Vražda Charlieho Kirka postavila Ameriku na křižovatku. Může se podívat do propasti a spirálu politického násilí, jež se nepochybně v posledním roce roztáčí, zastavit. Anebo ji může pořádně roztočit. Může to být opakování dlouhých šedesátých let, která, co se týče násilí, začala vraždou prezidenta Kennedyho, pokračovala vraždou jeho bratra a metastázovala v teroristické buňky let sedmdesátých. Někteří hovoří o amerických „olověných letech“, jak se označovala i teroristická vlna v Itálii v sedmdesátých letech. Ale to jsou jen zkusmé pokusy najít záchytné body pro dobu, jež je nová, nezmapovaná a nezajištěná. Že v době uzávěrky tohoto vydání nedošlo k žádnému odvetnému útoku, neznamená, že k němu dojít nemůže.

Význam Charlieho Kirka je obtížné správně posoudit. Nejen pro autora tohoto článku, ale i pro mnohé Američany žijící politikou byl Kirk periferní postavou – významnou, ale ne pro ně. Bylo to dáno generačně – jednatřicetiletý Kirk se zaměřoval na mladé publikum – a stylově. Ten, kdo se s ním seznamoval z krátkých postů a klipů, jež k němu doputovaly na sociálních sítích, si ho zařadil do tradice konzervativních vyřvávačů typu Seana Hannityho nebo již zesnulého Rushe Limbaugha (kterého Kirk obdivoval). Je to styl bojovný, ideologický, zjednodušující a ve větších dávkách naprosto otupující.

Rozporný influencer

Ale to byla jen část Kirkova působení. Zůstal by pouhým influencerem, kdyby nejezdil systematicky debatovat na univerzitní kampusy. Prorážel bariéru odmítání – někde proti jeho vystoupení organizovali podpisové akce – a byl ochotný debatovat s každým. Měl mnohem uvolněnější styl než typičtí kampusoví konzervativci. Kdyby South Park věnoval epizodu jejich parodii, tak jako to udělal Kirkovi, asi by si pohoršeně stěžovali, zatímco Kirk se jí dokázal zasmát. Konzervativní studenty Kirk zbavoval strachu, osmělovali se vyjít na veřejnost. Zůstával s nimi v kontaktu prostřednictvím stovek buněk své organizace Turning Point USA.

A konečně se stal Kirk vlivnou zákulisní postavou v nejvyšších republikánských kruzích. Jeho organizace se zapojovala do identifikování a obcházení voličů ve volebních kampaních, Kirk se seznámil s kdekým včetně Donalda Trumpa, jeho syna Donalda jr. a viceprezidenta Vance a měl k nim otevřené dveře. Byl jedním z těch, kdo přesvědčili Trumpa, aby si Vance vybral za viceprezidentského kandidáta. Četní absolventi jeho organizace dnes působí na nejrůznějších místech v exekutivě i Kongresu. Stal se tím, kdo dokáže zařídit věci ve Washingtonu. I proto bere tolik republikánů útok na něj osobně.

Kirk někdy bojoval provokativně, demagogicky, falešně. Příkladem může být čerstvá vražda ukrajinské uprchlice Iryny Zarutské v Charlotte v Severní Karolíně. Kirk z toho udělal kauzu, protože její vrah byl šílenec s dlouhým trestním rejstříkem, který neměl být na svobodě, a taky byl černoch, a kdyby byly rasy útočníka a oběti obrácené, tak všichni víme, jak by s tím média a liberální establishment naložily. To je všechno pravda, jenže je taky pravda, že se Kirk snažil udělat bílého George Floyda z ženy, jejíž smrt by ho nevzrušila, kdyby ji zabili Rusové na Ukrajině. Kirk stál v předních řadách těch, kteří démonizovali Ukrajinu, deklaroval cíl odstranit z republikánské politiky kongresmany, kteří hlasovali pro pomoc Ukrajině, a prezidentovi Zelenskému napsal na Twitter, že je „zodpovědný za milion mrtvých“. To nám může přijít docela nechutné, ale zároveň je to jen další epizoda demagogie, jaké tvoří politický život dnes a denně.

But so fucking what?

Levice investovala hodně energie do démonizace Kirka. Dokázali něco podobného jako Babiš s Kalouskem. Léta neúnavného opakování lží a polopravd vedla k tomu, že dnes davy lidí věří, že Kalouskovi, který fakticky zvýšil daně bohatým, šlo jen o to, chudým brát a bohatým dávat. Podobně davy levicových Američanů mají Kirka zapsaného jako „fašistu“, a když se dnes pár známých osobností opožděně omluvilo za to, že bezmyšlenkovitě šířily lež, že Kirk chce kamenovat homosexuály, nic to na jejich přesvědčení nezmění. Jeden výrok sem, jeden výrok tam, pro ně to pořád byl a je fašista.

Ne každý byl tak zaslepený. Britsko-americký komentátor Andrew Sullivan napsal: „Když jsem se tento týden díval na videa Kirkových debat a akcí, byl jsem mnohem častěji ohromen než zděšen. K oponentům se choval s respektem. Díval se jim do očí. Uváděl argumenty – a mladé oběti woke indoktrinace – místo aby mu v debatě oponovaly – to nazývaly ,nenávistí‘.“ Na Kirkovo odmítání manželství gayů reagoval Sullivan, který se intelektuálně nejvíc zasloužil o prosazení tohoto institutu v USA, slovy: „A co má sakra být? (But so fucking what?) Žijeme ve svobodné zemi a on může být proti nějaké politice z jiných důvodů, než že by ,nenáviděl‘ gaye.“

Liberální komentátor Ezra Klein napsal v New York Times: „Může se vám nelíbit mnohé z toho, v co Kirk věřil, a přece stále platí: Kirk dělal politiku přesně tím správným způsobem. Objížděl univerzitní kampusy a mluvil s každým, kdo s ním chtěl mluvit. Byl jedním z nejefektivnějších praktiků přesvědčování své doby. Když si levice myslela, že její vliv na srdce a mysli vysokoškolských studentů je téměř absolutní, Kirk mezi ně znovu a znovu přicházel, aby ho zlomil.“ Klein přiznal, že mu „záviděl, co vybudoval. Chuť nesouhlasit je v demokracii ctnost. Liberalismus by potřeboval více jeho odvahy a nebojácnosti. Když si kalifornský guvernér Gavin Newsom (z Demokratické strany – pozn. red.) pozval Kirka jako hosta do úvodního vydání svého podcastu, přiznal, že jeho syn je velkým Kirkovým fanouškem. To je úžasné svědectví o síle Kirkova projektu“.

Ne všechna reakce ze strany levice byla takto důstojná, ale je důležité si všímat, kdo mluví. Konzervativci v prvotním rozrušení obviňovali liberály, demokraty, prostě „je“ a slibovali jim občanskou válku. Jenže reakce oficiální Demokratické strany není problém. Snad žádný demokratický funkcionář nereagoval jinak než odsouzením a zděšením (kongresmanka Ilhan Omarová, jež retweetovala jakousi odpornost, byla jedinou výjimkou, kterou jsme zaznamenali). Problém je vrstva mladých aktivistů, z nichž začínají být demokratičtí politici zděšeni. A ještě větší problém je nihilistická subkultura, jejíž chuť ničit bublá v hlubinách internetu.

V temnotách nihilismu

Tyto podivné toxické kulturní mutace jsme se v Echu již pokoušeli přiblížit v článcích o vrahovi ředitele zdravotní pojišťovny Luigim Mangionem, o transgender vraždícím gangu ze Silicon Valley či o široké oblibě korejského filmu Parazit. Schvalování politických vražd je jen jedním srozumitelným projevem. Jako bychom se ocitli v přízračné krajině nějakého sci-fi hororu – známé orientační body nefungují, odkazy vedou do slepých uliček. Tradiční pojmy selhávají.

V prvních chaotických hodinách po útoku unikla z vyšetřování informace, že vrah do nábojnic vyryl odkazy s „transgender obsahem“. Když později New York Times a CNN tuto informaci opravily, že šlo prostě o „kulturní sdělení“, viděli v tom pravičáci počátek snahy vraha ideologicky „dezinfikovat“. Jenže když byly nakonec nápisy zveřejněny, opravdu mezi nimi nebylo žádné transgender sdělení. Některé byly levicové, jiné byly memy ze světa počítačových her, jejichž význam závisí na kontextu a na tom, na jaké úrovni ironie se zrovna pohybujete.

Vyhlížení transgender prvku ovšem bylo pochopitelné vzhledem k tomu, že tato subkultura sahá v posledním roce k násilí docela často. Je politicky levicová v tom smyslu, že akceptace transgenderismu nachází politickou podporu na levici. Ale zároveň obývá morální univerzum, jež se nějaké levicovosti či pravicovosti radikálně vymyká. Samotná povaha lidského já, dobra a zla tam nabývá fantazmagorickou podobu.

Což mimo jiné znamená, že nebezpečí takových útoků je obtížné předcházet. Za vektor woke radikalizace jsou považovány univerzity, ale Kirkův vrah odešel ze studia po jednom semestru. Žil s transgender partnerem, ale sám transgender nebyl. Tedy tak to aspoň teď vypadá, jenže o vrahovi a jeho partnerovi zatím novináři zjistili hlavně to, že se ve svém okolí s nikým nebavili, takže nepodléhejme iluzi, že všechno víme. Rozhodně ho neradikalizovala rodina; jejímu rozhodnutí předat syna policii vděčí Amerika za to, že se agonie pátrání neprotahovala.

Nenechat se strhnout

Je ironií, že se krvelačná atmosféra nyní nejvíc koncentruje na sociální síti Bluesky, na niž odešla vlna těch, kteří se necítili „bezpečně“ na Twitteru (nyní X) poté, co ho koupil Elon Musk. Jsou to ovšem lidé, kteří hledají spíš zástupné vzrušení, „požadují na Bluesky další atentáty, jako by si objednávali doručení jídla na mobilní aplikaci“, jak to vystihl britský komentátor Aris Roussinos. Převážně jsou „fyzicky slabí, duševně křehcí, závislí na stabilní společnosti, již si ve svých prohlášeních přejí svrhnout“.

Celá americká společnost je dnes atomizovaná, jenže pravice má v zádech institucionální moc státu. Je otázka, jak s ní naloží. Je těžké policejními prostředky bojovat proti něčemu, co je neorganizované. Pravice zatím sahá po tom, co ji v poslední dekádě naučila levice – „cancel culture“. Je správné zostouzet, společensky znemožnit a zbavit vlivu lidi v pozicích autority, když schvalují vraždu – učitele či vojáky například. Není správné nahánět každého troubu, který možná něco špatného řekl, jak to dělala levice a jak tomu dnes leckdo na pravici přichází na chuť. Jaké kroky Trumpova vláda podnikne, jak zareagují univerzity, média či majitelé sociálních sítí, to je teď všechno ve hře. Amerika přežila horší věci, ale je otázka, jestli nějaké precedenty ještě platí.

Jedné představy je ale třeba se zbavit, a to, že se Kirkova smrt nějakým závažným způsobem dotýká nás. Kirk byl Američan, ne Čech. Jeho agitace, zdůrazňující čím dál tím víc křesťanství, v Česku nemá přirozenou rezonanci. Jakkoli prý „teď jde o všechno“, zatím se tu nestřílíme za názory, atentát na Roberta Fica nikoho nemohl inspirovat a přesvědčit, že toto je cesta, která někam vede. Společnost, která si myslí, že má nárok na přežití, nemůže nahradit vlastní politický život sledováním amerického dramatu. Jako v tolika věcech je i zde odstrašujícím příkladem Británie, kde Kirkovu smrt mediálně prožívají výrazněji než vraždy dvou vlastních, britských poslanců, k nimž v uplynulých deseti letech došlo.