V necelých čtrnácti jsem si vyrobila mentální anorexii. Důvody byly osobní, pramenily z obtížné rodinné situace, naopak chyběly „patriarchální požadavky na ženské tělo“ a ambice vypadat jako Kate Moss; ani pokročilé šílenství mě nedokázalo připravit o elementární soudnost. Ostatně existenci topmodelky a příslušný typ estetiky jsem vnímala jen okrajově, o internetu jsem neslyšela ještě roky, čímž pádem jsem ale přišla o svou dávku devastující inspirace z tzv. pro-ana blogů. To jsou stránky obhospodařované podobně vychýlenými jedinci, kteří (v realitě které) svou psychickou nemoc oslavují a propagují v duchu anglického rčení „Misery needs company“. Což by člověku mohlo připomenout i něco jiného.

Nepopulární myšlenka: Dívky propadají anorexii možná prostě jenom proto, že jsou přirozeně labilnější. Neuroticismus (přecitlivělost na hrozby z prostředí, ale i emoční citlivost) je u dívek radikálně vyšší než u chlapců, ale až po nástupu puberty – v dětství jsou na tom obě pohlaví přibližně stejně. A ani tentokrát to není nefér, je to naopak logický evoluční adaptační rys, který, používán správně, je pro ženy výhodný, protože pomáhal ženám a jejich dětem přežít zejména v předmoderních, nebezpečných podmínkách. Ženy jsou zranitelnější, v souboji s mužem neobstojí, proto je potřeba, aby k němu nedošlo, i za cenu řekněme přepjatých reakcí. Ve svém stínu se ale může projevit třeba poruchou příjmu potravy. Anebo hysterickým sklonem zachraňovat planetu, plavit se v čele instagramových flotil do Gazy, sklonem vstupovat do sekt atd. „Byly to vždy ženy, a především ty mladé, které byly nejzarytějšími stoupenci Strany, hltaly slogany a samy se amatérsky snažily odhalovat jakékoli porušení pravidel,“ což je Orwell v 1984; v textu o radikalizaci mladých žen se nedávno do černého trefil Ondřej Šmigol. Ale to už by byl jiný příběh, který by prodal mnohem méně lesklých časopisů, a stranám, co humpolácky rozdělují lidi podle vnější příslušnosti ke skupině, by odlákal voličky.

V nejhorším období jsem vážila něco málo přes čtyřicet kilo, v zrcadle jsem ale viděla metrák. Tak chorá mysl funguje. Mí blízcí, kterých ovšem kvapem ubývalo, protože jsem byla čím dál nesnesitelnější, jako každý, kdo se dlouhodobě obsedantně zabývá jen sám sebou, se mě statečně pokoušeli vrátit do reality. Což se nějakou, vlastně dost dlouhou dobu (trvalo několik let, než jsem se vzpamatovala) naprosto míjelo účinkem – dokonce to mělo efekt zcela opačný. Nenáviděla jsem každého odporného sabotéra, který mi lhal, že problém není v těle, ale v hlavě. Dopadlo to dobře. I díky tomu, že vytrvali. Dnes si na to úmorné období skoro nevzpomenu, paměť je milosrdná, navíc podvyživený mozek toho upřímně řečeno moc „nenahrál“.

Ale zpráva Aliance pro rodinu o povinném proškolení inspektorů České školní inspekce u lobbistického spolku Prague Pride mi to privátní peklíčko okamžitě připomenula. Aliance pro rodinu totiž zjistila, že podle dostupného školicího materiálu (který z inspekce i MŠMT páčila horko těžko – a stejně získala jen fragment) se od škol podle všeho bude chtít, aby žáka s genderovou dysforií tzv. afirmovaly. Tedy že dívce, která se domnívá, že je chlapcem, budou učitelé muset potvrdit, že je opravdu chlapcem. A obráceně. Pak zazvoní a začne hodina biologie nebo třeba základů společenských věd, proberou si něco k demokracii. Školeními prošlo již 126 inspektorů. Není zřejmé, zda po odmítnutí účasti hrozí inspektorům postih. Věc financuje EU, je dobře, že to prasklo před volbami. Bek je ze STAN. Ráda bych k tomu podotkla, že kdyby ke mně tenkrát okolí přistupovalo podle stejné logiky – problém není v hlavě, ale v těle, objektivní realita neexistuje –, možná bych tu dneska nebyla.