Martin Weiss - komentátor ECHO24.cz

/

Narodil se v roce 1963, Pražák. Studoval češtinu a angličtinu na FF UK. Koncem 80. let přispíval do samizdatové Revolver revue, od roku 1990 novinář - Respekt, Český deník, Lidové noviny, MF Dnes, nejdéle, od roku 2006 do roku 2013, v Lidových novinách. Novinářskou kariéru přerušil v letech 1997-2000, kdy byl tiskovým tajemníkem na velvyslanectví ČR ve Washingtonu. Překládal z angličtiny (Malcolm Gladwell, Niall Ferguson).

Články autora

Teraz kurwa my!

Vražda Charlieho Kirka měla ten neblahý dopad, že obnažila autoritářské tendence Trumpovy garnitury. Varování ministryně spravedlnosti Bondiové, že bude stíhat „hate speech“, a vyhrožování předsedy Federální telekomunikační komise Carra televizi ABC kvůli show Jimmyho Kimmela nám připomínají, že Trump opravdu není reaganovský konzervativec. Ale i v širším pravicovém ekosystému se objevuje apetit na to, čemu se, když to dělala levice, říkalo „cancel culture“. V čem se tato tendence opakuje a v čem se liší? Cancel culture, jak ji známe, byla mimo jiné podmíněna technologicky.

Krach vydírání Ruskem

Výsledek letošních voleb do Sněmovny je myslím dobrou příležitostí oprostit se od přehnaných očekávání vkládaných do politiky. Demokratická politika není nositelem nejcennějších kvalit či nejvyšších morálních hodnot národa. Toto přijetí by měl podstoupit každý zralý člověk. Přijmeme-li to, hned se výsledek voleb jeví stravitelnější. Bylo by snadné se držet představy, že v demokratické politice postupně převládá divadelní aspekt, zatímco skutečnou správu státu realizuje „deep state“ v rámci určovaném tradicí spolu s velkými bankami, dluhopisovými trhy a nověji Evropskou unií.

Bývalí zrušení

O Curtisi Yarvinovi jsme před řadou let v Echu psali, ještě když byl znám jen pod svým literárním pseudonymem Mencius Moldbug. Z někdejšího obskurního neoreakcionáře je dnes něco jako alternativní celebrita a lev salonů. Nemluví přímo s Donaldem Trumpem, ale dělí ho jen jeden krok – vídá se s viceprezidentem J. D. Vancem nebo Peterem Thielem. Občas je ochoten někoho „rozdrtit“ ve veřejné debatě a vlastně nepřekvapí, že největší opovržení nechová vůči liberálům, ale k osobnosti, jež mu může konkurovat u jeho publika, a jí je aktivista Christopher Rufo.

Seznamte se se strategickým nevolením

Jsme teď snad víc před jinými volbami bombardováni výzvami, abychom šli volit. Nic zvláštního, řeklo by se, chodit k volbám je obvyklá součást občanství. Ale letos mají ty výzvy nádech zoufalství. Nejen politické strany, nejen herci, nejen placení influenceři, ale i různé víceméně veřejně činné osoby, které po vás obvykle nic nechtějí, vás letos přímo prosí, abyste pro ně osobně udělali jednu věc – šli volit. Je to užitečný návyk a prosazovat účast u voleb jako normu je dobré v tom smyslu, že neguje známý problém kolektivní akce: můj hlas sám o sobě nic nerozhodne, nicméně nějaký volební výsledek vždycky bude.

Ve znamení volné soutěže

Nejdůležitější slova, jež pronesl ve svém včerejším vystoupení předseda Ústavního soudu Josef Baxa, byla nepochybně tato:„V případě, že budou podávány stížnosti proti výsledku voleb k Nejvyššímu správnímu soudu a pokud by tam bylo argumentováno i tímto problémem (nepřiznaných koalic, pozn. aut.), tak bych si dovolil předvídat, že tento problém v tuto chvíli je vyřešen.“ I z toho, že rozhodnutí pléna ÚS bylo jednomyslné, vyplývá, že toto považovali soudci za noční můru, kterou je potřeba zažehnat. Právem.

Co když se karta neobrátí?

Po vlně pravicové „cancel culture“ a útocích na svobodu projevu ze strany činitelů Trumpovy administrativy bylo možné opakovaně slyšet různé verze varování: Pamatujte, že kyvadlo se přehoupne a příště budou „rušit“ lidi a zneužívat moc demokrati. Na to se ozývá kritika. My si nepotřebujeme představovat, že to demokrati budou dělat, zní jedna, oni už to dělali. Jiná, vznešenější námitka zní: Zneužívat moc je špatné, ať už se karta obrátí, nebo ne.

Máme se ještě snažit?

Zprávy datového analytika Financial Times Johna Burn-Murdocha jsou zpravidla jobovky. Umějí vyhmátnout trendy, které narušují představu světa, na niž jsme zvyklí. Jeho grafy nejsou nijak „hacknuté“ pro větší atraktivitu, nebývají po týdnu vyvráceny a dává si pozor, aby je nevysvětloval nějakou jednou módní příčinou (nemůže za to, že to za něj dělají mnozí jiní). Po velkém rozchodu politických preferencí mladých mužů a žen nebo změně osobnostních charakteristik mladých lidí (směrem k lemplovství) obletěla internet jeho čísla o rostoucím břemenu důchodů v západních společnostech.

Kola se točí naprázdno

Před volbami málokterý politik činí velká rozhodnutí bez zřetele na reakci veřejnosti. Takže když se ministr dopravy Kupka rozhodne oznámit tři týdny před volbami, že se stavba nového železničního mostu pod pražským Vyšehradem ruší a místo toho se bude starý most rekonstruovat, je třeba se obávat, že to tak většina lidí chce. To je pro někoho smutné, ale to je věc názoru. Každopádně je smutné to, jak se věci v této zemi dělají. O tom, že železniční most na Výtoni dosluhuje, věděl už léta každý od zainteresovaných odborníků a politiků po každého železničního cestujícího, který se po tomto mostě někdy kodrcal.

Amerika nad propastí násilí

Vražda Charlieho Kirka postavila Ameriku na křižovatku. Může se podívat do propasti a spirálu politického násilí, jež se nepochybně v posledním roce roztáčí, zastavit. Anebo ji může pořádně roztočit. Může to být opakování dlouhých šedesátých let, která, co se týče násilí, začala vraždou prezidenta Kennedyho, pokračovala vraždou jeho bratra a metastázovala v teroristické buňky let sedmdesátých. Někteří hovoří o amerických „olověných letech“, jak se označovala i teroristická vlna v Itálii v sedmdesátých letech.

Zprostředkovaný život

Kolega Ondřej Šmigol už upozornil na problematické aspekty prohlášení Mezinárodní organizace vědců zabývajících se genocidou, že Izrael páchá v Gaze genocidu. Pro rezoluci hlasovalo ve skutečnosti jen 21,6 procenta členů, ne 90, jak organizace tvrdila. Autoři návrhu nejsou známi a organizace znemožnila slíbenou diskusi před hlasováním. Text překroutil závěry Mezinárodního trestního tribunálu. Ale v následujících dnech se ukázalo, že je to celé ještě mnohem lepší. Ačkoli organizaci média prezentovala jako sdružení předních světových expertů na genocidu, ukázalo se, že za „příspěvek“ třicet dolarů se jejím členem může stát kdokoli.

Až příliš odvážný pokus, jak zastavit Rusko

Na ruský dronový útok na Polsko neexistuje okamžitá odveta. Ten útok nelze považovat za začátek války, na to je dvacet či kolik dronů málo. Účelem je vystrašit a rozdělit. Z tohoto hlediska je reakce západních politiků a struktur adekvátní – verbální prohlášení, aktivace článku 4 Severoatlantické smlouvy, přísliby iniciativ jako „dronová zeď“ na hranicích, uznání toho, že Rusko narušilo polský vzdušný prostor, v jinak nevyzpytatelném postu Donalda Trumpa – to jsou signály správným směrem. A nic víc. Je to vlastně připomenutí, že ukrajinská válka je pořád tady a že nikdo nemá recept na to, jak ji ukončit.

Pokrok a harm reduction

Evropská unie slíbila Spojeným státům, že nebude klást jejich produktům regulatorní překážky, díky čemuž lze mimo jiné očekávat, že by se mohla v Evropě rozšířit samořídící auta rychleji, než si dosud „regulatorní supervelmoc“ představovala. Nevíme, nakolik je v Evropě známo, že pokrok této technologie je velmi reálný. Samořídící taxíky firmy Waymo najezdily v provozu už přes 90 milionů kilometrů. Došlo přitom k méně zraněním (o 79 procent) než při běžném automobilovém provozu, těžkých zranění bylo dokonce o 85 procent méně. Waymo, projekt Googlu, tak předstihl Teslu.

Naše stydlivé koalice

S velmi zajímavým nálezem přišel brněnský krajský soud, když rozhodl, že uskupení Stačilo! je ve skutečnosti koalice, ale z voleb ho přesto nevyřadil. To, co se může někomu jevit jako vystrašené couvnutí, je teď, měsíc před volbami, jediným správným rozhodnutím. Laik s trochou překvapení z rozsudku zjistí, že náš zákon koalici nijak pořádně nevymezuje. Předestírá dva výklady volebního zákona. Jednak ryze subjektivní chápání koalice, „podle níž je koalicí jen takové uskupení politických subjektů, které se za koalici prohlásí na své kandidátní listině“.

Dvojí migrační politika

V Česku začínají platit změny v azylovém zákoně a v zákoně o pobytu cizinců. Jeden zpravodajský server je shrnuje takto: „V případě tří závažných přestupků během jednoho roku budou moci úřady od ledna 2026 odebrat cizincům ze třetích zemí povolení k pobytu. Pokud bude cizinec vyhoštěn, nebude už moci žádat o azyl… Migranti budou nově procházet epidemiologickým vyšetřením. A policie či úřady budou smět k odhalení jejich totožnosti využít i informace z jejich mobilu. Zrychlit by se pak mělo i vyřizování žádostí o azyl.

Nebuďte jako Kundera

Schůzka Trump–Putin přinesla u nás i ve světě gejzíry moralizování, před nimiž nebylo úniku. Chudák ministr Lipavský musel v úsilí o co nejefektnější připomenutí Mnichova sáhnout po citátu Anthonyho Edena, o němž většina příjemců netuší, kdo to byl, protože všechny Churchillovy citáty už zřejmě byly rozebrané. To je jen jeden příklad za všechno, čemu člověk přes veškerou snahu neunikne.

Jak Tchaj-wan platí za Ukrajinu

Na americkém internetu se objevily dva články o Tchaj-wanu, ze kterých může načerpat leccos zajímavého nejen ten, komu leží na srdci tato ostrovní země. V úterý 5. srpna se objevil na webu Domino Theory text Christiana Whitona Jak Tchaj-wan ztratil Trumpa, který byl citován na americké pravici, ale taky vyšel v překladu na Tchaj-wanu, kde byl prý až sebemrskačsky citován, neřkuli politicky instrumentalizován. Scéna pro to byla nachystaná po dvou pokořujících událostech, jež Tchajwanci nemohli ignorovat. USA uvalily na Tchaj-wan dvacetiprocentní základní cla, tedy vyšší než na Japonsko, Koreu i EU.

Misgendering náš a jejich

Web Reduxx, který se specializuje na dobře zdokumentované zprávy o politickém prosazování genderové ideologie a příbuzných perverzí, přinesl článek o osudu brazilské feministky jménem Isabella Cêpa, který je zajímavý hned z několika ohledů. Cêpa v roce 2020 zesměšňovala trans ženu jménem Erika Hilton, jež si užívala slávy coby žena, jež získala nejvíc hlasů v komunálních volbách v São Paulu a v celé Brazílii. Ta na Cêpu podala trestní oznámení. Policie je vyslechla, dlouho se nic nedělo, až se v červnu Cêpa dozvěděla, že je obviněna a hrozí jí až 25 let vězení.

Dekl je zpátky na žumpě

Hnutí ANO má vlastně velké štěstí, že aféra poslankyně Balaštíkové kulminovala odhalením, že si chtěla objednat zabití psa. Nebylo na co čekat. Politici ANO, kteří předtím volili vyčkávací reakci ve stylu „Pokud se to potvrdí, tak … ale vy zas máte kampeličku a dozimetr“, měli teď jasno. Zejména pokud jsou sami milovníci psů. Zatímco Andrej Babiš den předtím „žádal vysvětlení“, teď na něj nečekal a rozhodl poslankyni vyškrtnout z kandidátky. Nejméně čtyřicet procent domácností má pejska. Úplně každý má jasno v tom, že zabít někomu psa je odporné, to dělá spodina a estébáci.

Nezničitelná biomasa

Při pozorování politiky Donalda Trumpa se snažíme nepodléhat apokalyptické perspektivě tamních či našich liberálů, kteří vyhlašují každý jeho krok za nástup diktatury a konec demokracie a Západu. Otupí to vaši pozornost vůči tomu, co se doopravdy děje. Zejména vůči tomu, když Donald Trump opravdu provede nějaký krok, který posouvá USA směrem k banánové republice. A takového kroku se Trump dopustil minulý týden, když vyhodil komisařku statistického úřadu ministerstva práce. Ne že by snad panovaly pochybnosti o tom, zda na to má zákonné právo.

Na správné straně je dobře

Kdysi jsme zde psali o povídce amerického blogera Scotta Alexandera (jmenuje se Sort by Controversial), z níž pochází pojem Shiriiny nůžky. Programátorka jménem Shiri se ve firmě pracující na on-line reklamách snaží zkonstruovat generátor co nejkontroverznějších výroků. Trénuje ho na interním fóru jejich firmy, jednoho dne ukáže jeden ukázkový výrok svým kolegům. Jsou softwarová firma, takže výrok se týká programování, toho, jaká by měla být architektura jejich databáze, nebo něčeho takového.

Informační znečištění z Británie

Další den, další průsak z bojišť informační války. Bohužel ho nelze ignorovat, protože se nás potenciálně týká. Britský web Declassified UK přišel se zprávou, že britská komunikační agentura Zinc Network na zakázku britské vlády platí influencery, aby „čelili dezinformacím“ v zemích střední a východní Evropy. Web uvádí, že smlouva, kterou podle zákona o svobodném přístupu k informacím získal, je velmi zcenzurovaná, takže jedinou konkrétní zemí, kde mohli působení agentury potvrdit, je Slovensko.

Kde se ti divní lidé berou

Koalice SPOLU pokračuje ve volební kampani, jejímž cílem zřejmě je přesvědčit co nejvíc voličů, aby ji nevolili. Uznáváme, že toto není literárně nejelegantnější úvod, ale je prostě těžké nějak originálně popsat zhola nepochopitelné chování protagonistů této strany. Ministryně spravedlnosti Eva Decroix se pochlubila na sociální síti X novinkou schválené úpravy trestního zákoníku, díky níž „opakovaná drobná krádež již nebude trestána přísněji než drobná krádež“. To má být dobře, kvůli tomu je lidé mají volit.

Memento Hunterova laptopu

V pondělí to byl rok ode dne, kdy Joe Biden oznámil, že odstupuje z kandidatury na prezidenta, a rodina se ozvala tak, že to nebylo možné přeslechnout. Prezidentův syn Hunter poskytl tříhodinový rozhovor, v němž si skutečně, jak praví klišé, nebral servítky – ono asi vyprávět, jak se vaří crack, se servítky ani nejde.

Takový vtípeček

Linda Bartošová je výrazným exemplářem jistého typu influencerky a taky oblíbeným hromosvodem, kvůli čemuž nemáme žádnou zvláštní chuť ke kontroverzím kolem ní přidávat. Teď ale věnovala vydání podcastu Sirény, jejž provozuje s dalšími dvěma kolegyněmi, „vizionářům ze Silicon Valley“ a současnému kapitalismu zejména na příkladu Elona Muska. Už ve své třicetiminutové neplacené části obsahuje tak pomýlené soudy, že stojí za to podrobit je věcné kritice.

Fiume, první influencerský stát

Prožíváme dobu znejistění demokracie, kdy se o alternativách k ní mluví s otevřeností ještě nedávno nemyslitelnou. Sílí i chuť zkusit je realizovat v praxi – pro určitý typ publika bylo nejzajímavější zprávou, jež z Česka v poslední dekádě vzešla, založení ministátu Liberland, v bouřlivém americkém létě 2020 v Seattlu zase existovala asi měsíc na šesti městských blocích anarchistická zóna známá jako CHAZ. Myšlenky jako „homesteading“, „network state“ nebo technomonarchie hlásají lidé, u nichž je těžko říct, zda je označit za intelektuály, politiky, umělce, nebo vizionáře, ale vystihuje je nové povolání naší doby – influenceři.

Ten kluk židovská

V románu Josefa Škvoreckého Mirákl vzpomíná jakýsi komunistický podržtaška Štípek, jak těsně po zatčení Rudolfa Slánského v roce 1951 potkal jistého člena vlády. Jindy veselý ministr byl bledý, „a když se ho Štípek žertem zeptal, co to bylo za flám, pravil: ,Hovno flám, Pepíčku. Ale už je to dobrý. Soudruh Stalin rozhod, že do toho spadne Rudla, ten kluk židovská. Chybělo ale, Pepíčku, málo a spadli sme do toho my s Klémou!‘“ V administrativě Donalda Trumpa se nyní stahují mračna malinko podobným způsobem, byť samozřejmě ne v tak drastických rozměrech.

Dva předvolební trháky

Když se podíváte na předvolební průzkumy, vidíte na nich, že hegemonem je ANO, nicméně dlouhodobě sice ne moc, ale nepochybně ztrácí na Okamurovu SPD. Pro STAN sice dlouhodobý trend přinejmenším podle některých dat nevypadá tak zle, nicméně je ohrožuje něco jiného. Podle posledního průzkumu firmy Median má ze všech relevantních stran nejměkčí podporu. Jejich volební potenciál je 19,5 procenta, ale jen 3,5 procenta z toho je voličské jádro. Pro srovnání – ANO má potenciál 41,5 procenta a celých 25,5 procenta je jádro, které je přijde volit určitě.

Osoby práce se štítící triumfují

Žijeme v jednadvacátém století. A to už dost dlouho, takže deník New York Times uspořádal anketu mezi 500 hybateli amerického filmového průmyslu – herci, režiséry, producenty, manažery filmových studií – o sto nejlepších filmů posledního čtvrtstoletí. Každý účastník měl uvést deset filmů a redakce pak z počtu hlasů, které filmy dostaly, sestavila žebříček. Když se soustředíme nikoli na pořadí, ale na vzniklou sbírku jako celek, můžeme být příjemně překvapeni. Stovka je asi dostatečně velký počet na to, aby se do ní dostal každý film, kterému byste to přáli, včetně filmů, u nichž jste se obávali, že jsou na takový výběr příliš svérázné anebo stačily už za to čtvrtstoletí sejít z mysli.

Zašifrovaný komunista

V New Yorku se bude volit starosta a v demokratických primárkách, které často prakticky rozhodují o výsledku, zvítězil Zohran Mamdani, jehož lze klidně označit za komunistu. U člověka, který používá fráze jako „zmocnit se výrobních prostředků“, to není přehnané. V minulosti chválil Hamás a Hizballáh a chtěl zrušit policii a „globalizovat intifádu“ a prosazuje řadu prověřených destruktivních politik, z nichž ta nejlegračnější jsou státní supermarkety s potravinami. Vedle toho je příznačné, že je to syn dobře situovaných imigrantů a ve volbách měl vyšší podporu mezi vzdělanými bělochy než mezi příslušníky rasových menšin.

Dobré využití ústavního soudce

Ze všech větví moci, jež vymezuje ústava, je myslím nejméně chápána moc soudní. Moc výkonná je jasná. Vždy tu byla a je nějaká „vrchnost“, která rozhoduje a nařizuje. Diktatura, stát oholený na minimum, je v podstatě moc výkonná. Moc zákonodárná je také ještě jasná. Parlament je, ať už v dobrém, nebo ve zlém, dobře viditelný, lidi chápou, že ho volí a že je tam vládní většina a opozice. Snad až překvapivě dobře je chápána centrální banka, snad proto, že lidi intuitivně chápou, že politici, kterým nevěří, by mohli měnu zničit. A naši centrální bankéři svým vystupováním dávají najevo, že nejsou politici.

Starší články