Pirátská radní a zastupitelka na Praze 10 Jana Komrsková je přední pražská NIMBY. Vedla boj například proti nástavbě bytů na Obchodním centru Květnice – bezvýrazném objektu „občanské vybavenosti“ z komunistických dob uprostřed paneláků, tedy přesně v takovém místě, kde by se bytová výstavba měla podporovat, aby se město pořád nerozlézalo do polí. A nejméně na dvou dalších místech. Pokud chcete vědět, proč se u nás nestaví, je Komrsková ideální objekt pro studii. A pokud chcete vědět, proč někteří z nás reagovali na to, že Piráti na bydlení postavili svou volební kampaň, s výjimečnou zavilostí, tak i proto, že víme o Komrskové.

Takže neroníme slzy, když se Komrsková ocitne pod palbou i z jiných důvodů. Jako radní má v gesci pražskou zoo a jako zřejmě poslední člověk v ČR se dozvěděla, že tam ředitel Miroslav Bobek vytvořil nesnesitelnou atmosféru (podle ředitele asociace českých zoologických zahrad to bylo „veřejným tajemstvím“). Nyní se ukázalo, že po Bobkově rezignaci Komrsková najala firmu, která má proškolit zaměstnance o šikaně a bossingu. Jenže firma byla zaregistrovaná týden před uzavřením zakázky a neměla živnostenské oprávnění. Co víc, firma Konsent solutions, s. r. o., je ziskovou sestrou známé neziskovky Konsent, která je podílníkem eseróčka a jeho jednatelkou je Johanna Nejedlová, šéfka Konsentu, volební lídryně Zelených v posledních eurovolbách a zkušená čerpačka dotací.

Na práci Konsentu jsme narazili dvakrát – v kampani v pražské MHD proti sexuálnímu obtěžování a ve školení školáků o intimních vztazích. Obě vynikly diletantskou až lživou prací s daty, školení pro školáky se pak vyznačovalo propagací nezávaznosti ve vztazích a zkusmou normalizací polyamorie či náhražkových vztahů se zvířaty. Necháme na znalcích, proč Nejedlová považovala za nutné vytvořit eseróčko, když podle právníků mohla být nezisková organizace stejně tak příjemcem zakázky. Ale zkušenosti s Konsentem rozhodně nejsou žádným doporučením.

Strhlo se kolem toho bojovné zasedání pražského zastupitelstva, kde opoziční zastupitelé označili zakázku za „šméčko“ a dožadovali se podrobností o vztahu Komrskové a Nejedlové, dobrali se i toho, že Nejedlová kdysi bývala členkou Pirátů.

To je všechno pravda, ale diskuse by se měla zaměřit o stupeň obecněji: jestli ten návyk na samospasitelnost školení, který si dnešní společnost vytvořila, není zgruntu špatný. Zakázky vznikají jako řešení pocitu politiků, že je třeba „něco dělat“. Účinnost školení se málokdy zkoumá, ale když se to občas stane, ukáže se, že některá školení, například ta o diverzitě či o implicitním rasismu, jsou dokonce kontraproduktivní. Živí se na tom vrstva expertů, či říkejme spíš expertek, což jsou lidi různé kvalifikace, zpravidla levicové ideologie a přesvědčení, že věčné opakování školní situace, kdy lidé sedí jak žáci v lavicích a jsou příjemci poučení, mají všichni hrozně rádi.

Na straně veřejnosti se pak logicky objevuje podvědomá averze vůči tomu, že jsou neustále považováni za objekt poučování, že bez rad expertů nejsou schopni samostatného důstojného života. Je to jeden z hnacích motorů odcizení od politiky a veřejného života. Zpochybňujme to.

Americká mediální scéna je, pokud zrovna nejde o Palestinu, dost provinciální v tom směru, že fanoušci i kritici Donalda Trumpa věnují malou pozornost mezinárodním dopadům jeho kroků. Takže letecké útoky na čluny přepravující drogy z Venezuely, do kterých se Trump pustil a při nichž zahynulo do minulého týdne nejméně 37 lidí, jsou diskutovány hlavně z hlediska jejich legálnosti. Skutečnost, že americké rozvědné informace jsou nevěrohodné a při útocích už zahynulo několik zjevně nevinných lidí z jiných zemí, a jaké to bude mít dopady na vztah Latinské Ameriky vůči USA, zaměstnává komentátory docela málo.

Ale uveďme jeden výmluvný fakt. Dne 16. října úder na jednu loď dva lidé přežili a americké námořnictvo je vylovilo. Načež prezident oznámil, že tito dva, občané Ekvádoru a Kolumbie, budou repatriováni. Údajní pašeráci drog, které Američané chtěli zabít, ale když je zadrží, nepostaví je před soud? Proč asi?