V předvečer narození Mesiáše si dáváme kapra či řízek, bramborový salát a navzájem se obdarováváme dárky. Jde o čas setkávání s rodinou, předávání dárků, konzumu, obžerství, ale také tichého rozjímání, návštěvy kostelů a připomínání křesťanských tradic, na kterých stojí naše civilizace. Proč ale slavíme Vánoce zrovna v tomto ročním období?

Na první pohled jde o možná zvláštní otázku, vždyť i ten největší neznaboh ví, že jde o oslavu narození Ježíše Krista. Jenže evangelia neobsahují téměř žádné informace, jež by nám umožnily přesně datovat Ježíšovo narození. Jediný náznak, pokud bereme příběh v evangeliích doslovně, což mnoho historiků nedělá, je přítomnost pastýřů, kteří údajně spali vedle svých ovcí, a tak mohli jako jedni z prvních malého Ježíška navštívit. To naznačuje, že se jednalo spíše o teplejší měsíce, jelikož i ve Svaté zemi mohou být prosincové noci celkem chladné. To otevírá dveře spekulacím, že Vánoce byly naroubovány na konec roku ve snaze vytlačit pohanské svátky.

Nejčastěji jsou uváděny tři svátky, jež měly Vánoce nahradit. Prvními jsou již zmiňované saturnálie, populární římský svátek plný bujarého veselí, převleků a šprýmů. Připomínaly spíš dnešní karneval než Vánoce. Původně připadaly na 17. prosince, ale díky popularitě se jejich trvání neustále prodlužovalo až na 23. prosince. Pozorný čtenář si všimne, že 23. prosince není 25. prosince. Dokonce není příliš důkazů, že by se křesťané snažili saturnálie zrušit. V době, kdy křesťanství bylo již dominantním náboženstvím, byly saturnálie v podstatě sekulárním svátkem a mnoho lidí slavilo obojí.

Jiní tvrdí, že Vánoce měly nahradit oslavy římského boha Mithra. Ten sdílel jméno s perským bohem Mitrou, i když spolu neměli příliš společného. Občas se lze dočíst, že Mithras se měl, podobně jako Ježíš, narodit panně. Jenže podle římských legend se Mithras vyloupl jako dospělý muž ze skály. Také není žádný důkaz, že by měl svátek kolem 25. prosince.

Nakonec je tu Sol Invictus. Jedná se o celkem pozdní přídavek do římského Panteonu. Do Říma ho přivezl císař Elagabalus, jenž byl původem ze Sýrie a vládl v letech 218 až 222. V roce 274 se z něj císař Aurelián pokusil udělat hlavního boha říše. O tom, že svátek Neporazitelného Slunce se slavil 25. prosince, máme jediný dokument z roku 353, tedy relativně pozdě. Stejný dokument zmiňuje oslavy narození Krista taktéž 25. prosince. Je možné, že křesťané zkopírovali datum oslav Neporazitelného Slunce, i když pro to nejsou důkazy. Je ale také možné, že kult boha Sol Invictus naopak přebral datum od křesťanů. Křesťanství ve 4. století již bylo legalizované, populární a na cestě k naprosté dominanci. Není tak vyloučeno, že uctívači Neporazitelného Slunce se na něm chtěli přiživit. Nebo se mohlo jednat o náhodu.

Čili důkazy o tom, že Vánoce měly nahradit nějaký dřívější pohanský svátek, jsou dost chabé. Podobné je to v případě vánočních tradic, často připisovaných nejrůznějším pohanským vlivům. Ve skutečnosti většinou vznikly ve středověku a později, tedy dávno po zániku pohanství.

Vezměme si příklad vánočního stromku. Tato tradice opravdu pochází z Německa, ale ne od starých Germánů, ani se na ní nepodíleli Vikingové. Počátek má zřejmě ve 15. století a měl symbolizovat rajský strom. Původně byl zdoben oříšky, bobulemi a podobně. Později ho zpopularizovali luteráni, údajně prvním člověkem, který umístil na vánoční stromeček světýlka, byl sám Martin Luther. Nicméně světovým a všeobecným symbolem Vánoc se stal až v průběhu 19. století.

Za většinu pomluv Vánoc jako pohanských svátků mohou radikální protestanti, hlavně kalvinisté. Vánoce jim přišly příliš katolické. Věří v sola scriptura, „pouze Písmo“, tedy v představu, že křesťanství by mělo být opřené pouze o informace přímo zmíněné v Bibli. Vánoce ani datum narození Krista tam nejsou, což je automaticky činilo podezřelými. Katolíci byli v jejich očích v podstatě pohané. Kalvinisté tak pilně pracovali na diskreditaci Vánoc jako pohanských svátků a katolíků jako modloslužebníků. V některých tradičně kalvinistických zemích tento přístup vydržel překvapivě dlouho. Například ve Skotsku se Vánoce staly státním svátkem a dnem volna teprve v roce 1958. (Luteráni věří v sola scriptura také, ale jsou shovívavější k symbolickým oslavám.)

Jejich dnešní následovníci se snaží o něco podobného. Často jde o nejrůznější údajně racionální ateisty, kteří se tak snaží dokázat, že křesťanství je jen další pověra. Baví je představa, že křesťané nevědomky pokračují v pohanských oslavách. Rádi by eliminovali křesťanství úplně a postavili společnost na čistě racionalistických a vědeckých základech. Neuvědomují si, že jejich racionalita a vědeckost mají samy často křesťanské základy. Například své protivánoční argumenty přebírají z vnitřních křesťanských sporů.

Kde se tedy vzal 25. prosinec jako datum narození Ježíše Krista, pokud nemá oporu v Bibli ani nejde o pokus naroubovat nové náboženství na staré?

První křesťany přesné datum narození Ježíše až tolik nezajímalo. Církevní otec Órigenés (185–253) dokonce tvrdil, že narozeniny by se neměly slavit vůbec, jelikož je slaví pouze hříšníci. V průběhu 3. století se ale stále více učenců začalo zabývat datem Ježíšova narození. I když návrhů bylo mnoho, nakonec se konsenzus ustálil právě na 25. prosinci.

Přišli na to takto. Křesťanští myslitelé si byli celkem jisti datem Ježíšova ukřižování. To mělo nastat 14. nisanu podle hebrejského kalendáře. Ten je lunární, neodpovídá tak našemu juliánskému, respektive gregoriánskému kalendáři, proto jsou Velikonoce pohyblivým svátkem. Učenci vypočítali, že v době Ježíšova ukřižování 14. nisan odpovídal 25. březnu.

Podle židovské tradice, kterou raní křesťané přejali, velcí muži a proroci umírají ve stejný den, jako byli počati. Takto se dospělo k datu 25. března jako dni Ježíšova početí. Dodnes je 25. březen slavností Zvěstování Páně. Přidejte k tomu devět měsíců, tedy standardní dobu těhotenství, a vyjde vám 25. prosinec.

Šťastné a veselé!