Poslední hodiny zbývají do sněmovních voleb, jejichž význam víc než kdy dříve určují zásadní geopolitické změny – především ty ve Spojených státech amerických, které jsou klíčovým spojencem Evropy. Přišly se zvolením Donalda Trumpa a odehrávají se ve třech rovinách: společenské, ekonomické a zahraničněpolitické. První dvě jsou poměrně jasně čitelné. Na prvním místě jde o zapuzení módní progresivistické ideologie a omezení vlivu politických neziskových organizací, jejichž nátlakové metody a tvrdý lobbing už byly ohrožením celého demokratického systému. Druhá rovina je pak definována heslem America First, ale také odmítnutím ekonomického progresivismu, environmentalismu a sebedestruktivní snahy o dekarbonizaci. Bezzubý evropský establishment, zcela paralyzovaný přebujelou byrokracií, na to nedokáže reagovat – a není divu, že to neumí ani v rámci EU nesebevědomá Česká republika, která se raději vždy jen přidá k momentálně nejsilnějšímu proudu.

Nejméně jasný je pak další vývoj vztahů mezi Evropou a Amerikou a budoucnost jejich obranné spolupráce v rámci NATO. I proto, že současná americká administrativa nemá v Evropě silné spojence, a také proto, že si většina evropských elit především žije svůj greendealový sen. A v duchu starých válek se bohužel nese i česká předvolební kampaň, která jen potvrzuje, že Češi v Evropě žádnou významnou roli nehrají.

Ale máme i dobré zprávy. Vyspělost české demokracie prokázal Ústavní soud vedený Josefem Baxou. Jeho poslední rozhodnutí, kterým zamítl žalobu na sporné skryté politické koalice, si nevysloužilo velkou mediální pozornost (ta by samozřejmě přišla v případě uznání stížnosti), ale pro fungování demokratického systému je naprosto zásadní. Skryté koalice, které obcházejí vyšší volební klauzule pro vstup do sněmovny – týkají se SPD, krajně levicového hnutí Stačilo!, ale i Pirátů, kteří se spojili se Zelenými –, jsou sporné a mohly být lákavou příležitostí pro soudce vstoupit do procesu voleb, třeba tak, jak se to stalo v posledních prezidentských volbách v Rumunsku, a aplikovat i u nás tzv. soudcokracii. Ale Baxův Ústavní soud tomuto mocenskému pokušení odolal a zásadně přispěl k upevnění demokratického systému. Nejvyšším suverénem jsou vždy voliči, ti mají rozhodovat. Bohužel ne všude v Evropě tento základní demokratický princip stále platí. Věcnost, střídmost a pokora, které prokázal Ústavní soud, patří k nejcennějším elementům české demokracie. Historie to jednou ještě ocení.

Podobnou vyspělost bohužel nepředvádí politické strany, které se ucházejí o hlasy voličů. Chovají se, jako by o nic nešlo, jako by se svět kolem nich neměnil, volební kampaň nemá žádné zásadní ideové téma. A je nutné si přiznat, že tuto taktiku aplikují především strany současné vládní koalice. Petr Fiala neobhajuje své premiérství žádným uceleným programem, ideou, vizí, kudy by měla Česká republika jít. Vláda vsadila na tzv. hodnotový program, který se smrskává na to, co kdysi sama tolik odsuzovala – straší a děsí před opozicí, již vykresluje jako „temnosvět“, který nás zavede do chřtánu Putinova Ruska. To ovšem není nic jiného než pohrdání každým svobodně uvažujícím občanem a trapná populistická hra. Mnohé opoziční subjekty na tom ovšem nejsou s pozitivními vizemi výrazně lépe. Hnutí Stačilo! nabízí iluzi návratu do izolacionistického světa starého socialismu, SPD zase konglomerát vzájemně neslučitelných ideologií, do čehož ještě rozdmýchává místy naprosto iracionální nenávist vůči všem Ukrajincům, tedy i těm, kteří podstatným způsobem pomáhají české ekonomice, nejen jako dělníci a řemeslníci. Hnutí ANO Andreje Babiše pak slibuje všechno všem a jsou naprosto oprávněné obavy, kde na to vezme peníze. Rozdíl je ale zřejmý: jedni slibují v lepším případě nesplnitelné, v horším naprosto destruktivní, ti druzí pro jistotu nic a jen lidi straší.

Není to jednoduchá volba, ale změna by měla přijít. Je třeba opustit zákopové války, znovu zamíchat kartami a přát si výsledek, který zamezí všem extrémům, uklidní emoce a hlavně přinese potřebný společenský konsenzus. Protože náš život ovlivňuje i to, co se děje za našimi hranicemi, a je nezbytné, abychom v budoucnu byli schopni čelit všemožným výzvám a nebezpečím zvenku.