Náš Salon bude kosmologický, neboť tady sedí kosmasologové… Je to sice falešný výklad toho jména, ale Kosmas, „ctihodný děkan kostela pražského“, jehož devítisté výročí smrti (21. října 1125) nám bylo k tomuto setkání záminkou, přímo svádí ke kosmické interpretaci. Řecké slovo kosmos totiž označuje nejen vesmír jako takový, ale je to také opozitum čili protiklad vůči chaosu. Kosmos je zkrátka to, co je uspořádané, má řád, svůj začátek a své hranice. A možná že právě tohle chtěl Kosmas svým dílem Cosmae Pragensis Chronica Boemorum (Kosmova kronika česká) vytvořit. Vložit do Čech řád, někde a něčím začít. Vytvořit český kosmos, český vesmír.

Naďa Profantová je archeoložka specializující se na starší české dějiny, Tomáš Klimek je historik a knihovník, autor knihy Živé příběhy zemřelých knížat, Petr Kopal je historik, autor četných prací mj. o Kosmovi, Martin Nodl je historik, editor historiografické literatury, Martin Wihoda je historik, medievalista, autor knihy Kosmas.

Stáhnout MP3

Souhlasili byste prosím s tou kosmologickou interpretací Kosmy?

Nodl: Je otázka, jak si Kosmas představoval vesmír. Možná si takovou otázku vůbec nekladl. Možná si představoval, že kosmos je nekonečný a ohraničený zároveň. Jeho kronika ale určitě byla pokusem o uchopení počátku se zřetelem ke konci. Tím mohl být jak konec Kosmova pozemského bytí, tak v dějinné perspektivě poslední soud, který pro něj osobně nebyl příliš vzdálený.

Wihoda: Pokud dovolíte, přešel bych od obecného ke konkrétnímu… Kosmas se snažil zapracovat příběh Čechů do velkého příběhu stvoření, příběhu křesťanství a spásy. Proto na počátek Kroniky Čechů umístil biblickou stavbu babylonské věže, čímž Čechy zařadil mezi vyvolené národy. Navázal jejich příchodem do země, přičemž zdůraznil, že Češi přišli do liduprázdné krajiny. Tím neznačil, že mají nejlepší právo na zemi, na Čechy. Do takto vystavěného příběhu, který dovedl až do roku 1125, umístil řadu narážek a výzev, v nichž se obracel ke svým současníkům. Proto dnes nemůžeme všemu rozumět, přinejmenším ne dokonale, ale v každém případě toto byl jeho svět, chcete-li vesmír, v němž žil, jehož radosti, ale také strasti osobně sdílel, který jej nakonec přiměl, aby se chopil pera.

Klimek: Jak jste mluvil o tom řádu a chaosu, tak je otázka, zda si Kosmas uvědomoval, že i předchozí svět měl nějaký řád, byť jiný než křesťanský. Protože ono to souvisí ještě s jednou věcí: zda můžeme mluvit o tom, že se určitý řád šířil z centra země, jak to třeba může z Kosmovy kroniky vypadat. Že kupříkladu státní infrastruktura se vnášela do regionů, kde ještě nic takového nebylo. Anebo jestli to bylo nějak jinak: jestli tady sledujeme určitý boj koncepcí a výkladů světa.

Výborně… Já jsem tím přirovnáním myslel asi to, že každý „národ“ (já vím, že jsme v raném středověku a že obsah toho slova byl jiný) potřebuje nějaký základ, nějaký rok nula. A ten začíná textem, vyprávěním. A jestli Kosmovo rozhodnutí, že napíše „kroniku Čechů“, mělo právě ten smysl: založím české dějiny. Dalo by se to tak říct? Co asi ten stárnoucí učenec, asi první český intelektuál, když sedl nebo se postavil k pulpitu nebo k čemu a začal to tedy psát, měl v úmyslu. Pobavit známé? Nebo splnit nějaké zadání? Nebo konečně měl čas na své záliby?

Kopal: Kosmas určitě chtěl své čtenáře také pobavit. V jednom ze svých úvodů předesílá, že skládá „stařecké hříčky“. Jedná se sice nejspíše o topos hledané skromnosti, ale o tohle mu určitě do značné míry šlo. My historici se zpravidla zabýváme obsahem, ale Kosmas kladl opravdu značný důraz na formu. Psal rytmickou, rýmovanou prózou, což nebylo nutné, ale on se rozhodl, že text bude takhle „skládat“. A my historici si dneska lámeme hlavu třeba nad konkrétním výrazem, proč ho použil, ale on ho dost možná použil právě proto, že se mu hodil do rýmu. Snažil se o působivost, sugestivnost, zábavnost. A právě tím způsobil dnešním historikům pořádný chaos. Protože my dneska složitě zkoumáme, jaký měl Kosmas poměr k vládnoucí dynastii, ke konkrétním panovníkům, k biskupství pražskému, moravskému, ke konkurenční kapitule vyšehradské, k církevním institucím, zejména k Sázavě, potažmo slovanské liturgii. A dost možná že Kosmas tyhle věci až tak dalece neřešil, neboť se držel především své formy, toho formálně dokonalého textu, který je zároveň zábavný.

Wihoda: Možná by také mělo zaznít, že my historikové čteme Kosmovu kroniku jako pramen. Jinými slovy, zacházíme s jejím obsahem jako se svědectvím o událostech. Ale Kosmas, jak tady zaznělo, vnímal své dílo především jako literaturu. Jako vyprávění, kterým chtěl potěšit své přátele. A tím se kruhem dostávám k vaší otázce, zda kroniku psal na něčí objednávku. Odpověď není jednoznačná, ale zdá se, že se Kosmas nechopil pera na objednávku pražského knížecího dvora nebo biskupa, byť k některým měl blízký, snad až přátelsky obdivný vztah. Dedikační předmluvy, známe dnes tři, se obracely ke Kosmovým přátelům. Jedním dechem by však bylo vhodné zmínit, že se Kosmova kronika nedochovala v originále. Jen v řadě různých opisů, což nám brání formulovat závěry jednoznačným způsobem. Dodejme snad na vysvětlenou, že opisy nejsou přesné. Kosmovi čtenáři doplňovali texty podle svého vkusu a mínění, upravovali si je, pokračovali v nich... Dnes pracujeme s textem, který byl v podstatě rekonstruován s úmyslem přiblížit se k původnímu autorskému záměru.

Kopal: Patrně o oficiální dvorské dílo opravdu nešlo. To v téhle té době ani moc nevznikalo. Kosmas začal psát v poměrně dosti pozdním věku, patrně po smrti své manželky Božetěchy. A bylo to tedy dílo soukromé, autorské. Na druhou stranu ale jeho kronika vykazuje parametry, řekněme, i politické propagandy: najdeme tam oba základní postupy, stmelující mýtus s označením nepřítele. Pokud ale pojímáme Kosmovu kroniku jako propagandu, tak si zároveň musíme klást otázku, kdo ji byl schopen konzumovat, přijímat, respektive číst. A to byli výhradně vzdělanci, tedy například oni především Kosmovi přátelé. Kronikáři obecně se obraceli na představitele světských mocenských elit, ale ty byly samozřejmě negramotné. Nemohly tu kroniku, notabene latinskou kroniku, číst napřímo.

Těm to někdo předčítal, ne?

Kopal: Jasně, ale to by to musel zároveň překládat. Protože kníže a jeho „hrdlořezové“, tedy ti Čechové, rozhodně latinsky neuměli.

Klimek: Je také dobré říct si, že to není literární dílo, které by mohlo být psáno na čistý list, že by to byla čifontesstě fikce. Je tam patrné, že Kosmu omezovala materie, z které vychází – a to je zase na další diskusi, co to tedy ta materie je. V jeho době mohla být přijímána i jiným způsobem. Já jsem přesvědčen, že vzhledem k tomu, jak Kosmas psal, nezůstalo jenom u intelektuálních hrátek a slovních hříček, které by byly srozumitelné úzké skupině lidí, ale že to dílo je skutečně vícevrstevné a tomu odpovídá i více vrstev potenciálních konzumentů nebo příjemců díla.

Profantová: Ale nejenom historici to brali jako pramen, ale samozřejmě také archeologové. Když to vezmu řekněme do roku 1990, naprostá většina hradišť, která se v Čechách kopala, se vyskytuje v Kosmově kronice. Mělo to i ten důvod, že každý archeolog chtěl kopat na tom „kosmovském“ místě. Uvědomme si, že díky Kosmovi známe jména jako Libušín nebo Tetín a tak dále, což znamená, že ta jména nesou někdy od devátého století. Naproti tomu na Moravě mnohé lokality z doby velkomoravské neznáme jménem, protože tam neměli žádného svého Kosmu. Takže v Čechách máme štěstí, že ta místa mají své jméno de facto od svého vzniku. Díky jeho kronice se můžeme orientovat, takže přesně víme, kde ležel Tetín, kde ležel Libušín nebo Kazín. Ale další názvy skutečně nesou svá jména od té doby. Když třeba napsal o nějakém místě, že už bylo zpustlé v jeho době, tak věděl správně, kde leželo.

Ano, Kosmas byl takový místopisec: jeho kronika je plná názvů, je to taková raná geografie Čech. Myslíte si, že ze své církevní funkce objížděl na koni jako na inspekcích fary?

Wihoda: Kosmas se stal děkanem až na sklonku svého dlouhého života, krátce před svými osmdesátinami, takže tehdy toho asi moc nenajezdil. Ale máte pravdu, že lidé tehdy byli zvyklí chodit a že znali krajinu, v níž žili. A jistě naráželi na stopy předchůdců a předků. V této souvislosti by mělo zaznít, že pro ukotvení příběhů, pro jejich srozumitelnost a uvěřitelnost není důležitý čas, nýbrž prostor. A pokud Kosmas chtěl vyprávět příběh Čechů, musel definovat prostor. Pomocí výrazných bodů a míst, k nimž se vázaly nějaké pověsti. Můžeme se dohadovat, co si Kosmas vymyslel a co si domyslel na základě slyšeného. Krajinu knížecích Čech však dokázal popsat velmi přesně.

Klimek: A navíc on nežil ve vzduchoprázdnu. Lidé spolu samozřejmě mluvili, byla tady určitá sdílená znalost a té se právě týká i znalost jednotlivých míst v krajině.

Profantová: Nádherně popsal vymezení Čech pohraničními horami. Čili to, co geograficky dodneška určuje Čechy. Evidentně měl cit pro krajinu a její prostor.

Ano, jak říkám, věděl, že všechno musí někde končit a začínat… Ale nebyla ta krajina plná pralesů a hvozdů a neprostupných močálů?

Wihoda: Krajina knížecích Čech jistě byla zalesněna, ale rozhodně zemi nepokrývaly pralesy boubínské typu, které by obklopovaly Pražský hrad, v jehož valech se hrstka Přemyslovců chvěla hrůzou…

Byly stezky, po kterých se dalo putovat. Výrazný směr vedl na severozápad, tam směrem k Bílině a ke Stadicům, kam si Libuše poslala pro Přemysla, což je také z Kosmy…

Wihoda: Na Kosmově kronice je zajímavé, že Přemyslovce spojuje s povodím řeky Bíliny, nikoli s Vltavskou kotlinou…

Profantová: Praha má tradici hlavního města od vzniku Pražského hradu, což je řekněme na konci devátého, na začátku desátého století. Ale ta centra, kterým říkáme předpřemyslovská nebo předbořivojská, těch bylo více, určitě to nebylo jedno centrální místo. Jedno z nich je Tismice na Českobrodsku, tedy na východ od Prahy. A druhé centrum, ale podobně významné, je Rubín u Podbořan, což jsou právě ty severozápadní Čechy. Takových míst je více, my máme představu tak o třech čtyřech, ale mohlo jich být možná i deset.

Ale centrum byl Levý Hradec, ne?

Profantová: To bylo až za Bořivoje. A my nevíme, jak to bylo před ním. Když Libuše v Kosmovi věští slávu Prahy, tak říká, že to místo „je vzdáleno od vsi této na třicet honů“, čemuž by odpovídalo hradiště Šárka, které existovalo určitě už na konci osmého století. A bylo velice významné. Bohužel tam neproběhl žádný kvalitní výzkum, mimochodem: zastavily ho ruské tanky. Šárka se jeví jako možný předchůdce Pražského hradu a pražského centra. Je na okraji pražské kotliny a hlídá významnou cestu na západ směrem na Řezno.

Nodl: Já se vrátím k otázce, co Kosmas psal. Podle mě nechtěl psát jenom zábavnou literaturu – můžeme se ptát, co je zábavná literatura ve středověku. On věděl, že bez psaného textu nejsou dějiny – a to byl jeho primární záměr: psát dějiny. Nikoli psát svoji přítomnost, kterou nakonec začne reflektovat, a je otázka, zda od začátku se chtěl dostat až do své přítomnosti. Chtěl psát, protože jako většina kronikářů věděl, že dějiny jsou argument pro přítomnost. A to bylo to nejdůležitější, proč pro pero sáhl. Ale plyne z toho otázka, kolik lidí mělo zájem používat minulost jako argumenty, jestli tím nepředběhl dobu.

No tak on měl přece na co navazovat: v západní Evropě byly kroniky třeba Dětmara z Merseburku, Regina z Prümu, ještě starší byli Beda Ctihodný nebo Řehoř z Tours…

Kopal: Nejstarším kronikářem v Evropě Kosmas určitě není… Tady zazněla otázka, co ho vedlo k tomu, aby začal psát nebo diktovat Kroniku, případně začal sbírat příslušnou látku. To opravdu nevíme, to můžeme jenom spekulovat, co vlastně chtěl napsat. Každopádně my dneska Kosmovu kroniku vnímáme jako historické dílo, jako historický pramen. Pro nás je to dokonce prvořadý pramen, často i jediný pramen především pro konec 11. a počátek 12. století. A když se ještě třeba vrátím k těm toponymům, místním názvům, tak když se píšou regionální dějiny měst, vesnic, často je tam: „Už v Kosmově kronice…“ Nebo v souvislosti s povodněmi v roce 2002 se zmiňuje „nejstarší povodeň“ doložená právě v Kosmově kronice. Anebo předobraz tornáda na Moravě (před čtyřmi roky): už Kosmas v roce 1119 psal, jak satan v podobě víru zbořil zeď knížecího paláce na Vyšehradě, meteorologové z toho popisu vyvozují, jaký stupeň tornáda to tehdy byl.

Klimek: Kosmas má samozřejmě výhodu, že byl prvním, takže řada událostí je popsána u něho. Ale, jak už jsme vícekrát zmínili, Kosmas chtěl vytvořit koncept výkladu dějin. A to se mu podařilo natolik kvalitně, že ten koncept dlouho přežil a z určitého hlediska z něho můžeme stále čerpat. Je ještě dobré připomenout, že Kosmas studoval v Lutychu a tam se setkal s prostředím, kde písemná kultura byla mnohem rozšířenější, zakořeněnější než u nás. Setkal se tam s formátem kroniky. Víme, že využil kroniku Regina z Prümu, kterou často cituje, ačkoli ta pojednává o jiné oblasti, jiné době. A to určitě do té motivace patří: viděl, že někde písemný výklad dějin funguje, je důležitý a v Čechách chybí.

A to se sešlo s jeho nepochybným talentem, tedy s jeho chutí psát a vyprávět, o čemž svědčí jeho odskoky, kdy musí začít fabulovat nebo vypráví historky, které by tam suchopárnější kronikář nedal: myslím tím třeba tu košilatou historku s Matyldou Toskánskou a jejím impotentním manželem. Ale potom je tam něco, co vzrušuje asi nejen historiky, a to je ten začátek, ta první kniha, ty takzvané staré pověsti české. Nejlepší hlavy, Záviš Kalandra, Vladimír Karbusický, Dušan Třeštík, došly k různým dalekosáhlým interpretacím, jejichž četba je sama o sobě vzrušující. To je to mytické podhoubí české existence. Přitom mezi příchodem Čechů a pokřesťanštěním mohlo být tak dvě stě let…

Profantová: To je právě otázka, kdy se to odehrává: Kosmas sám, jak známo, říká, že mu to vyprávěli bájní starci. Ale co je důležité, když se zastavíme u toho praotce Čecha, jak vystoupal na horu Říp, on tam popisuje situaci, která prosvítá z myšlení, jež odpovídá, řekněme, starším archetypům: že je potřeba na výrazném, později zřejmě posvátném místě vykonat první oběť těm bohům, předat tu zemi do ochrany jejích vlastních božstev. A tady narážíme na to, že Kosmas zmiňoval, že ta země nebyla osídlená, což úplně neodpovídá skutečnosti, protože ty úrodné kraje nějaké obyvatelstvo germánského původu měly. Ale výstup na horu by bylo možné nazvat určitým právním aktem, jakýmsi obřadem, že ta země je pod ochranou a je jejich a oni jsou nyní ochotni za ni bojovat, hájit ji, přičemž se domnívají, že jsou jako Češi úplně v právu…

No vždyť také ano… Kdyby nám první kroniku napsal Němec – a přitom Teutonů byl plný přemyslovský dvůr –, tak by asi o výstupu na Říp nepsal…

Wihoda: To je na mě hodně ujeté… Připomeňme si nejprve, že mýty pracují s migrujícími motivy. Nacházíme je v různých dobách a na různých místech. Je tomu tak proto, že mýty plnily zásadní sociální a společenskou funkci. Dávaly společenství smysl, řád. Měnily se jen jejich kulisy. Pokud se tady bavíme o Češích, bylo by dobré zdůraznit, že Češi nebyli genetickým společenstvím, které přišlo z Ukrajiny a vyznačovalo se pojídáním jáhlové kaše. Byli především politickým společenstvím, zkrátka obcí, která se vztahovalo k určitým hodnotám. Proto mohli k Čechům patřit a být jako Češi vnímáni lidé různého původu. Ostatně takto strukturovaná společenství byla pro raný středověk příznačná. Rychle vznikala a rychle zanikala, v podstatě stačila jedna prohraná bitva nebo nějaké neštěstí a společenství se rozpadlo, zmizelo. Shrnuto, obec Čechů, gens Bohemanorum, o které Kosmas opakovaně mluví, musíme chápat v politickém, a nikoli v etnickém slova smyslu. Proto mi také poznámka, jestli by nějaký praotec Němec vystoupil na horu Říp, nedává smysl.

V Kosmově kronice jsou zastoupeny tři různě tematizované mýty. Nejznámější je asi tzv. přemyslovský mýtus. Kosmas dále do Kroniky vložil mýtus o lucké válce a konečně dívčí válku. Všechna mytická vyprávění přitom přepracoval do dobově aktuální podoby, aby současníkům něco podstatného vzkázal. Přemyslovský mýtus je srozumitelný i dnes. Vysvětluje, proč Čechům vládnou Přemyslovci a proč jejich moc je legitimní. Výklad lucké války je podstatně složitější, ale snad můžeme předpokládat, že mýtus legitimizoval nebo kodifikoval postavení předáků, společenské vrstvy, která se podílela na vládě. Musíme si uvědomit, že Přemyslovci nevládli jako autokrati. Že se dělili o moc ve veřejném prostoru se sněmem Čechů, kde měli významné slovo předáci.

Pro mě nejzáhadnější a nejzajímavější je dívčí válka. Krátké, do Kroniky možná Kosmou dodatečně vložené vyprávění, které končí banálním konstatováním, že od té doby byly ženy podřízeny mužům. Co a komu se tím Kosmas snažil říct? Pokud se obracel ke svým současníkům, tedy k lidem žijícím kolem roku 1120, mohl narážet na neblahé poměry na pražském knížecím dvoře. Vládl sice Vladislav I., ale jak se zdá, hlavní slovo si podržela královna Svatava, Piastovna a manželka prvního českého krále Vratislava, která si uchovala značný zákulisní vliv ještě třicet let po manželově smrti! Něco takového bylo v knížecích Čechách přinejmenším nezvyklé. Kosmas mohl byl znepokojen nevhodným vystupováním královny vdovy a v narážkách mohl pranýřovat dobové poměry. Jednou z nich mohla dle mého být dívčí válka. Přinejmenším lze dívčí válku vnímat jako příklad, jak dnes může být dialog s Kosmou složitý či vysloveně ošidný.

Kopal: Dívčí válka je prostě jeden z těch zakladatelských příběhů, je to pojednání o ustavení řádné společnosti, hierarchizované, svázané zákony, řekněme „mužskými“ zákony. Je to taková sociální historie, mytologie. Podle ní jsou muži a ženy obrazem vládců a poddaných. Dívčí válka byla přesvědčivě analyzovaná na bázi dumézilovské srovnávací mytologie. Samozřejmě jsou to všechno konstrukty, nemáme žádnou stoprocentní jistotu, co se týče interpretace, ale nejsem si úplně jistý, jestli se do dívčí války dá vkládat právě královna Svatava. Mýty odpovídají nějaké typologii. A podobně jako Windows se musí jaksi průběžně aktualizovat na dané podmínky, aby byla funkční a náležitě srozumitelná. Otázka je, kam až tu aktualizaci vést.

Už jsem se chtěl zeptat, jestli byl tedy feminista, nebo antifeminista, abychom si to aktualizovali. Tak jinou aktualizaci: Kosmas učiní k roku 1117 poznámku, že zemřela jeho věrná manželka Božetěcha. Vladislavu Vančurovi to posloužilo k takovému zlidšťujícímu pohledu na dávného předchůdce. On by se přece o Božetěše vůbec zmiňovat nemusel…

Nodl: Kosmas měl to štěstí, že celibát ještě nebyl povinný. A oproti jiným českým kronikářům, kteří patrně nějakou Božetěchu taky měli, si mohl dovolit tam o ní napsat.

Wihoda: Ano, je samozřejmě důležité tázat se po osobnosti pisatele. Pochopit jeho svět, hodnotové nastavení, zkrátka pozice, z nichž vyprávěl příběh Čechů. U Kosmy je to úkol hodně složitý, protože Kosmas o sobě mluvil nerad. Váš citát je jednou z mála zmínek, kdy Kosmas mluví o svém privátnu. Mně to dokonce připadá, jako kdyby se Kosmas nechtěl o své soukromí dělit. O důležitých věcech se rozepsal vlastně bezděky. O Božetěše, že mu zemřela. Že měl syna Jindřicha, se dozvídáme jenom proto, že se jeho syn vydal na pouť do Jeruzaléma a na zpáteční cestě měl zemřít jeho sluha. Co by se stalo, kdyby jeho sluha nezemřel? Proto nelze vyloučit, že měl více dětí. Rovněž o studiích v Lutychu se Kosmas zmiňuje v souvislosti s neduhy stáří. Že se více raduje z topinky než z filozofické hádanky. Podle vlastních slov měl studovat v Lutychu za mistra Franka, ale dohromady nevíme, zda studoval trivium, nebo jenom jeho část, a jak dlouho se v Lutychu zdržel. Že byl vysvěcen v Ostřihomi, víme jen proto, že doprovázel pražského biskupa. Sestavovat z těchto střípků Kosmův ucelený portrét nelze. Ale ještě nám zbývají názory, které Kosmas vložil do své Kroniky.

A potom ten obrázek, na kterém je ten černovlasý muž s knihou…

Wihoda: Máte na mysli obrázek z lipského rukopisu, který však ve středověku vlastnil klášter Huysburg u saského Halbestadtu. A víceméně s jistotou lze prohlásit, že to Kosmas není. Už jen jeho oblečení, které odporuje Kosmově vzpomínce na reformy probošta Marka. Navíc má na hlavě čepičku solideo, která je nepatřičné, totiž červené barvy, což je zcela mimo…

Ale má kosmaté vlasy… A uměl latinsky dobře? Kde a s kým se v Praze bavil latinsky? A bylo skutečně tak nepředstavitelné, že by to napsal jiným jazykem? S Božetěchou se bavili česky, ne?

Wihoda: Kosmas určitě rozuměl lidovému jazyku, kterým se mluvilo v knížecích Čechách. Stačí odkázat na výklad jmen světců Vojtěcha a Václava. Jazykem vzdělanců však byla latina a nepřipadalo v úvahu, že by Kroniku psal jinak než latinou. Kosmova latina je dle mého brilantní. A můžeme se tázat, kde se Kosmas této latině naučil. Základy asi dostal v Praze, ve škole při svatovítské kapitule. Ale nevím, jak odpovědět na otázku, jak Kosmu ovlivnilo studium v Lutychu, protože nevíme, jak dlouho tam byl a co studoval. Lutyšská škola patřila na konci 11. století k nejlepším na evropském západě. A zmiňuji to proto, že si mistři mohli říct o vysoké zápisné. Kdo ale financoval Kosmův pobyt v Lutychu? Upřímně, nevíme, respektive zase jsme odkázáni na dohady…

Kde je Kosmas vlastně pohřben?

Kopal: Asi někde na Pražském hradě, kde přesně, nevíme. Ale ta lutyšská vzdělanost, to je určitě jeden z obrovských kontextů, do kterého Kosmas a jeho kronika náleží. Ale zase, jak už teda bylo řečeno nebo naznačeno, my dost dobře nemůžeme z daného kontextu těžit a nějaké významné komparace se nám vlastně nenabízejí. Jakkoli ta lutyšská literární produkce byla značná a velmi pestrá. V Lutychu nebyla jedna škola, bylo jich tam víc. Kosmas navštěvoval kapitulní školu, školu při kapitule sv. Lamberta. Pak tam byl klášter sv. Vavřince, tam byla také významná škola. Jejím absolventem byl Rupert z Deutzu, o něco mladší než Kosmas, zemřel pak někdy kolem roku 1129. Velice významná figura, literát, ale on se nevěnoval historiografii, byl autorem teologických spisů, takže to se s Kosmou moc srovnávat nedá. Byť teda některé ty literární zdroje patrně měli společné.

Kdy se začal Kosmas překládat do češtiny? Jaký je nejstarší překlad?

Nodl: Nejstarší překlad Kosmy je de facto Kronika česká Přibíka Pulkavy z Radenína ze čtrnáctého století. To je kompilát z Kosmy. Pak z Kosmy vycházela Historie česká Eney Sylvia Piccolominiho. To je patnácté století. Bez Kosmy je samozřejmě nemyslitelný Václav Hájek z Libočan.

Wihoda: Ale pozor, byl to Kosmas bez Kosmy. Po roce 1300 se četl a opisoval Přibík, který Kosmův text upravil a dobově aktualizoval. Byla to tedy recepce Kosmy, aniž by si čtenáři uvědomovali, že čtou přepracovaného Kosmu. Kosmas proto musel být znovuobjeven, což se stalo zásluhou Gelasia Dobnera na konci 18. století a hlavně po vydání jeho Kroniky Josefem Dobrovským s Františkem Martinem Pelclem. Jejich počin načal celou řada edičních projektů, nejprve v Německu, poté v Čechách. V sedmdesátých letech 19. století se Kosmas dočkal českého překladu, ale rozhodující význam měl pro znalost a šíření Kosmy v moderní české společnosti překlad Karla Hrdiny z dvacátých let minulého století. Ten byl také znovu a znovu vydáván.

A teď aktuálně vyšel v České knižnici nový překlad od Ondřeje Koupila. Z toho je patrné, že Kosmas dále žije. Proč se vlastně praotec Čech u Kosmy jmenuje Bohemus? Proč mu neříká třeba Cechus nebo tak nějak?

Wihoda: Protože Češi přišli do země, která byla mezi učenci Kosmovy doby známa jako Bohemia. No a Kosmas si k názvu země přimyslel otce zakladatele…

Mimochodem, Dušan Třeštík píše, že slovo Čech souvisí s česáním.

Všichni spontánně: Možná tak chmele.

Záznam celé debaty najdete na www.echoprime.cz.