Americký sociální vědec Charles Murray byl konvenčním liberálním světem umístěn do oblasti skládek toxického odpadu označených výstražnými tabulemi „kontroverzní“ a „rasista“. Vysloužil si to tím, že po knize Ztracená půda (Losing Ground, 1984), v níž analyzoval neúčinnost sociálních programů, přišel (se spoluautorem Richardem Herrnsteinem) s knihou Gaussova křivka (The Bell Curve) o lidské inteligenci. To je škoda, protože ta nálepka je nezasloužená a protože Murray, který je ve svých 82 letech stále činný, napsal mnoho zajímavého i o jiných věcech než o rase.

Třeba v sérii článků o vzdělání ve Wall Street Journal v roce 2007 vysvětlil, proč potřebují nadané děti zvláštní péči. Je jim třeba vštípit, že je jejich povinností usilovat nejen o akademickou excelenci, ale i o moudrost. „Ta vyžaduje především poznání vlastních intelektuálních limitů a omylnosti – jedním slovem pokoru. Mnoho studentů s vysokým IQ, zejména těch, kteří se vyhýbají tvrdým vědám a matematice, prochází od mateřské školy až po postgraduální studium, aniž by kdy měli učitele, který by byl nespokojen s jejich nejlepšími pracemi, a aniž by kdy absolvovali kurz, který by je donutil si říct: Tohle nezvládnu. Pokora vyžaduje, aby nadaní zjistili, jaké to je, když narazí na intelektuální zeď, tak jako všichni jejich méně nadaní vrstevníci,“ píše. Potřebují speciální vzdělávání, protože je to jediné prostředí, kde je možné „jim přidržet nohy u ohně“.

Nikdo, kdo čte amerického ekonoma Tylera Cowena, nebude pochybovat o tom, že je vysoce inteligentní, že možná patří do procenta nejinteligentnějších lidí na zeměkouli. Ale teď napsal (se spoluautorkou Avital Balwitovou, která vyvíjí umělou inteligenci ve firmě Anthropic, takže taky asi nebude úplně tupá) text o tom, jak nás to „přidržení nohou u ohně“ čeká všechny – díky AI.

Tvrdí, že už teď, ať už to s příchodem singularity dopadne jakkoli, jsme už jednou nohou ve fázi, kdy lidský druh poprvé v dějinách nebude tím nejchytřejším na světě. Jakkoli jsou sami náruživými uživateli klientů umělé inteligence, přiznávají se zároveň, že je někdy demoralizuje, a připouštějí, že se stane zdrojem „možná největší krize identity, jaké lidstvo kdy čelilo“.

Následuje řada predikcí, jak se rozšíření AI bude projevovat, některé předvídatelné, některé, jak je u Cowena zvykem, „za roh“. Jistěže manuální profese typu zahradníků či masérů budou nedotčeny, ale lze očekávat i nová místa pro bílé límečky – třeba překotný rozvoj lékařského výzkumu „bude znamenat více testování, více schvalovacích procesů atd.“. A pokud AI objeví efektivní postup odsolování mořské vody, „umožní nám to teraformovat více částí zeměkoule“.

Cowen s Balwitovou připouštějí, že pár géniů typu Muska či Rockefellera bude schopno řídit ještě větší obchodní impéria než dřív, ale většina lidí bude spolupracovat s AI spíš na pozici kontrolorů, takže se budou nejspíš cítit degradovaní na příslovečné kolečko ve stroji. Jenže to leckomu může vyhovovat, neboť „poměrně málo lidí chce být šéfy a podnikateli“.

Komentátor Ross Douthat přišel s ještě radikálnější a taky varovnější vizí. AI je podle něho katalyzátorem přechodu do virtuálního světa, jenž hrozí vyhubit všechny instituce a životní formy, které považujeme za samozřejmé. Mezi starostmi typickými pro konzervativce zaujme jedna, která málokdy Američany napadá – osud vylidňujících se oblastí malých národů, „kde je cítit, že se zde kdysi odehrávaly dějiny, ale ty se nyní odehrávají už pouze v Americe a ve vašem telefonu“.

Zatímco liberálové budou mít problém s úsilím, které může zavánět šovinismem nebo elitářstvím, pravičáci mohou podlehnout radikalismu pro radikalismus nebo technokratickým řešením („představte si čínské politbyro s umělými dělohami“).

Douthat tvrdí, že svým textem nechce dávat průchod pesimismu, ale že ho zamýšlí jako výzvu. Od tradičních konzervativních priorit jako rodina, děti a církev až po ochotu podporovat místní divadlo nebo koncertní síň, „i když to všechno můžete vidět na YouTube“, nebo ochotu udělat si řidičák, „i když si myslíte, že za vás brzy bude řídit Waymo nebo Tesla“.