Koalice SPOLU pokračuje ve volební kampani, jejímž cílem zřejmě je přesvědčit co nejvíc voličů, aby ji nevolili. Uznáváme, že toto není literárně nejelegantnější úvod, ale je prostě těžké nějak originálně popsat zhola nepochopitelné chování protagonistů této strany. Ministryně spravedlnosti Eva Decroix se pochlubila na sociální síti X novinkou schválené úpravy trestního zákoníku, díky níž „opakovaná drobná krádež již nebude trestána přísněji než drobná krádež“. To má být dobře, kvůli tomu je lidé mají volit.

Proč? To vlastně ministryně nijak nezdůvodňuje. Tresty prý mají být „adekvátní“. Cílem je mít „tresty, které odpovídají jak nutnosti represe, tak současně i nutnosti toho, že pachatele musíme následně znovu začlenit do společnosti“. A to „jak (…) tak“ ministryně doprovodí výmluvnými gesty ruky, aby zdůraznila to hledání rovnováhy, jež novinka představuje. Vnímáme zde karteziánské uvažování, vštípené ministryni jejím francouzským vzděláním. Ministryně taky uvádí, že v roce 2014 si odpykávalo 960 lidí vězení kvůli recidivistickým krádežím malých věcí – jako by ta cifra bez kontextu něco dokazovala.

Reakce byla uniformně negativní. A je to tak zcela správně, tedy pokud má být cílem trestní politiky udržování veřejného pořádku a potlačování zločinnosti, a ne usnadňování práce státních orgánů.

Recidivisté jsou zodpovědní za disproporční množství krádeží – to je matematicky nevyhnutelné. Jak disproporční to až může být, ukazuje statistika z New Yorku z roku 2022, kde z 22 tisíc lidí zadržených za krádež v obchodě mělo 327 největších recidivistů na svědomí celých třicet procent krádeží. V každém případě platí, že odstraněním recidivisty z ulice zabráníme disproporčnímu množství krádeží.

Cílem omezení na svobodě nemá být jen trest, ale taky prevence. Na recidivistu nepůsobí odstrašující účinek věznění ani u něho nelze předpokládat resocializaci. To dokazuje právě tím, že je recidivista. V takových případech je zcela adekvátní izolovat ho od společnosti déle. Aby bylo méně krádeží. Je to dokonce, abychom si vypůjčili slovo oblíbené mezi moderními politiky a experty, chytré!

Požadování drakoničtějšího trestání zločinců bývá spojováno s populismem. Je to něco, s čím může populista vyrukovat vždy, když ho zrovna nic jiného nenapadne, a jeho příznivci mu to nebudou mít za zlé. Ale populistická reakce na zmírnění trestů pro recidivisty je zdravá. Ostrakizace a stigmatizace zlodějů je správná, protože se tím utvrzuje společenská norma, že krást se nemá. Odradí lidi od toho, aby kradli tam, kde jim z analýzy výnosů a rizik vyplyne, že by krást mohli. Odstraňte ji – a získáte společnost, kde se bude krást všude, kde nejsou kamery a ochranka nebo policie. Společnost nedůvěry.

Toto všechno je v zásadě banální. To skutečné mysterium je, jak dojde k tomu, že v čele politické strany se ocitnou lidé postrádající elementární politické instinkty. Evidentně je jich tam kritická masa, Decroix mohla něco takového vypustit do světa proto, že v prostředí, kde se pohybuje, je to normální. Kdy to začalo? Jaké faktory hrály roli? Kdo byli hlavní hybatelé? Jednou o tom někdo napíše zajímavou práci.

Strany mohou zklamávat své příznivce různými způsoby. Nesplněním slibu typu, že snížíme daně nebo postavíme sto tisíc bytů. Ne každý nesplnění takového slibu odpustí, ale každý pochopí, na jaké síly taková snaha naráží, a předem si vyhodnotí pravděpodobnost splnění slibu.

SPOLU ale porušuje takové sliby, jako že nedopustí zvýšení koncesionářských poplatků. A to dokonce tak, jako by jejich zvýšení bylo hrdinství, za které je máme obdivovat. To nějaké publikum má, ale menší než opačný postoj, dostatečně obsloužený jinými politiky.

A pak je tu Decroix, zřejmě žijící v domnění, že veřejnost dlouhodobě volá po snížení trestů pro zloděje recidivisty.

Motiv je jasný – stát chce ulevit věznicím. Ale to je problém státu, většina voličů (zatím) nejsou státní zaměstnanci, aby s jeho problémy empatizovali. Říkejte si o Pavlu Blažkovi, co chcete, ale ten by se aspoň snažil, aby si této změny zákona pokud možno nikdo nevšiml.