Vystudoval literární vědu na FPF Slezské univerzity v Opavě a masovou komunikaci na FSV UK v Praze. Začínal v regionálním tisku jako kulturní redaktor, od začátku studií v Praze (1994) pracoval jako redaktor Lidových novin. Na jaře roku 1996 nastoupil jako politický reportér do televize Nova. Po dvou letech z televize odchází do vydavatelství Stratosféra, aby založil a vedl svůj první časopisecký projekt, titul Spy. Časopis, který byl koncipován jako politický tabloid, opouští po necelém roce. Pracuje opět pro televizi Nova a v polovině roku 1999 je jmenován ředitelem tisku a PR TV Nova. V červnu 2000 se stává šéfredaktorem časopisu Týden. Za jeho působení se zvedl prodaný náklad časopisu Týden trojnásobně (z 16 200 v roce 2000 na 57 800 v roce 2003), Týden získává ocenění Časopis roku. V roce 2002 zakládá časopis Instinkt a stává se mediálním ředitelem vydavatelství Mediacop. Časopis Instinkt po roce úspěšného vydávání získává ocenění Hvězda roku. Z vydavatelství Mediacop odchází v lednu 2009 do představenstva mediální skupiny MAFRA, kde byl tři roky zodpovědný internetové aktivity skupiny a deník Lidové noviny, jehož byl zároveň šéfredaktorem. V polovině listopadu 2013 z Mafry odchází. Počátkem roku 2014 zakládá vydavatelství Echo Media a.s., která vydává internetový deník Echo24.cz.
Spolu sice přežilo, ODS však ztrácí pozici lídra opozice, kterou nově zvolený předseda Martin Kupka nejenže neupevnil, ale naopak ji oslabil. Roli hlavní tváře opozičního bloku tak přebírají Starostové. A proč ji přebírají? Proč mohou sedět s rukama v klíně (a také sedí) a jen čekat – a ono jim padá do klína vše, co potřebují?
Co média hlavního proudu zajímá nejvíce? Není to ani tak státní rozpočet či výdaje na obranu, ale především reorganizace na Úřadu vlády, banální spor o to, zda na summit NATO do Ankary pojede prezident, či změna financování veřejnoprávních médií.
Začíná se nám odvíjet scéna, která by mohla posloužit jako námět na zajímavé absurdní drama, jehož autorství by se snad nejlépe zhostila hlavní postava děje, Václav Havel. Právě letos v říjnu si budeme připomínat výročí devadesáti let od narození předního českého autora divadelních her, brilantního esejisty, vůdčí osobnosti opozice proti komunistickému režimu, která se stala prvním prezidentem po listopadové revoluci. Ve stejném roce přitom vrcholí i zápas o Havlův odkaz – krizí a hrozícím koncem knihovny nesoucí jeho jméno.
Poměr sil v hlavní politické soutěži se více než půl roku od voleb nemění. Vládní koalice Andreje Babiše jako celek spíš lehce posiluje a opozice se zatím marně hledá. Potvrzují to všechny prozatímní průzkumy. Kdo u veřejnosti ztrácí, budou spíš média hlavního proudu, která stojí za opozicí. Ale největší chybu dělají, když vykreslují realitu takovou, jakou by ji chtěla mít, nikoli takovou, jaká je. Dobře je to vidět na popisování vztahů mezi Andrejem Babišem a Motoristy. Premiérovi sice nemusí sedět Filip Turek nebo rozpačitě působící Oto Klempíř, ale klíčový vztah s předsedou Motoristů Petrem Macinkou je přinejmenším symbiotický.
Třicet let je v lidském životě dlouhá doba, dost dlouhá na to, aby třeba vyrostl Spasitel nebo se rozvinula legendami opředená republika. Doba, během níž se mohou odehrát události, jež ovlivní třeba celé další generace. Platí to i pro devadesátá léta minulého století. Mezi zásadní sociologická témata tehdy patřila televize jako dominantní masové médium, které určovalo způsob myšlení i chování společnosti. Sociální vědci přicházeli s teoriemi o destruktivních důsledcích televize – měla rozbíjet komunikaci uvnitř rodin, oslabovat sounáležitost a uzavírat jednotlivce do izolovaného individualismu.
Jak dál s veřejnoprávními médii? Vláda Andreje Babiše evidentně neví, a proto se bojí opozice a protestů. Celý výbušný problém se fakticky soustřeďuje jen na Českou televizi. Ve skutečnosti ale máme ještě další dvě veřejnoprávní instituce: vedle Českého rozhlasu také poněkud opomíjenou Českou tiskovou kancelář (ČTK), která žádné peníze koncesionářů nespotřebovává, ale žije podle tržněekonomických pravidel (byť jejími největšími smluvními partnery jsou právě Česká televize a Český rozhlas).
Viktor Orbán padl. Byl pětkrát maďarským premiérem a posledních šestnáct let autoritativně vládl Maďarsku. V parlamentních volbách ho drtivě porazil odrodilec z Orbánovy strany Fidesz Péter Magyar, který se svou formací Tisza dokonce pravděpodobně získá (definitivní potvrzení přijde až ke konci tohoto týdne) ústavní většinu. Vítězství mladšího, charismatického a energického Magyara se očekávalo, ale málokdo tušil, jak moc jsou Maďaři unaveni z vládnutí Viktora Orbána, když při rekordní volební účasti dosahující téměř 80 procent dali mocnému vládci země vale.
Už ani nedotknutelnost ikon není, co bývala. Nutno podotknout, že ikony k boření své ikoničnosti samy přispívají ve chvílích, kdy se jasně přikloní na jednu stranu polarizované společnosti. Myslitel Roger Scruton sice říkal, že povinností intelektuála je urazit co možná nejvíce lidí – což samozřejmě nelze brát doslovně, ale jako výzvu nebát se říkat nepříjemné myšlenky a nebát se přemýšlet. Ale také být připraven nést nepříjemné následky boření pravd, které se staly neochvějnou vírou, ne-li dogmatem.
Žádná česká vláda není imunní vůči dramatickým událostem v zahraničí, jež mají citelné dopady na život doma. Vláda Petra Fialy se krátce po převzetí moci musela vyrovnat s útokem Ruska na Ukrajinu. Válka, která vypukla tři měsíce po jmenování kabinetu, ho provázela celé funkční období a nakonec přispěla k tomu, že tehdejší široká názorová koalice další volby prohrála. Neobhájila svou politiku před voliči. Dnes se nám tedy nabízí nová paralela: s podobným neovlivnitelným zásahem zvenčí se totiž v takřka stejném čase od převzetí moci potýká i nová vláda Andreje Babiše.
Samozřejmě ne všichni se vydali na Blízký východ nezodpovědně, přes všeobecně známá rizika vojenské eskalace. Médii selektivně vybrané hlasy nespokojených cestovatelů ale ukazují zrádnost generalizace: z takového mediálního obrazu stát vychází jako zaopatřovací ústav, jenž má nést na svých bedrech nezodpovědnost svých rozmazlených občanů, kteří se vydají na pláže do Spojených arabských emirátů, i když to v regionu vře.
Veřejný prostor sociálních sítí a dech ztrácejících tradičních médií je zahlcen fragmenty výroků, které, oč jsou bezvýznamnější, o to více rozdmýchávají emoce. A je celkem jedno, zda jde o happeningy Milionu chvilek, jejichž mluvčí Mikuláš Minář se opět na jejich podvozku snaží postavit vlastní politické hnutí, či o naprosto irelevantní diskuse nad jednou dílčí replikou z jinak velmi významné a na skutečně zásadní projevy bohaté bezpečnostní konference v Mnichově, kde byly zastoupeny politické a intelektuální špičky Evropy a Ameriky.
Zase plné hrsti emocí. Minulý týden si jich česká politická a veřejná scéna užila dosytosti, s vyvrcholením v podobě zaplněného Staroměstského náměstí, kde se sešly desítky tisíc odpůrců současné vládní koalice. Ze zaplněných pražských náměstí se postupně stává rituál, jen se mění jeho obsazení – v minulém volebním období se demonstrovalo proti vládě Petra Fialy, teď zas proti složení koalice Andreje Babiše. Spouštěčem bylo zveřejnění soukromé korespondence.
Nebývalý, ale oprávněný rozruch vyvolal vstup české zbrojařské skupiny CSG, ovládané teprve třiatřicetiletým Michalem Strnadem, na burzu. Český miliardář zvažoval už koncem loňského roku IPO na londýnské burze, ale vyšel až druhý plán: CSG upsala zhruba 15 procent svých akcií na amsterdamské burze Euronext. Michal Strnad a jeho CSG si díky tomu z finančních trhů odnesli obrovský kapitál ve výši 3,8 miliardy eur a tržní kapitalizace jeho zbrojařského impéria dosáhla hodnoty téměř 770 miliard korun, čímž o 120 miliard překonala energetickou společnost ČEZ.
ODS dopsala poslední řádek kapitoly s názvem Petr Fiala a udělala tečku za prohranými sněmovními volbami, které absolvovala ještě s antibabišovskou formací Spolu. O víkendu se sešel kongres ODS, který se aplausem vestoje rozloučil s dosavadním předsedou strany Petrem Fialou a zvolil si nového, z podobného těsta uhněteného Martina Kupku. Strana tím odmítla změnu stylu a rozhodla se pro kontinuitu, když poslušně přijala doporučení svého končícího předsedy, aby vybrala do čela jím podporovaného Martina Kupku.
Po bleskové eliminaci venezuelského prezidenta Nicoláse Madura, kterou se Spojeným státům podařilo získat kontrolu nad jedním z největších nalezišť ropy, o něž usilovaly i Čína a Rusko, oznámil Donald Trump záměr získat pro USA Grónsko, součást Dánska. To není nový nápad druhé Trumpovy administrativy, i když se to takto často (a mylně) tvrdí, ani nejde o bláznivou ideu nevyzpytatelného vládce Bílého domu. Na poplach bije nejen Dánsko, ale i řada známých představitelů liberální demokracie v Americe i Evropě. V tomto vydání Echa o tom dobře píše Maciej Ruczaj.
Do druhého roku vládnutí vstoupil americký prezident Donald Trump ohromujícím způsobem. Rozkázal svým elitním vojákům, aby vletěli na území cizího státu a zatkli jeho prezidenta. Svět ustrnul, když viděl, jak byl prezident Venezuely Nicolás Maduro během pár hodin zajat a odvezen. Všeobecně se ví, že Maduro reprezentoval bezohledný režim, který zemi s největšími světovými zásobami ropy vedl k chudobě, kvůli níž z ní odešlo osm milionů lidí, zřejmě se podílel na obchodu s drogami, udržoval spojenecké vazby s Ruskem, Čínou, Íránem či Kubou.
Stejně jako MTV přestala být společným kulturním jmenovatelem, přestávají být mainstreamová média společným referenčním rámcem společnosti. Ne proto, že by zanikla, ale proto, že se změnilo prostředí, ve kterém fungují. Do vzniklého vakua nevstupuje chaos, ale korekce. Kyvadlo se vrací. Ne ke starým pořádkům, ale k hodnotám, které byly po léta odsouvány jako podezřelé: odpovědnost, hranice, zdrženlivost institucí, respekt k pluralitě názorů. Říkejme tomu klidně neokonzervativní obrat.
Končící rok 2025 přinesl několik zásadních změn, které se budou projevovat i v roce nadcházejícím – a možná ještě výrazněji a silněji. Začaly nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu 20. ledna, jenž zásadně změnil dosavadní politiku, domácí i zahraniční, stále největší světové velmoci. Prezident USA je často karikován a zesměšňován, v Evropě ještě více než doma. Jeho mediální obraz a vnímání jeho politiky jsou zvláště v evropských zemích povětšinou negativní, kritické a odsuzující, ale vliv na jeho konání to má pramalý.
Semifinálové rozběhy v závodu o vznik nové vlády jsou za námi a blíží se finále. Prezident Petr Pavel dosáhl, čeho chtěl, když donutil Andreje Babiše, aby před svým jmenováním předsedou vlády veřejně oznámil, jak bude řešit svůj potenciální konflikt zájmů, do kterého by se jako premiér dostal. Hrad by si mohl připsat politické body i za to, že Motoristy dotlačil k rošádě, když na post ministra zahraničí místo mediálně kontroverzního Filipa Turka nakonec navrhli svého předsedu Petra Macinku, zatímco Turek je nominantem na ministerstvo životního prostředí. Ze sestavování vlády se stal politický šachový turnaj.
Po necelých dvou měsících se blížíme k rozuzlení výsledku voleb do Poslanecké sněmovny. Ta se ustavila, zvolila si svého předsedu a jednotlivé výbory. Stalo se tak na základě vzniku nové koalice s přesvědčivou většinou, kterou vytvořily dosud opoziční síly ANO Andreje Babiše, SPD a Motoristů. Formálně tak nic nebrání tomu, aby Pražský hrad jmenoval premiéra, který následně předloží ke jmenování členy nového kabinetu. To ale nikdy v minulosti nebylo jednoduché a bez peripetií. Každý prezident novodobé republiky dostával největší příležitost uplatnit svůj majestát právě po sněmovních volbách při formování nové vlády.
Připomněli jsme si výročí 17. listopadu 1989, které je spojeno s revolucí s poetickým přívlastkem sametová. Revoluce bývají povětšinou krvavé, plné násilí a třísek z káceného lesa. Naše revoluce, která přinesla pád totalitního režimu vyznačujícího se vládou jedné strany, vynucováním jednoho názoru, pronásledováním a kriminalizací lidí s jinými postoji, zničujícím centrálně socialistickým řízením ekonomiky (které usilovalo o rovnost, ale ve skutečnosti přinášelo nespravedlnost), se ale odehrála bez násilí, na což jsme, nebo aspoň jsme bývali pyšní.
Bývalý britský premiér Boris Johnson minulý týden vyhlásil, že přestane platit koncesionářské poplatky za veřejnoprávní BBC. Za poslední rok už tak učinilo 300 tisíc britských domácností, protože ztratila jejich důvěru. Nejstarší veřejnoprávní instituce a jedna z nejvlivnějších mediálních organizací prochází zásadním otřesem, největší krizí od svého vzniku v roce 1922. BBC, která zastřešuje televizní, rozhlasové i on-line kanály, se stala vzorem pro řadu jiných evropských veřejnoprávních institucí včetně těch českých.
Dvacet dva dnů po volbách dostal Andrej Babiš od prezidenta republiky pověření, aby sestavil novou vládu. To sice není akt vyplývající z ústavy, jde o zvykový procesní krok, který získal symbolický význam. Pro posouzení toho, jak se sestavování nové vlády vyvíjí, se stačí ohlédnout, jak se to dařilo před čtyřmi lety. Ta doba byla poznamenána doznívající panikou z pandemie čínského viru a vážným zdravotním stavem prezidenta Miloše Zemana. Oba tyto momenty odváděly pozornost od podstatného (...).
Filip Turek je sice nejvýraznější tváří Motoristů, ti jsou ale zároveň nejslabším článkem nově se rodící vládní koalice a on sám svým dosavadním veřejným vystupováním především na sociálních sítích nepotvrdil, že by diplomacie byla jeho silná stránka. Bažanti to nikdy neměli lehké, na gymplu nebo na vojně. Dostávali pěknou sodu z principu, jen za své nováčkovství. Pokud měli třeba přidrzlý výraz, odrbanou džísku, reakční názory, provokovali nejen svazáky v modrých košilích a dobrovolně šli vstříc šikaně, mazácké vojně.
Česká společnost nechce extrémy, ani zprava, ani zleva. Chce žít racionální a normální život. Nenechá se obalamutit ideologiemi, průhledným pokrytectvím a lacinými gesty. Většinově chce zůstat pevně ukotvená v NATO, Evropské unii a být součástí západního světa, i když prochází složitým vývojem. Proto ve volbách neuspělo hnutí Stačilo! a oslabilo hnutí SPD, která toto směřování v různé míře zpochybňovala. Volby s vysokou účastí ale zároveň jasně ukázaly, že Češi chtějí změnu. Nepřekvapivě v duchu fenomenálního spisovatele Jaroslava Haška a jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona.
Poslední dny zbývají do sněmovních voleb, jejichž význam víc než kdy dříve určují zásadní geopolitické změny – především ty ve Spojených státech amerických, které jsou klíčovým spojencem Evropy. Přišly se zvolením Donalda Trumpa a odehrávají se ve třech rovinách: společenské, ekonomické a zahraničněpolitické. První dvě jsou poměrně jasně čitelné. Na prvním místě jde o zapuzení módní progresivistické ideologie a omezení vlivu politických neziskových organizací, jejichž nátlakové metody a tvrdý lobbing už byly ohrožením celého demokratického systému.
Jméno Charles Kirk bylo pro většinu české veřejnosti až do minulého týdne neznámé. Není divu. Žijeme v hluboce stratifikované a atomizované společnosti, která jako celek ztrácí schopnost společného sdílení a prožívání. Mladý americký muž, pevně křesťansky a konzervativně založený, se stal známým influencerem, v dobách minulých by se možná řeklo i misionářem, vůdčí osobností těch mladých lidí v Americe, kteří odmítají módní progresivistické myšlenky a woke ideologii.
Zvláště teď před volbami si v redakci klademe otázku, kdo jsou naši čtenáři, přesněji – jaké jsou jejich názory a postoje a co od nás očekávají. Je přitom rozdíl mezi čtenáři deníku Echo24, jehož obsah je z větší části bezplatný, a předplatiteli Týdeníku Echo včetně digitální verze a o podcasty rozšířeného Echo Prime. Naposledy jsme si udělali rozsáhlý průzkum před pěti lety (jeho výsledky najdete na našem webu). https://www.echo24.cz/a/SRize/vyzkum-echo-ma-vzdelane-ctenare-ocenuji-jeho-nezavislost-a-duveryhodnost. Oběma skupinami čtenářů jsme byli vnímáni jako pravicové a důvěryhodné médium.
Přišel čas paradoxů. Do parlamentních voleb zbývá pár týdnů a agentura STEM zveřejnila průzkum aktuálních volebních preferencí. A výsledek? Skoro stejný jako před čtyřmi lety: ANO Andreje Babiše lehce nad 30 procenty, Spolu premiéra Petra Fialy kolem 21 procent, pořadí ostatních stran v zásadě také podobné. Vypadá to tedy, že karty jsou rozdány stejně, ale zdání klame. Za ty čtyři roky se totiž mnohé změnilo. V první řadě to není ANO, kdo obhajuje vládnutí.
O nejdůležitějších událostech posledních dnů není pochyb. Na prvním místě jsou to jednání mezi americkým prezidentem Trumpem a jeho ruským protějškem Putinem, která mají vést k míru, nebo alespoň k ukončení bojů na Ukrajině. První setkání obou představitelů klíčových světových mocností se odehrálo minulý týden na Aljašce. Jednání žádný jasný výsledek nepřineslo, a tak se hned spustila vlna spekulací, pochval i odsudků, v zásadě kopírujících obvyklé sympatie či antipatie k Donaldu Trumpovi.
