Přibývá těch, kteří ji nikdy neviděli. Možná je už víc těch, kteří o ní nikdy ani neslyšeli. Přesto ve světě popkultury – a především hudebního průmyslu na přelomu tisíciletí – hrála jednu z hlavních rolí. MTV byla víc než hudební stanice: byla civilizačním symbolem. Ikonická americká televize z raných osmdesátých se stala předobrazem jiných hudebních stanic, určovala několik dekád nejen hudební trendy a módy, zavedla také nový akustický formát: MTV Unplugged. Měla několik vlastních kanálů i jazykových verzí, skupina TV Nova uvedla na trh i její českou mutaci. MTV je dalším symbolem končící éry.

Postupně, podobně jako z jiných symbolů předdigitální doby, se z ní stala značka s ubývajícími diváky. Ne proto, že by mladí lidé ztratili zájem o hudbu, ale proto, že se svět fragmentuje. MTV jako jiná odumírající média nahrazuje digitální šum: shluk obrazů, krátkých výkřiků, zkratkovitých emocí a algoritmicky řízené pozornosti. Obraz paradoxně ustoupil nové orální kultuře – heslům, sloganům a morálním soudům bez kontextu. Zjednodušování sdělení nevede k porozumění, ale k nedorozumění. A z nedorozumění k uzavírání se a selhávání veřejné debaty.

Právě v tomto prostředí se prosadila i ideologie, která si nárokovala mluvit jménem pokroku. Woke kultura – zpočátku legitimní snaha upozornit na skutečné nerovnosti – se postupně proměnila v normativní systém. V jazyk, který nepopisuje realitu, ale hodnotí ji. V rámec, kde se méně argumentuje a více třídí a nálepkuje. A kde se nesouhlas chápe spíš jako morální selhání než jako přirozená součást demokratické debaty.

Média na tuto proměnu reagovala různě, ale trend byl obecný – napříč Evropou i celým Západem. Nešlo o selhání jedné redakce nebo jedné instituce, nýbrž o kombinaci několika tlaků: ekonomických, generačních, technologických i hodnotových. Netýká se to ovšem jen tradičních médií, ale proces je součástí širšího vývoje, který zasáhl politický život, komerční sektor, univerzity a kulturní instituce.

Postupně se vytrácela kritická distance – nikoli z nějakého spiknutí, ale z obavy vybočit z rámce, jenž byl vydáván za samozřejmý konsenzus. Některá témata se přestala objevovat, některé otázky začaly působit „nevhodně“ a část veřejnosti získala pocit, že určité závěry jsou předem dané. Vznikla zvláštní forma autocenzury, která nepřicházela shora, ale vyrůstala zevnitř.

Výsledkem je paradox, který by měl média znepokojovat: ta, jež se dlouho považovala za hlavní proud, ztrácejí důvěru publika. Ne proto, že by lidé masově podléhali dezinformacím, ale proto, že stále citlivěji vnímají rozdíl mezi informováním a výchovou. Mezi snahou vysvětlit svět a snahou ho interpretovat jedním správným způsobem. Důvěra se přitom nevytrácí náhle, ale po kapkách – s každým zamlčeným kontextem, s každým jazykovým klišé, s každým pocitem, že debata má předem vymezené hranice.

Stejně jako MTV přestala být společným kulturním jmenovatelem, přestávají být mainstreamová média společným referenčním rámcem společnosti. Ne proto, že by zanikla, ale proto, že se změnilo prostředí, ve kterém fungují.

Do vzniklého vakua nevstupuje chaos, ale korekce. Kyvadlo se vrací. Ne ke starým pořádkům, ale k hodnotám, které byly po léta odsouvány jako podezřelé: odpovědnost, hranice, zdrženlivost institucí, respekt k pluralitě názorů. Říkejme tomu klidně neokonzervativní obrat. Je to méně ideologie a víc reakce na únavu z morálního tlaku a zjednodušených příběhů.

A právě tady stojí média před klíčovou otázkou. Buď se znovu stanou místem, kde se střetávají různé pohledy na svět – nebo se smíří s tím, že publikum se jim bude dál vzdalovat. Ne ve prospěch alternativy, naopak bude narůstat nedůvěra a rezignace. Protože v okamžiku, kdy „hlavní proud“ ztratí schopnost pojmenovávat realitu v její složitosti, přestává být hlavním, protože hlavní proud přestává existovat.