„Spojené státy a Venezuela můžou být ve válce v řádu dnů.“ Titulek newsletteru britského deníku The Daily Telegraph je z 3. prosince, ale mohl vyjít v podstatě kdykoli v posledních dvou měsících. Spekulace o americkém úderu na Venezuelu připomínají limitní hodnotu v matematice. Moment začátku vojenské akce se neustále přibližuje, ale zatím nenastal. A jestli někdy nastane, zřejmě neví ani sám Donald Trump.

Nátlak na Venezuelu je značný. Američané v Karibiku rozmístili na 15 tisíc námořníků a mariňáků, 11 válečných plavidel a nejmodernější letadlovou loď USS Gerald R. Ford. V Portoriku znovu otevřeli vojenskou základnu Roosevelt Roads, kam přesunuli mocné letouny B-52 a B-1. Oficiálně tato vojenská síla má sloužit k potlačování pašeráků drog, ve skutečnosti nikdo nepochybuje, že jde o prostředek ke svržení venezuelského prezidenta Nicoláse Madura.

Nahrává tomu i Trumpova rétorika posledních dní. „Na souši je to mnohem snazší. Je to mnohem snazší a známe trasy, kterými se pohybují,“ řekl o možných úderech proti drogovým kartelům nejen na moři, ale i ve venezuelském vnitrozemí. „Víme o nich všechno. Víme, kde žijí. Víme, kde žijí ti zlí, a brzy s tím začneme,“ dodal. S Madurem si i volal a údajně mu nabídl bezpečný odchod z Venezuely, pokud rezignuje.

USA také mají připravené zdůvodnění vojenské operace – venezuelský kartel Tren de Aragua oficiálně označily za teroristickou organizaci. Právě na základě této designace Američané začali bombardovat pašerácké čluny v Karibiku. Takových úderů proběhlo minimálně 21 a zemřelo při nich 83 lidí. Bílý dům tvrdí, že Tren de Aragua má napojení na venezuelskou vládu. Později USA zařadily na seznam teroristických organizací také Cartel de los Soles neboli kartel sluncí, nazývaný tak podle sluncí na frčkách venezuelských generálů. O něm Američané tvrdí, že je dokonce přímo řízený venezuelskou armádou a jeho šéfem je sám Maduro. Problém je, že i když nikdo nepochybuje, že venezuelský režim je prolezlý korupcí a přímo zapojený do obchodu s narkotiky, Cartel de los Soles je spíše novinářská zkratka, než že by šlo o uzavřenou organizaci s jasnou strukturou.

Co je nám vlastně do nich?

Prohlášení venezuelské vlády za teroristický kartel rozvazuje Trumpovi ruce k nasazení armády. Podle americké ústavy sice válku může vyhlásit pouze Kongres, ale v případě zásahů proti teroristům má prezident rozšířené pravomoci na základě zákonů přijatých po 11. září. Nicméně tato argumentace je právně značně vratká. Drogové kartely jsou kriminálními organizacemi, které chtějí vydělat peníze nelegálními aktivitami. Teroristé prosazují politické a ideologické cíle pomocí násilí. V prvním případě je to především problém pro policii a pobřežní hlídku, ve druhém pro armádu. Je tu ale také precedens z roku 1989, kdy George Bush starší nechal sesadit panamského diktátora Manuela Noriegu, oficiálně kvůli napojení na obchod s narkotiky.

Ať už Maduro skončí v americkém vězení, nebo v pekle, nebude ho velká škoda. Na jeho vládě rozhodně není nic obdivuhodného. Kdysi jedna z nejbohatších zemí Latinské Ameriky, v sedmdesátých letech zhruba na úrovni Itálie, dnes patří k nejchudším a nejzkorumpovanějším státům v regionu, přestože Venezuela má jedny z největších zásob ropy na světě. Zásadní podíl na tom mají Hugo Chávez a právě Nicolás Maduro. Chávez se ujal moci v roce 1999 a rozhodl se přeměnit Venezuelu v socialistický ráj. Zpočátku mu to i vycházelo, díky vysokým cenám ropy v nultých letech. To je období, kdy se Venezuela stává nadějí nejrůznějších levicových intelektuálů a socialistů, kteří ho dávali za příklad zbytku světa. Jenže pak ceny ropy začaly padat a navíc znárodněný ropný průmysl přestával ekonomicky fungovat. Venezuela rapidně chudla a režim se stával čím dál tím více autoritářský. Chávez měl štěstí, že zemřel v roce 2013 kvůli komplikacím spojeným s rakovinou. Může si ještě jakžtakž zachovat status socialistického hrdiny, který by jistě vyřešil všechny venezuelské problémy, kdyby ho neskolila zákeřná nemoc. Na jeho místo nastoupil bývalý autobusák Maduro. Situace se jen zhoršovala a z Venezuely se stala plnohodnotná vojenská diktatura s falšovanými volbami.

Nicméně málokdo rozumí tomu, proč se Trumpovým cílem stal zrovna Maduro, a ne nějaký jiný autoritář, a proč zrovna nyní. Pochybnosti má i magazín National Review, hlásná trouba tradičního republikanismu a podporovatel vojenských intervencí za účelem šíření demokracie. „Konec režimu Nicoláse Madura a jeho nahrazení demokraticky zvolenou alternativou by pro Spojené státy byly jednoznačným přínosem,“ píše v editorialu. Zároveň ale současnou politiku vůči Venezuele označuje za „vágní a protichůdnou“. Vyzývá vládu, aby si případný útok nechala autorizovat Kongresem, aby vše bylo ústavně v pořádku, signalizovala Madurovi, že to s válkou myslí vážně, a vysvětlila své důvody, jelikož „administrativa nevyvinula žádné trvalé úsilí, aby americkému lidu vysvětlila, proč si současná venezuelská vláda zaslouží svržení za cenu amerických peněz a velmi pravděpodobně i amerických životů“.

Běžní Američané také nechápou, co je za nynějším třesením zbraněmi ve směru Venezuely. Podle průzkumu CBS News / YouGov pouze 24 procent z nich si myslí, že administrativa „jasně vysvětlila svůj postoj k vojenské akci ve Venezuele“. Drtivá většina respondentů, včetně téměř dvou třetin republikánů, ale tvrdí, že Trump musí údery proti režimu zdůvodnit. Navíc pouze 13 procent dotazovaných uvedlo, že venezuelská vláda představuje „významnou hrozbu“ pro bezpečnost USA. Téměř 40 procent respondentů tvrdí, že režim „nepředstavuje žádnou hrozbu“.

Krátká odpověď je, že Maduro se ocitl v průsečíku, kdy se na potřebě proti němu zakročit shodnou všechny frakce Trumpovy administrativy. Trumpa do Bílého domu vynesla i kritika „věčných válek“, slib, že Amerika se „nebude vydávat do světa hledat monstra, která by mohla zničit“, ale řešit problémy doma.

Drogy a geopolitičtí nepřátelé

Jedním z těch největších se stala opioidová krize. Odhaduje se, že mezi lety 1999 a 2021 zemřelo v souvislosti s opioidy (silně návykové, přírodní i syntetické látky s analgetickým účinkem, především fentanyl, heroin či morfin – pozn. red.) na 645 tisíc Američanů. Je to považováno nejen za děsivou lidskou tragédii, ale také za neodpustitelné selhání státu a symbol nemocné americké duše. Stal se z toho hlavní důkaz tvrzení, že americké vlády raději zasahují v zahraničí, i za cenu dalších životů, než aby zlepšovaly životy trpících Američanů.

Opioidová krize má komplexní kořeny a zřejmě žádné jednoduché řešení. Hnutí MAGA se ale shodlo na tom, že klíčem je zamezit proudu drog do země. To znamená opevnění jižní hranice, ale také přímou likvidaci drogových gangů a kartelů v zahraničí. „Desítky let nám bylo namlouváno, že americká armáda musí být všude a dělat nemožné věci po celém světě. Ale pro Washington je použití armády k likvidaci narkoteroristů v naší vlastní hemisféře červená čára,“ stěžoval si viceprezident J. D. Vance na kritiku kroků vlády.

Před volbami byla v některých republikánských kruzích populární myšlenka války s Mexikem. Navrhovali nasazení armády k zničení tamějších drogových kartelů. Mexico City v takovém případě buď mělo akceptovat, že na jeho území operují cizí vojenské síly, nebo být smeteno společně s kartely. Že riskování války se sousedním stotřicetimilionovým státem, se kterým jste ekonomicky provázaní, není moudré, došlo i Trumpově administrativě. Reálně tak útok na Mexiko nikdy nehrozil, ale vyhrožování Venezuele je možno brát jako akceptovatelnou alternativu k uspokojení drogových jestřábů.

Druhou skupinou, která se chce Madura zbavit, jsou zastánci Monroeovy doktríny. Poprvé byla formulována v roce 1823 a hlásá obranu západní polokoule před zásahy ze zbytku světa. Zvláště ve 20. století to často znamenalo přímé americké intervence, pokud se Washington domníval, že jsou ohroženy jeho zájmy nebo že je třeba zastavit šíření komunismu.

Že Caracas spolupracuje s geopolitickými konkurenty USA, není pochyb. Čína je jedním z hlavních finančních sponzorů venezuelského režimu a čínské firmy tam ve velkém investují. Rusko je zase hlavním dodavatelem vojenského materiálu. Během nepokojů po zfalšovaných volbách v roce 2019 Moskva údajně poslala do Caracasu žoldnéře z Wagnerovy skupiny, aby Madura chránili. Dalším spojencem Venezuely je Írán, který jí dodává drony. Navíc důvěryhodné zdroje uvádějí, že teroristické hnutí Hizballáh, jež je řízeno z Teheránu, se podílí na venezuelském obchodu s drogami. Kuba zase Madurovi poskytla osobní ochránce. V posledním případě toho Maduro možná lituje. Podle amerických zpravodajských služeb mají kubánští poradci rozkaz Madura zabít, pokud by se rozhodl odstoupit.

Sesazením Madura by Spojené státy eliminovaly hlavního spojence Pekingu, Moskvy, Teheránu a Havany na západní polokouli a vyslaly jasnou zprávu, že jejich zásahy v regionu nebudou tolerovány. Přesně v duchu Monroeovy doktríny.

Konec Madura láká i odpůrce masové migrace. Z Venezuely uprchla zhruba čtvrtina obyvatelstva. I když odhady počtu venezuelských emigrantů v USA se pohybují zhruba od 500 tisíc až po milion, jejich návrat do vlasti by pád režimu značně ulehčil.

A nakonec je tu ministr zahraničí Marco Rubio. V minulosti považovaný za zahraničněpolitického jestřába, po nástupu Trumpa své názory modifikoval, ale zřejmě je nikdy zcela neopustil. Jako potomek antikomunistických emigrantů z Kuby si příležitost sesadit levicového autoritáře rozhodně nenechá ujít.

Bílý dům má tak řadu dobrých politických důvodů, proč se Madura zbavit. Problém je, že právně je celá konstrukce tak vachrlatá, že nepřesvědčila ani obyčejné Američany. Navíc i když má Trump rád vojenské údery, je skeptický k dlouhým válkám. V případě Venezuely hrozí, že chirurgicky přesná operace by se mohla změnit v únavnou guerillovou válku, zvláště pokud by se venezuelská armáda stáhla do hor. Americký prezident zjevně doufá, že samotný tlak bude stačit k tomu, aby Maduro rezignoval. Pokud se tak nestane, bude se muset rozhodnout, zda prostě nechat Venezuelu být, anebo nařídit bombardování.