Martin Weiss - redaktor a komentátor

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Od té doby v deníku Echo24. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Američané byli na íránské drony upozorňováni. Marně

Írán teď zvyšuje náklady války pro Američany útoky na jejich spojence a zablokováním obchodu s ropou. Používá při tom stejné drony, které si vyzkoušel na ukrajinském bojišti. Ukrajinci obnovili své veřejné nabídky pomoci s bojem proti íránským dronům po zahájení amerického útoku na Írán. Až konečně minulý čtvrtek USA nabídku akceptovaly a na Blízký východ okamžitě vyrazila skupina expertů. Celá historie dobře ukazuje, jak je americká strategie rozpolcená a podrývaná vlastními předsudky – na Ukrajině i v Íránu.

Hledání červené linie

Co to je vlastně bezpečnost umělé inteligence? My laici si nejčastěji ze střípků diskuse, jež jsme dokázali pochytit, představujeme, že to je hrozba, že AI se osamostatní a všechny nás zotročí nebo zničí svět. To je jeden pól těch představ – nebezpečí totální a apokalyptické. Případně si pomáháme analogiemi s tím, co známe. S terorismem – co když AI pro někoho vyrobí biologické nebo chemické zbraně? Na druhém pólu pak máme takové banální, ale chytlavé epizody, jako když Muskova AI začne svlékat lidi na fotografiích donaha.

Jdeme do divadla

Někteří si možná vzpomenou na epidemii Tourettova syndromu, jež proběhla před pár lety. Máme na mysli epidemii sociální, protože tato neurologická porucha není infekční, ale vrozená. Najednou jí začal trpět větší počet adolescentních youtuberů či influencerů, kteří předváděli její projevy na internetu. Ty projevy spočívají ve svalových ticích a nezvladatelném vyslovování sprosťáren, což je dostatečné vysvětlení toho mysteria, jímž bylo náhlé rozšíření normálně vzácné poruchy.

Oáza klidu v České kotlině

Česko je jedna z nejšťastnějších zemí na světě. Nemáme teď na mysli pofiderní mezinárodní průzkumy toho, jak se lidé cítí šťastní, ale to, jaké má naše země štěstí. Jeho vláda mohla do svého programového prohlášení vepsat věty „Dle našeho názoru nedošlo k žádné systémové změně takového charakteru, která by vyžadovala přehodnocení typu, účelu nebo velikosti Armády České republiky“. Řečeno s Jiřím Paroubkem – kdo z vás to má? Rozhodně ne takové země jako Švýcarsko, přímo symbol neutrality, u něhož je obtížné představit si nebezpečí ozbrojeného útoku.

Afričtí koně

V USA došlo k zatím nejvážnější srážce mezi Nejvyšším soudem a Donaldem Trumpem. Nejvyšší soud, který bývá levicí obviňován z toho, že je stranický a že je poslušným nástrojem Trumpova vládnutí, vynesl nález, který přiměl prezidenta Trumpa nadávat jak špaček. Není divu – sáhl mu na politiku drahou jeho srdci, cla. S podivem to ale je v tom smyslu, že z povahy zákonů a ústavy to rozhodnutí bylo, aspoň pro toho, kdo nevěřil, že soud je Trumpovým slouhou, dlouho předvídatelné. Neřeší cla jako taková – jejich existenci právní řád zná, otázku jejich užitečnosti přenechává ekonomům.

O projevu a hostech

Jako každý prezident Trump pozval na projev o stavu Unie hosty, jež pak představil a vyzdvihl. Všimněme si jednoho, jehož plný význam, pokud jsme zaznamenali, nikdo nedocenil. Byla to Erika Kirková, vdova po zavražděném konzervativním aktivistovi Charliem Kirkovi. Na první pohled by se dalo říct: A co má být? Měřeno tím, čeho mohl chtít Trump dosáhnout, byl projev až na délku velmi úspěšný. V neposlední řadě devětasedmdesátiletý Trump nevzbuzoval žádné pochybnosti o své duševní svěžesti, což je důležité nejen v kontrastu s jeho předchůdcem.

A teď ještě ten Západ

Projev amerického ministra zahraničí Marca Rubia na mnichovské bezpečnostní konferenci, můžeme se dočíst, uklidnil evropské posluchače. Zároveň mnozí postřehli, že po nich chce (mimo jiné) totéž, co mnozí jiní méně sympatičtí američtí mluvčí, s viceprezidentem Vancem a jeho loňským projevem na témže místě představujícím extrém opačného pólu. Konkrétně převzít odpovědnost za svou obranu. V čem to uklidnění spočívalo? Zaprvé v tom, jak evokovalo západní jednotu v letech studené války. To byl tón téměř reaganovský.

Hranice radikalismu

O vládnutí Donalda Trumpa se říká, že se vyznačuje svévolí, porušováním předpisů a norem. Takže s jistým podivem zjišťujeme, že největší šílenosti při hromadném zveřejňování dokumentů v kauze Epstein vznikají z předem marné snahy o dodržení předpisů. Zároveň rozhodnutí představuje výjimku z dnes již normální nečinnosti Kongresu. Ministerstvo spravedlnosti se snaží vyhovět vůli Kongresu a zároveň dodržet předpisy velící, že jména potenciálních Epsteinových obětí a nezúčastněných osob mají být začerněna.

Nudit se zakázáno

Minulý týden se na sociální síti X stalo to, co se na této síti prý zásadně nikdy neděje – uživateli byl zablokován účet kvůli vyjadřování politických názorů. Claire Lehmannové, zakladatelce časopisu Quillette, byl na několik dnů suspendován účet poté, co 1. února napsala: „Jsem jediná, komu kauza Epstein přijde neuvěřitelně nudná?“

Policie za vás politiku nevyřeší

Když prezident Pavel zveřejnil esemesky od předsedy Motoristů Macinky, dostalo se, myslím, relativně malé pozornosti jednomu aspektu jeho činu: že podal trestní oznámení pro vydírání. atímco lidé protestovali v ulicích proti tomu, co v těch textových zprávách stálo, trestní oznámení si žije svým paralelním životem. Dočetli jsme se, že oznámení bude vyšetřovat NCOZ. To je sice zřejmě dáno nějakou existující regulí, že takto se vyšetřují trestné činy související s členy vlády, nicméně nelze si odmyslet ten estetický efekt, že jednáním místopředsedy vlády se nyní zabývá útvar zřízený ke stíhání organizovaného zločinu.

Překvapení nacionalisté

Před deseti lety po Evropě jezdil Steve Bannon a pokoušel se dát dohromady jakousi populistickou internacionálu. Vyhledával politiky a aktivisty znechucené převládající „globalistickou“ politikou a centralizující mánií EU, jimž Trumpova ochota odhodit politickou korektnost přišla v mnohém lákavá. Na kultivovanější úrovni se o něco podobného pokoušel izraelsko-americký filozof Yoram Hazony, vůdčí duch série mezinárodních konferencí věnovaných ideologii národního konzervatismu.

Lustrační zákon byl dobrý

Ministr Boris Šťastný se ocitl ve složité situaci. „Cítím se být trochu ve střetu zájmů,“ řekl iDNES. A jak se v ní ministr vlády jinak celkem odolné vůči takovým ohledům ocitl? Chtěli po něm vyjádření k reportáži, jak ministr Oto Klempíř udával, již připravil pořad Reportéři ČT ve spolupráci s Pamětí národa. Ministr se k ní vyjádřil už předtím. „Co vedlo veřejnoprávní Českou televizi k tomu, že ve svém pořadu Reportéři ČT natočila žádná nová fakta nepřinášející reportáž o vynucené roční spolupráci ministra kultury Oto Klempíře s STB, ke které se sám před lety přiznal a za kterou se omluvil?“ otázal se na X.

Jaká cizí mocnost?

Státní aparát poprvé odzkoušel nový paragraf trestního zákoníku o neoprávněné činnosti pro cizí moc, dopadlo to neslavně a vskutku to potvrzuje mdlého ducha lidí, kteří tento paragraf prosazovali. Nejdříve byla vypuštěna jen informace, že byl pro podezření z tohoto trestného činu někdo zadržen. Mezi příznivci nového paragrafu na sítích zavládlo radostné vzrušení provázené tipováním, kdopak to asi je. Největší uspokojení přinášelo jméno Zahradil. Ale připusťme, že to bylo vtipkování. Odhalení identity zadrženého však muselo být pro tipující pořádné zklamání.

Všichni moc mluví a je z toho skandál

A máme tu konečně šťavnatý politický skandál, něco, kvůli čemu mohou zpravodajské servery měnit zavedený plán zpravodajství, televize umisťovat na obrazovku vzrušující proužek „mimořádně“ a organizace, jež byly v dlouhodobém kómatu, jako Milion chvilek, zažívat resuscitaci. Skoro jako by byla po něčem takovém poptávka. Snad jen premiér Babiš nemá radost, všichni ostatní jsou v laufu. Situace volá po co nejčastějším používání slova „bezprecedentní“. Ale nestalo se nic úplně bezprecedentního. Jen se obvyklé metody řešení sporů posunuly o kus dál.

Donald Trump, posel konce epochy

Vládnutí Donalda Trumpa lze jistě popsat standardními metodami, takovými, jakými bývají popisovány vlády předchozích prezidentů. Trump zvítězil přesvědčivě (rozhodně ale ne s nějakou historicky mimořádnou převahou, jak s oblibou tvrdí). Zvítězil s voličskou koalicí, jež popřela představu, že reprezentuje vzpouru reakčních bělochů. Posílil hlavně mezi Hispánci, černochy a mladými. V prvním roce svého druhého období v úřadu potvrdil to, co kupodivu ukazují politologické studie – že politici v demokraciích víceméně plní sliby, s nimiž byli zvoleni.

Autor Dilberta zemřel, tak jako řada jiných lidí

Zemřel Scott Adams, tvůrce komiksu Dilbert. Autor tohoto sloupku býval jednu dobu náruživým konzumentem těchto krátkých, třípolíčkových příhod ze světa korporátní mašinerie. Pak se nějak vytratil z jeho obzoru, dávno předtím, než se Adams stal prorokem Donalda Trumpa. Jiný Scott, Scott Alexander, autor blogu známého dříve jako Slate Star Codex a nyní Astral Codex, o něm teď napsal dlouhý text, protože byl jeho obdivovatelem od dětství. Hltal nejen jeho komiks o Dilbertovi, ale ve své posedlosti sledoval i jinou Adamsovu tvorbu a aktivity.

Může být ODS ještě catch-all party?

Nedávno skončený kongres ODS byl kongresem, kde si strana vybírala nové vedení, tedy kongresem zaměřeným ne vůči veřejnosti, ale dovnitř. Tomu odpovídala rétorika. Nelze ji hodnotit jako upoutávku na příští volební kampaň ODS. Členové si tam vyříkávali problémy své organizace. Takže by asi bylo zavádějící vyvodit z toho, že ODS bude odteď promlouvat k veřejnosti manažerskou hantýrkou, již tam bylo možné porůznu zaslechnout. Oni nemluvili primárně k nám, byť si samozřejmě byli vědomi, že kongres takové strany část veřejnosti sleduje.

Trump míří doleva

Podle analytiků i predikčních trhů američtí republikáni v letošních volbách do Kongresu, tzv. midterms, s vysokou pravděpodobností přijdou o kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, ne-li i nad Senátem. Což vzbuzuje otázku, jak bude Donald Trump dál vládnout. Odpověď ale může být překvapivá. Zaprvé, Kongres v této éře prakticky neschvaluje žádné zákony, prezident ho potřebuje vlastně jen na rozpočet, a ten se vždycky nějaký schválí.

Existuje Trumpova doktrína? A co si o tom myslí naše vláda?

Existuje Trumpova doktrína? Matt Glassman, který učí na Georgetown University systém amerického vládnutí, napsal jeden z lepších pokusů o její definici. Je to důležité, anebo je to jen rébus pro akademické kutily? Je to důležité v tom smyslu, že doktrína znamená, že můžete aspoň s jistou mírou očekávat, že „pokud se stane X, Amerika udělá Y“. To ale nemůžete. Pro muže bez doktríny je taky těžké rozpracovat nějakou národněbezpečnostní strategii, byť by její tvůrci prezidentovi odezírali z úst sebesnaživěji.

Proč Venezuela

Analytička komoditních trhů Tracy Shuchartová přišla se zajímavým vysvětlením. Trumpem zdůrazňovaná ropa je jen povídáním pro veřejnost, skutečné důvody jsou jiné. A z pohledu Pentagonu dávají smysl. Zaprvé, kritické nerosty. Venezuela jich má hodně a na jejich těžbě už se podílejí Číňané. Ovládají 90 procent jejich zpracování na světě. To Pentagon velmi zajímá, zvlášť od té doby, co na jaře Číňa na čas zablokovala jejich vývoz. Potřebuje je do zbraní.

Kde končí sféra vlivu?

V minulých dnech prolétla médii zpráva, jež ve skutečnosti nebyla čerstvou událostí, ale připomenutím detailu z roku 2019. Tehdy v říjnu rámci jednoho z mnoha kongresových vyšetřování administrativy, jež jsou v posledních desetiletích prakticky hlavní náplní práce Kongresu, vypovídala Fiona Hillová, jež měla v první Trumpově administrativě v Národní bezpečnostní radě na starosti Rusko. A zmínila mimo jiné, že Rusové učinili skrz neoficiální kanály Američanům nabídku: Přestaneme podporovat Venezuelu, když vy přestanete podporovat Ukrajinu.

Lidová gnóze

V časopisu Compact, jenž se nyní profiluje jako jedno z nejzajímavějších nových médií na americké pravici, vyšel text Davida Azerrada Návrat židovské otázky. Je to kritická až sarkastická reakce na to, že na americké pravici se nyní diskutuje zcela vážně a jaksi zgruntu a deskriptivně, zda nepředstavují Židé problém a jaké jsou mechanismy jeho fungování, přičemž „diskutuje se“ je možná příliš uhlazený výraz a přesněji by se dalo napsat, že „americkou pravicí cloumá“. Jádrem článku je polemika s řadou faktických tvrzení, ale je tam tento odstavec o tom, jak ovládnutí diskurzu o „židovské otázce“ funguje pro své vyznavače.

Estonská rozvědka odmítá strašit

Evropa netrpí nedostatkem generálů bez vojska, kteří vyhlašují, že nic menšího než totální porážka Ruska na Ukrajině je nepřijatelné. A Rusa vidí za každým rohem. Nejvýše postaveným z nich je patrně estonská představitelka pro zahraniční politiku EU Kaja Kallasová. Což je svým způsobem anomálie. Obecně totiž lze pozorovat, že v zemích Rusku nejblíž převládá střízlivý postoj, zatímco válečníci za klávesami se vyskytují spíš jako hlučná menšina v zemích, jež bezprostředně ohroženy nejsou. Bouření na poplach je pro ně strategie, jak získat pozornost.

Turek, Pavel a presumpce pravdomluvnosti

Vypadá to, že se ministerská sága Filipa Turka chýlí ke konci, již setkání Turka s prezidentem mělo po jmenování vlády jen zdvořilostní charakter a teď už bude pro Motoristy čím dál tím těžší vymýšlet nějaké důvody, proč Turka pořád ještě někam nastrkovat. V tiskové zprávě, již po setkání vydal Hrad, byly jen strnulejším jazykem shrnuty výhrady, jež prezident Pavel už dřív formuloval výmluvněji na Facebooku. Některé pozorovatele přitom negativně zaujala věta „Není přitom rozhodující, zda mu byly jednotlivé výroky a činy zpochybňující ústavní hodnoty prokázány, ale to, zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti.“.

Největší z Čechů?

Který Čech se po druhé světové válce stal největší světovou celebritou ve sféře, řekněme, umělecko-společensko-intelektuální? Václav Havel určitě. Ale kdo pak? Milan Kundera? Miloš Forman? Možná je to Tom Stoppard. Sice se v Československu jen narodil, byl Angličan, který Anglii miloval, ale s léty se ke svému českému původu v myšlenkách i v díle vracel stále víc. Stoppard, jak sám říkal, žil báječný či čarovný život. Byl vtipný, okouzlující, měl šťastnou povahu.

Co je politické

V textu o Tomu Stoppardovi v tomto vydání Týdeníku Echo píšeme skepticky o kvalitách jeho her věnovaných východoevropským disidentům. Ale to je obtíž, která číhá na všechna umělecká díla psaná s politickým záměrem. Občas se ale stane, že se politično někde objeví víceméně bezděky. Na jedno takové narazíme ve Stoppardově hře To pravé z roku 1982 a je úžasné, jak nečekaně promlouvá k dnešní době.

A invaze do Venezuely nic

Donald Trump neohlásil invazi a „regime change“ ve Venezuele. To je nejdůležitější závěr ze včerejšího prezidentova projevu. Je oprávněné ho takto formulovat vzhledem k tomu, že, za prvé, podcaster Tucker Carlson predikoval, že Trump invazi ohlásí, což by ještě nemuselo mnoho znamenat, nicméně, za druhé, americké jednotky u venezuelských břehů se hromadí a hlavně je takový náhle ohlášený projev prezidenta k národu v hlavním večerním čase krajně neobvyklý.

K porážce vždy připraveni

Různí právníci zkusmo vynášejí různé soudy o tom, co by to mohlo znamenat, kdyby... a tak dále. Zkoušejí Babišovi domýšlet různé varianty toho, co vlastně udělá. Někteří pochopitelně Babišovi nevěří, pochybují, že osoby spravující kýžený fond budou na premiérovi skutečně nezávislé, a podobně. Takže vlastně zůstává stranou základní problém Babišova konfliktu zájmu: že nemá řešení.

Nedělejte z nás Slováky

Čechy a Slováky mnohé spojuje, jsou si blízcí natolik, že pro mnohé z nich není problém žít v jedné i druhé zemi. Což je milé a není na tom potřeba nic měnit. Ale zároveň mají Češi a Slováci jinou politickou identitu, a proto se koneckonců Československo rozdělilo. Naše civilizace pro to nemá příliš použitelný pojmový aparát, celá poválečná éra evropské integrace se nesla v duchu zdůrazňování primátu „people to people“ kontaktů s nedořečeným, ale nepochybným záměrem postupného odumírání národních států.

BBC, třtina ve větru

BBC, etalon veřejnoprávního vysílání, je v hluboké krizi, o tom není pochyb poté, co odhalení primitivní, zlovolné manipulace projevu Donalda Trumpa vedlo k rezignaci vedení korporace. Další nedávná epizoda manipulace vzbudila menší ohlas, možná proto, že jakoby aktivuje opačnou stranu politického spektra. Ve skutečnosti je to ale jedna a tatáž krize, jež klade otázku, zda mohou ještě v dnešních poměrech veřejnoprávní média fungovat. Rozhlas BBC od roku 1948 vysílá každoročně přednášku pojmenovanou po prvním řediteli BBC siru Johnu Reithovi.

Novější články Starší články