Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Na správné straně je dobře

Kdysi jsme zde psali o povídce amerického blogera Scotta Alexandera (jmenuje se Sort by Controversial), z níž pochází pojem Shiriiny nůžky. Programátorka jménem Shiri se ve firmě pracující na on-line reklamách snaží zkonstruovat generátor co nejkontroverznějších výroků. Trénuje ho na interním fóru jejich firmy, jednoho dne ukáže jeden ukázkový výrok svým kolegům. Jsou softwarová firma, takže výrok se týká programování, toho, jaká by měla být architektura jejich databáze, nebo něčeho takového.

Informační znečištění z Británie

Další den, další průsak z bojišť informační války. Bohužel ho nelze ignorovat, protože se nás potenciálně týká. Britský web Declassified UK přišel se zprávou, že britská komunikační agentura Zinc Network na zakázku britské vlády platí influencery, aby „čelili dezinformacím“ v zemích střední a východní Evropy. Web uvádí, že smlouva, kterou podle zákona o svobodném přístupu k informacím získal, je velmi zcenzurovaná, takže jedinou konkrétní zemí, kde mohli působení agentury potvrdit, je Slovensko.

Kde se ti divní lidé berou

Koalice SPOLU pokračuje ve volební kampani, jejímž cílem zřejmě je přesvědčit co nejvíc voličů, aby ji nevolili. Uznáváme, že toto není literárně nejelegantnější úvod, ale je prostě těžké nějak originálně popsat zhola nepochopitelné chování protagonistů této strany. Ministryně spravedlnosti Eva Decroix se pochlubila na sociální síti X novinkou schválené úpravy trestního zákoníku, díky níž „opakovaná drobná krádež již nebude trestána přísněji než drobná krádež“. To má být dobře, kvůli tomu je lidé mají volit.

Memento Hunterova laptopu

V pondělí to byl rok ode dne, kdy Joe Biden oznámil, že odstupuje z kandidatury na prezidenta, a rodina se ozvala tak, že to nebylo možné přeslechnout. Prezidentův syn Hunter poskytl tříhodinový rozhovor, v němž si skutečně, jak praví klišé, nebral servítky – ono asi vyprávět, jak se vaří crack, se servítky ani nejde.

Takový vtípeček

Linda Bartošová je výrazným exemplářem jistého typu influencerky a taky oblíbeným hromosvodem, kvůli čemuž nemáme žádnou zvláštní chuť ke kontroverzím kolem ní přidávat. Teď ale věnovala vydání podcastu Sirény, jejž provozuje s dalšími dvěma kolegyněmi, „vizionářům ze Silicon Valley“ a současnému kapitalismu zejména na příkladu Elona Muska. Už ve své třicetiminutové neplacené části obsahuje tak pomýlené soudy, že stojí za to podrobit je věcné kritice.

Fiume, první influencerský stát

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři.

Ten kluk židovská

V románu Josefa Škvoreckého Mirákl vzpomíná jakýsi komunistický podržtaška Štípek, jak těsně po zatčení Rudolfa Slánského v roce 1951 potkal jistého člena vlády. Jindy veselý ministr byl bledý, „a když se ho Štípek žertem zeptal, co to bylo za flám, pravil: ,Hovno flám, Pepíčku. Ale už je to dobrý. Soudruh Stalin rozhod, že do toho spadne Rudla, ten kluk židovská. Chybělo ale, Pepíčku, málo a spadli sme do toho my s Klémou!‘“ V administrativě Donalda Trumpa se nyní stahují mračna malinko podobným způsobem, byť samozřejmě ne v tak drastických rozměrech.

Dva předvolební trháky

Když se podíváte na předvolební průzkumy, vidíte na nich, že hegemonem je ANO, nicméně dlouhodobě sice ne moc, ale nepochybně ztrácí na Okamurovu SPD. Pro STAN sice dlouhodobý trend přinejmenším podle některých dat nevypadá tak zle, nicméně je ohrožuje něco jiného. Podle posledního průzkumu firmy Median má ze všech relevantních stran nejměkčí podporu. Jejich volební potenciál je 19,5 procenta, ale jen 3,5 procenta z toho je voličské jádro. Pro srovnání – ANO má potenciál 41,5 procenta a celých 25,5 procenta je jádro, které je přijde volit určitě.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Zašifrovaný komunista

V New Yorku se bude volit starosta a v demokratických primárkách, které často prakticky rozhodují o výsledku, zvítězil Zohran Mamdani, jehož lze klidně označit za komunistu. U člověka, který používá fráze jako „zmocnit se výrobních prostředků“, to není přehnané. V minulosti chválil Hamás a Hizballáh a chtěl zrušit policii a „globalizovat intifádu“ a prosazuje řadu prověřených destruktivních politik, z nichž ta nejlegračnější jsou státní supermarkety s potravinami. Vedle toho je příznačné, že je to syn dobře situovaných imigrantů a ve volbách měl vyšší podporu mezi vzdělanými bělochy než mezi příslušníky rasových menšin.

Dobré využití ústavního soudce

Ze všech větví moci, jež vymezuje ústava, je myslím nejméně chápána moc soudní. Moc výkonná je jasná. Vždy tu byla a je nějaká „vrchnost“, která rozhoduje a nařizuje. Diktatura, stát oholený na minimum, je v podstatě moc výkonná. Moc zákonodárná je také ještě jasná. Parlament je, ať už v dobrém, nebo ve zlém, dobře viditelný, lidi chápou, že ho volí a že je tam vládní většina a opozice. Snad až překvapivě dobře je chápána centrální banka, snad proto, že lidi intuitivně chápou, že politici, kterým nevěří, by mohli měnu zničit. A naši centrální bankéři svým vystupováním dávají najevo, že nejsou politici.

Chabá útěcha pro transgenderisty

Když se transgender aktivisté budou ohlížet za uplynulými několika týdny, budou muset konstatovat, že pro ně nebyly příliš dobré, vlastně spíš špatné než dobré, anebo spíš špatné. V úterý zaznamenali neúspěch o to horší, že je fotogenický. V USA hrají univerzity velkou roli ve sportu, v některých sportech jsou akademické soutěže ty nejdůležitější. University of Pennsylvania v úterý přistoupila na dohodu s odborem občanských práv ministerstva školství, v němž uznala, že porušovala občanská práva.

Mysleme na sestřičku z NHS

Dvanáctidenní válka mezi Izraelem a Íránem nejen změnila situaci na Blízkém východě, ale měla i dopady v místech, kde by to člověka hned nenapadlo. Skupina výzkumníků na americké Clemson University loni v září popsala síť asi 80 botů Twitteru, nyní X, která se zaměřovala na podporu skotské nezávislosti a byla podle nich řízena z Íránu. Účty měly zpravidla profilové fotografie vytvořené umělou inteligencí a informace v profilu, jež měly být typickému příznivci skotské nezávislosti blízké – naší favoritkou je „Bývalá zdravotní sestra v NHS.

Jaká nekonečná válka?

Je už v povaze politiky, že se určité události komentují způsobem, který má velkou přitažlivost, ačkoli nemá s realitou naprosto nic společného – tak jako vůz na polní cestě dřív či později sjede do vyjetých kolejí. Z bitcoinového průšvihu ministra Blažka udělala opozice okamžitě „korupční kauzu“, aniž by existoval jediný důkaz o tom, že šlo o korupci. Tak, prostě – jsme zvyklí mluvit o korupci, vládní STAN má korupční kauzu Dozimetr, tak tohle prohlásíme taky za korupční kauzu. Na mezinárodní scéně se děje totéž s americkým zásahem v Íránu.

Negativní stranictví

Vládní koordinátor strategické komunikace se pomalu stává terčem když ne posměchu, tak nechápavého kroucení hlavou, čehož, jak se nedávno svěřil, má plné zuby. Celkový dopad činnosti tohoto nešťastníka – vlastně romantika, který se minul povoláním – lze hodnotit různě. Jeden pobavený, možná cynický, možná jen střízlivý pohled byl nedávno dobře formulován jedním uživatelem sítě X: „Foltýn je vlastně super pro všechny strany. Já si z něj můžu dělat srandu, protože to je doslova reklama na stát, voliči STAN z něj mají erekci, protože veřejně říká, co si oni myslí, a dezoši se můžou opájet, jak jsou šikanovaní, protože jim říká, že jsou ošklivá kačátka.“

Nekrolog od chatbotu

Autor tohoto sloupku nikdy nevyhledával filmy o sblížení člověka s robotem třeba ve stylu snímku Ona od režiséra Spikea Jonzeho z roku 2013. Ale tolik věděl, že diváci si často všímali, jak rychle tyto filmy stárnou, že tvůrcům není dáno vývoj technologie odhadovat. To bylo ještě před ChatGPT. Teď mohou lidé navazovat vztahy s roboty, byť jen virtuálními. Článek v New York Times vylíčil několik takových intenzivních vztahů. Ty příběhy jsou šílené (to slovo používáme bez nadsázky), ale trochu jinak než představy v některých zdařilých dystopických filmech o nažívání člověka s internetem.

Co neměla být pravda, ale je

Některé zahraniční události u nás budí možná až nepochopitelnou pozornost a stávají se i předmětem potyček na sociálních sítích. Skoro jako by šlo o zástupnou aktivitu, touhu osvěžit svůj život a svou mediální produkci tím, že se stanu účastníkem cizích dramat. Jako rytíři přicházejí na pomoc pravdě všude tam, kde je znectěna. Možné je však, že může jít o dva procesy zároveň, jež se nevylučují – ty cizí události mohou být příhodné na prožívání a zároveň mohou být významné tím, že z těch zemí k nám přicházejí vzorce chování.

Radikalizace prostřednictvím železnice

Když letos v lednu Elon Musk rozpoutal svými posty zděšení nad gangy převážně pákistánských znásilňovačů v britských městech, bylo na tom něco divného. Jak se mu podařilo udělat něco jakoby nového z něčeho, co vůbec nové nebylo? Pro toho, kdo se zajímal, to byly zprávy staré několik let. Jenže nebyly politiky a kulturním establishmentem plně pojmenovány a nebyly z toho vyvozeny důsledky. Událost byla, jak to vyjádřil jeden kritik, ne snad zametena pod koberec, ale úhledně zabalena a zastrčena do šuplíku.

Dukovany – nejistota trvá

Chápeme, že je volební kampaň a že vláda se, tak jako každá jiná, snaží prezentovat ekonomickými úspěchy. Věru jich moc nemá a podpis kontraktu na stavbu nových jaderných bloků měl být tou jednoznačně pozitivní zprávou, jíž se může vykazovat. A je opravdu pozitivní to, že po dnes už snad desítkách let, kdy se o potřebě takové investice mluvilo, a několika abortivních pokusech o tendr dovedla toto úsilí k podpisu. Jenže bohužel není všechno tak jednoznačné, jak by to vláda ráda prezentovala. Jsou tu pochybnosti o korporátní struktuře, jež má stavbu provádět, zejména tedy o roli firmy ČEZ v ní, jež zůstává nejednoznačná.

Příběh a osud Pavla Blažka

Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud. Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří.

Zaskočeni drony

William Shirer byl americký rozhlasový novinář, který zůstal jako jeden z posledních západních zpravodajů v Hitlerově Německu. Cenzura jeho reportáží se stupňovala tak, až v prosinci 1940 usoudil, že jeho další zpravodajství by už nebylo užitečné, a odjel. V Americe vzápětí vydal o svém pobytu knihu Berlínský deník, jež zůstává nesmírně poutavým popisem života v nacistickém státě té doby. Mimo jiné měl možnost v létě 1940 navštívit čerstvě dobytou Belgii, Holandsko a Francii a mluvit s občas pozoruhodně otevřenými německými vojáky.

Muž z Lidlu

Z resortu justice přicházely minulý týden různé zajímavé zprávy. Ta první: Vzpomínáte si na kokain z Lidlu? Tři muži, někdejší spolupracovník, kosovský Albánec a vedoucí dovozu ovoce a zeleniny v Lidlu, byli obžalovaní z toho, že organizovali dovoz kokainu z Latinské Ameriky v zásilkách banánů. Přítomnost manažera známého řetězce se postarala o to, že případ se stal vděčným tématem vtipů a memů. Kdo by se aspoň trošku neuchechtl nad slevovým letákem doplněným o výhodnou nabídku bílého prášku a podobně. V každém případě to znělo docela uvěřitelně.

Pár krásných dealů a jedna studená sprcha

Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě určitě splnila cíl přinést nějaké optimistické ekonomické zprávy v době, kdy se důvěra veřejnosti v jeho hospodářskou politiku propadá. Velké „dealy“ před kamerami, při nichž se šermuje stovkami miliard dolarů, nejlépe s monarchy, u nichž jde hlavně o osobní vztahy a dohody, které se stvrzují podáním ruky, to je přesně Trumpův živel. Vedle předvídatelných politických zpráv přineslo to turné i pár nečekaných. Ale bylo opravdu tak přelomové?

Už nejsme nejchytřejší

Americký sociální vědec Charles Murray byl konvenčním liberálním světem umístěn do oblasti skládek toxického odpadu označených výstražnými tabulemi „kontroverzní“ a „rasista“. Vysloužil si to tím, že po knize Ztracená půda (Losing Ground, 1984), v níž analyzoval neúčinnost sociálních programů, přišel (se spoluautorem Richardem Herrnsteinem) s knihou Gaussova křivka (The Bell Curve) o lidské inteligenci. To je škoda, protože ta nálepka je nezasloužená a protože Murray, který je ve svých 82 letech stále činný, napsal mnoho zajímavého i o jiných věcech než o rase.

Jak se zbavit arbitráže, jež nehrozila

Poté, co akademický senát ČVUT odhlasoval předčasný konec dlouholetého rektora Vojtěcha Petráčka, je nyní samotné odvolání v rukou prezidenta republiky. Na čemž je taková drobná zajímavost, že mezi důvody, které akademiky k rozhodnutí přiměly, figuruje poradce prezidenta Petr Kolář. Tedy přesněji řečeno jeho angažmá jako poradce ČVUT. Smlouvy s ním uzavíral rektor, i když byly částečně placené z rozpočtu strojní fakulty, a jeho rady byly výhradně ústní, takže není možné posoudit jejich skutečný přínos.

Simulakrum úspor

Předpovědi, jak umělá inteligence (AI) promění celou ekonomiku, zatím kontrastují s tím, jak se většina z nás s umělou inteligencí setkává. Jednoznačně vyznívají zprávy o schopnostech umělé inteligence v programování. Tam skutečně může způsobit revoluci na pracovním trhu. To je ale velice specifický způsob použití, který pro většinu z nás nepokrývá celé spektrum toho, co si představíme pod pojmem inteligence, a stejně tak je to dost ostře vymezený segment pracovního trhu. Umělá inteligence zjevně snížila náklady investičních podvodů, při jakých přicházejí o úspory senioři.

Katatonik v čele svobodného světa

Oznámení, že Joe Biden má rakovinu, je prozatím poslední dávkou špatných zpráv, které provázejí minulého prezidenta na jeho odchodu do důchodu. Již je jisté, že to bude důchod mimořádně hořký, provázený spory, výčitkami a zavržením, jaké nepronásledovaly žádného prezidenta od Richarda Nixona. Po trojici čerstvých knih mapujících Bidenovo vládnutí a kampaň jsou totiž otázky vznášející se kolem jeho diagnózy pochopitelné, jakkoli necitlivé. Možnosti, že buď byla zdravotní péče o prezidenta trestuhodně nedostatečná, anebo byla jeho diagnóza známá mnohem déle, nelze jen tak smést ze stolu.

Něco vědět? Proč?

V posledních letech se rozrostly tzv. predikční trhy, tedy svého druhu burzy, kde můžete sázet na pravděpodobnost různých událostí. Často dávaly velmi dobré výsledky, třeba při amerických prezidentských volbách, takže je dnes mnozí fanoušci technologického pokroku považují za další případ, kdy davy prostých lidí, vyzbrojených novými technologiemi, odstavily samozvané „experty“, tedy predikční týmy establishmentových médií, na smetiště dějin. Tak se podívejme, jak si predikční trhy vedly při volbě papeže.

Bombardování, které nikoho neodstrašilo

Do amerického uvažování ohledně letecké kampaně proti jemenským Húsíům máme mimořádný vhled díky legendární „Signalgate“. To byl, jak známo, chat nejvyšších amerických národněbezpečnostních činitelů včetně viceprezidenta, který zveřejnil časopis The Atlantic na konci března poté, co jeho šéfredaktora jeden z činitelů omylem přidal do chatu na aplikaci Signal. Jaké pochybnosti v předvečer zákroku činitelé probírali? Zda mají operaci odložit, ovšem s rizikem, že informace o jejich úvahách unikne a oni „budou vypadat nerozhodně“.

Proč je všechno kampaň

Když se podcasteři či lidé produkující rozhovory věnují takové činnosti na plný úvazek, protočí se jejich produkcí docela velké množství lidí. Až může být problém, kde nové subjekty, které by měly co zajímavého říct, pořád brát. Tím si lze vysvětlit, že na autora tohoto komentáře vyskočily na sociálních sítích v jediný den anonce na rozhovor DVTV s hudebníkem Vojtěchem Libichem („Podstoupil vasektomii: Necítím potřebu mít děti, jsem šťastnější o samotě. Koncept plození potomků je nelogický“) a na rozhovor Čestmíra Strakatého s fotografkou Marií Tomanovou („Ať mě lidi klidně soudí, děti mít nechci, i když se to ode mě jako od ženy očekává“).

Novější články Starší články