Objížděl jsem přehradu Rozkoš z jižní strany a hledal místo, kde do ní vlézt. Břeh nevypadal moc přitažlivě, vody bylo málo, hladina pokleslá a voda nazelenalá. Nebe navíc našedlé a vítr studeně foukal od hraničních hor kladských. Byla ale polovina léta, povinnost velela neopomenout jakoukoli příležitost, tak jsem slezl z elkola a aspoň po kolena do Rozkoše vstoupil. Vítr čeřil hladinu toho východočeského moře, jehož erotické jméno slibuje víc, než je schopno nabídnout. Aspoň já měl teď ten pocit a vjem.

Ten úkon by vlastně mohl mít svůj rituální význam, neboť jsem se chystal vstoupit na okrsek sakrální. Jako zbožný muslim nevejde do mešity bez umytých chodidel, tak ctitel „naší paní Boženy“ by neměl neomytý vstoupit na místo jejího obětiště. Za to může být považován obvod maloskalického kostela Nanebevzetí Panny Marie s přilehlým Steidlerovým hostincem U Bílého lva, v němž je v prvním patře sál, ve kterém se konaly slavnosti jiřinek. Je to takové poněkud zastrčené místo, předpolí blízkého Babiččina údolí, ovšem na rozdíl od něj zachovalé vlastně skoro v původní podobě, jen doplněné o některé nutné kultovní atributy, třeba o sochu sličné mladé ženy s výrazem poraněné laně, dílo sochařky Marie Uchytilové-Kučové, autorky sousoší lidických dětí. Tady, tedy v tom kostele, se konala 12. září 1837 svatba Barbory Panklové, sem přijely čtyři kočáry se svatebními hosty od ratejny v Ratibořicích, tady bledá a prý i uplakaná nevěsta Betty v bleděmodrých šatech vystoupila z kočáru a pan Johann Pankl, který ji měl na rozdíl od své manželky rád, ji dovedl k oltáři, kde na ni čekal ženich Josef Němec. Tady jí to tedy začalo. Vlastně jim.

Byl jsem na těch místech už několikrát, v různých fázích života. Česká Skalice, na jejímž okraji se ten areál kolem původní tvrze rozkládá, mě čas od času k sobě přitáhne. Není to přitom nějak krásné město, jak by být mohlo: náměstí působí spíš ošuntěle a jaksi unaveně, některé budovy, které by mohly být hezké, jsou pokažené horšími fasádami, asi za dotace. Takové české maloměsto na okraji, po zániku textilního průmyslu poněkud odkrvené a malátné, s čímž ani ta blízká Rozkoš moc neudělá. Je to ale město Barunčino, „čiperného a svěžího stvořeníčka“, jak píše autor klasického životopisu Václav Tille. To stvořeníčko tady začalo chodit do školy, šindelem pokryté chalupy v Kostelní ulici, už dávno pojmenované podle Boženy Němcové. Ta vede od hlavního náměstí, Husova, kde je před radnicí vůbec první pomník Němcové: odhaloval ho roku 1888 Josef Václav Frič, který Němcovou dobře znal osobně. Ulice, kam chodila do školy, mírně klesá dolů směrem k Úpě, podél níž chodila čtyři roky, od roku 1826 do roku 1830, spolu s houfkem jiných ratibořických dětí, „nesouc na ruce rákosovou mošničku, ozdobenou nesčíslnými barevnými klůcky, a v ní tabulku vedle namazaného krajíce“.

To píše rovněž Václav Tille, přičemž neupřesňuje, čím byl ten krajíc namazán a zda šlo o krajíce dva k sobě namazáním přilepené. Můžeme však hypoteticky mít za to, že jí svačinu připravovala babička čili Marie Magdalena Novotná-Čudová, která se na Staré bělidlo přistěhovala v roce 1824. To jí tehdy bylo padesát čtyři let. V to mytické stvoření v plachetce, s vlasy bílými jako sníh, scvrklýma rukama a posledními čtyřmi zuby v ústech, jež tak udivovaly Barunku („Ale babičko, vy máte jen čtyry zuby!“), se teprve promění, až když pravda přejde v báseň. Kolik bylo tehdy Barunce, zda čtyři, jak by podle křestního listu a oficiálního literárního dějepisu být mělo, nebo o pár let víc, to jest velkou a zřejmě nevyřešitelnou záhadou, také vlastně zvýrazňující mytologičnost naší „svaté“ ženy Boženy, jejíž původ je tajemný jako vše posvátné.

„Barunčina škola“ v České Skalici je také „báseň“, tedy fikce a imitace, ale s tím se počítá. Škola tam zanikla už v druhé půlce devatenáctého století, postavili ji pak znovu jako muzeální kulisu, současná podoba s jakýmsi selským atriem, či jak ten dvorek nazvat, byla dokončena až roku 1981 podle návrhu filmového architekta Vladimíra Labského, jenž předtím zútulňoval scénu pro filmovou Babičku z roku 1970, kde k radosti a prospěchu národa zafixovala podobu Barunky něžná Libuše Šafránková. Ale ještě předtím, roku 1962, to bylo sto let od úmrtí, v domě nainstalovali třídu v podobě, jak ji Němcová popisuje ve vzpomínkové povídce Pan učitel, v níž se Skalice jmenuje Chvalín. „Já seděla ve třetí lavici, neboť jsem již uměla dosti obstojně čísti, začínala jsem psát a počítat jsem znala do dvacíti, když jsem do školy přišla.“ Seděla ve třetí lavici a trochu se asi nudila. Není divu, že učitel měl s „neposedným, svéhlavým a divokým děvčetem potíž: učilo se chabě a prospívalo jen dobře“, to zas píše Tille. Má pro to vysvětlení, že její mysl tíhla z nízké světnice s pokaňkanými škamnami do údolí, do parku, do háje, a především k babičce. Mysl „stvořeníčka“ si prostě létala svobodně po svých cestách a zasněné oči se mu otvíraly do vnitřního zraku fantazijních sfér, do nichž zazníval tlukot jeho dychtivého, ale ještě holčičkovského srdce. Když jsem si v té imitované třídě znovu představil, jak tam to děvčátko sedí a co ho v životě čeká, zas se mi zalily oči slzami. Dojímá vás také malá Barunka?

No, v září roku 1837, když bylo Barunce…, ale to právě nevíme kolik, se na druhém břehu Úpy vdávala. Mohlo jí být sedmnáct, ale také dvacet, z lásky to nejspíš nebylo. Po škole ve Skalici ji svěřili do německé rodiny správce Hocha na zámečku v Chvalkovicích, aby z Barunky vychovali slečnu Betty. Tam se z ní stala mladá intelektuálka, čtenářka romantické literatury a rytířských románů, samozřejmě je četla německy. Tam se jí, jak píše Tille, stala zestárlá „babička, stále plná pazdeří na široké modré zástěře a věčně klepající po dvoře svými dřeváky, lhostejnou“. Kdyby se neobjevil horlivý Čech Josef Němec, asi by česká literatura vypadala jinak. Cit, o kterém si nelze dělat iluze, se ale díky tomuto vnucenému svazku přetransformoval do zaujetí pro českou věc, takže matka literární češtiny se zrodila z oběti na svatebním loži. Na oltáři v České Skalici.

František Halas ji v nádherné „svatební“ básni z cyklu Naše paní Božena Němcová přisuzuje dětské rysy: „Barunka ještě s panenkou si šeptá / vřetena stromů slunce navíjí / Děvčátka se nikdo neptá / a tak vdali Ji“; vdali ji za muže o patnáct let (možná tedy o třináct) staršího, zaměstnance finanční stráže z Červeného Kostelce, kam si ji pak po svatbě odvedl. Tady ve Skalici šli po obřadu na oběd hned vedle do hostince U Bílého lva, kde je teď druhé Boženino muzeum, pak svatební noc, po níž druhý den následovala skutečná svatební oslava na první slavnosti jiřinek v tom samém hostinci, ovšem již v kruhu vlastenecké společnosti v horním sále, který je zachován v původní podobě dodnes. Halas tomu ději dal tyto verše: „Tancovala krásná panna / celičkou noc mezi jiřinama / Hluché květy nikde vůně / nožky tančí srdce stůně.“

Jiřiny, to byly módní květy biedermeieru, teprve přednedávnem je přivezli z Mexika do Evropy, všude kromě Ruska, kde jí říkají georgina, a Čech jí říkají dálie, což je podle švédského botanika Dahla. A shodou okolností měl u Steidlerova hostince velkou farní zahradu vlastenecký páter František Hurdálek, který tady byl, dalo by se říct, kněz v invalidním důchodu, říkalo se tomu fundatista, takže měl dost času věnovat se pěstování jiřin. Získal pro to i jiné nadšence, kteří založili spolek Dahlie, jejichž první bál se konal právě druhý den po svatbě Němcových. Sjelo se na padesát pěstitelů jiřinek, kteří tam předváděli své květy, jimiž zaplnili sál, ve kterém protančila večer a noc naše krásná mladá paní, jež se tam loučila se svými dívčími sny a představami, zapomínajíc v náručí svého muže a asi i jiných tanečníků na minulost i budoucnost. František Halas to zveršoval takto: „A pak zrána toho rána / zašel pláčem z kovu vlas / dvířka zámku rozlámána / Viď Ty bys ráda umřela / Barunko Němcová“.

Taky vás to tak dojímá?