Na největším rozhovoru, který Pavel Blažek po svém pádu poskytl – na Info.cz s Petrem Dimunem a naší bývalou kolegyní Lenkou Zlámalovou –, je jednoznačně nejpoutavějším motivem Blažkův pocit, že dostal znamení osudu. Že ve světě politiky, jak říká, ho už žádná radost nečeká a že by měl ještě zkusit hledat si ji jinde. Okamžiky, kdy politik vystoupí ze své role, přestane „dělat politika“ a zamyslí se nad svou životní cestou, jsou řídké. Ještě neobvyklejší je slyšet v rozhovoru o české politice slovo osud.

Kromě toho osobního kariérního oblouku Blažek vyjadřuje ještě jeden pocit. Že je odcházející typ, který do světa politiky, jak se momentálně provozuje, nepatří. V tom odcházejícím světě byla podle Blažka politika v základu vždy společenská a osobní. Nic nenahradí to, když se s lidmi setkáváte, mluvíte s nimi, budujete si s nimi osobní vztahy. Politika založená na virtualitě je mor. „Proč si volí do čela odborové organizace, státu a všeho lidi, co nikoho neznají a nic nedomluví? Vždyť ta úvaha je úplně úchylná!“ žehrá Blažek. Symbolem této politiky pro něj jsou Piráti: „To je ten pirátský model společnosti, který tady proboha doufám nikdy nebude: Radši se nebavme a přes počítače se nalezněme, aby náhodou nebyly osobní vazby.“

Na čemž je zajímavé a asi komické to, že právě toto Blažkovo nastavení, k němuž patří jeho nezkrotná záliba v – jak to tuším i sám někdy označil – klábosení, ho tentokrát vypeklo. Opakuje, jak musel v roce 2023 vysvětlovat, jak se stalo, že strávil čtyři hodiny v žižkovské restauraci se Zemanovým mužem Martinem Nejedlým. I teď zřejmě bylo na počátku klábosení: „Při nějaké příležitosti, to nebyla jen schůzka kvůli tomu, mi jeden kolega, kterého znám dlouho, doktor Titz, vyprávěl takový příběh,“ přibližuje Blažek prvopočátek bitcoinové kauzy. Na to lze skutečně říct: Kdyby se neznal se všemi brněnskými advokáty, tak se mu to nestane!

Méně viditelný zůstává ten měřitelný, dohledatelný prospěch, který ODS a vláda z Blažkovy touhy bavit se s každým mají. Lze poukázat třeba na to, že po volbách v roce 2021 se podařilo i díky Blažkovým kontaktům na Hradě dojednat hladké předání moci, což s prezidentem Zemanem vůbec nemusela být samozřejmost. Lze připomenout, že v roce 2022 to byl ze členů vlády jediný Blažek, který si dokázal všimnout, že Zeman se chystá najmenovat sérii nových členů bankovní rady ČNB, a svými kontakty na Hradě i v politické a ekonomické obci Zemanovy kroky trochu usměrnit.

Mluv se mnou

Ještě jiný způsob, jak přínos Blažkova politického typu docenit, je, že si všimneme, že řada našich klíčových politiků sice neměla pověst zatíženou přezdívkami typu „Don Pablo“, ale neobešla se bez dlouholetých blízkých souputníků, kteří jim tuhle schopnost bavit se s každým a zařizovat věci obstarávali – ať už šlo o politického, či marketingového poradce, právnického mentora, nebo milenku. A zpravidla je nakonec dostali do problémů. Blažek nikoho takového nepotřeboval, tohle si obstarával sám.

Soudcování toho, kdo se s kým smí a nesmí vidět, je pokleslým zvykem politicko-mediálního provozu, v podstatě náhražkou za skutečné politické výsledky. Blažek uvádí příklad osobnosti Motoristů Filipa Turka: „Já jsem ho v životě neviděl. Ale dokud s ním nepromluvím a on mně neřekne, že zbožňuje wehrmacht, tak já nebudu psát, že je nácek.“ Jenže tohle výsostné spolehnutí se na osobní kontakt taky nemůže být všechno. Snad každý člověk, určitě každý politik a novinář, přece zná příklady lidí, kteří dokážou mluvit velmi přesvědčivě a získat si vás, a vy pak zjistíte, že vám docela normálně lhali.

Jeden proslulý příklad z nedávných dějin pochází od amerického prezidenta George W. Bushe. To byl taky politik, jehož síla se projevovala spíš v osobním kontaktu než před kamerou nebo za řečnickým pultem, kde se předpokládala vypracovaná „performance“. V roce 2001 na tiskové konferenci po svém prvním setkání s ruským prezidentem Putinem řekl: „Podíval jsem se mu do očí. Shledal jsem, že je velmi přímý a důvěryhodný. Měli jsme velmi dobrý rozhovor. Dokázal jsem si udělat představu o jeho duši.“ To se tedy moc neosvědčilo.

Pohled z očí do očí, otevřený rozhovor o všem je jistě nadřazený nějakým zatrhaným kolonkám ve strukturovaném životopisu či „otevřeným výběrovým řízením“, magickému slůvku, k němuž se jeden čas upínali Piráti, jako by objevili personalistickou variantu neposkvrněného početí. Ale asi to musí být otevřený rozhovor s lidmi, s nimiž se pohybujeme ve stejném hodnotovém rámci.

Blažek s Jiřikovským nikdy nemluvil, ale mluvil s jeho advokátem. Příběh, který mu předestřel, má nepochybně filmové kvality. Ale Titz byl zároveň právním zástupcem Jiřikovského, prosazoval jeho zájmy. Což jako by Blažek nedocenil. Stejně tak nedocenil, co je Jiřikovský zač. Ano, odseděl si, co měl. Ale bylo možné si třeba dohledat, jak se hájil u soudu, tedy že neustále hloupě a průhledně lhal, a ptát se, jestli se od té doby změnil.

Dnes tedy víme, že asi ne, protože zjevně ovládal více než dvojnásobné množství bitcoinů, než ministerstvu prezentoval, takže ho fakticky podvedl. A část těch prostředků pocházela z tržiště Nucleus Market, jehož kriminální povahu patrně není v moci českých orgánů dokázat, nicméně je evidentní. Role soudního znalce (se kterým přišel advokát Titz, a ne Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jak tvrdil Blažek) do toho vnáší další prvek nedůvěry. A role notáře za 150 tisíc je už jen komická – i naprostý laik ví, že screenshot nic nedokazuje.

Kde končí příběh a začíná osud

Blažek několikrát opakuje slovo příběh. Příběhy jsou způsob, jak rozumíme světu, v nich se vyjevuje smysl, to ony poutají ve formě mýtů národy dohromady, do jisté míry kvůli nim žijeme – protože co jiného je důvod si pamatovat? Jenže literární teorie zná taky takový pěkný termín „nedůvěryhodný vypravěč“. Leckdo má svůj důvod nevyprávět příběh tak, jak se stal. Blažek někdy říká, že to je „jak z amerického filmu“, ale konkrétní film, který jmenuje, je francouzský – Dva muži ve městě z roku 1973. Příběh kasaře, který si odsedí svůj trest a chtěl by už žít bez konfliktu se zákonem, ale starý policejní nepřítel mu nedopřeje klid.

Ten film natočil režisér José Giovanni, což je postava pro nás docela zajímavá. Autorsky se podílel na řadě nejlepších francouzských gangsterek (ještě lepší než ty, které sám režíroval, byly ty, jež podle jeho knih a scénářů natočili jiní). Disponoval znalostí podsvětí, v roce 1949 byl dokonce odsouzen za vraždu k trestu smrti, jenž mu byl změněn na doživotní vězení, nakonec se dostal na svobodu v roce 1956.

Jenže Giovanni svůj životní příběh přibarvoval. Nebyl jen obyčejný zloděj. Byl gangster, který se za války dopouštěl vydírání, mučení a vražd ve spolupráci s vichistickými kolaborantskými úřady a s gestapem. Celý život to popíral, ale na počátku devadesátých let vyšly investigativní reportáže, které to nepochybně prokázaly. Což posílilo kritiku, že Giovanni své gangstery romantizuje a sentimentalizuje, že ty nejodpornější stránky jejich charakterů retušuje podobně jako ve vlastním životopise. Že údajný morální kodex podsvětí, jak ho Giovanni ve svých existenciálních příbězích podává, je hodně idealizovaný. Takže třeba těch kasařů, kteří si odsedí trest a chtějí sekat dobrotu, jako v Blažkově oblíbeném filmu, se nevyskytuje zas tolik.

O zásahu osudu je myslím případnější mluvit tady – tedy že Blažka nakonec zradila ta povaha toužící poznávat charaktery a příběhy v celku, ještě předtím, než jim přidělíme morální znaménko. Je otázka, nakolik se mu stala osudnou ofenziva té neosobní politiky, jak ji popisuje. Nálepku Don Pablo mu přišili jiní lidé ještě v době před nadvládou sociálních sítí – zdůrazněme, že ji nikdy nedokázali spojit s nějakým doloženým trestným činem, ač se o to někteří snažili tak, až z toho bezmála zešíleli. Různé mýty, ať už o lidech, nebo o věcných problémech, které vůbec nejsou pravda, ale všichni jim věří, taky v politice existovaly dávno před sociálními sítěmi.

Přitom nástup neosobnosti v jistém smyslu skutečně Blažka zahubil – protože co jiného jsou kryptoměny než výraz odmítnutí lidských institucí, institucí založených na důvěře. Umělá inteligence pak podobu jakékoli lidské autenticity znejišťuje úplně. Tyto nové vynálezy mohou přinést mnoho dobrého a přispět k lidskému vzkvétání, ale asi není náhoda, že je nejvíce vítají lidé jevící známky autismu. Zbavují je obtížného břemene navigace vztahů s nevyzpytatelnými lidmi.

Zároveň má Blažek správné tušení, že politika se tím směrem neubírá. To, co reprezentovali původní Piráti, jakási algoritmizovaná forma politiky, se dnes jeví jako jedna ze slepých uliček éry konce dějin. Nikde na světě dnes tato politika netriumfuje. Do popředí se naopak derou postavy unikátní, až exhibicionistické, schopné si vybudovat silné, iracionální, kmenové pouto loajality se svými příznivci. Nikoli náhodou lidé v konverzaci častěji sahají k prizmatu „role velkých osobností v dějinách“. Poté, co loni Donald Trump o vlásek přežil pokus o atentát, se v jazyce jeho příznivců častěji vyskytuje slovo osud.