Připomněli jsme si výročí 17. listopadu 1989, které je spojeno s revolucí s poetickým přívlastkem sametová. Revoluce bývají povětšinou krvavé, plné násilí a třísek z káceného lesa. Naše revoluce, která přinesla pád totalitního režimu vyznačujícího se vládou jedné strany, vynucováním jednoho názoru, pronásledováním a kriminalizací lidí s jinými postoji, zničujícím centrálně socialistickým řízením ekonomiky (které usilovalo o rovnost, ale ve skutečnosti přinášelo nespravedlnost), se ale odehrála bez násilí, na což jsme, nebo aspoň jsme bývali pyšní. Radikální proměna společenských poměrů proběhla bez ozbrojených povstání, vražd, poprav, masového zatýkání nebo pronásledování a existenční likvidace těch, kteří totalitnímu komunistickému režimu sloužili, tedy skoro by se dalo říct typicky českým, pohodovým způsobem.

Dnes je 17. listopad snad jediným státním svátkem, který není pro většinu lidí jen dnem pracovního volna (když to vyjde), ale aspoň trochu sdíleným a spontánním připomenutím návratu k demokracii, který má středobod na klíčovém místě tehdejší studentské demonstrace na pražské Národní třídě.

Letošní připomínka 36 let od revoluce přichází v roce, kdy občané v demokratických volbách projevili vůli ke změně dosavadního politického směřování, které představovala vláda Petra Fialy. Jakou bude mít nový kabinet podobu, se teprve ukáže, každopádně toto volání po změně nepřichází zničehonic a izolovaně, nýbrž v kontextu obratu politických a společenských poměrů u lídra euroamerické civilizace, Spojených států, do jejichž čela se postavil Donald Trump. Právě Trumpova Amerika odmítla celou módní progresivistickou agendu od inkluze, bezpohlavnosti až po zfetišizovaný klimatismus. Deglobalizace a s ní spojený návrat patriotismu začaly už za pandemie čínského viru. Evropa na nové trendy přicházející z Ameriky reaguje se zpožděním nebo v jiných podobách, ale třeba v Británii už vidíme propad dvou tradičních stran, labouristů i konzervativců, které střídá Reform UK Nigela Farage, v Německu zase sílí AfD.

Nejde zde ale přitom jen o běžné demokratické střídání politických ideových proudů, změny jsou mnohem hlubší a jejich vnímání je o to složitější, když jsme jejich součástí. Nové uspořádání společenských poměrů je rovněž součástí nebývalých proměn, které vyvolala digitální revoluce, dramaticky měnící informační toky a komunikaci vůbec, od mezilidské po celospolečenskou. Autorita tradičních institucí, politických stran či klasických médií upadá, mění se svět i za našimi hranicemi, zmizel starý bipolární svět a síly si nově poměřují USA a Čína. Evropa svou vlastní vinou, když podlehla kolektivistické utopii, zůstala stranou centra dění.

Pro pochopení tohoto vývoje je důležitý časový odstup, který ale z logiky věci zatím nemáme. Zaznamenávat tyto změny ale můžeme a musíme. V nové Poslanecké sněmovně vidíme, že většinově jsou v ní hnutí a strany, které se na polistopadové transformaci nepodílely. ANO, Starostové, SPD, Piráti, Motoristé… To vše jsou subjekty, které se od tehdejších tradičních politických stran v mnohém liší, jsou fenoménem posledních zhruba patnácti let. Z posledních zbývajících „pamětnických“ stran typu KDU-ČSL či ODS už zůstávají jen trosky, na kterých bude těžké stavět, protože přichází doba lídrovská, doba výrazných osobností a volební personifikace. Podobný proces pak vidíme i u médií, kde se ke slovu dostávají nová, jinak definovaná, někdejší mainstream přestává být mainstreamem. Zažíváme tak druhou revoluci, digitální, také nenásilnou.