V roce 2000 americký novinář Mickey Kaus vyslovil názor, že díky vývoji komunikačních technologií se politický život zrychlil tak, že některé procesy zaberou méně času, než byli lidé zvyklí. Pojmenoval to v nadsázce „Feiler faster thesis“ podle svého kamaráda Bruce Feilera, kterému tu myšlenku s jeho svolením ukradl. „Zpravodajský cyklus je v dnešní době mnohem rychlejší díky 24hodinové zpravodajské televizi, webu, metastázované kastě komentátorů, kteří neustále hledají nové úhly pohledu, atd. V důsledku toho se i politika může pohybovat mnohem rychleji, protože naše demokracie se učí zpracovávat více informací v kratším časovém úseku,“ popsal to.

A to bylo před pětadvaceti lety, před nástupem sociálních sítí, kdy internet v politice využívali jen profesionálové a pár náruživých fandů, ale neodehrávalo se na něm běžné kampaňování. Dnes se politické události šíří rychlostí blesku, reakce přichází okamžitě a doby, kdy rozhodovalo, co bude ráno v novinách, jsou dávno pryč.

Takže když v pátek 10. října přišel Deník N se svým odhalením starých facebookových postů Filipa Turka, bylo jasné, že Turek se ministrem zahraničí nestane, v řádu hodin. Reakce Andreje Babiše, jeho dosavadní postup při jednáních o vládě a logika jeho situace jiný závěr nepřipouštěly. Babiš evidentně upřednostňuje, aby mu koaliční partneři dodali do vlády manažery bez stranického zázemí a politických ambicí. Se západní Evropou chce mít fungující vztahy, takže k vyvážení členství v europarlamentních Patriotech se mu hodí mít v Černínu kompetentního diplomata. Ne někoho, kdo bude od prvního dne poutat nežádoucí pozornost. Energii na spor s prezidentem Pavlem, který by proti Turkovi jistě byl, si může ušetřit na spor o jiného kandidáta.

Naše síly na stráži demokracie ovšem zareagovaly tak, jako by bylo na nich, zda Turek ministrem zahraničí bude, či nebude. STAN dokonce na nedělní podvečer svolal do Prahy a Brna demonstrace. Byl na ně útrpný pohled – usilovně připomínali lidem něco, co vědí, a snažili se ovlivnit něco, co neovlivní, a navíc s křížkem po funuse.

Tím naprosto nemá být řečeno, že dění kolem Turka nemůže mít komplikovanější pozadí, jak někteří naznačují a dodávají něco o „složkách na každého“ (mimochodem, o tom, jak přesně došlo k tomu, že se Turek a jeho ochranka po volbách poprali ve vyhlášeném pražském baru Blue light, toho zatím taky moc nevíme). Jenže v tomto případě má Turek smůlu. Kdysi se říkávalo, že v Saúdské Arábii (nebo snad v Texasu, to je jedno) stačí kdekoli kopnout do země a vytryskne ropa. Podobně u Turka stačí takřka náhodně zabrousit do jeho postů na sociálních sítích – i těch nesmazaných – a vytryskne nějaká nechutnost či zhovadilost. Snažit se tvrdit, že článek Deníku N musí být vymyšlený, je beznadějné.

Jenže právě proto je důležité, aby se vyjasnilo, jak to s Turkovými posty je. Ne kvůli věrohodnosti tohoto jednoho článku, ale kvůli tomu, že zprávy založené na screenshotech se nesmějí stát standardem.

I laik umí vyrobit falešný screenshot pár kliknutími. I laik taky umí vyvolat smazaný post na sociální síti, pokud zná jeho původní adresu. Tedy – některé posty. Ale kolik a jak daleko do minulosti? Jaké smazané posty může legálně dohledat trestněprávní orgán a jaké hackeři nebo tajné služby? Proto by bylo užitečné dobrat se toho, odkud Deník N ty staré posty má. Zda se k tomu lépe hodí trestní oznámení, nebo občanskoprávní žaloba, to ponecháme na odbornících. Ale doby, kdy mohla redakce říct, chráníme své zdroje, musíte nám věřit, už jsou bohužel pryč.

Vyzdvihněme na závěr jeden nesouhlasný hlas, který na rozdíl od jiných má cenu. Ústavní soud zase jednou posuzoval žalobu na platy soudců a, světe, div se, opět zjistil, že jsou protiústavně nízké. Jen soudce Jan Wintr zopakoval svůj loňský disent, tentokrát obohacený o statistická data ukazující, že platy soudců dlouhodobě rostou rychleji než platy úředníků i politiků. Ve sporu jde, nebo aspoň se to tak prezentuje, o nezávislost justice. Ale nedoceňovaným předpokladem nezávislosti je i ochota říct něco, čím si nezískáte oblibu ve svém stavovském prostředí.