Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj zamířil za Donaldem Trumpem na Floridu, aby mu představil svůj plán na ukončení ruské agrese. Toto poslední mírové úsilí začalo na konci listopadu, kdy se na veřejnosti objevil osmadvacetibodový mírový plán. Přestože není jasné, kdo je jeho autorem, stopy vedou do Kremlu a Trump jej přijal za svůj. Tím odstartovala horečnatá vyjednávání, která vyústila v nynější verzi, údajně z 90 procent hotovou. Summit na Floridě měl dořešit zbývajících deset procent.

To se však nestalo. Po skončení jednání Trump prohlásil, že jsou velmi blízko finální podobě, ale rozhovory budou pokračovat. Vyřešení „palčivých“ otázek prý může trvat ještě týdny.

Největším problémem zůstává Donbas. Vladimir Putin podmiňuje ukončení války tím, že Rusko převezme kontrolu nad celou touto oblastí, včetně částí, které dosud nedobylo. To Kyjev z pochopitelných důvodů odmítá: nejenže by to znamenalo předání suverénního ukrajinského území, při jehož obraně zemřelo mnoho vojáků, ale součástí případného ruského záboru by byl i pás pracně budovaného opevnění.

Putin věří, že toto území získá buď vyjednáváním, nebo silou. Na lidských životech mu příliš nezáleží. Zelenskyj naopak musí zvažovat, zda mu kus země stojí za další ztráty. Ruská armáda postupuje pomalu, ale zdá se, že nezadržitelně. Kyjev tak hraje především o čas. Zelenskyj se to pokusil vyřešit návrhem na demilitarizaci Donbasu, tedy stažení ukrajinské i ruské armády z oblasti. To je však pro Kreml nepřijatelné.

V tom spočívá hlavní problém celého vyjednávání. Obrysy možného, i když nespravedlivého příměří jsou známé už zhruba dva roky. Šlo by o zmrazení konfliktu na současné frontové linii, kdy by si Rusko de facto ponechalo okupovaná území. Na západě Ukrajiny by vznikl stát, který by měl buď skutečné bezpečnostní garance, nebo by se v horším případě po zuby vyzbrojil, aby se na něj Rusko za pár let neodvážilo znovu zaútočit. Jenže Putin odmítá spolupracovat. Chce minimálně Donbas, maximálně konec Ukrajiny jako suverénního státu. Válku začal a nyní ji odmítá ukončit. Mír nenastane, dokud k němu nebude donucen.

Navzdory absenci zjevného průlomu však jednání na Floridě neskončilo pro Ukrajinu katastrofou. Zelenskyj přesvědčil Trumpa, že Kyjev dělá pro dosažení míru vše, a vratká podpora současné americké administrativy tak zatím může pokračovat. V nic lepšího se asi doufat nedalo.

Samozřejmě by bylo žádoucí, aby Washington vyvíjel tlak na Rusko a donutil ho spolupracovat na míru. To se však neděje, přestože by šlo o populární politiku. Podporu Ukrajině vyjadřuje většina Američanů, včetně republikánů, a v posledních měsících navíc roste. Podpora dodávek zbraní Ukrajině vzrostla podle prosincového průzkumu Institutu Ronalda Reagana o devět procentních bodů na 64 procent oproti loňsku, přičemž nárůst zaznamenaly obě hlavní politické strany. Celkem 70 procent respondentů, včetně 61 procent republikánů a 77 procent demokratů, uvedlo, že nevěří, že Rusko dodrží jakoukoli mírovou dohodu, kterou by s Ukrajinou podepsalo.

Nejasné záměry, nevalné výsledky

Američané se tak ptají: K čemu vlastně Rusko potřebujeme? Tuto otázku položil i americký bloger Noah Smith. „Jaké jsou některé důvody, proč je Rusko dobré mít ‚po ruce‘ jako stát? Proč by nebylo lepší, aby Čína převzala kontrolu nad částmi bohatými na přírodní zdroje a aby se hustě osídlené západní části staly běžnou evropskou zemí?“ ptal se na síti X.

Zásadním problémem Ruska je totiž to, že běžnou evropskou zemí není. Hrubý domácí produkt má zhruba stejný jako Itálie. Ta však neohrožuje žádného ze svých sousedů – a vůbec těžko hledat někoho, kdo by měl nějaký vážný důvod Itálii nenávidět. To o Rusku neplatí. Ne nadarmo se Sovětskému svazu občas přezdívalo „Horní Volta s jadernými zbraněmi“.

Přesto se zdá, že jedním z cílů části administrativy Donalda Trumpa je nejen ukončit válku, ale přímo vtáhnout Rusko zpět mezi „civilizované“ země. Jeden z méně důležitých, ale přesto nápadných bodů mírového plánu představeného v listopadu požadoval, aby se Moskva znovu stala součástí skupiny G7. Další bod hovořil o tom, že Spojené státy uzavřou s Ruskem „dlouhodobou dohodu o hospodářské spolupráci za účelem vzájemného rozvoje v oblastech energetiky, přírodních zdrojů, infrastruktury, umělé inteligence, datových center, projektů těžby kovů vzácných zemin v Arktidě a dalších vzájemně výhodných podnikatelských příležitostí“. Každému musí být zřejmé, že ve většině těchto oblastí může Amerika nabídnout víc než Rusko.

Důvody, proč by část americké vlády ráda uzavřela s Ruskem dohodu, přestože její přínosy pro USA nejsou jasné, jsou tři. Zaprvé jsou tu geostratégové, kteří by chtěli získat Moskvu na svou stranu v globálním soupeření s Čínou, i za cenu obětování tradičních amerických spojenců. Nic však nenasvědčuje tomu, že by Kreml uvažoval o výměně Pekingu za Washington. Zadruhé jsou tu podnikatelé, kteří v Rusku vidí příležitost k osobnímu obohacení, i když přínos pro Spojené státy bude minimální. A zatřetí ideologové, kteří podlehli představě, že Rusko je poslední křesťanskou a konzervativní zemí vzdorující progresivismu, a proto si zaslouží podporu. Neuvědomují si, že naletěli ruské propagandě.

Proti nim stojí jiná část Trumpovy administrativy, která se snaží držet tradiční republikánské zahraniční politiky, pohlíží na Rusko skepticky a uvědomuje si, že vydat Ukrajinu napospas agresorovi z Kremlu není dobrý nápad. Moskvě se nedá věřit a je v americkém zájmu, aby ruské hranice byly co nejdále od zbytku Evropy.

Výsledkem je v otázce války na Ukrajině schizofrenní americká politika, která se točí v začarovaném kruhu. Washington začne vyhrožovat Kyjevu, ten přistoupí na jeho návrhy. Plán je předložen Moskvě, která jej odmítne. Trump je možná na chvíli naštvaný na Putina a pak se celý proces vrátí na začátek. Mezitím krveprolití pokračuje.