Vládní koordinátor strategické komunikace se pomalu stává terčem když ne posměchu, tak nechápavého kroucení hlavou, čehož, jak se nedávno svěřil, má plné zuby. Celkový dopad činnosti tohoto nešťastníka – vlastně romantika, který se minul povoláním – lze hodnotit různě. Jeden pobavený, možná cynický, možná jen střízlivý pohled byl nedávno dobře formulován jedním uživatelem sítě X: „Foltýn je vlastně super pro všechny strany. Já si z něj můžu dělat srandu, protože to je doslova reklama na stát, voliči STAN z něj mají erekci, protože veřejně říká, co si oni myslí, a dezoši se můžou opájet, jak jsou šikanovaní, protože jim říká, že jsou ošklivá kačátka.“

Takže vlastně všichni mohou být spokojení. Obávám se nicméně, že je možný ještě jiný, skeptičtější pohled. Vychází sice jistě z pesimistického povahového nastavení, nicméně se může opřít i o poznatky sociálních věd. V posledním desetiletí sílí jev zvaný negativní stranictví či negativní polarizace. Není to žádný ad hoc výmysl, je to celkem jasně vymezený a empiricky doložený jev – stačí si vygooglit „negative partisanship“. Voliči jsou mnohem víc proti něčemu než pro něco. Ze „své“ strany nejsou nijak nadšeni, ale zabránit absolutnímu zlu, jež prosazuje ta druhá strana, je pro ně důležitější. Politici to vědí a komunikují podle toho. Stranickou loajalitu ve volbách to paradoxně zvyšuje.

Proč je to pro nás zajímavé? Protože průměrní lidé nemají na většinu konkrétních problémů pevně ukotvené, na osobní zkušenosti či hlubokém přesvědčení založené názory. Jsou to pro ně abstrakta, pouhé znaky zprostředkované médii. A jsou k těmto pobočným tématům ochotni zaujímat stanoviska čistě podle své stranické identifikace – to je rovněž doloženo sociologickými experimenty. A poháněni stranictvím, jsou do svých názorů schopni vkládat neuvěřitelné emoce. Například nenávist vůči Ukrajině, jakou dávají najevo masy přívrženců MAGA, aniž by o ní cokoli věděli, jen proto, že ji podporují demokrati, dokáže vyrazit dech.

Plukovník Foltýn občas narazí na meze svého záměru komunikovat konsenzuální hodnotové postoje – tu se Miroslav Kalousek vymezí proti Foltýnově snaze vylíčit český národ jako bezbrannou oběť komunistů, tu to zase Foltýn od mladých progresivistů schytá kvůli Gaze. Ale to vlastně není důležité, důležitější je, že většina jeho témat je sama o sobě nenapadnutelná. Připomenutí památky Heliodora Píky či českých letců v RAF…? – Proč ne.

Proč ne? Protože pro většinu lidí jsou dějiny mnohem méně zajímavé než pro tu menšinu, která se o dějiny zajímá. Nejsou už vychovaní letitou komunistickou indoktrinací ve škole, případně sveřepým odporem proti ní doma. Jsou různými tvrzeními bombardováni ze všech stran, ať už jde o reklamu, lifestyle, nebo ideologii. Jsou to pro ně abstrakta, k nimž je loajalita volitelná. Můžou je začít i nenávidět. A když jim je servíruje člověk, o němž vědí, že to je funkcionář současné vládní koalice, který bůhvíproč soudí, že má mandát říkat jim, co si mají myslet, proč by je nezačali nenávidět? Foltýn nesjednocuje, Foltýn parazituje na tom, co by mělo sjednocovat. A může se stát, že to všechno znehodnotí.

Totéž platí pro jiné veřejné, apolitické činitele. Guvernér ČNB se má starat o inflaci. Chce-li komunikovat hodnotová témata, ať vydává pamětní mince s Rašínem a Englišem. Ale proč se nám Aleš Michl chlubí, že se byl poklonit památce obětí Lidic? Proč má jejich památka nést břemeno toho, že v průběhu svého mandátu předsedal jedné z nejvyšších inflací v Evropě?

To mají státní úředníci přenechat politikům. Podívejme se třeba na takového Jana Lipavského, ministra zahraničí kandidujícího za Spolu. Ten nyní spustil na sociálních sítích jakýsi experiment v tom, jak fantazmagoricky až sebevražedně se politik může projevovat. „Zaplatil jsem TV poplatky. Protože věřím ve veřejnoprávní média,“ pochlubil se třeba na síti X (nejkošatější příspěvky si ovšem schovává pro facebook).

Je to politik, píše to na své jméno, daňového poplatníka to nic nestojí, českou diplomacii to neovlivňuje. Tak to má být.