William Shirer byl americký rozhlasový novinář, který zůstal jako jeden z posledních západních zpravodajů v Hitlerově Německu. Cenzura jeho reportáží se stupňovala tak, až v prosinci 1940 usoudil, že jeho další zpravodajství by už nebylo užitečné, a odjel. V Americe vzápětí vydal o svém pobytu knihu Berlínský deník, jež zůstává nesmírně poutavým popisem života v nacistickém státě té doby.

Mimo jiné měl možnost v létě 1940 navštívit čerstvě dobytou Belgii, Holandsko a Francii a mluvit s občas pozoruhodně otevřenými německými vojáky. Údiv nad rychlým postupem Němců shrnul slovy, že „Francouzi dovolili Němcům diktovat nový způsob válčení“.

„Jeho myšlenka spočívá v tom, že Německo zastihlo Spojence v jednom z mála okamžiků vojenské historie, kdy na několik týdnů, měsíců či let převažují útočné zbraně nad obrannými. Vysvětluje, že toto fantastické tažení se pravděpodobně mohlo odehrát pouze v létě 1940. Kdyby bylo odloženo na příští rok, Spojenci by měli k dispozici obranné zbraně – protitanková děla, protiletadlová děla a stíhací letouny –, které by vyvážily útočné zbraně Německa. Pak by podle jeho názoru došlo k patové situaci, jaká se vyvinula na západní frontě v letech 1914 až 1918, kdy byly síly útoku a obrany přibližně vyrovnané.“

Evokuje to myšlenku, kterou vyjádřil v listopadu roku 2023 tehdejší vrchní velitel ukrajinských sil generál Zalužný v rozhovoru pro The Economist. Válka podle něj dosáhla patového bodu daného především technologicky. Už v té době, před dvěma lety, změnily drony válku k nepoznání od toho, na co byly zvyklé generace stratégů. „Faktem je, že my vidíme vše, co dělá nepřítel, a on vidí vše, co děláme my. Abychom se z této slepé uličky dostali, potřebujeme něco nového, jako je střelný prach, který vynalezli Číňané a který stále používáme k vzájemnému zabíjení,“ řekl tehdy.

Rusko ani Ukrajina nevynalezly v současné válce takovou „rozdílovou zbraň“, která by naprosto zaskočila a znehybnila nepřítele. Ale to vlastně jen proto, že obě země stíhají jedna druhou ve vývoji dronů (Existoval krátký moment, kdy drony byly tou „rozdílovou zbraní“, ve válce Ázerbájdžánu s Arménií v roce 2020. To je z hlediska dronové technologie dávnověk.).

Pořád potřebujete tradiční zbraně, takové, které Ukrajincům dodává Západ (Nebo nedodává. Kurt Volker, americký zmocněnec pro Ukrajinu v prvním Trumpově funkčním období, v nedávném rozhovoru pro Aktuálně.cz připomněl, že za Bidena „jsme v různém období řekli, že Ukrajincům nedodáme Stingery, tanky, HIMARS, stíhačky, dokonce jsme zablokovali i dodávku starých sovětských stíhaček Mig-29 z Polska, které jim Poláci chtěli dát a které Ukrajinci uměli dokonale ovládat“. Tedy zbraně, které jim později nakonec dodali).

Jenže vedle toho si Ukrajinci dnes spoustu zbraní, mimo jiné dronů, vyrábějí sami. V květnové reportáži Iana Birrella na webu UnHerd se můžeme dočíst, že startupů vyrábějících drony je dnes na Ukrajině snad 250. „V tuto chvíli jsou na světě jen dvě země, které opravdu vědí, jak vést tento nový typ války,“ řekl mu zakladatel jednoho z nich, „Ukrajina a Rusko“. Laik to na první pohled nepozná, pro něj to jsou pořád víceméně ty samé drony. Ale vývoj pádí šíleným tempem kupředu – jeden z operátorů dronů řekl Birrellovi, že srovnávat dnešní drony s těmi, které sloužily na bojišti v roce 2022, je „jako srovnávat raketovou vědu s koňským potahem“.

Stejně tak laik nedokáže srovnat ty současné ukrajinské drony s tím, co se vyvíjí jinde. Na Západě jsou lidé, kteří umějí o tomto novém vývoji velmi dobře mluvit, burcují, aby se armádní byrokracie probudily, a sami se k tomu technologickému skoku snaží činně přispět. Třeba takový Palmer Luckey se svou firmou Anduril. Ale umí někdo posoudit, jak si stojí to, co je Anduril hned teď schopen dodat, ve srovnání s ukrajinskými drony? V principu se vůbec nedá vyloučit, že Ukrajinci jsou dál.

Rizika zaostávání a technologické závislosti ukázala zpráva z počátku tohoto roku. Největším výrobcem civilních dronů na světě je čínská firma DJI. Ta dosud podle amerických pokynů do firmwaru dronů zabudovávala tzv. geofencing – nebylo možné je používat k létání nad citlivými objekty americké vojenské infrastruktury. Teď v lednu ten geofencing zrušila. Co teď? Zakázat je? DJI má 80 procent amerického trhu (a 70 procent světového).

Podceňování určitých národů v posledních desetiletích teď Západ dohání na všemožných frontách. Číny v technologickém vývoji samozřejmě. Ale znamená to třeba i vzít na vědomí, že nějaká země může být podle našich měřítek zaostalá a chaotická a zároveň přicházet s inovacemi a zmobilizovat jejich využití. V ukrajinském případě se to týká i námořních dronů a raket. A samozřejmě šokujícího úderu na ruské strategické letectvo 1. června. Ten je plodem takového plánování, koordinace a schopnosti dokázat zdánlivě nemožné v řadě domén, že není divu, že vyvolává srovnání s operacemi Mossadu.

Ale možná by prostě slova „ukrajinská operace“ měla stačit? Někteří západní komentáři jsou v tomto směru opravdu zastydlí. Jeden ilustrativní příklad. Reportér Wall Street Journal Bojan Pancevski napsal loni v létě zatím definitivní zpravodajství o tom, jak Ukrajinci vyhodili do povětří trubky plynovodu Nord Stream. Šel o tom dělat rozhovor shodou okolností na zmiňovaný web UnHerd, kde k jeho reportáži moderátor Freddie Sayers přistupoval nevěřícně. Jeho autoritativní zdroje mu doteď říkaly, že něco takového by mohli dokázat jen Američané. Anebo Britové, vždyť je to „jako něco z Jamese Bonda“, jak tento typ lidí často opakuje. Pancevski k tomu v jednu chvíli poznamenává, že o tom mluvil s vysoce postaveným činitelem CIA, který by teoreticky měl takový druh operace na starosti: „Tak se na mě podíval a řekl mi, já trávím čas na školeních o diverzitě. Jestli si myslíš, že tohle jsou 70. léta a vyhazujeme po světě věci do vzduchu, tak jsi trochu mimo.“ Existují ještě Bondové? Symbolem současných britských tajných služeb je spíš hochštapler Christopher Steele.

Ukrajinská operace má nejen dalekosáhlé důsledky „druhého řádu“, zejména to, že Rusové se odteď musí starat, aby se podobný debakl nemohl opakovat, což znamená kontrolovat kamiony kolem všech vojenských letišť a podobné nepříjemnosti. Ona má důsledky pro vojáky a bezpečnostní experty všude na světě. Protože podobný princip může použít kdokoli z kterékoli strany. Třeba Číňané na Tchaj-wanu nebo v Americe, kde jezdí kamionů ještě mnohem víc. Už dnes můžeme číst zprávy o tom, že Němci zaznamenali přítomnost neznámých dronů nad objekty strategické infrastruktury, ale nebyli schopni s nimi nic dělat. Jsme na tom třeba my líp?