posledních desetiletích vkládali mnoho nadějí do myšlenky univerzálního zaručeného příjmu (universal basic income neboli UBI). Levice proto, že vymýtit chudobu, když můžeme, se zdál být správný cíl, a taky některé veličiny Silicon Valley, které se obávaly, že technologický pokrok, třeba ten vyvolaný umělou inteligencí, může vytvořit ekonomiku, v níž velká část pracujících nebude potřeba. Takže se spustilo několik experimentů. V tom největším dostávalo tisíc nízkopříjmových jednotlivců po tři roky tisíc dolarů měsíčně. Byli náhodně vybraní, měli kontrolní skupinu, byl to solidní experiment. Teď přicházejí výsledky: nula.

„Zaručené finanční transfery nevedou k trvalému zlepšení duševního zdraví, úrovně stresu, fyzického zdraví, výsledků vývoje dětí nebo zaměstnanosti. Účastníci sice pracují o něco méně, ale je šokující, že s tím nekoresponduje ani nižší úroveň stresu, ani vyšší celková uváděná životní spokojenost,“ referuje novinářka Kelsey Piperová. Lidé sice ty peníze nerozházeli za alkohol nebo hazard, ale vrátili se tam, kde byli. Žádné nastartování na vzestupnou trajektorii sociální mobility se nekoná.

Respekt si zaslouží, že Piperová, která přiznává, že do UBI vkládala velké naděje, se nesnaží studie nějak zpochybnit. Taky apoštol UBI Rutger Bregman, jehož kniha Utopie pro realisty vyšla i česky a psali jsme o ní v Echu, přiznal, že jeho víra je otřesena.

Fanoušci UBI jistě četli Marxe, ale zřejmě neznají Engelsův Podíl práce na polidštění opice.