Bez ohledu na to, jak se díváte na budoucnost Filipa Turka v politice, je těžké se touto ságou královsky nebavit. Zrekapitulujme si: Novinářka Pokorná publikuje screenshoty starých Turkových facebookových postů o Hitlerovi. A když narůstá tlak na odtajnění původu těch screenshotů a ozývají se spekulace o tom, že mohou být zfalšované či mohou pocházet od tajných služeb, Pokorná vyrukuje s člověkem, který se k pořízení screenshotů přihlásil, motoristickým novinářem a Turkovým známým Vojtěchem Dobešem. Načež se ukáže, že Dobeš – který dal screenshoty k dispozici, protože považoval za nutné, aby se veřejnost dověděla, co je Turek zač – sám rovněž rád postoval o Hitlerovi (jeho kocour „Herr Oberkatzenführer Adolf Kitler“ je „nejspíš zalezlý v Orlí krabici“, psal 17. června 2016, na svátek Adolfa). Navíc se ukázalo, že v klíčový okamžik zasáhl v roli hybatele do příběhu datový věštec Petr Ludwig, postava účastná na všech přelomových okamžicích našich soudobých dějin. Jen člověk s velmi okoralou myslí dokázal zůstat k takové frašce netečný.

Doba je zjevně zralá na rozvinutí nauky o postování o Hitlerovi. Mezi jejími prvními poznatky musí být, že existují různé mody postování o Hitlerovi a podobných skandálních motivech a ne všechny jsou stejné. Že se jich má politik pokud možno vystříhat, je nabíledni. Ale tím není řečeno vše.

Jeden příklad najdeme ve zmiňovaném rozhovoru s Dobešem. Ten vzpomíná, jak se jednou stavili v Pardubicích v občerstvení, jehož majitelem byl černoch, a jak tam Turek začal vykřikovat něco o hitlerburgru či negrburgru. Lze se však dočíst v (již starších a s Turkem nesouvisejících) diskusích na facebooku, že tomu podniku se familiárně říkalo U Negra, zřejmě bez jakékoli újmy. Turkovy výkřiky o hitlerburgru jsou příkladem jeho nevtipného černého humoru, nicméně jejich vznik v tomto kontextu není tak těžké pochopit.

Turkova aféra je ovšem tím vzácným případem, kdy Česko tradičně nenaskakuje na nějaký trend, teprve když na západ od nás vychází z módy. Přichází jako na zavolanou v době, kdy byly v USA zveřejněny skupinové chaty mladých republikánů prošpikované rasistickými výroky a narážkami, z podobných důvodů musel odstoupit Trumpův nominant do čela jednoho federálního úřadu Paul Ingrassia a demokratický kandidát do Senátu ve státě Maine Graham Platner se omluvil poté, co vyšlo najevo, že před lety postoval na sítích různé vulgarity a měl na hrudi vytetovaný symbol známý jako totenkopf (jeho vysvětlení, že kdysi jako příslušník námořní pěchoty nakráčel opilý do tetovacího salonu v Chorvatsku, shledali věrohodným i někteří pravicoví armádní veteráni). Je toho hodně a je to jiné než dřív. V každém případě u nás, kde politické buňky se skutečnou afinitou k nacismu, jež svého času dospěly až k soudním procesům, jsou dnes, soudě i podle zpráv BIS, v útlumu.

Dráždivá estetika

Důvodů je hojnost. Jedním z nich je, že v éře sociálních sítí a progresivní dominance jsou projevy podrobovány intenzivnějšímu dozoru a připomínkování. Je to trochu jako ve škole anebo v léčebně, kde je Velká sestra z Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem vydávána za kladnou postavu, nebo tak to aspoň může někomu připadat, a nepřekvapí, že mezi protagonisty převažují mladí muži. Používání problematické rétoriky se může stávat skupinovým rituálem, kompetitivní činností, v níž se členové party předhánějí v tom, kdo je drsnější. Valerie Stiversová na webu UnHerd nedávno popsala, jaká roztodivná situace vznikla v progresivní soukromé multirasové newyorské škole, kam chodily její dvě dospívající děti, kolem slova „nigger“ (jež ona přepisuje jako „n-word“, ale my zde můžeme to slovo v cizím jazyce vypsat celé). Slovo, jež měli ve škole zakázané, ale slyšeli ho všude v okolní kultuře, se pro ně stalo neodolatelným dráždidlem:

„Bavili se o tom, kdo ho používá, kdo ne, kdo si ho šeptá v koupelně, jestli ,r‘ na konci vyslovují, nebo ne, a tak dále. Psali ho na kalkulačkách pomocí určité kombinace číslic a písmen, které vytvoří to slovo, když obrátíte kalkulačku vzhůru nohama. Snažili se zmanipulovat jeden druhého k jeho vyslovení (Zajímá vás, jak se to dělá? Řekněte třikrát rychle ,Monica‘). Černošské děti prohlašovaly bílé kamarády za ,čestné negry‘ a ,vydávaly povolenky‘ k používání toho slova, nebo je v některých případech prodávaly třeba za sladkosti. Slyšela jsem o téměř talmudické debatě o tom, jaký je protokol pro používání povolenky (Pouze s osobou, která povolenku vydala? Za přítomnosti jiného černocha?).“

Rasismus a nacismus mají srovnatelný status nejvyššího zla, ovšem každý má vlastní historii a charakteristiku. Nacismus má specifickou kulturní působivost, již nelze srovnat s jinými katastrofálními ideologiemi dvacátého století. Sovětský komunismus nikdy toto postavení v západní kultuře nezískal. Byl, co se týče ideologického rodokmenu, bastardem osvícenství, sdílel původ se západní levicí; a ta se po druhé světové válce tak trochu styděla za to, do čeho kdysi vkládala naděje, takže ho spíš ignorovala a našla si interesantnější idoly ve třetím světě. Půvab maoismu jen krátce oslovoval zanedbatelnou část levicových radikálů. Nacismus oproti tomu byl stále k vidění. Třeba v bezpočtu filmů. Jistěže antinacistických. Ale zároveň na nacistickém stylu s jeho kázní, sebevědomím, brutální rozhodností, s jeho předváděním násilí jako oprávněného bylo vždy něco podmanivého. I v takovém filmu jako Hanebný pancharti (Inglourious Basterds), fantazii Quentina Tarantina o Židech, kteří zabili Hitlera, je nakonec tou nejinteresantnější postavou, zvěčněnou v řadě memů, SS-Standartenführer Hans Landa.

I nacistická estetika tomu nahrávala. Západní i sovětští vojáci byli proti wehrmachtu zoufale obyčejní. Demokratický Západ se dočkal svého oslnivého elegána s povolením zabíjet až v postavě Jamese Bonda. A ten byl individualista; nacismus nabízel společenství. Oceňování nacismu „na zapřenou“ se občas dralo k povrchu; Susan Sontagová v roce 1974 v eseji Fascinující fašismus o nenápadné rehabilitaci nacistické filmařky Leni Riefenstahlové popsala, jak nacistická estetika aktivizovala témata, jež zůstávají působivá dodnes.

Místo Ježíše Hitler

To všechno ale bylo možné říct už před dvaceti lety a cítíme, že dnes se děje trochu něco jiného. Nemusíme za směrodatného považovat takového Tuckera Carlsona s jeho dnes již otevřenou apologetikou nacismu prostřednictvím diskreditace Winstona Churchilla a spojenců. Je to hlavně komerční projekt. Ale dva velmi odlišní myslitelé, britský historik Tom Holland a americký národní konzervativec N. S. Lyons, v nedávných měsících zveřejnili téměř totožnou úvahu. Poválečná západní civilizace opustila Krista a na jeho místo dosadila Hitlera jako poslední, jedinou absolutní veličinu – ovšem se záporným znaménkem.

Každý to ovšem vidí jinak. Holland říká, že se ptáme, „co by udělal Hitler“, abychom udělali opak, tak jako se naši předkové ptali, „co by udělal Ježíš“, aby ho následovali. Nachází v tom přežívající vládu křesťanské etiky, kterou chtěl Hitler zničit. Lyons zdůrazňuje něco jiného. „Tím, že ideologie otevřené společnosti učinila ze slov ,nikdy více‘ svou nejvyšší prioritu, postavila do svého středu ne summum bonum (největší dobro), ale summum malum (největší zlo),“ píše. Hitler „dominoval podvědomí dvacátého století, stal se z něho jakýsi sekulární Satan věčně svádějící lidstvo k novým špatnostem. Tato ,druhá kariéra Adolfa Hitlera‘, jak ji žertem nazývá Renaud Camus, poskytla kvazináboženský důvod pro poválečný konsenzus: zabránit vzkříšení nemrtvého Führera“.

Nemusíme bezvýhradně následovat všechny další Lyonsovy vývody, abychom uznali, že tento v zásadě negativní imperativ – zabránit něčemu – měl hluboký vliv na podobu poválečných západních institucí, a to i negativní. Postupně byla zužována sféra politična ve prospěch technokratického proceduralismu – protože demokratické vrtochy mas mohou být nebezpečné. Všechny staré loajality s jejich iracionální silou – národy, hranice, tradice – a všechno, co mohlo být označeno za „represivní“, začalo být a priori podezřelé. Reductio ad Hitlerum se stalo nadužívanou argumentační palicí – jak v běžné komunikaci náruživých diskutérů, kdy každý, kdo se mnou nesouhlasí, je „doslova Hitler“, tak i v profesionální politice – někteří z nás si pamatují, jak v roce 2005 eurokomisařka Wallströmová na poslední chvíli stáhla projev připravený do Terezína, v němž tvrdila, že – ve zkratce – kdo je proti evropské ústavě, přeje si opakování holocaustu.

Se zvětšujícím se odstupem od druhé světové války, degenerací západního liberalismu a nástupem populistů bořících staré normy teď bude přibývat lidí, kteří budou stará tabu testovat, vysmívat se jim. Pravičákům se zajídá, že levice má v postavě Hitlera trumfovou kartu, jakou oni vynést nemohou (protože národní socialismus je zaškatulkován jako pravicový), a tak ji hledí co nejvíc devalvovat, aby srovnali hřiště. Levice definitivně odhodila tabu antisemitismu, jež ji doteď brzdilo v označení Izraele za Hitlerova nástupce. Generační spor na pražské FAMU ilustruje, že to probíhá i u nás. Někteří budou vyhlížet „návrat silných bohů“, jak píše Lyons. A někteří budou taky nacisté.