Mladí muži se radikalizují. Mladí muži se posunují ostře doprava. Co se to děje s mladými muži? To je otázka, na kterou se snaží odpovědět bezpočet komentářů, analýz, odborných článků a zamyšlení. Odpovědi se různí. Někteří to přičítají algoritmům a radikalizaci na internetu. Jiní sexuální frustraci. Další nejrůznějším pravicovým influencerům či prostě pocitu odloučení v moderním světě. Nejnovějším příspěvkem k této diskusi je článek „Ztracená generace“ (Lost Generation) od Jacoba Savage, který vyšel před pár dny v magazínu Compact – a vyvolal bouři.

Není snad americký intelektuál, který by se k němu nevyjádřil. Známá novinářka Abigail Shrierová ho nazvala „nejlepším článkem, jaký jsem za dlouhou dobu četla“. Komentátor The New York Times Ross Douthat ho podrobil zevrubné analýze. Levicový intelektuál Matt Bruenig ho zkritizoval. Pozadu nemohl zůstat viceprezident J. D. Vance, který ho nazval „neuvěřitelným článkem, který popisuje zlo DEI a jeho důsledky“.

Savageův článek je o důsledcích tažení za „diverzitu, rovnost a inkluzi“, čili DEI – z anglického „diversity, equity and inclusion“ –, v akademickém světě, v Hollywoodu a v médiích. Dokumentuje, jak tato snaha o větší různorodost vyústila v aktivní diskriminaci mladých bílých mužů. V jeho podání zlom nastává někdy kolem roku 2014. Své závěry má vyfutrované mnoha čísly, která dokládají rapidní úbytek bílých mužů v prestižních povoláních. „V roce 2011, kdy jsem se přestěhoval do Los Angeles, tvořili bílí muži 48 procent televizních scenáristů na nižších pozicích; v roce 2024 to bylo již jen 11,9 procenta. Redakční tým časopisu The Atlantic se změnil z 53 % mužů a 89 % bělochů v roce 2013 na 36 % mužů a 66 % bělochů v roce 2024. Podíl bílých mužů na pozicích s možností získat tenure (stálé místo v akademickém prostředí, ze kterého lze někoho propustit jen pro závažné pochybení) v humanitních oborech na Harvardu klesl z 39 % v roce 2014 na 18 % v roce 2023,“ píše na úvod Savage.

V článku pak vrší další a další data. „Od roku 2020 tvoří bílí muži pouze 7,7 % stážistů v deníku Los Angeles Times. Mezi lety 2018 a 2024 byli z přibližně 30 letních stážistů deníku The Washington Post pouze dva nebo tři bílí muži (v roce 2025, v souvislosti s určitými politickými změnami, měl deník Post sedm bílých mužů mezi stážisty – počet, který nebyl zaznamenán od roku 2014). V roce 2018 nahradil deník The New York Times své letní stáže ročními stipendijními programy. Pouze 10 % z téměř 220 stipendistů byli bílí muži,“ uvádí ohledně situace v nejprestižnějších denících.

Situace se opakuje ve světě filmu. Například festival Sundance vede prestižní „scenáristickou laboratoř“, která pomáhá mladým talentům vypilovat jejich um. Mezi absolventy se počítají tak známá jména jako Quentin Tarantino nebo Darren Aronofsky. „V roce 2010 se Sundance dostal pod palbu kritiky za to, že produkoval nepřiměřený počet bílých mužských autorů. Organizace se rozhodla, že se to už nikdy nebude opakovat. V letech 2016 a 2017 tvořili bílí muži 27,5 % uchazečů o účast ve scenáristické laboratoři, ale pouze 14,7 % účastníků. Toto číslo se ukázalo jako relativně vysoké. Od roku 2018 bylo pouze 8 ze 138 (5,8 %) vybraných účastníků bílými muži. Je pozoruhodné, že téměř všichni měli nějakou jinou charakteristickou vlastnost (byli zdravotně postižení, homosexuálové) nebo byli v partnerském vztahu s osobou jiné barvy pleti.“

Data dokládá i osobními příběhy. Například svým: zhruba dekádu se snažil neúspěšně prorazit v Hollywoodu jako scenárista. Nebo Ethana, který se snažil neúspěšně získat tenure v akademickém světě. Nebo Andrewa, který čekal na povýšení v mediích, a místo toho ho neustále přeskakovali mladší kolegové, kteří ale měli správnou barvu pleti či tvar pohlaví.

Ve všech případech jim bylo naznačeno, či přímo řečeno, že jako bílí muži nemají šanci. Savage se například dostal k interním dokumentům hollywoodské talentové agentury, kde je řada nabízených pozic přímo vyhrazena pro „ženy a diverzitu“. V roce 2016 se Brownova univerzita veřejně zavázala zdvojnásobit diverzitu v akademickém sboru.

To má nedozírné důsledky. Zaprvé se tyto instituce posunuly doleva. „V roce 2005 byly redakce středolevicové. Teď jsou neuvěřitelně levicové...“ řekl Savageovi jeden starší reportér. Důvodem podle něj je, že bílí muži a ženy přijali progresivní názory, aby ochránili svá místa.

Hlavně se ale vytvořila „ztracená generace“. Savageovi se sen stát se hollywoodským scenáristou nikdy nesplnil. Ethan by chtěl se svou přítelkyní založit rodinu, čekají ale na finanční jistotu, kterou může poskytnout tenure, a přiznávají, že se jí možná nikdy nedočkají. Andrew se ocitl v situaci, kdy „se mu blížila čtyřicítka, byl svobodný a neměl moc možností, jak se posunout vpřed nebo stranou“. Rozhodl se z žurnalistiky odejít. Tyto životní okolnosti mnohé radikalizovaly. „Většina mužů, se kterými jsem mluvil, začínala jako liberálové. Někteří jimi zůstali dodnes,“ píše Savage, čili někteří ne. Jeho generace prý věřila v meritokracii, americký sen uplatňovaný bez ohledu na rasu a pohlaví. „Uvědomění si, že tato vize byla spektakulárně zrazena, vyvolalo skepsi vůči celému liberálnímu projektu, která jen tak rychle nezmizí.“

Savageův článek má své kritiky. Někteří upozorňují, že podíl bílých mužů v americké populaci poklesl, takže je logické, že klesne i jejich počet v redakcích, Hollywoodu či na fakultách. Další zpochybňují samotný fakt, že k nějakému poklesu došlo. To je teze již zmiňovaného Matta Brueniga. „V roce 2013 patřilo přibližně 69 procent bílých třicátníků do horních 50 procent, co se týče příjmů u této věkové skupiny. V roce 2024 to bylo 67 procent. U horních 20 procent se tento podíl snížil z 34 procent na 32 procent. U horních 10 procent se snížil z 19 procent na 16 procent,“ uvádí. Další argumentují tím, že je to typický příklad mužské a bělošské představy o světě. Automaticky očekávají, že nejlepší místa budou rezervovaná pro ně, a jakmile trochu narazí, veřejně se vztekají a vzlykají.

Jenže diskriminace bílých mužů je v článku velmi dobře zdokumentována. Kdyby šlo jen o nějakou snahu pomoci menšinám, řada lidí by to zřejmě akceptovala. To tvrdí Ross Douthat. Před rokem 2014 také existovaly programy na pomoc méně reprezentovaným skupinám a všichni byli srozuměni s tím, že bílí muži to budou mít těžší. Problém je, že momentální politika je jejich téměř naprosté vyloučení. A i když jsou třicátníci zhruba stejně bohatí, evidentně jsou vyštváváni z prestižních povolání, která mají obří vliv na veřejné mínění.

Řešením je naprostá rezignace na jakékoli přihlížení k rase a pohlaví při přijímacím procesu. Jenže to by znamenalo naprostou destrukci progresivního projektu, jenž je založený na umělém zvyšování diverzity.