Loni v prosinci britský konzervativní poslanec Richard Holden představil návrh zákona zakazující svazky mezi bratranci a sestřenicemi. V Norsku již tento zákaz existuje, Švédsko a Dánsko ho zvažují. Manželství mezi bratranci a sestřenicemi je sice ve velké části Evropy legální, ale téměř nepraktikované. Jedná se o široce rozšířené tabu, už jen samotné slovo „incest“ ve většině lidí vyvolá pohoršení, snad i znechucení. Proč tedy severní část Evropy najednou řeší zákaz této okrajové praxe?

Vztahy mezi příbuznými mají i své zastánce. „Pošli tenhle podcast svému sexy bratranci nebo sestřenici a pozvi je na rande,“ říká v pořadu BBC s názvem „Je opravdu tak špatné vzít si svého bratrance nebo sestřenici?“ moderátorka Mona Chalabiová. „Je v pořádku chodit se svým bratrancem nebo sestřenicí a musíme rozbít právní rámce, které toto stigma posilují,“ zakončuje díl. Koncem září zase vyvolal pozdvižení článek vydaný na stránkách britské Národní zdravotní služby (NHS), který popisoval i plusy sňatku mezi bratranci a sestřenicemi jako „silnější podpůrné systémy širší rodiny a ekonomické výhody“. Podporovatelé svazků mezi příbuznými tvrdí, že negativní zdravotní dopady na děti se přeceňují. Zatímco u dítěte, které pochází z nepříbuzenského svazku, je zhruba dvou- až tříprocentní šance, že bude trpět genetickými nemocemi, u potomka bratrance a sestřenice jsou to čtyři procenta až šest procent. To je zhruba stejná pravděpodobnost jako výskyt genetických nemocí u dětí matek starších 34 let. Negativně mohou děti ovlivnit i třeba konzumace alkoholu a kouření během těhotenství. Nic z toho není zakázané, proč tedy zakazovat i manželství mezi bratranci a sestřenicemi?

Zastánci manželství mezi příbuznými tak tvrdí, že odpor proti němu je založen na rasismu a eugenice, jelikož tento typ svazku je rozšířen převážně mezi přistěhovalci z muslimských zemí. Zatímco ve většinové populaci je počet příbuzenských svazků minimální, v Evropě běžně méně než jedno procento, jedná se o běžnou praxi v muslimském světě, kde se míra pohybuje mezi 20 až 50 procenty. Podle Patricka Nashe z Oxfordské univerzity čím dále od Evropy, tím počet manželství mezi bratranci a sestřenicemi narůstá. V Maroku je to 10 až 19 procent, v Turecku 20 až 29, středně časté jsou svazky v Sýrii a Íránu (30 až 39 procent), časté v Súdánu a Afghánistánu (40 až 49 procent), velmi časté v Kataru a Saúdské Arábii (50 až 59 procent) a nejčastější v Pákistánu (65 procent) a Kuvajtu (68 procent). Tyto zvyklosti si pak přivážejí do zemí, kam emigrují. Průzkum v Bradfordu zjistil, že méně než 0,05 procenta bílých Britů žije ve sňatku mezi bratranci a sestřenicemi (konkrétně dva z 4384 dotazovaných), zatímco u Britů pákistánského původu je to 46 procent. To odpovídá datům ze zbytku země, kdy 40 až 60 procent britských Pákistánců žije ve svazku s bratrancem nebo sestřenicí.

Fuj, ty rasisto!

Proto se v Británii strhla o incestních vztazích bouřlivá debata. Progresivní aktivisté si myslí, že chrání menšinu proti předsudkům většinové společnosti. „Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi se z velké části praktikují v nebílých kulturách a část předsudků vůči nim – pocit, že to je ‚fuj‘ – je prostě obyčejný rasismus,“ tvrdí například Chalabiová.

Jak upozorňuje Nash, sňatky mezi bratranci a sestřenicemi mají mnoho negativních dopadů. Pokud se takovéto incestní svazky opakují napříč generacemi, nebezpečí genetické vady u dítěte stoupá ze čtyř až šesti procent na deset a víc. Investigativní pořad BBC Newsnight zjistil, že v roce 2005 děti britských Pákistánců tvořily 30 procent případů recesivních genetických poruch, přestože představovaly 3,4 procenta všech porodů. Jiné studie uvádějí, že genetické nemoci kvůli příbuzenským sňatkům jsou významnou příčinou u 20 procent úmrtí kojenců v Birminghamu, 20 procent úmrtí dětí v londýnské čtvrti Redbridge a v Bradfordu 53 procent úmrtí jihoasijských kojenců nastalo v důsledku genetických poruch. Tedy nejde o malé zvýšení pravděpodobnosti genetického onemocnění, ale o celkem závažný problém.

Pak jsou tu sociální a kulturní faktory. Když NHS vychválila příbuzenské svazky jako vedoucí k „silnějším podpůrným systémům širší rodiny a ekonomickým výhodám“, měla vlastně pravdu. V preindustriálních společnostech s vysokou úmrtností a nízkým věkem dožití, kdy kvůli přežití komunity bylo třeba se rychle rozmnožovat, jsou sňatky mezi příbuznými spojeny s vyšší porodností, kratšími intervaly mezi porody a dřívějším začátkem a delším trváním reprodukčního období, jelikož je jednodušší najít si partnera. „Manželství mezi bratranci a sestřenicemi je tedy z biologického hlediska prospěšné pro zachování našeho druhu v těžkých časech a nepříznivém prostředí,“ píše Nash.

Také v oblastech bez silné centrální autority široká rodina, tedy klan, poskytuje vzájemnou ochranu. To je třeba případ Mirpuru a okolí, ležícího v nehostinné oblasti pákistánského Kašmíru, kde přítomnost nějaké centrální moci vždy byla dosti nejistá a místní se museli spolehnout jen na sebe a své nejbližší. Sňatky mezi příbuznými se tak do jisté míry staly nutností. Posilovaly soudržnost a důvěru uvnitř klanu. V roce 1966 nová obří přehrada zaplavila starý Mirpur a přes 280 vesnic, což spustilo emigrační vlnu – mnoho lidí odešlo do Británie. Dnes se odhaduje, že 60 až 80 procent britských Pákistánců pochází z Mirpuru.

Výhody si příbuzenská manželství ale zachovávají i v moderním prostředí. Klany umožňují vzájemnou finanční podporu a možnost sdílení zdrojů. Pákistánské biraderi, což znamená bratrstvo a označují se tak tamější klany, v Británii zřizují neformální instituce známé jako kameti, tedy spořicí sdružení určené k nákupu nemovitostí pro nové imigranty, a hawala, což je systém, jak levně posílat remitence zpět domů, založený hlavně na vzájemné důvěře.

Chvála křesťanství

Má to ovšem i své negativní důsledky. Biraderi mohou být mocnou politickou silou, jelikož dokážou lehce zmobilizovat své voliče, což ale vede ke korupci. Jsou také jedním z důvodů, proč tak dlouho trvalo, než britské úřady zasáhly proti znásilňovacím gangům pákistánského původu. Zapůsobilo vzájemné krytí členů klanu. Klany jsou spojeny také s problematickým chováním, jako jsou přísné kodexy cti, které často nutí ženy k sňatkům, zvýšená nedůvěra vůči cizincům, omezená integrace, korupce či extremismus. Vytváří uzavřené skupiny, které nepustí nikoho mezi sebe.

Důvodem, proč na Západě klany nejsou, je křesťanství. V Echu jsme již několikrát psali o knize harvardského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha The WEIRDest People in the World (Nejdivnější lidé na světě, WEIRD je zároveň zkratka označující typického obyvatele rozvinutého světa – Western, Educated, Industrialized, Rich and Democratic). Hlavní Henrichovou tezí je, že tažení církve proti příbuzenským svazkům změnilo myšlení lidí na Západě a položilo základy jeho budoucí prosperity.

Od čtvrtého století, tedy zhruba od doby, kdy bylo křesťanství v římské říši oficiálně povoleno, křesťanští vůdci a myslitelé tvrdě tlačili na konec manželství mezi bratranci a sestřenicemi. Prosazovaly to všechny odnože křesťanství, i když katolická církev byla v tomto obzvlášť přísná a zakazovala sňatky až do sedmého stupně příbuzenství (tedy mezi dvěma lidmi, kteří mají společného jednoho ze svých 64 prapraprapraprarodičů). Křesťanství pro to mělo teologické i morální důvody. Svatý Augustin prosazoval zákaz příbuzenských sňatků s argumentem, že uzavírání manželství mimo rodinný kruh rozšiřuje okruh společenských vztahů, a „mělo by tak účinněji stmelovat společenský život tím, že do něj zapojí větší počet lidí“. Podobný názor měl svatý Tomáš Akvinský. Sňatky mezi bratranci a sestřenicemi odmítal s tím, že „brání lidem rozšiřovat okruh přátel“. Napsal: „Když si muž vezme ženu z jiné rodiny, spojuje ho to zvláštním přátelstvím s jejími příbuznými; ti jsou mu pak jako vlastní.“

Šlo ale nejspíše i o součást mocenského boje. Církev si uvědomovala, že velké rodinné klany představují konkurenci její autoritě, a snažila se je zákazy rozbít. Její tažení trvalo několik staletí, ale vítězství bylo totální – do té míry, že i když dnes je manželství mezi bratranci a sestřenicemi v mnoha zemích Západu teoreticky legální, téměř nikdo ho nepraktikuje.

Láska ano, ale vocaď pocaď

To mělo obří dopady na vývoj Západu. Lidé se museli naučit důvěřovat i těm, se kterými nebyli pokrevně spřízněni. To vedlo k růstu organizací, jež nebyly založeny na příbuzenských svazcích, jako jsou nejrůznější cechy, kluby a veřejné instituce. Výsledkem byl vznik občanské společnosti a nakonec i demokracie. Tyto závěry potvrzují například Michael Woodley a Edward Bell ve své studii z roku 2012 s názvem Příbuzenství jako hlavní ukazatel úrovně demokracie: studie 70 zemí. Tvrdí, že „tam, kde převažují příbuzenské sítě založené na pokrevních vazbách a kde tyto skupiny sdílejí společný stát, je nepravděpodobné, že by se rozvinula demokracie“.

V 19. století sice došlo k lehké renesanci příbuzenských svazků, například studie z roku 1875 odhaduje, že zhruba 4,5 procenta britské aristokracie žilo v takovémto manželství. Čili se jednalo o jev vzácný, i když ne neznámý. Důvodem nejspíše byla snaha uchovat jmění v rodině. Po daňových reformách ve 20. letech 20. století, které značně zredukovaly bohatství šlechty, tato starost opadla a manželství mezi bratranci a sestřenicemi úplně vymizela.

Islám se k příbuzenským svazkům a klanovým společnostem stavěl minimálně neutrálně, takže tam zůstaly. Mnoho negativ spojovaných s islámem je ve skutečnosti způsobené klanovou společností. Například perzekuce křesťanů po svržení Saddáma Husajna v Iráku nebyla důsledkem jen náboženské nesnášenlivosti, ale i toho, že nežili v klanech. Pokud někdo napadl muslima, mohl s jistotou očekávat, že ho doma brzy navštíví parta milých chlápků, kteří si s ním o tom budou chtít promluvit. U křesťanů tohle nehrozilo.

Z toho všeho vyplývá, že sňatky mezi příbuznými nejsou nějaká neškodná tradice, kterou by měla multikulturní společnost tolerovat. Naopak podporují prorůstání klanů do veřejné správy, podrývají postavení žen, posilují korupci a sektářství. Nemluvě o zdravotních rizicích. Zákaz manželství mezi bratranci a sestřenicemi v Británii a Skandinávii se tak nejeví jako rasismus, ale jako opatření posilující občanskou společnost.