Po vlně pravicové „cancel culture“ a útocích na svobodu projevu ze strany činitelů Trumpovy administrativy bylo možné opakovaně slyšet různé verze varování: Pamatujte, že kyvadlo se přehoupne a příště budou „rušit“ lidi a zneužívat moc demokrati. Na to se ozývá kritika. My si nepotřebujeme představovat, že to demokrati budou dělat, zní jedna, oni už to dělali. Jiná, vznešenější námitka zní: Zneužívat moc je špatné, ať už se karta obrátí, nebo ne.

Jsou to chvíle, kdy člověk může závidět Američanům jejich naivní, dětský optimismus – tak aspoň byli v dějinách Američané mnohými evropskými pozorovateli charakterizováni. Nikdo – ti varující, i ti odmítající, si totiž nepřipouští možnost, že se karta neobrátí, protože se žádná výměna moci konat nebude.

Na otázku, zda by mohl kandidovat potřetí, odpovídá Donald Trump zpravidla, že ne. Ale když ta myšlenka zazní mezi jeho příznivci, málokdy je okřikne. Stále platí – i když jen na vzorku n = 3 –, že Donald Trump uznává jen výsledky těch voleb, v nichž vyhrál. Trump udělil milost nebo odpustil tresty všem účastníkům kraválu na Kapitolu 6. ledna 2021, což byl, aspoň v podání některých účastníků, pokus o zvrácení výsledku prezidentských voleb.

To, co zde říkáme, je samozřejmě provokace. Ale jaký je vlastně zásadní, jednoznačný, nevyvratitelný argument, že je to nemožné? Že pokojná výměna moci na základě výsledků voleb je zapsána v ústavě? Že je to v americké DNA? Kdo to říká, jako by posledních deset let nezažil. Uměli jste si před deseti lety představit, že Amerika zavede cla ve výši desítek procent? Uměli jste si představit, že antisemitismus nebo schvalování politických vražd se pro nezanedbatelnou část veřejnosti stane přijatelné?

Mnozí z těch lidí už to nepronášejí s pocitem, že teď vyslovují něco transgresivního, pobuřujícího, že jdou proti proudu. Už si na to zvykli, považují to za normální. Proč by stejně tak nemohli přesvědčit sami sebe, že podporou jiného způsobu konstituování moci se nezpronevěřují žádným hodnotám, ale že podporují něco, co je správné? Zkonstruují si nějakou zpětnou historii, jež k tomu logicky směřuje a činí druhou stranu spoluviníky („ale vy jste zase podporovali covidové lockdowny!“), a budou v klidu.

Trump byl minulý týden na státní návštěvě Velké Británie a není těžké si představit, jak zaznamenal, že je přijímán svým formálním protějškem, nešťastníkem jménem Keir Starmer, který svým každodenním zoufalým zápolením nepůsobí dojmem, že by byl nejvhodnějším držitelem skutečné moci. Ale zároveň je přijímán králem, se všemi symboly, tradicemi a dekoracemi, které musí naplňovat Trumpovu představu toho, jak má vypadat vládce, mnohem líp.

Část britské veřejnosti proti té parádě protestovala, nepřišlo jim, že mají prokazovat oranžovému muži takové pocty, ale myslím, že ne zas tak velká. Britové bývali námořní obchodní impérium a v posledních desetiletích akceptovali, že jejich osudem teď je být globální obchodní stanicí, jež dělá byznys s každým. Opatrování peněz cizinců či prodej vzdělávacích služeb aspirujícím elitám z celého světa jsou dnes nezastupitelné sektory britské ekonomiky. Člověk nemusí být zvlášť starý na to, aby si vybavil, kdy naposledy nasadili veškerý ceremoniální aparát britské tradice na přivítání hosta z ciziny: v roce 2015 při státní návštěvě čínského vůdce Si Ťin-pchinga.

I pro globální obchodní stanici ale bude vždy hrát prim zvláštní vztah se Spojenými státy. Minulý týden zemřel generál Guthrie, bývalý náčelník britského generálního štábu. Timesy v nekrologu citují jeho vzpomínku na to, jak vedl koncem 90. let misi KFOR v Kosovu. V závěru večeře, již uspořádal pro své protějšky, se jich zeptal, zda kdyby na to přišlo, budou bojovat.

„Francouzský brigadýr reagoval typickou ukázkou galské rádobyfilozofie: ,Dokud neroztáhneš křídla, nikdy se nenaučíš létat.‘ Ital předstíral, že nerozuměl otázce, a Němec řekl: ,Ne.‘ Americký velitel se na mě podíval a řekl: ,S námi můžete počítat.‘“ Guthrie později prý prohlásil, že ho tato výměna názorů přesvědčila o tom, že společná evropská armáda je nereálná.