Do druhého roku vládnutí vstoupil americký prezident Donald Trump ohromujícím způsobem. Rozkázal svým elitním vojákům, aby vletěli na území cizího státu a zatkli jeho prezidenta. Svět ustrnul, když viděl, jak byl prezident Venezuely Nicolás Maduro během pár hodin zajat a odvezen.

Všeobecně se ví, že Maduro reprezentoval bezohledný režim, který zemi s největšími světovými zásobami ropy vedl k chudobě, kvůli níž z ní odešlo osm milionů lidí, zřejmě se podílel na obchodu s drogami, udržoval spojenecké vazby s Ruskem, Čínou, Íránem či Kubou, tedy státy, jež jsou soupeři Ameriky a jejích spojenců v NATO a Evropě. Z pohledu euroamerického spojenectví šlo o jasně srozumitelný čin. Jenže Evropa se na něm, na rozdíl od operací třeba v Iráku nebo Afghánistánu, nepodílela, byla jen pasivním přihlížejícím, stejně jako celý svět. Amerika Donalda Trumpa provedla nejen precizní vojenskou operaci, ale demonstrovala svou obrovskou politickou sílu, sílu velmoci. Ukázala také, že se nikoho na nic nemusí ptát, aby prosadila své zájmy.

Jak tato blesková americká akce ovlivní geopolitické vztahy, teprve uvidíme. Ale pro Evropu to je jasná zpráva: je ze hry. Stejně jako v případě války na Ukrajině, na jejímž řešení není schopna se podílet. Evropa – a Evropská unie především – ekonomicky stále slábne a nedokáže hrát s Trumpovou Amerikou rovnocennou partii. Z logiky svého nastavení nebyla schopna zareagovat na zásadní ideologickou, politickou a ekonomickou změnu, která s Donaldem Trumpem přišla. Pokud Evropa nechce, aby ji USA (a také rostoucí asijské velmoci) převálcovaly úplně, musí se radikálně změnit. Jde o další varování, které už ale není jen nějakou politickou hrou, nýbrž zápasem o přežití. Éra mírumilovného světa a jistot končí a těžko říct, zda je vůbec v silách evropských lídrů se k tomu postavit čelem.

V tomto světle se domácí politické šarvátky a plané řeči o hodnotách ukazují jako směšné a nepodstatné. Země Evropské unie za posledních dvacet let ztratily až třicet procent podílu na celkovém světovém ekonomickém výkonu. Lidé to zatím nijak dramaticky nepociťují, v Evropě se pořád žije dobře, ale vývoj a trendy jsou varující. Nehledě na to, že sociální stát, který je založený na socialistických principech přerozdělování, sice přináší smír ve společnosti, ale nestačí na to, aby země ubránil před vnějším nebezpečím.

Uvnitř je klid, možná sem tam něco jen probublává v podobě neřízené migrace a plíživého vnitřního rozvratu, ale za hranicemi se dějí zásadní události. Evropa už nestojí před salonními diskusemi o klimatu, Green Dealu, inkluzi, diverzitě. To skončilo. Nic na tom nezmění ani nadávaní na Trumpa, na to, jak se chová, jak vypadá, co všechno poplete. Rozhodují výsledky, nikoli slova, a to platí samozřejmě i pro českou politiku. Pro nás dokonce na prvním místě, protože jen zdola může přijít změna.