Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři. Je to vlna přející dobrodruhům s romantickou duší, silným sebeprožíváním a potřebou „být u toho“. Nedávno si někdo velmi přesně všiml, že Curtis Yarvin, americký neoreakcionář razící koncept technomonarchie, by vlastně ze všeho nejvíc chtěl být umělcem, hvězdou.

Jeden zajímavý předobraz takového mikrostátu vedeného influencerem, romantický a moderní zároveň, se odehrál v Evropě po první světové válce. Zatímco v Maďarsku a v Bavorsku tehdy krátce existovaly komunistické „republiky rad“, na jihu Evropy se uskutečnil experiment pravicový – tzv. Kvarnerské regentství, jež existovalo v letech 1919–1920 v dnešní chorvatské Rijece. Teď o něm v Chorvatsku natočili velmi osvěžující film nazvaný Fiume o morte.

Gabriele D’Annunzio (1863–1938) je po své smrti spíš neznámý (i když nesmíme zapomenout na poslední film Luchina Viscontiho Nevinný z roku 1976, natočený podle jeho románu). Ale kdysi to býval jeden z nejslavnějších italských spisovatelů. Nejdříve se prosadil jako prozaik (jehož díla vycházela i česky), pak jako básník a taky futurista, protofašista či v závěru života prostě fašista (v životopise objednaném Mussolinim je nazván „Janem Křtitelem italského fašismu“). Psal vlasteneckou poezii, inspiraci od klasických básníků jako Ovidia „přenesl do moderní doby a představoval si bukolický italský venkov plný moderních farem propojených telefony a dalších zajímavých technologií“, jak to charakterizuje jeden současný popis. Za první světové války pocítil touhu být nejen mužem slov, ale i činů. Pilotoval letadla a torpédové čluny. V únoru 1918 vedl spektakulární, avšak vojensky zcela bezvýznamný výpad torpédových člunů do Bokarské zátoky v tehdejším Rakousku-Uhersku, kde všeho všudy poškodili jednu nákladní loď. V srpnu 1918 následoval přelet nad Vídní, nad níž vyhodil z letadla 50 tisíc letáků. „Přišli jsme jen pro radost z odvahy, přišli jsme jen pro důkaz toho, čeho se můžeme odvážit a udělat, kdy chceme, v hodinu, kterou si zvolíme,“ mohli si přečíst překvapení Vídeňané. Ovšem jen ti, kteří uměli italsky.

Itálie jako součást vítězné Dohody měla po válce zálusk na celé dalmatské pobřeží, jež bylo tehdy rakousko-uherské. Převážně italsky mluvící Rijeka neboli Fiume jí však přiznána nebyla. Měla se stát „svobodným městem“ – mimo jiné se tehdy předpokládalo, že by ji mohla dostat nová rakouská republika, aby měla přístup k moři. D’Annunzia to pobouřilo a taky v tom spatřil novou příležitost, jak se zaskvět. Tak 12. září 1919 vyrazil v čele jednotek, jejichž jádro tvořilo 186 příslušníků praporu sardinských granátníků, na Fiume. Brzy měl vojáků několik tisíc a Fiume během několika dnů obsadil. Francouzští, britští, američtí a italští vojáci, kteří město střežili, s ním nechtěli bojovat a odtáhli, část těch italských se k němu připojila.

Záměru připojit Fiume k Itálii ovšem stála v cestě překážka – italská vláda, jež nechtěla porušovat uzavřené mezinárodní dohody. D’Annunziem ovládané území, jež mělo asi dvacet kilometrů čtverečních, obklíčila a uvalila na ně blokádu. D’Annunzio se stal vládcem státu, jemuž později dal jméno Kvarnerské regentství.

Leccos se lze dočíst o fiumské korporatistické ústavě se zakotvenou rolí „supermanů“, poezie a hudby, ale ta byla vyhlášena až koncem existence státu a nikdy nebyla zavedena do praxe. Vládnutí se odehrávalo v duchu revoluční improvizace. D’Annunzio organizoval pro své legionáře výcvik (střílelo se ostrými) a sportovní hry, pro obyvatelstvo festivaly, přehlídky a rituály. Obyvatelé jím byli zpočátku fascinováni. Když se shromáždili v dostatečném množství před jeho palácem, promlouval k nim z balkonu. Styl projevů, pozdrav zdviženou pravicí, černé uniformy – to všechno známe později od Mussoliniho, který si s D’Annunziem dopisoval. Mezi lidmi se tehdy začaly šířit fotoaparáty a do Fiume se sjíždělo mnoho tehdejších celebrit a dobrodruhů, takže existuje bohatý archiv asi deseti tisíc fotografií.

Nejdůležitějším D’Annunziovým pobočníkem se stal baron Guido Keller, o generaci mladší, ale taky pilot a taky muž revoluční imaginace. „V létě si baron Keller nechal narůst plnovous,“ dovídáme se v chorvatském filmu. „Odstěhuje se z centra do domu na venkově, aby byl blíž přírodě. Shromáždí kolem sebe skupinu legionářů, již pojmenuje ,Jóga – svaz svobodných duchů usilujících o dokonalost‘. Čtou Nietzscheho, diskutují o individualismu a zemědělství, o zrušení peněz a vitalitě italské rasy.“ Spal na stromě se svým ochočeným orlem.

Vedle jógy měli obyvatelé možnost učit se karate, jež vyučoval Harukichi Shimoi, japonský básník žijící v Itálii, kterého vláda přezdívala „soudruh samuraj“. Režim ve Fiume se prý podle něj nejvíc přiblížil ideálu samurajského učení bušidó.

D’Annunzio usiloval o navázání zahraničních vztahů, zejména s různými emancipujícími se nebo ve stávajícím uspořádání nespokojenými národy, jako byli Irové nebo Vlámové. I se sovětským Ruskem, jež D’Annunzio jako první na světě diplomaticky uznal (Lenin mu poslal milý dopis a pikslu kaviáru). Snažil se ty země přesvědčit, aby nevstupovaly do tehdy ustavené Společnosti národů, ale do konkurenční Fiumské společnosti. Můžeme si to představit jako snahu založit jakési tehdejší BRICS.

Ne všechny návštěvy se ovšem vyvíjely předvídatelně. Futurista Marinetti se zdržel jen čtrnáct dní. „Ve městě je místo jen pro jednoho básníka,“ komentuje to film. Do Fiume dorazil na své jachtě Guglielmo Marconi, vynálezce a držitel Nobelovy ceny za fyziku, který byl pro Italy tehdy zřejmě někdo jako Steve Jobs. Italská vláda si od něj slibovala, že D’Annunziovi domluví, aby dostal rozum. Dopadlo to opačně, Marconi namluvil s D’Annunziem společný rozhlasový projev, který zakončil všudypřítomným pokřikem, který si později osvojili fašisté: „Eia, eia, eia, alala!“ Do města přijel i slavný dirigent Toscanini a odehrál tam koncert, ale to už se osud regentství naplňoval.

Dojem, že to celé byl rozmarný, operetní happening, by ovšem byl zavádějící. Kritika D’Annunzia byla zakázaná a věznice plné. Kvůli blokádě průmysl stál a začaly scházet základní potraviny. Městem se začal šířit organizovaný zločin. Po zprávě, že v nedalekém Splitu byl zabit italský voják, proběhl ve Fiume pogrom, při němž byly vyrabovány všechny neitalské objekty. Včetně švédského konzulátu, kvůli čemuž vláda spěšně zaslala do Švédska omluvu.

Koncem roku 1920 italské vládě došla trpělivost a vyslala do Fiume vojenskou expedici. Po týdenních bojích se D’Annunzio vzdal (i když podle některých pramenů se rozhodl hodem mincí). Vrátil se do Itálie, kde ho Mussolini štědře korumpoval v obavě, aby nechtěl vstoupit do politiky. Jeho dům na Lago di Garda je vyhledávanou turistickou atrakcí. Je tam například v zahradě instalovaná příď křižníku Puglia, z jehož děla D’Annunzio občas střílel. Fiume nakonec v roce 1924 Itálie anektovala.

Chorvatský režisér Igor Bezinović se letos k této historii vrátil zmíněným nevšedním filmem Fiume o morte. Jedná se o kombinaci archivních záběrů s dramatizací tehdejších událostí. S výjimkou uniforem a pár dalších profesionálních rekvizit se inscenuje stylem co dům dal. Není historický červený fiat, tak se použije současný červený fiat; uniformovaný D’Annunzio s malou družinou si vykračuje mezi občany dnešní Rijeky; davové scény jsou natáčeny tak, že nás nejdřív autoři nechají všimnout si na historickém záběru pár nápadných, z davu vybočujících postav, které pak herci předvádějí na tom samém místě dnešní Rijeky.

Zároveň jde částečně o film o filmu – sledujeme i rozhovory s obyvateli a casting na film. Tvůrci shromáždí snad deset představitelů D’Annunzia, kteří se postupně vystřídají. Požadavky jsou nadšení, plešatá hlava a znalost italštiny. Jsou mezi nimi třeba bývalý italský policista, který se přistěhoval do Rijeky, bývalý důstojník chorvatské armády či rockový hudebník. Jsme svědky toho, jak herec přesvědčí majitelku nehtového salonu, v němž bývala oblíbená D’Annunziova restaurace, aby jim provozovnu půjčila na natáčení. Právě tam vkládají tvůrci Kellerovi do úst věty: „Veliteli, to, co Fiume postrádá, je individuální násilí. Město postrádá důkazy masakrů. Postrádá uspokojení z rabování a drancování.“ Každý, kdo ve Fiume něco znamenal, byl na kokainu.

Zprvu se zdá, že o D’Annunziovi nikdo nic neví, ale postupně se najde dost lidí, kteří vědí. Divák si tak udělá představu, jak mezi Chorvaty žije ne snad zamlčovaná, ale prostě opomíjená historie. Její kruté stránky se neskrývají, dojde i na hořkost ze současné ekonomiky města, nicméně převládajícím tónem filmu je pobavená zvědavost. Herci nepřehrávají, spíš lyricky deklamují.

Kdo čeká na hluboké významy vkládané do toho, že současní Evropané hrají fašisty, nedočká se. Zatímco takový Vít Klusák by nám jistě předvedl, jak přízemní a ignorantský je typický obyvatel, chorvatského režiséra zjevně těší, jak si jeho herci tu absurditu užívají.