V Panské ulici č. 1, v prezidentské kanceláři v domě bývalého piaristického kláštera, která připomíná původní kapli, jsou dvě kožené pohovky, uprostřed stůl s popelníkem plným nedopalků. Bylo po obědě, tak jsme si dáchli. Z jedné strany opěrek trčely kouřící hlavy, z druhé naleštěné černé polobotky. Koukali jsme na malovaný strop, který připomínal nebesa, a najednou zaznělo: „Já to vím, umřu v říjnu, to se nám narodily děti, narodil se Václav Havel a narodili se nám psi.“ Byl podzim loňského roku.

Když jsem mu před měsícem volal, jak mu sedí nové ručně šité boty, které mu pořídil syn Janek, tak řekl, že si je chce ještě užít. „Ale tobě to s tím Trumpem nějak nevychází,“ dodal vzápětí. Nebyl žádný bolestín, neměl rád patos, kýč, přetvářku a nikdy se s nikým moc nemazal. Byl možná jediný, kdo si uměl svou autoritou srovnat dva Václavy, Klause a Havla – jednoho zval na začátek a druhého na konec karlovarského filmového festivalu.

Není snadné na pár desítkách řádků jeho neuvěřitelně pestrý, bohatý a plný život filmového a divadelního herce, manažera a společensky vlivné osobnosti bez přímé vazby na politiku popsat.

Byl typem charismatického a nezničitelného muže, jenž měl tu ojedinělou vlastnost, že ho milovaly ženy a měli ho rádi i muži, vskutku charakterní a osvícenou osobností – podobné typy ostatně často představoval ve filmu a v televizi. I on začínal na divadle, nejprve v Huse na provázku, pak v ústeckém Činoherním studiu, více než dvacet let poté působil v Divadle Na zábradlí, které v roce 1991 vyměnil za Divadlo Bez zábradlí. Významný part také odehrál v listopadových událostech roku ’89, kdy patřil k hvězdám lidových shromáždění na Václavském náměstí a byl tím, kdo tam stotisícovému davu oznámil kandidaturu Václava Havla na prezidenta Československa.

Z filmového festivalu v Karlových Varech spolu se svými nejbližšími spolupracovníky vybudoval suverénně největší a nejvýznamnější společenskou událost v zemi. Je unikátní tím, že na jeden týden propojuje dva světy: tisíce obyčejných fanoušků filmu se světem celebrit a vlivných lidí. Jde v naší zemi o naprosté unikum, které je rozhodujícím způsobem spojeno s jednou osobností, jež umně využívala výhody, že festival není státní, protože všude, kam zasahuje moc politiky, dojde k pohromě, v lepším případě ke změně.

Nevybudoval ale jen filmový festival, jenž už je v jistém smyslu kulturní památkou, pomníkem starého dobrého světa, který nezničily sociální sítě ani nová politická hnutí – byl sám jednou z posledních pevných kotev výdobytků revoluce 17. listopadu.

Překonal mnohé, a nejen jeho nejbližší věřili, že se přenese i přes další říjen. Výjimečný, charismatický, osobitý, zásadový chlap. Velcí muži odcházejí a noví nepřicházejí. Neodešel v říjnu, ale v květnu, v Den vítězství… Jiří Bartoška.