Rozšíření žen do vedoucích funkcí povede k zániku civilizace. Tak by se dala shrnout základní teze článku Velká feminizace americké novinářky Helen Andrewsové, který vyšel v magazínu Compact. Andrewsová, bývalá šéfredaktorka paleokonzervativního časopisu The American Conservative, se rozhodně nebojí nejen témat, která by naštvala levici, ale ani těch kontroverzních pro samotnou pravici. Koneckonců The American Conservative byl založen jako protiváha proti neokonzervativnímu proudu na americké pravici, Compact je zase on-line časopis kritizující liberalismus zleva i zprava. Andrewsová se také neštítí silných výroků ani závěrů, což jen podnítilo další kontroverzi. Její článek tak rozhodně nezůstal bez povšimnutí.

Vychází v něm z nezpochybnitelného faktu, že v mnoha oborech ženy dosáhly parity, či dokonce předčily muže. Vezměme si například právo. Za symbolické završení emancipace amerických právniček může být považován třeba rok 1981, kdy se Sandra Dayová O’Connorová stala první soudkyní amerického Nejvyššího soudu. Jak upozorňuje Andrewsová, tehdy ženy tvořily asi jen pět procent všech amerických soudců, dnes je to 33 procent. „Mnohem důležitějším zlomovým bodem je okamžik, kdy se ženy staly většinou na právnických fakultách, k čemuž došlo v roce 2016, nebo kdy se ženy staly většinou mezi koncipienty právnických firem, což se stalo v roce 2023,“ píše Andrewsová.

V ostatních top profesích je to podobné. „V roce 1974 ženy tvořily pouze deset procent reportérů New York Times, v roce 2018 už mezi zaměstnanci New York Times tvořily většinu, dnes je jejich podíl 55 procent. V roce 2019 se ženy staly většinou na lékařských fakultách. V roce 2019 se ženy staly většinou vysokoškolsky vzdělané pracovní síly v celé zemi. V roce 2023 se ženy staly většinou mezi vysokoškolskými učiteli. Ženy zatím netvoří většinu manažerů v Americe, ale brzy by se tak mohlo stát, protože jejich podíl nyní činí 46 procent,“ všímá si Andrewsová. Jde podle ní o bezprecedentní vývoj v lidských dějinách. „Jiné civilizace daly ženám volební právo, přiznaly jim vlastnická práva nebo jim umožnily zdědit trůny říší. Žádná civilizace v dějinách lidstva nikdy neexperimentovala s tím, že by ženám umožnila ovládat tolik důležitých institucí naší společnosti, od politických stran přes univerzity až po naše největší podniky.“

Problém podle Andrewsové spočívá v tom, že ženy a muži jsou od přírody jinak nastavení. Ženy upřednostňují empatii před racionalitou, bezpečnost před rizikem, soudržnost před konkurencí. Dynamika ženských skupin je také jiná než mužských. „Upřednostňují konsenzus a spolupráci. Muži si navzájem rozkazují, ale ženy mohou pouze navrhovat a přesvědčovat. Jakákoli kritika nebo negativní názor, pokud je nutné je vyjádřit, musí být zahaleny vrstvami komplimentů. Výsledek diskuse je méně důležitý než samotný fakt, že se diskuse konala a všichni se jí zúčastnili,“ tvrdí Andrewsová. Nejdůležitějším rozdílem je ale přístup ke konfliktu. „Muži vedou konflikty otevřeně, zatímco ženy skrytě podkopávají nebo ostrakizují své nepřátele.“ Kořeny tohoto leží někde v prehistorii. Zatímco muži vyráželi na lov a bojovali s jinými tlupami, což vyžadovalo jasné a rychlé rozhodování a ochotu riskovat, ženy zůstávaly v táboře s dětmi. Snaha o jejich ochranu, ale také potřeba udržet v ležení mír vedla k mnohem větší opatrnosti, udržování konsenzu navenek a vedení konfliktů skrytě.

V moderním světě to podle Andrewsové může mít nedozírné následky. Instituce vedené ženami budou preferovat populární konsenzus před nepříjemnými fakty, budou méně riskovat. „Pokud vaše akademická obec neusiluje o pravdu, k čemu je dobrá? Pokud vaši novináři nejsou ostří individualisté, kterým nevadí si znepřátelit lidi, k čemu jsou dobří? Pokud podnik ztratí svého dobrodružného ducha a stane se z něj feminizovaná, do sebe uzavřená byrokracie, nezačne stagnovat?“ ptá se Andrewsová.

Největší nebezpečí podle ní hrozí v oblasti práva. „Právní stát nepřežije, pokud se v justici stanou ženy většinou,“ jelikož „právní stát neznamená jen sepsání pravidel. Znamená to dodržovat je i tehdy, když vedou k výsledku, který vás emocionálně zasáhne nebo je v rozporu s vaším instinktivním pocitem, která strana je vám sympatičtější“. Výsledkem bude, že „soudci budou pravidla pro zvýhodněné skupiny obcházet a pro znevýhodněné skupiny je budou přísně vymáhat“.

Jedním z negativních projevů pokračující feminizace společnosti je podle Andrewsové současná vlna woke progresivismu. „Jedná se jednoduše o ženské vzorce chování aplikované na instituce, kde byly ženy až donedávna v menšině.“ Není tak náhodou, že vlna woke začíná někdy v roce 2016, kdy se v mnoha institucích poprvé začala projevovat ženská síla. Jásání nad tím, že woke je na ústupu, je tak předčasné.

Andrewsová nabízí ale řešení. Nástup žen podle ní není přirozený. Je důsledkem nejrůznějších programů a zákonů, jež upřednostňují ženy na úkor mužů. Jejich cílem bylo napravit zdánlivě nespravedlivou nerovnováhu v postavení žen. Tím, jak se jednotlivé profese feminizují, o ně ale muži ztrácejí zájem a dochází k jejich naprostému obsazení ženami. Je třeba tyto preferenční programy ukončit a situace se vrátí do přirozené rovnováhy, kdy se instituce znovu stanou převážně mužskými, doplněnými několika schopnými ženami.

V něčem má Andrewsová pravdu. Například zrušení preferenčních programů a zákonů a zavedení čisté meritokracie je dobrý nápad. Ať každý postupuje na základě svých schopností, nikoli pohlaví či barvy kůže. Aspoň by se ukázalo, zda pochod žen skrze instituce je opravdu jen důsledek pozitivní diskriminace, nebo zda jsou ženy prostě schopnější než muži, jak tvrdí někteří kritici Andrewsové.

Také rozdíly v uvažování mezi průměrnými muži a ženami jsou dobře popsané. Dají se shrnout do poučky „muži mají rádi věci, ženy mají rády lidi“. „Rozšířil bych pojem ‚věci‘ tak, aby zahrnoval jak fyzické objekty, jako jsou stroje, tak i složité abstraktní systémy; přidal bych také další zjištění z týchž studií, že muži jsou více ochotni riskovat a mají rádi nebezpečí. A pojem ‚lidé‘ bych rozšířil tak, aby zahrnoval komunity, mluvení, pomoc, děti a zvířata. Tato teorie tedy předpovídá, že muži budou spíše volit povolání spojená s předměty, stroji, systémy a nebezpečím, zatímco ženy budou spíše volit povolání spojená s lidmi, konverzací, pomáháním, dětmi a zvířaty,“ napsal o tomto rozdělení známý bloger Scott Alexander. V podstatě potvrzuje data Andrewsové. V příspěvku z roku 2017 uvádí, že 51 procent studentů práv jsou nyní ženy, stejně tak 49,8 procenta studentů medicíny, 45 procent studentů matematiky, 60 procent studentů lingvistiky, 60 procent studentů žurnalistiky, 75 procent studentů psychologie a 60 procent postdoktorandů biologie. Ale pouze 20 procent studentů inženýrství. A v oborech, kde je podíl žen a mužů zhruba půl na půl, jsou velké rozdíly podle specializací. Například v medicíně ženy dominují v pediatrii a psychiatrii, tedy v oborech vyžadujících hodně komunikace s pacienty a v případě pediatrie práci s dětmi. Zatímco muži jsou spíše radiologové a chirurgové, tedy obory zahrnující minimum komunikace s pacientem, práci s přístroji a v případě chirurgie také hodně rizika. Alexander spekuluje, že v případě práva to bude podobné. Ženy budou dominovat například v rodinném právu a muži v patentovém. Zdá se, že data tento předpoklad potvrzují – 79 procent patentových právníků v USA jsou muži.

Čísla citovaná Andrewsovou tak nemusí být důkazem nezadržitelné feminizace institucí, ale přirozeného rozdělení na „mužské“ a „ženské“ obory. Data totiž ukazují, že ve svobodnějších a genderově rovnějších společnostech jsou rozdíly ve výběru povolání mezi pohlavími markantnější. Například počet žen studujících IT ve vyspělých a progresivních společnostech je relativně malý, přestože nedostatek žen mezi programátory je považován za velký problém a vlády i společnosti tlačí na zvýšení jejich podílu. Naopak v zemích, které nikdo za etalony genderové rovnosti nepovažuje, je počet žen v IT větší. V případě Švédska, Nového Zélandu a Kanady je tak podíl programátorek 30, 20 a 24 procent. V Thajsku je to 55, v Guyaně 54, Malajsii 51, Íránu 41 a Zimbabwe 41 procent. Vysvětlení je, že ve svobodné společnosti se ženy i muži spíše rozhodnou pro obor, který jim více vyhovuje.

Kritizovat lze i ostatní závěry Andrewsové. Woke progresivismus jistě nejde zredukovat na jedinou příčinu. Někteří ho považují za poslední stadium protestantské reformace, proto jeho epicentrum je v zemích se silnou protestantskou tradicí, jako jsou USA a Británie, jiní prapůvod spatřují v teoriích akademiků, často mužů, ze 60. let.

Ženy v podání Andrewsové jsou iracionální bytosti zmítané svými emocemi, které se ve větším počtu musí změnit v klubko zmijí, jež zničí každou instituci, kterou ovládnou. Jedná se vlastně o druhou stranu mince, která byla populární mezi feministkami před pár lety, tedy že nástup žen a feminizace povede k laskavější, mírumilovnější a lepší společnosti. Podle Andrewsové musí vést naopak k jejímu zániku. Přitom muži dominované společnosti nejsou nutně utopiemi racionality vedoucími k zářným zítřkům. Francouzská revoluce a následný teror jsou jedním z příkladů pádu muži ovládané civilizace.

Jako příklad femininních hrůz Andrewsová uvádí vyšetřování sexuálního obtěžování na amerických univerzitách během Obamovy administrativy. To mělo ke spravedlnosti daleko, bylo vychýlené ve prospěch údajných obětí, tedy většinově žen, a před soudem většinou neobstálo. Jenže prezident, viceprezident a ministr školství (tedy tři hlavní funkce, které prosadily změnu regulací) byli tehdy muži, ne ženy.

To neznamená, že dominance žen v některých oborech nemůže mít negativní důsledky. V USA je hojně diskutovaný fakt, že knižní průmysl, především beletrie, je čím dál tím více ženský byznys. Což vede k opomíjení knih pro chlapce, kteří tak méně čtou. Takový nástup žen je v lidské historii opravdu bezprecedentní a zaslouží si zkoumání. Ale věštit feministickou apokalypsu je zatím předčasné.