ODS dopsala poslední řádek kapitoly s názvem Petr Fiala a udělala tečku za prohranými sněmovními volbami, které absolvovala ještě s antibabišovskou formací Spolu. O víkendu se sešel kongres ODS, který se aplausem vestoje rozloučil s dosavadním předsedou strany Petrem Fialou a zvolil si nového, z podobného těsta uhněteného Martina Kupku. Strana tím odmítla změnu stylu a rozhodla se pro kontinuitu, když poslušně přijala doporučení svého končícího předsedy, aby vybrala do čela jím podporovaného Martina Kupku. Jenže svět, jak jsme ho dlouho znali, se mezitím změnil a mění se rychleji, než bývalo za život jedné generace obvyklé. A mění se i politika: už před několika měsíci jsem na tomto místě připomínal, že moc přebírají nová politická hnutí, zatímco tradiční politické strany, které se podílely na budování našeho polistopadového demokratického systému, jsou na ústupu.

Sněmovnu obsadila právě tato hnutí, vládne jim ANO Andreje Babiše, které se opírá o hnutí SPD a Motoristů. Ale i v nově vzniklém opozičním bloku mají silné postavení Piráti a Starostové, také spíše už hybridní uskupení, ostatně i TOP 09 je novou stranou. ODS tak zůstává poslední politickou silou klasického typu – a právě proto může mít obtíže ve světě nových komunikačních vztahů uspět.

Úplně špatné výchozí podmínky ale strana nemá a minimálně z politologického hlediska byl Petr Fiala jejím úspěšným předsedou. Zda byl i úspěšným předsedou vlády, posoudí až historie, jež jeho působení nasvítí s větším časovým odstupem a v širším kontextu. Na uplynulém kongresu ale Petr Fiala rozdával úsměvy a působil uvolněně – dokonce až natolik, že přiznal, že se konečně nemusí ohlížet na ostatní a může říkat, co si myslí. Tak to jsme skutečně zvědaví, snad se někdy dozvíme, co nám Petr Fiala zamlčoval. Nicméně důvody ke spokojenosti najde: ODS přebíral v zuboženém stavu, kdy se po policejním puči na Úřadu vlády strana propadla v preferencích na sedm procent; dnes ji předává s dvojnásobným skóre. ODS vedl dvanáct let, nejdéle ze všech jejích předsedů, jako druhý předseda ODS také dokázal dovládnout řádné čtyřleté volební období. ODS zároveň nikdy v minulosti nebyla ke svému předsedovi tak loajální, bez viditelné stranické opozice, s jakou se potýkal třeba Václav Klaus v osobě Josefa Zielence či Mirek Topolánek v Pavlu Bémovi. Petr Fiala přetvořil ODS v disciplinovanou jednotku, plně oddanou svému šéfovi. Navenek reprezentoval konsenzuální politiku nejen vůči svým koaličním partnerům, ale i vůči současnému evropskému establishmentu, kdy Česká republika v Evropě nezlobila – ovšem za cenu upozadění národních zájmů. Petr Fiala se zaštiťuje tzv. hodnotovou politikou. Ta má sice silný marketingovým náboj, ale složitěji se v ní hledá reálný, konkrétní obsah. Už navždy nezodpovězenou otázkou zůstane, zda za lpění na této konsenzuální, hodnotové politice Petr Fiala nezaplatil tím, že ve volbách neobhájil křeslo premiéra a místo něj teď na primát nejdéle úřadujícího předsedy vlády aspiruje jeho největší politický rival, Andrej Babiš. S ním má nevyrovnané skóre: jedno vítězství a dvě porážky.

Úspěch si v dnešní relativizující době může každý „úspěšně“ definovat sám. Pro současný on-line život platí více než jindy, že se počítá, co je tady a teď. Platí to pro všechny, pro Petra Fialu, Andreje Babiše i ODS.

Nejsilnější opoziční strana si zvolila kontinuitu, zvolila jistotu Martina Kupky před ještě nevyzrálou, i když ambiciózní rebelií ze severní Moravy. Zatím. Je připravena opustit Spolu, chce znovu budovat identitu značky ODS, ale se sentimentem to nepůjde, fungovat nebudou staré triky ani stará hesla. Andrej Babiš by samozřejmě měl mít silnou opozici, protože společnost nejen u nás směřuje k autoritativním lídrům. Těm se ale umí postavit jen silní protihráči, kteří toho s hodnotovou politikou moc nepořídí. Protože život je skutečně jinde.