V pondělí to byl rok ode dne, kdy Joe Biden oznámil, že odstupuje z kandidatury na prezidenta, a rodina se ozvala tak, že to nebylo možné přeslechnout. Prezidentův syn Hunter poskytl tříhodinový rozhovor, v němž si skutečně, jak praví klišé, nebral servítky – ono asi vyprávět, jak se vaří crack, se servítky ani nejde.

Jak je typické pro dnešní fragmentovanou mediální scénu, Hunter si pro rozhovor vybral reportéra jménem Andrew Callaghan, o němž ten, kdo se zajímá o politiku, sotva slyšel, nicméně má na YouTube přes tři miliony sledovatelů a rozhovor s Hunterem není zdaleka jeho nejsledovanějším videem. To jsou různé reportáže o marginálních lidech a společenském neklidu. Mimo jiné o černošských rapově-kriminálních ganzích, což je subkultura, s níž má Hunter navzdory jinému přízvuku a barvě pleti společného víc než jen oblíbenou drogu.

A taky potvrdil, že ten proslulý laptop, jenž se zapsal do historie voleb v roce 2020, byl jeho. K tomu se teď vraťme.

Dne 14. října 2020, dva týdny před prezidentskými volbami, zveřejnil deník New York Post rozsáhlý článek o tom, jak Hunter Biden ve své lukrativní podnikatelské kariéře využíval jména a vlivu svého otce, bývalého viceprezidenta Spojených států. Sociální sítě – Twitter, Facebook a Instagram, YouTube – zablokovaly jeho šíření anebo po nějaký čas omezovaly jeho dosah. Twitterový účet New York Post byl týden zablokovaný.

Proč tak naložily s textem obsahujícím relevantní informace o jednom z prezidentských kandidátů, což je v demokracii ta nejnormálnější věc na světě, kvůli níž existuje svoboda projevu? Protože ty firmy dlouhodobě spolupracovaly s orgány federální vlády, jež je dlouhodobě připravovaly na to, že Rusko před volbami provede dezinformační zásah do amerických voleb, který bude vypadat právě takhle nějak.

Z boje proti dezinformacím se stal růstový sektor. Kdekterá složka amerického státního aparátu zřídila nějaký program. FBI vytvořila pracovní skupinu pro boj proti zahraničnímu vlivu (Foreign Influence Task Force, FITF). Ministerstvo zahraničí mělo Global Engagement Center, Ministerstvo vnitřní bezpečnosti (DHS) vytvořilo pracovní skupinu pro potírání zahraničního vlivu (CFITF). Vláda navíc financovala řadu nestátních organizací působících na témže poli. Ti všichni měli pravidelné kontakty s firmami provozujícími sociální sítě, takže moderování obsahu bylo vlastně společnou činností firem a vlády – vedoucí oddělení důvěry a bezpečnosti ve Twitteru si v jednom e-mailu v nadsázce stěžoval, že už neví, pod jakými krycími jmény má všechny tajné schůzky s FBI zadávat do kalendáře. Když se tou korespondencí probíráte, uvázne vám v paměti jméno jednoho zvlášť aktivního korespondenta, který se podepisoval „Assistant Special Agent Elvis M. Chan (he/him)“, protože to pěkně evokuje atmosféru doby.

Jeden z nevládních partnerů, Aspen Institute, dokonce v létě 2020 pořádal kulatý stůl pro zástupce médií a sociálních sítí o tom, jak nakládat s hacknutými materiály, a v září dokonce jakousi válečnou hru, při níž se nacvičovala reakce na hypotetický případ – a to únik dokumentů o Hunteru Bidenovi z ukrajinské firmy Burisma.

Takže není divu, že když zpráva New York Post vyšla, řada lidí v managementu sociálních sítích si řekla: Vida, přesně podle plánu. A šíření zakázali s odkazem na svou politiku ohledně hacknutých materiálů, přestože přísně vzato nic nedokazovalo, že jde o hacknuté materiály. Bidenova kampaň ani FBI se k tomu, zda jsou materiály pravé, výslovně nevyjádřily, a New York Post uváděl, že materiály pocházejí z laptopu, který si Hunter Biden nevyzvedl z opravny. A zprostředkoval jim je Rudy Giuliani, což sice tou dobou už nebyla zvlášť respektovaná postava, ale hacknutí nic nedokazovalo.

Manažeři sociálních sítí byli ovlivněni ještě další událostí. Dne 19. října zveřejnila prostřednictvím serveru Politico skupina 51 bývalých činitelů z oblasti rozvědek otevřený dopis, v němž varují, že „naše zkušenost v nás budí hluboké podezření, že v této kauze hrála důležitou roli ruská vláda“. Dnes víme, že podpisovku zorganizoval bývalý ředitel CIA Michael Morell, a to z podnětu poradce Bidenovy kampaně a budoucího ministra zahraničí Anthonyho Blinkena. Morell ve výpovědi před Kongresem uvedl, že to udělal proto, aby pomohl Bidenovi ve volbách, konkrétně aby poskytl Bidenovi něco, na co se může odvolat v nadcházející televizní debatě s Trumpem 22. října. Což Biden taky udělal. Trump na to opáčil, že to je zase snaha svést všechno na „Rusko, Rusko, Rusko“, a zněl jako kolovrátek. Jenže měl pravdu.

Mimochodem, někteří ze signatářů toho dopisu, třeba John Sipher nebo Marc Polymeropoulos, jsou dodnes hojně citovanými experty k rusko-ukrajinské válce. Když se divíme, jak se část trumpovské pravice zatvrdila vůči Ukrajině, je dobré takové věci vědět.

Celá dlouhodobá práce státně-bezpečnostního aparátu zaznamenala tedy v případu Hunterova laptopu taktický úspěch – podařilo se to, čemu se v hantýrce bojovníků s dezinformacemi říká „prebunking“ – a strategickou porážku. Protože celé úsilí státu a národně-bezpečnostního establishmentu o „informační bezpečnost“ a „ochranu integrity voleb“ bylo demaskováno jako zneužití státního aparátu ve prospěch jednoho kandidáta. A to ve spolupráci se soukromými firmami, jež projevily (nejen v tomto případě) velkou ochotu cenzurovat. Byla to zlomová událost ve vytváření nedůvěry mezi pravicí a etablovanými médii a sociálními sítěmi a přispěla k tomu, že se Elon Musk rozhodl koupit Twitter. A, jak se říká, zbytek jsou dějiny.

To je ovšem v Americe a my jsme v ČR. Vlastně jediné z toho, co na nás má přímý dopad, je existence Muskova Twitteru. Rozpuštění mašinerie státního boje proti dezinformacím, k níž tam došlo, se nás netýká. U nás tento boj stále pod různými označeními stále probíhá, byť se z něj už někteří lidé stačili zbláznit a jeho nejviditelnější protagonista, koordinátor strategické komunikace Otakar Foltýn, ho stačil beznadějně zdiskreditovat.

my ovšem máme „písmenkovou polévku“ orgánů, které dřív nebo později začnou do této oblasti zabrušovat. Máme civilní kontrarozvědku BIS. Máme Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, což je civilní orgán. Máme i Velitelství informačních a kybernetických sil, což je zase vojenský orgán. Vládní útvar strategické komunikace je nesmysl od samého počátku. Ale jinak si řeknete: Civilní rozvědku má každý stát. A když se podíváte na ty další útvary, tak zdůvodnění jejich existence vždy začíná kybernetickou bezpečností a laik si řekne: Jasně, ochrana digitální infrastruktury, to se musí dělat, hackerské útoky na nemocnice už jsme zažili atd.

Jenže, jak jsme zjistili při vypnutí „proruských“ webů na začátku ukrajinské války, tahle činnost jaksi nikdy nezůstává u zřejmých, legitimních úkolů a zabíhá do oblastí, jež jsou politické.

Poslanec ANO Pavel Růžička se profiluje jako kritik vládní obranné politiky, ministerstva obrany, generálního štábu v čele s generálem Řehkou a podobně. Armáda mu poskytuje pro práci dostatek materiálů, třeba spory mezi ministryní a náčelníkem generálního štábu. Anebo svými nákupy, což jistě bylo a bude vždy, a můžete si myslet, že to Růžička dělá tendenčně. Ale když armáda v roce 2025 nakoupí batohy v Číně a uváznou jí v Rusku, umíte si představit opozici, která by to nechala ležet ladem? Růžička se taky zakousl do akce Drony Nemesis způsobem, jenž prostě budí jednoznačný dojem, že to, že z Česka přichází nějaká pomoc ukrajinským vojákům, ho velmi štve. Jeho práce s informacemi je často divná – naznačuje, „klade otázky“, dávkuje informace po kapkách. Tímto stylem naznačoval, že se ve Velitelství informačních a kybernetických sil děje něco nekalého. Ale nakonec tedy vyrukoval s faksimile nějakých dokumentů – laik přesně neví, jakých – kde čteme slova jako „máme v plánu vytvářet target listy – zdroje dávat do skupin s označením například ,proruská dezinfoscéna’“ anebo „vstupování do uzavřených skupin pod falešnou identitou“, což prý NÚKIB a Vojenské zpravodajství už dělá. A taky něco o šedé zóně používání OSINT, tedy rozvědné práce s otevřenými zdroji, což budí otázky ohledně ochrany osobních údajů. Růžička taky zveřejnil už starší dopis, v němž se vojáci z Velitelství informačních a kybernetických sil ptají, zda je legální úkol, při němž mají zanášet do databáze jména uživatelů sociálních sítí a jejich postoje k představitelům ministerstva obrany, válce na Ukrajině a podobně.

Jsou to fragmenty vytržené z kontextu, jež mohou znamenat různé věci, nicméně na Růžičkovu obhajobu je třeba uvést, že žádal o jejich projednání na sněmovním výboru pro obranu a bezpečnost, což ale bylo odmítnuto.

Snad ještě horší je, že server Seznam Zprávy zjistil, o jaký dokument jde, náčelník generálního štábu Řehka i velitel kybernetických a informačních sil Radek Haratek mu potvrdili, že šlo o dokument týkající se cvičení ochrany voleb, které proběhlého letos na jaře. Jenže ve zpravodajství se dočteme všechno možné o tom, jak Růžičkovy posty zneužívá proruská dezinfoscéna a o tom, že Michal Hašek udržoval kontakty s Nočními vlky. Sestřelují Babišovo přehnané tvrzení, že „armáda šmíruje politiky.“ Ale o tom, do jaké míry armáda monitoruje politické smýšlení obyvatelstva, se dovídáme jen málo. Novináři se sice chlubí, že dokument získali, ale nezveřejňují ho. Tedy – opět se omlouváme za klišé – metoda normalizačního Rudého práva.

Celé to všichni – Růžička, Babiš, vojáci, Seznam – zařazují do kontextu obav o ovlivnění voleb. Což je hrozba, již každý chápe po svém. Jedni v tom slyší „Rusko“, jiní naopak to, jak byly v Rumunsku zrušeny volby poté, co se ocitl na čele nežádoucí kandidát. V každém případě je to mimořádně stupidní novinka, jež má potenciál stát se takzvaným sebenaplňujícím se proroctvím.

Je dobré připomenout, že příklad toho, jak může být „ochrana“ voleb před ruským zasahováním zneužita, tu máme – laptop Huntera Bidena.