Návštěva amerického prezidenta Donalda Trumpa na Blízkém východě určitě splnila cíl přinést nějaké optimistické ekonomické zprávy v době, kdy se důvěra veřejnosti v jeho hospodářskou politiku propadá. Velké „dealy“ před kamerami, při nichž se šermuje stovkami miliard dolarů, nejlépe s monarchy, u nichž jde hlavně o osobní vztahy a dohody, které se stvrzují podáním ruky, to je přesně Trumpův živel. Vedle předvídatelných politických zpráv přineslo to turné i pár nečekaných. Ale bylo opravdu tak přelomové?

Trump v Rijádu pronesl projev, jenž byl pochopen jako zúčtování s „neokonzervatismem“ a deklarace nového amerického zahraničněpolitického „realismu“. Amerika nadále nebude hledět na vnitřní uspořádání zemí, bude k nim přistupovat čistě z hlediska toho, jak jejich vnější politika vyhovuje americkým zájmům. Trump se pustil do „neokonů“, „budovatelů národů“ a „intervencionistů“, kteří podle něj „zničili mnohem více národů, než jich vybudovali,“ a „zasahovali do složitých společností, kterým ani sami nerozuměli“. Což tedy nezní jako projev, který si napsal sám, ale budiž. Trumpovštěji už zní věty jako „zářivé zázraky v Rijádu a Abú Dhabí nevytvořili takzvaní budovatelé národů, neokoni nebo liberální neziskovky. O zrod moderního Blízkého východu se postarali sami obyvatelé regionu“.

Tento „realistický“ popis ovšem není ani trochu realistický. Do vnitřního vývoje těch zemí, které Trump navštívil (Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty), Američané nezasahovali. Pokud došlo k reformám, bylo to z vůle monarchů. A ten ekonomický úspěch od počátku, kdy v roce 1933 získala americká firma Standard Oil koncesi na těžbu ropy v Saúdské Arábii, budovali a budují do značné míry západní firmy a manažeři. Celý ekonomický model zemí Arabského poloostrova spočívá v tom, že se západní stavaři, inženýři, architekti, bankéři, hoteliéři a příslušníci dalších kvalifikovaných profesí snaží, aby se něco z těch miliard, které přitečou za ropu, zase oklikou vrátilo na Západ. Na tom málo mění i snaha současné generace vládců přeorientovat své ekonomiky tak, aby přežily i v éře po ropě a zemním plynu. I to je ovšem bonanza pro západní konec ropy. Klasický příklad: aerolinky Emirates patří dlouho k nejúspěšnějším v oboru. Jejich CEO je jakýsi člen vládnoucí rodiny, ale jejich úspěch vybudoval Brit Tim Clark, který je řídí už od roku 2003. Ekonomický blahobyt regionu stojí na tom, že prozíraví vládci si uvědomovali, že jejich typický příbuzný z vládnoucí rodiny bývá většinou zkorumpovaný a neschopný a nelze mu řízení státních firem svěřit, a tak slepici západních investic nechávali prozíravě snášet zlatá vejce pod dohledem importovaného managementu.

Jestliže ekonomicky vztah těchto zemí s USA stojí na ropě, politicky se opírá o obranné společenství. Saúdská Arábie byla za studené války americkým spojencem – proti Sovětskému svazu a jeho spojencům i proti Íránu. Američané ji vyzbrojovali a chránili. Základny mají i v Kataru a v Emirátech. Ten vztah byl pro vládce politický problém. Když se v roce 1979 skupina náboženských fanatiků zmocnila Velké mešity v Mekce, musel si král pozvat na pomoc francouzské protiteroristické komando. Od 90. let se přítomnost amerických jednotek v království stala motivačním faktorem pro lidi, jako byl Usáma bin Ládin. Islamistická agitace byla taky jedinou otázkou, v níž Američané na Saúdy tlačili – ovšem ze zahraničněpolitických důvodů, aby země islamismus neexportovala.

Celkově ovšem tímto propleteným, desetiletí budovaným vztahem neotřáslo nic. Když v roce 2018 nechal saúdský vládnoucí korunní princ Muhammad bin Salmán zavraždit disidentského komentátora Džamála Chášukdžího, přísahali tehdy opoziční američtí demokraté, že z toho vyvodí tvrdé důsledky. Bernie Sanders a jeho křídlo demokratů mělo jako své hlavní zahraničněpolitické téma ukončení americké podpory pro saúdské operace proti Jemenu. Ale když se Joe Biden dostal k moci, po roce diplomatického ochlazení se vše vrátilo k normálu.

Zbrojaři jsou samozřejmě velmi důležitým článkem tohoto vztahového propletence. Zprávy o zbrojních kontraktech uzavřených za Trumpovy návštěvy mohou někomu znít fantasticky, ale jen když není obeznámen s kontextem. Například ve zprávě z roku 2023 můžeme číst, že v té době byly v běhu Kongresem schválené zbrojní dodávky o hodnotě 126 miliard dolarů, nepočítaje v to dodávky neorganizované americkou vládou.

Je ovšem ještě jedna cesta, jíž se petrodolary vracejí do země původu. Všechny země Perského zálivu nelitují energie a prostředků na vykonávání intenzivního vlivu na americkou politiku. Mají možnosti, které jiní nemají, a to nejen finanční. Například zatímco země s normální profesionální diplomatickou službou vysílají velvyslance typicky na dobu čtyř let, princ Bandar bin Sultán Al Saúd byl saúdskoarabským velvyslancem v USA od roku 1983 do roku 2005. V posledních letech si hodně pozornosti vysloužil hlavně Katar. Neinvestuje jen do tradičního lobbingu, ale i do grantů pro washingtonské think-tanky a četné univerzity. S personálním obsazením mohou být manažeři katarské diplomacie spokojeni. Ministryně spravedlnosti Pam Bondiová byla registrovanou lobbistkou pro Katar, stejnou práci dělala i lobbistická firma personální šéfky Bílého domu Susie Wilesové. Trumpem dosazený šéf americké Agentury pro ochranu životního prostředí Lee Zeldin zase pracoval pro hedgeový fond financovaný katarským státním investičním fondem. Od Stevena Witkoffa, hlavního Trumpova vyjednavače na Blízkém východě i jinde, v roce 2023 koupil katarský investiční fond jeho podíl v newyorském hotelu za půl miliardy dolarů. A čtrnáct dní před návštěvou podepsala Trumpova rodinná firma dohodu o stavbě golfového hřiště a dalších nemovitostí v Kataru se státním investičním fondem a saúdskoarabskou investiční firmou s vazbami na královskou rodinu. Takže ten dar Boeingu 747 od Katařanů pro Trumpa (nic jiného to není, byť Trump tvrdí, že jde o dar pro vládu) se opět nachází v určitém kontextu.

Součástí toho kontextu je i to, že Katar je řadou lidí ve Washingtonu dlouhodobě vystavován největší kritice ze všech monarchií v Zálivu. Má velkou schopnost hrát to na všechny strany – má dobré vztahy s Američany, ale zároveň je podezírán z toho, že financoval al-Káidu, Hizballáh, Islámský stát či Hamás. Má, zdá se, prsty ve všem.

Své šokující vyjádření důvěry v nového syrského vůdce Ahmada Šaru, donedávna islamistického válečníka, dnes bezmála neoliberálního reformisty, zdůvodnil Trump tím, že mu ho doporučili saúdský korunní princ a turecký prezident. Ale jistě nebylo proti mysli ani Kataru, který syrské islamisty dřív podporoval. Vypadá to, že každý šejk by dnes chtěl mít v hlavním městě Trump Tower.

Trumpem dohodnuté investice, které se nejspíš zhmotní, jsou stavby datových center. Protože o ně mají zájem jak v Saúdské Arábii a v Emirátech, tak i v amerických firmách. Nová centra i zdroje energie lze jistě snadněji a rychleji vybudovat v pouštní monarchii než, řekněme, v České republice. Tím radikálním krokem je uvolnění dosavadních exportních restrikcí na high-end čipy. Riziko se jmenuje Čína, která je v Zálivu čím dál tím víc přítomná. Je dnes největším saúdským obchodním partnerem, větším než USA. V roce 2023 zprostředkovala jednání mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Američané zřejmě dnes v umělé inteligenci sázejí spíš na ofenzivní strategii – jít co nejrychleji dopředu všemi cestami a snažit se primárně zablokovat Čínu.

Nakonec tedy tím, pro koho byla Trumpova cesta asi opravdu přelomová – a překvapivá –, je Izrael. Chladné vztahy s Netanjahuem jsou vedle apetitu na anexi Grónska a Kanady hlavními novinkami Trumpovy zahraniční politiky – ve volební kampani je na seznamu slibů neměl. Trumpův vyjednavač Witkoff jednal separátně s Hamásem, aniž by o tom Izraelcům řekl. Pak si Američané vyjednali propuštění izraelského vojáka s americkým občanstvím, kterého Hamás držel, načež začali tlačit na Izraelce, aby ukončili válku a pustili do Gazy humanitární pomoc – aniž by byl v provozu nový, Hamásem nekontrolovaný systém distribuce, na jehož vybudování se předtím dohodli. Ukončení letecké kampaně v Jemenu zase skončilo dohodou o tom, že Húsíové nebudou útočit na americké lodě, zatímco na izraelské cíle útočí dál. A vyjednávání s Íránem o jeho jaderném programu začala s tím, že Američané připouštěli možnost určitého obohacování uranu; teprve nyní je obohacování „red line“. Witkoff taky v jednu chvíli poznamenal, že íránská podpora teroristických organizací je „druhořadá záležitost“. Setkání se syrským vůdcem a zrušení sankcí taky zjevně nebylo s Izraelem konzultováno.

Zatímco monarchové v Zálivu dávají Trumpovi možnost uzavírat „krásné dealy“ a odvážet si domů přísliby investic, Izrael se ocitl v pozici toho, kdo po Americe něco chce. Takže už tam zaznívají hlasy, zda by se Izrael neměl z klientského vztahu s Amerikou vyvázat. Je dnes dost bohatý a silný na to, aby se bez americké pomoci obešel, a zbavení se amerických omezení by za to stálo. Ta myšlenka není nová, jen asi nikdo nečekal, že ožije za republikánského prezidenta.