Rusko válku na Ukrajině prohrává. Protiofenzivou u Charkova započala její nová fáze. Ukrajinci převzali inciativu, osvobodili území o velikosti Walesu a tváří se, že jim to nestačí. Nejrůznější experti a bývalí velitelé začali předpovídat ukrajinské vítězství. Například americký generál ve výslužbě David Petraeus, bývalý velitel v Afghánistánu a exředitel CIA, prohlásil, že Ukrajina válku vyhraje. Podobně mluví další americký generál Ben Hodges a jiní.
Začátkem září předseda polské vládní strany Právo a spravedlnost a de facto nejmocnější muž ve státě Jarosław Kaczyński oznámil, že Varšava bude po Německu požadovat odškodné za utrpení způsobené ve 2. světové válce. Škody napáchané tehdejším nacistickým režimem odhadla speciální komise na 6,2 bilionu zlotých (cca 32 bil. Kč). Proč se polská vláda k tomuto kroku odhodlala nyní, víc než 77 let po válce, a jak jsou na tom polsko-německé vztahy, hovoří prof. Zdzisław Marek Krasnodębski.
Kdykoli se prý Winston Churchill zahleděl na fotografii mladé princezny Alžběty, rozplakal se dojetím nad představou, že tato mladá žena bude jednou královnou. Těžko si představit, že kdokoli uronil slzu dojetí při pomyšlení, že jednou na trůn usedne princ Charles, přestože jeho čekání bylo násobně delší než jeho matky. Zdálo se, že nadšení z budoucího krále Karla III. nesdílí ani britská veřejnost. Dlouhodobě si jen okolo 30 % Britů myslelo, že bude úspěšným monarchou. Ještě před šesti měsíci to byl názor 31 % z nich, nyní jeho popularita vystřelila prudce nahoru.
Kdysi Británie určovala politiku celého indického subkontinentu. Nyní se role obrací a bývalá perla impéria začíná čím dál více ovlivňovat dění v Británii. Narůstá extremismus a radikalismus mezi přistěhovaleckou menšinou. Jenže se nejedná o muslimy, většinou z Pákistánu, ale o Indy, donedávna považované za příkladně integrované. V uplynulých dvou týdnech město Leicester a okolí zažily rvačky a potyčky mezi hinduisty a muslimy, 47 lidí bylo zatčeno, 16 policistů zraněno.
Podle legendy lýdský král Kroisos požádal delfskou věštkyni o radu, zda má zaútočit na Persii. Orákulum odpovědělo, že pokud Kroisos půjde do války, „zničí velkou říši“. Což se také stalo. Kroisos zaútočil, byl poražen a jeho království se rozpadlo. Tento příběh se nyní možná honí hlavou Vladimiru Putinovi. Není vyloučeno, že Rusko potká stejný osud jako Lýdii. Věštit rozpad Ruské federace je samozřejmě velmi předčasné. I pokud válku prohraje, nemusí to ohrozit jeho územní celistvost.
Ve filmu Nejtemnější hodina (2017) britský premiér Winston Churchill bojuje s tlakem svých appeaserských ministrů, aby přistoupil na vyjednávání s Adolfem Hitlerem. Nejdříve za ním přijde král, jenž mu oznámí, že má jeho plnou podporu. Pak Churchill uteče do londýnského metra, kde se setká s prostými Brity, kteří jsou ochotni bojovat do samého konce. Nakonec svým slavným projevem Nikdy se nevzdáme získá na svou stranu i parlament. Je to úsměvný sled scén, Churchill nikdy metrem nejel, ale vyjadřuje důležitou myšlenku o tom, co tvoří britský stát. Totiž koruna, lid a parlament.
Pokaždé když ve válce Ukrajina dosáhne nějakého úspěchu, veřejným prostorem prolítne nervózní zachvění. Co když Putin bude eskalovat? S tím se pojí dobré rady Kyjevu. Válku prý stejně nemůže vyhrát, Západ je údajně ochoten „bojovat do posledního Ukrajince“, Putin dosud „bojoval na půl plynu“, nikdo si nemůže být jistý, co nyní Kreml rozpoutá. Přitom je to Ukrajina, která chce dále bojovat a neustále se obává ztráty západní pozornosti, případně konce zbrojních dodávek. Ani Rusko nemá příliš možností, jak dále eskalovat. Představa, že Rusové nyní začnou „doopravdy“ bojovat, je zcela mylná.
Zesnulá královna Alžběta II. zažila za své panování patnáct premiérů. Prvním byl Winston Churchill, poslední, Liz Trussovou, jmenovala do úřadu dva dny před smrtí. Narození těchto dvou státníků dělí téměř 101 let. Tento fakt dobře ilustruje, že královna byla živoucím pojítkem s historií. Zaprvé s druhou světovou válkou, ale také s viktoriánskou érou. Viktoriáni ji vychovávali a v době jejího nástupu na trůn jich stále docela dost žilo.
Nadnárodní konglomerát Amazon se rozhodl dobýt i Středozem. Koupil filmová práva a natočil nejdražší seriál všech dob. Cena jednoho dílu se odhaduje na 60 milionů dolarů. Mezi fanoušky J. R. R. Tolkiena se tato komercializace jeho díla nesetkala úplně s pochopením. Část se vylekala prohlášení, že Amazon chce vlastní Hru o trůny, tematicky značně odlišné dílo.
Korunovace Alžběty II. 6. června 1953 byla první takovou akcí vysílanou živě. Přesto kamerám nebylo dovoleno natočit vše. V momentě, kdy nastal nejposvátnější moment celé ceremonie, totiž pomazání svatým olejem, se královna odebrala za závěs. Tento obřad, kdy je monarcha pomazán a tím je stvrzeno jeho vyvolení Bohem, byl považován za tolik posvátný a mystický, že se nehodilo, aby se odehrával před zraky celého světa.
Rostoucí ceny energií, které se rychle vymykají i těm nejčernějším představám, se rychle stávají hlavním politickým tématem. Přesto se zdálo, že vláda je velmi pasivní, slibovala dílčí řešení, zatímco se šířily zprávy, že v zimě budou muset zavřít školy a nemocnice nebudou mít na zaplacení elektřiny. To se změnilo 26. srpna, kdy ve sněmovně rázně vystoupil ministr spravedlnosti Pavel Blažek. „Pokud se nevyřeší krize v energetice, tak je ohrožen politický systém této země,“ prohlásil. V roizhovoru dodal, že vláda musí nalézt způsob, jak zastropovat marže v energetice.
„Události, drahý chlapče, události,“ odpověděl údajně britský premiér v letech 1957 až 1963 Harold Macmillan na otázku novináře, co nejpravděpodobněji poškodí jeho vládu. Tato Macmillanova poučka stále platí, nejen v Británii. Nicméně i tam je podivuhodné, jak události naprosto vychýlily směr vládních konzervativců. Když Boris Johnson v prosinci 2019 drtivě vyhrál parlamentní volby, uhájil tradiční konzervativní okrsky na jihu Anglie, přebral labouristické okrsky na severu, psalo se o nové zlaté konzervativní éře.
Musí se najít diplomatické řešení. Vojenské řešení není možné. Tyto dvě věty se v různých obměnách opakují pokaždé, když se Západ zaplete do nějaké velké krize. Vyjadřuje to jakési spíše zbožné přání západních lídrů, jednak že doba se posunula, zcivilizovala a silové prostředky již nejsou potřeba. Za druhé však jde o snahu odvrátit nepříjemná rozhodnutí, kdy se vlády snaží vyhnout nepopulárním a drahým vojenským zásahům.
Minulý týden uběhlo šest měsíců od ruské invaze na Ukrajinu. Po počáteční fázi, kdy se Ukrajincům podařilo odrazit útok na Kyjev, se hlavní boje přesunuly na východ země. Každý den odtamtud proudí protichůdné zprávy a laik nemá šanci se v situaci vyznat. Kdo vítězí? Kdy konflikt skončí? Jak jsou na tom obě armády? Jedním z těch, kdo situaci pozorně sledují, je bývalý velitel Armády Spojených států v Evropě generálporučík ve výslužbě Ben Hodges.
Dnes je to 25 let od tragické smrti princezny Diany. Kromě bývalé princezny z Walesu 31. srpna 1997 zemřel také její tehdejší přítel Dodi Fayed, syn egyptského miliardáře, a jejich řidič Henri Paul. Ten byl nejspíše pravým viníkem nešťastné autonehody. Paul, který se řítil Paříží stokilometrovou rychlostí při úniku před paparazzi, nezvládl řízení a naboural v tunelu u mostu Pont de l’Alma.
Do Prahy přijel německý kancléř Olaf Scholz a hned vytáhl oblíbené téma zrušení práva veta při hlasování v Radě EU. Omezení jednomyslného hlasování je dlouholetým snem velkých evropských států, včetně Německa. Menší a střední státy musí tyto požadavky odmítnout. Jde o přímý útok na jejich suverenitu. To, že s tímto návrhem přichází navíc šéf německé vlády, je chucpe, jelikož právě Berlín může za ta nejhorší rozhodnutí posledních let. Představa, že má ještě větší vliv v EU než dosud, je upřímně děsivá.
„Vytáhneme všechna děla v našem arzenálu a zahájíme palbu,“ zní jedno varování ze strany polské vlády. Dále upozorňuje, že přijme strategii „oko za oko, zub za zub“, a „nevylučuje žádné možnosti“. Polsko je momentálně jeden z nejbližších spojenců bojující Ukrajiny, zásobující Kyjev zbraněmi a starající o zraněné ukrajinské vojáky; přes letiště v Řešově vede hlavní trasa západní pomoci. Bez kontextu by bylo jednoduché výše uvedené věty interpretovat jako varování Moskvě, možná dokonce polské signalizování, že se do konfliktu zapojí přímo. Jenže tyto výroky nemířily do Moskvy, ale do Bruselu.
Diktátor, autokrat, fašista, ohrožovatel demokracie. Tato všechna pojmenování spojovala americká média s Donaldem Trumpem. Jeho zvolení prý představovalo tak jedinečné ohrožení americké republiky, že média musela odložit stranou svou nestrannost. Každý kontroverzní Trumpův krok byl podáván jako další pokus o uchvácení absolutní moci, demokracie prý byla nad propastí. Jistě Trump nebyl svatoušek, spousty jeho kroků bylo pochybných či teoreticky na hraně legality. To však není nic nového. V americké politice existuje koncept imperiálního prezidentství, kdy držitel úřadu dalece překračuje své pravomoci dané ústavou.
Šikmá plocha je v případě eutanazie velmi reálná a velmi prudká. Lepší se na ni nikdy nepouštět. Postup pokroku je nezadržitelný a nekonečný. Jakmile je dosaženo jedné mety, je třeba vytyčit novou, která se stane standardem, podle které se posuzuje vyspělost a civilizovanost zemí. Jednou takovou metou, jež se objevuje na obzoru, je požadavek na legalizaci eutanazie. Bývalý britský ministr zdravotnictví Matt Hancock to přirovnal k boji za zrovnoprávnění homosexuálů.
V sobotu u Moskvy vybuchlo auto s Darjou Duginovou, dcerou Alexandra Dugina, ultranacionalisty snícího o „Rusku od Dublinu po Vladivostok“, občas označovaného jako ideolog Kremlu nebo „Putinův Rasputin“. Tato jeho pověst je zřejmě nadnesená. Známý expert na Rusko Mark Galeotti označil další Duginovu přezdívku „Putinův mozek“ za směšnou. Kamil Galev, další glosátor ruského dění, souhlasí. Duginova pověst je podle něj šikovným aktem sebepropagace. Nicméně Dugin je nepochybně známý velkoruský šovinista a smrt jeho dcery logicky vyvolala divoké spekulace.
Nestává se často, aby se radikální feministky spojily s konzervativci. Společně je však vyděsilo představení nové hry londýnského divadla Globe. Jedná se o repliku stejnojmenného alžbětinského divadla, které proslulo především jako domácí scéna Williama Shakespeara.
Britský konzervativní historik Robert Conquest formuloval tři zákony politiky. První zní: „Každý je konzervativní ohledně toho, čemu rozumí nejlépe.“ Druhý: „Každá organizace, která není vysloveně pravicová, se dříve nebo později stane levicovou.“ A třetí: „Nejlepším způsobem, jak vysvětlit chování jakékoli byrokratické organizace, je předpokládat, že je ovládána klikou svých nepřátel.“ Jako příklady druhého zákona výslovně uvedl anglikánskou církev a Amnesty International.
„Je to horší než zločin, je to chyba.“ Tato slova, připisována Talleyrandovi, člověka napadnou při sledování dění okolo bezprecedentní razie FBI ve floridském sídle bývalého prezidenta USA Donalda Trumpa. Všeobecný předpoklad v prvních hodinách po domovní prohlídce byl, že federální policie by se do něčeho takového nepustila, kdyby neměla slušně „nabito“.
Před dvěma týdny papež František navštívil Kanadu. Šlo o šestidenní cestu za pokáním. Hlava katolické církve se přijela omluvil za útrapy, mučení a zabití, jež musely vytrpět děti kanadských indiánů v takzvaných rezidenčních školách. To byly internátní školy zřízené vládou a provozované církvemi, zhruba polovinu z nich měli na starost právě katolíci. Děti do těchto škol byly odvlékány násilím, aby tam byly násilně asimilovány do většinové bílé společnosti. Metody byly velmi drastické. Problém je, že téměř nic z výše popsaného není pravda.
O víkendu proběhla mimořádně úspěšná vojenská operace Izraele proti teroristickému hnutí Islámský džihád. Během tří dnů bojů izraelské síly zlikvidovaly velení Islámského džihádu, narušily jeho vojenskou infrastrukturu, to vše bez ztráty jediného života na izraelské straně. To, že ke střetu došlo, by téměř nestálo za zmínku. Konflikt mezi Izraelem a Pásmem Gazy propuká s železnou pravidelností.
Esej Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců z loňského července je zřejmě jedním ze základních dokumentů k pochopení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o položení ideologických základů k válce. V článku Putin (tedy pokud to opravdu psal on, a ne nějaký jeho poskok) podává svoji interpretaci ruských dějin, aby dospěl k závěru, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vždy tvořili jeden národ.
Je jasné, že Čína se snaží stát světovým hráčem číslo jedna. Prvním krokem k tomuto bude obsazení Tchaj-wanu, de facto nezávislého státu, který však Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii. Zdá se nevyhnutelné, že hlavním konfliktem 21. století bude soupeření Číny a Spojených států. Jestli se bude jednat o druhou studenou válku, nebo tento střet přeroste v plnohodnotný ozbrojený konflikt, je ve hvězdách.
Až na pár islamistů asi nikdo nebude oplakávat smrt Ajmana az-Zavahrího, pravé ruky Usámy bin Ládina a jeho nástupce v čele teroristické organizace al-Káida. V pondělí večer americký prezident Joe Biden oznámil, že o víkendu Zavahrího zabila americká raketa Hellfire v Kábulu bez jakýchkoli dalších obětí. Američané nejspíše použili variantu R9X Hellfire, která místo výbuchu vystřeluje dlouhá ostří, právě aby minimalizovala další škody.
Jedna z podivných pověr moderní levice je, že vše je jen o narativu a terminologii. Víra, že stačí změnit definici slova – případně slovo samotné – a nějak se tím změní i realita. Nejnápadnější je samozřejmě boj o definici slov „muž“ a „žena“. Ale například v angličtině se také neustále mění politicky korektní označení pro bezdomovce. Doslovný překlad „homeless“ již nyní nestačí, politicky korektnější je „roughsleepers“ (volně přeloženo spáči na hrubém), a dokonce „people experiencing homelessness“, tedy „lidé zažívající bezdomovectví“.
Co je to žena? Z této po staletí nekontroverzní otázky se stala překvapivě jedna z hlavních kontroverzí na Západě. Dobře to ilustruje nedávné video ze slyšení amerického Kongresu o dopadech rozhodnutí Nejvyššího soudu, že právo na potrat není zakotvené v ústavě. V něm se republikánský senátor Josh Hawley ptal Khiary Bridgesové, profesorky práva z Berkeley, zda když používá termín „osoby s kapacitou otěhotnět“, má na mysli „ženy“. Bridgesová odpověděla, že kapacitu otěhotnět mají i transmuži a nebinární osoby.
