O nejdůležitějších událostech posledních dnů není pochyb. Na prvním místě jsou to jednání mezi americkým prezidentem Trumpem a jeho ruským protějškem Putinem, která mají vést k míru, nebo alespoň k ukončení bojů na Ukrajině. První setkání obou představitelů klíčových světových mocností se odehrálo minulý týden na Aljašce. Jednání žádný jasný výsledek nepřineslo, a tak se hned spustila vlna spekulací, pochval i odsudků, v zásadě kopírujících obvyklé sympatie či antipatie k Donaldu Trumpovi.

Levice, lidé módních politických proudů, lidé uvízlí v politice devadesátých let nebo prostě lidé s umírněnými názory, které styl amerického prezidenta pohoršuje, nešetřili skepsí až výsměchem. Chybí jim ale klíčové pochopení – že dohoda se teprve rýsuje. Bohužel evropští představitelé sedí až ve druhé řadě, a protože Evropa jako celek je vojensky i ekonomicky oslabená, jen bezmocně zírají. Stejně jako Česká republika, přestože je jinak jednou z nejhlasitějších zemí odsuzujících Rusko a jeho agresi. V této souvislosti je překvapivé, že na jednáních majících formulovat postoje Evropy chybí Polsko, které je přitom nejblíž k vybudování nejsilnější armády v Evropě a patří k nejvýznamnějším zemím EU. Na výsledek si musíme počkat, nemá smysl ho teď předjímat a komentovat, emoce a radikální stanoviska k ničemu dobrému nevedou. Je nutné přijmout realitu, smířit se dočasně třeba i s nějakou nespravedlností a především chápat, jaké jsou dosažitelné možnosti. V úvahách o válce na Ukrajině je třeba brát v potaz různé mocenské zájmy nejsilnějších světových mocností a probíhající změny geopolitických poměrů, které bohužel Evropa ve své sebestřednosti nevnímá, natož aby na ně dokázala reagovat. Musíme vyčkat. Svět sice vypadá, že se odehrává v přímém přenosu, ale je to jen klam, pěna dní, protože pro výsledek je naprosto zásadní kontext.

Pro nás je dění na Ukrajině zásadní téma, je spojeno s nástupem komunistů v roce 1948, s devastující okupací vojsk pod velením Sovětského svazu, k němuž stále vzhlíží i Vladimir Putin – a chce Rusku tuto zašlou moc vrátit. Možná nás až příliš zaměstnává strach, který je v nás hluboce zakořeněný a vydatně podporovaný. Neměli bychom ale zapomínat na to, jak se nám vede doma, jak funguje státní správa, co dělat, aby se lidem dařilo dobře a stát prosperoval. Obrovsky důležitá je důvěra ve stát, v něco, co nás spojuje a definuje. Ta je ale opět ohrožována, nyní nejviditelněji bitcoinovou aférou exministra spravedlnosti Pavla Blažka. Celá kauza je naprosto bizarní a spíš bychom ji očekávali někde v Kolumbii, vyhlášené obchodem s drogami. Minulý týden proběhla brutální razie vůči člověku, který má nepochybně temnou minulost a byl namočen v nelegální činnosti. S požehnáním státu reprezentovaného ministerstvem spravedlnosti se s ním uzavřela smlouva o miliardovém daru pro stát. Nyní ho stejný stát reprezentovaný represivními a justičními složkami zatkl a vzal do vazby. Pavel Blažek to odsuzuje, jeho nástupkyně Eva Decroix akci hájí. A to ještě nezapomeňme na lidi, kteří od státu zabavené bitcoiny chtěli koupit, zaplatili za ně, ale teď nemají nic. Stát, kde k něčemu takovému může dojít, už není garantem pravidel a jejich vymáhání, autoritou, která dbá na dodržování zákonů a zajišťuje bezpečnost. Je zcela evidentní, že pod vládou Petra Fialy český stát selhává, stává se pro občany hrozbou a ztrácí důvěru občanů.

 

Dalibor Balšínek