Český (a československý) hokej měl více velkých jmen, zcela jistě mezi ně patří Jiří Holík. S bratrem Jaroslavem (zemřel roku 2015) tvořili neslavnější sourozeneckou dvojici, základ slávy Dukly Jihlava, města, které si mnozí spojují právě s těmito skvělými borci. Trojnásobný mistr světa, držitel čtyř olympijských medailí a rekordman v počtu zápasů za československou reprezentaci na mě čekal v kavárně Tuzex na jihlavském náměstí, kde zrovna začínaly vánoční trhy. Tak jsem to bral trochu jako vánoční dárek.

Pane Holíku, já si vlastně rozhovorem s vámi plním dětský sen. Když mi bylo deset a měl bych třeba do domácího úkolu napsat, kdo je můj vzor, tak bych napsal vás. Nejenže jste skvěle hrál, ale vy jste hrál ještě, jak by řekl Bohumil Hrabal, krasopisně… Byl jste takový jedničkář na ledě.

No jo, to se tak říkalo, že já jsem byl takový slušňák, zatímco brácha byl raubíř. Co se dá dělat, ono to tak ve skutečnosti i bylo. Brácha byl takový agresivní, s ničím se nemazlil, já hrál trochu jinak. Ono to odpovídalo i v životě.

Na mě jste působil, jako že to máte vždy pod kontrolou.

Taky jsem to vždycky neměl…

Ale klidný výraz jste měl.

To ano, já jsem byl po mámě, ta byla opravdu taková klidná. Brácha byl po tátovi, ten byl takovej přímej, ráznej… Když už jsme byli starší, tak táta vždycky říkal bráchovi: Ty kluku pitomej, po kom ty seš? Podívej se na bráchu, ten se na každýho hned usměje a je v pohodě, ty se musíš s každým hádat. No samozřejmě že byl po něm.

Vedly ty rozdíly někdy ke konfliktům?

Jestli jsme se někdy prali? No jasně. A většinou jsem dostal na budku já, protože brácha byl o ty dva roky starší a silnější. To tak bývá.

Dočetl jsem se, že váš tatínek měl v Havlíčkově Brodě řeznictví. Maminka mu pomáhala v krámě, tak to často bývalo, že?

Maminka byla původně kadeřnice. Ale pak opravdu pomáhala tatínkovi v obchodě… Víte, když si na své rodiče vzpomenu, tak… To byla opravdu nešťastná generace. Oba byli dvaadvacátej ročník, to znamená, že když jim bylo osmnáct, přišla válka, a co asi je mohlo čekat? Když bylo tátovi dvacet, tak mu jeho táta řekl, hele, když seš takovej chytrej, tak tamhle je volný řeznictví, zkus to, jestli to zvládneš. Tak si táta pronajal řeznictví a začal provozovat živnost, za války, hotová sebevražda. Máma šla do toho s ním. A po válce to pár let šlo, ale přišel únor 48, a tak to tátovi sebrali. Pane Holík, řekli, půjdete do dolů. On na to: Já mám dva kluky, já je nemůžu nechat jen tak, já se o ně musím starat. Tak nastoupil v Brodě do cihelny, ředitel byl jeho kamarád. Jenže táta byl rozený obchodník, schopný chlap, to se o něm vědělo. V Brodě nefungovala jedna hospoda, tak zase nějaký jiný jeho známý, ředitel Restaurací a jídelen, RaJ se tomu říkalo, mu povídá, ty, Jardo, nechceš tam nastoupit? Tak z toho táta udělal lidovou jídelnu, fungovalo to výborně, chodil tam celej Brod. Máma tam byla s ním.

To už jste s bratrem hráli hokej?

To už dávno, to jsme snad byli už v Jihlavě…

Ale začínali jste v Brodě, ne?

Ano, v Brodě, už tam jsme hráli hokej… I když táta si hlavně přál, abychom lyžovali. On sám byl dobrý lyžař, když byl kluk, jezdil do Nového Města skákat, tam byl takový můstek, nevím už kolik měl metrů. Jenže abychom lyžovali závodně, tak to bychom museli žít na horách, což táta uznal, takže jsme začali hrát hokej.

V Havlíčkově Brodě se hrál dobrý hokej?

Jo, tam měli dobrý tým, hvězdou byl Václav Chytráček, to byl pro nás idol. Ale tehdy to bylo úplně jinak. To nebyla televize a já jsem velký hokej, mezinárodní, viděl do patnácti let z pár sestřihů ve filmovém týdeníku. Hokej se poslouchal v rádiu, ale to si můžete jen představovat. Lidi ani nevěděli pořádně, co se stalo s těmi hokejisty, co je zavřeli.

To jsem se chtěl zeptat. Když v roce 1950 pozavírali skoro celou hokejovou reprezentaci a dávali tresty patnáct dvacet let slavným hokejistům, mistrům světa, vědělo se o tom?

Něco se vědělo, ale mně bylo v padesátým roce sedm let, víc jsem se dozvídal až později. Roziňák, Modrý, Kobranov, Konopásek… Ta jména jsem znal, ale co s nimi je, kam zmizeli, to jsem tehdy nevěděl. To byla taky další nešťastná generace, kolik těm klukům tehdy bylo, dvacet? A seděli ve svých nejlepších letech. Já jsem se pak dobře poznal s Gustou Bubníkem, ten dostal čtrnáct let, pustili ho v pětapadesátém, ale hrát už nemohl.

Když jste pak hráli v reprezentaci, bylo to nějak přítomné, mluvili jste o tom někdy s kolegy?

Víte, samozřejmě že jsme o tom věděli, ale že bychom to denně probírali, to ne. Nebudeme si nic namlouvat, my jsme byli mladý kluci, chtěli jsme hrát hokej, chodit za holkama, bavilo nás, když jsme vyhrávali. Takže že bychom pořád probírali minulost, to ne. To se asi nedá čekat.

To samozřejmě. Já to myslel asi tak, jestli ten jejich osud nebyl pro vás jako nějaké memento. Oni je pravděpodobně sebrali kvůli tomu, že si mysleli, že se chystají zůstat na Západě: bylo to přesně před odletem na MS do Švédska.

To jo. A možná to tak bylo. Oni byli slavní, dvakrát vyhráli titul mistrů světa, hráli s Kanadou, Rusové ještě na mistrovstvích světa nehráli, hokej neměl ještě pro komunisty ten zvuk, no tak se komunisti rozhodli je šmiknout. Měl to být exemplární případ, pro výstrahu všem. Pokud jde o mě, já jsem v roce 1956 nastoupil jako mladý kluk, bylo mi osmnáct, do pražské Sparty, tehdy se jmenovala Sokolovo, a proti mně v šatně seděl pan Roziňák, on se vrátil z Jáchymova a dovolili mu ještě pár let hrát. Já si ho hrozně vážil, ale že bych s ním probíral, co má za sebou, to ne. Pro mě byl hlavně skvělý hokejista.

Když jste začal jako kluk hrát v Havlíčkově Brodu, měl jste představu, že budete tím velkým skutečným hokejistou?

To má asi každý kluk, kterého to baví, ne? Ale samozřejmě že jsem to miloval. V Brodě byl hokej hrozně populární. Hrálo se přitom na otevřeným stadionu, až někdy v polovině padesátých let ho osvětlili, bylo to všechno velmi prostý. Já jsem začínal od žáků přes dorost, to jsme vyhráli mistrovství republiky. A musím vám říct, že to pro mě byl snad vrchol mého hokejového štěstí. Proti tomu bledne snad i olympiáda nebo výhry na mistrovství světa. To stavím snad do stejné úrovně. Dosud cítím, jaká to byla krása.

To věřím. A tehdy už existovala bratrská dvojice?

Jo, byl o nás zájem. Měli jsme jít do Sparty. Jenže brácha musel jít na vojnu, tak šel sem do Jihlavy do Dukly. Chvíli hrál a pak dostal po nějakém zranění infekci do nohy, vypadalo to dost špatně, snad mohl o tu nohu přijít, ale vyléčili ho, hrál dál, pak jel do Švédska, tam na něho někdo spadl, tu nohu mu zlomil. Táta za mnou přišel a říká: Hele, mladej, brácha má problémy, nemůžeš ho tam nechat, půjdeš za ním do Dukly. Takhle demokraticky táta rozhodl. Tak jsem šel. Já tehdy byl ve Spartě, moc jsem tam chtěl zůstat, už jsem i začal studovat tělovýchovný institut, no, ale holt jsem šel za bráchou do Dukly. Moc se mi nechtělo.

A už jste v Dukle zůstal. Vlastně na celý život.

Ano, zůstal. Brácha se vyléčil, oddíl šel pak nahoru, podmínky tam byly na tehdejší dobu výborné, v podstatě jsme nedělali nic jiného, než že jsme trénovali a hráli hokej.

To byl tak rok šedesát dva, že?

Ta nějak.

Znamenalo něco, že Dukla byla armádní klub? Chodili jste v uniformě?

Ne, uniformu jsem měl na sobě, jenom když se šlo k ministrovi. Ale jinak jsme chodili v civilu. Že jsme v armádním klubu, jsme ani moc neřešili.

Ale hodnost jste nějakou měl, ne?

Ale to jo, já jsem končil jako podplukovník. Nás vždycky povyšovali, aby nám mohli přidat. Plat jsme měli podle toho, jestli byl kdo kapitán, major, podle šarže.

A politické školení jste mívali?

Taky. Ale že by to někdo bral vážně, to opravdu ne.

A na cvičení jste jezdili?

Jednou začas v létě, na pár dnů. Takovej výlet. Trochu jsme tam chvíli stříleli, aby se neřeklo, když jsme měli hodit granát, tak jsme byli schovaní za silnou zdí, aby se nikomu nic nestalo, spíš to byla sranda.

Myslíte, že to měli podobné ve slavném CSKA Moskva? To byl také armádní tým. Základ jejich reprezentace.

No jo, ti to tam měli mnohem tvrdší, daleko tvrdší režim. Ale vymakaný. Já jsem ty kluky poznal, dneska by o tom skoro člověk ani neměl mluvit, ale to byli parádní kluci. Charlamov, Jakušev, Davydov…

I co kapitán Michajlov? Ten měl takovou strašnou kušnu…

Toho jsme zas tak nemuseli. Stejně jako Petrova. Ale třeba Valerij Charlamov byl opravdu skvělý kluk.

Ano, skoro jsem obrečel, když jsem se dozvěděl, že se zabil v autě.

Taky si to pamatuju. Můj brácha byl proslulý tím, že se rval s Ragulinem, to byl dvoumetrový obr. Trenér Pitner mu vždycky říkal, ty, Jardo, ne aby ses s tím Ragulinem pral, jenže to stačilo dvě minuty na ledě a už byli v sobě. Ale pak se někde potkali snad na Krymu a zdrávstvuj, zdrávstvuj, hned se plácali po ramenou.

Ještě k těm začátkům, to se hrálo bez přileb, že?

Jasně, my jsme dlouho ani přilby nechtěli, vždyť my jsme chtěli, aby nás holky poznaly. To přišlo až pak, a je to dobře, protože dostat pukem nebo hokejkou, to není legrace. Ale to ani brankáři neměli nic na hlavě – první, kdo přijel se škraboškou, byl jeden kanadský gólman a to jsme brali jako výstřelek. Chudáci gólmani. Pepík Mikoláš, slavný brankář z Vítkovic, ten měl hubu sešitou od ucha k uchu.

Ale vy jste nebýval moc zraněný.

Ale taky. Měl jsem asi tři otřesy mozku, zlomeniny hlavy, spoustu šití v obličeji. Za nás byl ten hokej dost nečistej. Teď je to jiný, je rychlejší, ale hraje se ohleduplněji.

Taky jste se častěji prali. Myslím ale, že vy moc ne.

Ale taky se to stalo. To k tomu patřilo. Já mám třicet jizev po obličeji. To se sešívalo klidně na střídačce. Doktor vytáhl jehlu, udělal šmik, šmik a šlo se hrát. Brácha jich měl víc.

Nebyl on větší smolař?

Když se to tak vezme, tak neměl moc štěstí v životě… S tou svou náturou, kdy byl zvyklý říkat hned věci na rovinu, se uměl pohádat s každým, i s trenéry, což nikdy nedělá dobře. Pak měl smůlu s těma nohama, s těma měl pořád trable. Ale dokázal se z toho vždycky vyhrabat. On byl bojovník větší než já.

Měl navíc tu pověst pomalu protirežimního hokejisty. Ale říkám si, jak to, že mu to v armádním oddílu procházelo?

Na to asi je jediná odpověď: Protože byl dobrej. Mně se to blbě říká, ale my jsme opravdu hráli dobře. V Dukle nás bylo pět šest kluků, kteří tvořili jádro, a my jsme vyhrávali jeden titul za druhým. Tak bráchu nechali. A je nutný říct, že jsme nebyli žádní disidenti, ani brácha nebyl žádný disident. My jsme hráli hokej a oni nám do toho nekecali. A my jsme do toho nekecali jim. Víte, oni na druhou stranu byli rádi, že nám to jde, že můžou prezentovat, jak tomu říkali, úspěchy socialistického sportu.

Někdo občas zůstal na Západě: ve vaší době byla asi nejznámější emigrace Václava Nedomanského.

Jo, to bylo v roce 1974, jeden den byl Venca u nás návštěvě – a druhý den už byl ve Švýcarsku.

Byl z toho nějaký průšvih?

Já myslím, že se to řešilo spíš tím, že se dělalo, že žádný Nedomanský nikdy neexistoval.

Vás to nikdy nenapadlo?

Ale tak člověk myslel na ledacos. A my jsme byli na Západě hodně často. Ale víte, byl začátek sedmdesátých let, to jsme už tady měli holky nebo manželky a taky rodiče. A to jsme si říkali, tak my tam zůstaneme, nepochybně by po nás skočil každý tým, budeme se mít dobře, ale ti, co tady zůstanou, to odser… odskáčou. To jsme nechtěli, já teda určitě ne.

Slavnou protirežimní akcí bylo, když si váš bratr na mistrovství světa v roce 1969 na dresu přelepil hvězdu na státním znaku páskou. To mu prošlo?

V té době z toho nechtěli dělat velkou aféru, tak se to jako nechalo být. Brácha několik let nehrál v nároďáku, ale to mělo i jiné důvody. Ale já mám takovou teorii, že Husák, jak dostával od Brežněva čočku a jednal s ním jako s nějakým sluhou, tak on, který jinak Rusy poslouchal jak hodinky, byl rád, když jsme občas poráželi Rusy aspoň v tom hokeji. Mohl se před Rusy ukázat, že přece jenom nejsme takoví pucflekové, ale že máme taky nějakou sílu, že prostě v něčem jim jsme rovnocenní. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale myslím, že ano.

Takové náhradní zadostiučinění.

Něco takového. A to samé Štrougal, to byl vyloženě fanda sportu, nejen hokeje a fotbalu, ale i tenisu.

Byl jste v týmu, kdy jste porazili dvakrát Sovětský svaz v březnu 1969. V Praze se to bouřlivě oslavovalo, někdo vysklil výklad Aeroflotu, má se za to, že to byla připravená provokace. Vlastně jste zapříčinili definitivní konec pražského jara…

To opravdu nebyl náš úmysl… My jsme se o těch demonstracích dozvěděli, až když jsme se vrátili domů. A o tom, že tam asi někdo, nejspíš estébáci, připravili dlažební kostky, jsme se dozvídali až mnohem později. Ale nás tehdy zajímalo, že jsme ty Rusy porazili. A myslím, že to většina národa tak brala. Aspoň v tom jsme jim dali na prdel.

Ano. A měli jsme představu, že celý svět to vidí, protože celý svět sleduje hokej. A ona to byla spíš anomálie.

Ano, za našich dob se hokej na dobré úrovni hrál jen v několika státech. Dominovali Sověti, pak my, když dali na mistrovství světa dobrý tým, tak Kanaďani a Američani, někdy překvapili Švédi. To bylo všechno. Teď je těch mužstev mnohem víc, dobře hrají Němci, Švýcaři, Rakušani…

To bylo hezké, jak jste říkal, že nad všechny tituly byl nejvíc ten, kdy jste vyhráli jako mladí kluci v Brodě…

Tak to bylo. To jsme neměli ani kabiny, výstroj jsme si nosili domů. To se dneska vůbec nedá srovnat. Dneska je všechno propracovaný systém, hotová věda. Náš trénink spočíval v tom, že jsme se chvíli rozbruslili, pak jsme si šli zahrát. Pořád jsme hráli. I v létě jsme pořád hráli: fotbal, pozemní hokej.

Posilovali jste?

Samozřejmě, ale že by byly nějaké posilovací stroje, to ne. Kliky, přitahováky na klacku od stromu. Kdo to začínal mít vymakaný, byli Sověti. Říkám úmyslně Sověti, ne Rusové. Ti to vzali jako politický úkol a vymakali opravdu propracovaný systém. A fungovalo to. To se musí uznat.

Hokej, kosmonautika a balet, to byly sovětské mírové zbraně.

Chtěli se holt něčím prezentovat a tohle jim šlo. Ale to máte tak všude. Každý se chce něčím prezentovat.

Chtějí se Češi teď něčím prezentovat?

To nevím. Jsme strašně rozhádaní… Ale když se hraje hokej a jde nám to, tak to na chvíli přestane, aspoň se mi to tak zdá. Když to náhodou vyjde s fotbalem, tak to samé. Chléb a hry, to bylo už za Říma, platí to dosud. A bude platit.

Zajímavé, že v roce 1976, to jste u toho byl, jsme vyhráli mistrovství světa v hokeji v Katovicích a za pár měsíců bylo slavné bělehradské finále v kopané. Že se to tak v jednom normalizačním roce sešlo.

To byla slavná fotbalová generace, Tonda Panenka, Ivo Viktor, Slováci ze Slovanu Bratislava, to byl výborný manšaft.

Znali jste se osobně?

Moc ne. Neměli jsme moc příležitostí se někde potkávat. Dneska už je to jinak, dneska se znají mnohem líp.

Tehdy pro vás asi neorganizovali soutěže miss, abyste si vybrali modelku…

To opravdu ne, to jsme nějak museli zvládnout sami. Ale jinak – zaplať pánbůh, že tehdy nebyl bulvár.

Smlsnul by si na vás?

To víte, že jo.

Ale vy jste přece měli s bratrem vzorné rodiny.

To ano, rodiny u nás byly vždy na prvním místě. A víte, co je zajímavé? Obě naše ženy se jmenují Marie, Maruny, jak se u nás říká. A představte si, že ta Jardova se narodila 11. 11. a moje se narodila 12. 12.

To je mystika…

Ale zase… My jsme vlastně s bráchou až tak velcí kamarádi nebyli, když jsme hráli někde venku, tak jsme spolu spávali na pokoji, to jo, ale já jsem byl mladší, tak on měl jinou partu, kam já jsem tak moc nepatřil. Ale spojovala nás ta pevná rodina, to byla pro nás zásadní věc, máme to určitě po rodičích. To nám zůstalo.

Taky jste si uměli dobře vybrat.

To asi ano.

A to, že jste celý život zůstal věrný Jihlavě, asi taky není náhoda. Považujete se za patriota?

Asi ano, jsem z Vysočiny, jen jsem se z Brodu přemístil do Jihlavy. Manželka je taky z Jihlavy. Já jsem si tady postavil už jako mladý kluk barák, tak jsem tady zakotvil. A hlavně Dukla byla prvotřídní klub, mně nic nechybělo. Dukle se jen tak někdo tady nevyrovnal.

Ani Sparta…

Ta byla pod náma. To už byla lepší Kometa, tehdy Zetor Brno, taky Kladno, Litvínov, Pardubice… Ale my jsme byli možná opravdu nejlepší. A z manšaftu, který je úspěšný, se špatně odchází. Tenkrát nebyly taky ty peníze, takže ani nabídky. Sport je dneska především byznys. To tehdy nebylo.

Vás pak pustili hrát do Německa…

To byla taky sranda. Já jsem to tehdy bral tak, že tam jdu za odměnu, vždyť já jsem dostal státní vyznamenání od generála Svobody, od Gustáva Husáka, to byl Řád práce, pak jsem dostal vyznamenání od Klause i od Zemana… Takže já si myslel, že je to součást toho ocenění, to člověk musel odehrát nějaký počet zápasů za nároďák a muselo mu být snad pětatřicet, aby ho pustili. Ale hlavní důvod byl, že jsem měl přivézt valuty.

Samozřejmě, něco jako Karel Gott.

Tak něco, chacha. Ty smlouvy dělal Pragosport a podle nich nám hned šedesát procent strhávali a měnili na tuzexové bony. Takže jsme byli nedobrovolně takoví, jak se říkalo, veksláci.

Ano, proto tady sedíme v jihlavské kavárně Tuzex…

Haha, my sem chodíme v úterý ráno na setkání s přáteli. On tady totiž opravdu kdysi byl Tuzex, mladí už ale myslím nevědí, o co šlo.

S aktivním hraním jste skončil myslím v roce 1985. Pak jste učil, ne?

Ano, já si dodělal v Brně pedagogickou fakultu, obor zeměpis a tělesná výchova, nemyslete si, že bych zas tak toužil po titulu, ale něco jsem po hokeji dělat musel a tohle mi bylo blízké. Tak jsem asi pět let učil tady na základní škole, docela mě to bavilo. Skončilo to s rokem 1989.

Co bylo pak?

Přijeli z ministerstva obrany, zavolali si mě a bráchu a říkají, podívejte se, končí Dukla jako armádní organizace, budete příspěvková organizace a někdo z vás to musíte vzít. Brácha okamžitě říkal, že ne, že chce trénovat, tak to zbylo na mě. Takže jsem začal šéfovat celému oddílu. Pro mě to nebyla moc šťastná doba.

Proč?

Najednou jsme byli bez peněz. Dostali jsme třeba na rok, já nevím, pět milionů, což vůbec nestačilo, zbytek jsme si měli sehnat. Jenže kde jsme si je měli v Jihlavě sehnat, když každý začal podnikat, kupoval si auta, zařízení, nikdo neměl žádné peníze? Já jsem obcházel kdekoho a žebral jsem o peníze. To jsem byl vděčný, když nás někdo podpořil pár tisícovkama.

Ale dál jste hráli.

Ano, ještě v jednadevadesátém roce jsme získali titul, ale pak už to bylo horší a horší. Nemohli jsme hráčům pořádně zaplatit, tak jsme je začali prodávat, z toho jsme žili, ale šli jsme samozřejmě dolů. Začínal kapitalismus, ale nebyli kapitalisti. Nebylo to nic jednoduchýho. Po pár letech jsem to zabalil, řekl jsem, že to opravdu už dělat nebudu. Ale přežili jsme.

A pak?

Ještě jsem chvíli trénoval dorost, ale pak už jsem šel od hokeje pryč.

To šlo?

Úplně to už nepůjde nikdy, ale řekl jsem si, že už to stačilo.

Tak jste, pokud vím, začal hrát golf…

Ne! Nezačal. Já jsem se staral zeťovi o golfové hřiště. Sekal jsem trávu a upravoval drny. To mě bavilo a těšilo. Loni jsem skončil, bylo mi přece jen dvaaosmdesát, už mě to trochu zmáhalo.

Pane Holíku, pro mě je jeden z velkých zážitků naše vítězství na mistrovství světa v Katovicích v roce 1976, to mi bylo deset a vaše pětka s Františkem Pospíšilem, Oldřichem Machačem, Eduardem Novákem a Jiřím Bublou, to byla moje hvězdná formace, myslím, že nejen pro mě.

Je to padesát let, tehdy jsme byli opravdu asi na vrcholu, tedy myslím naše generace, pak ale přišli ještě slavnější hráči, vrchol byl Nagano, to už byla jiná doba. Na nás si vzpomínají pamětníci a děti, kterým je teď šedesát. Ale to je normální. Škoda že nás ubývá, umřel můj brácha i Olda Machač, vy jste říkal, že jste z Prostějova… On mě jednou tak sejmul, pacholek, ale plejer to byl ohromnej... a kamarád taky. No tak to by asi už stačilo, moje paní už na mě mává.

(Tak jsem se ještě pozdravil s paní Holíkovou…)