Tereza Matějčková - filozofka a esejistka

/

Učila filozofii a religionistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 2023 získala habilitaci.  Je autorkou knihy Hegelova fenomenologie světa, která vyšla v roce 2018 česky i německy. Její kniha Kdo tu mluvil o vítězství. Osm cvičení ve filosofické rezignaci je aktuálně překládána do angličtiny. Za soubor esejů Bůh je mrtev. Nic není dovoleno získala v roce 2024 cenu Magnesia Litera. Její nejnovější knižní publikací je rozhovor se sexuoložkou Hanou Fifkovou Budeme, kým jsme? Současnost očima sexuoložky (2025).

Články autora

„Řekněte doma, že je tu bezpečno“

„A něco se vám tu stalo?“ obrací se na mě řidič taxi v Bogotě. Odpovídám zamítavě. Spokojeně přikyvuje: „Domů voláte?“ Potvrzuji. „Říkáte jim, že tu máme bezpečno?“ I to odsouhlasím. „A co vás sem přivedlo?“ pokračuje. „Vyšla mi v Kolumbii kniha.“ Nadšeně zvolá, že se jistě účastním literárního veletrhu FILBO. „Největší v Latinské Americe! Kolumbijci nemilují nic tolik jako knihy.“ Pohled do mé aplikace napovídá, že jsem během svého dvoutýdenního pobytu v Bogotě najezdila mnoho desítek hodin. Složitá doprava vládne zdejšímu životu.

Pozdrav neznámým druhým

Jsou mezi námi tací, kteří nemají problém se na veřejnosti vykálet nebo masturbovat. Méně je těch, kteří to činí z filozofických důvodů. Takovou postavou byl řecký filozof Diogenes ze Sinópé. Vždyť proč si neulevit, když je zapotřebí? Jistě, nedělá se to. Jenže právě tím se dostáváme k otázce, kterou chtěl Diogenes svými anarchickými gesty vyvolat. Je rozlišení mezi veřejným a soukromým skutečně přirozené? Není nakonec přirozenější ulevit si tam, kde je třeba, než mluvit o veřejnosti? Možná bychom si na tuto postavu měli vzpomenout i my, zvláště v době, kdy se veřejný prostor jen hemží pojmem „veřejnost“.

Umění hladu

Co byl člověk člověkem, cítil hlad. Z hlediska dějin tvoří doba, v níž žije velká část světové populace v kalorickém nadbytku a častěji trpí důsledky přejídání než podvýživy, jen epizodu. Třeba italský historik Piero Camporesi ukazuje, že ještě v 16. století bylo podle kronik zapotřebí z padovských ulic každé ráno odklízet desítky vyhladovělých těl. „Jako lidé už nevypadali,“ poznamenává kronikář Giovan Battista Segni. Hlad určoval rytmus každodenního života zejména v chudých měsících před sklizní. Zásadní obrat přichází na přelomu 19. a 20. století s nástupem průmyslového zemědělství.

České míjení s Habermasem

Vtipálci tvrdili, že toho dne, v sobotu 14. 3. 2026, zemřel německý národní trenér rozumnosti. V nekrolozích, od New York Times po Le Monde, jsme se mohli dočíst, že odešel nejslavnější filozof světa. A německý týdeník Cicero přispěchal ještě s jedním titulem: prý zemřel filozof státu. Filozof státu? Naposledy se takto mluvilo o Georgu Hegelovi, který nebyl „pouhým“ myslitelem; ve své filozofii dějin formuloval princip legitimity moderních demokracií. S tím ostatně souvisí i často skloňovaný „konec dějin“. Tím se nemyslí, že by dějiny dospěly ke konci, nýbrž že byl rozpoznán jejich princip.

Proti excelenci

„My nemůžeme být průměrní, kdysi to bylo v pořádku, ale dnes už ne,“ poznamenal ekonom Jan Švejnar v pořadu Události, komentáře z 11. března 2026. Dodal, že je třeba zdůrazňovat špičkovost a excelenci, jinak budeme ekonomicky zaostávat. To je nepochybně pravda a v následujícím nemíním s uznávaným ekonomem polemizovat; na rovině ekonomiky má ostatně pravdu. Jenže jakmile se tento princip stane dominantní perspektivou, z níž hodnotíme sebe i druhé, snadno se promění v princip umrtvující, možná nakonec i pro samu ekonomiku.

Když se z vědy stal slogan

Výzkumná agentura Gallup se v červenci 2020 zeptala více než deseti tisíc Američanů, jaký podíl úmrtí na covid-19 připadá na osoby mladší čtyřiadvaceti let. Respondenti se sekli – podíl úmrtí nadhodnotili čtyřicetinásobně. Podle amerického vědce Stephena Maceda, spoluautora knihy In Covid’s Wake: How Our Politics Failed Us (Po covidu: Jak nás naše politika zklamala), přispělo k takto špatnému odhadu jednostranné zpravodajství. Ještě závažnější problém však podle něj spočíval v části vědecké obce: dosavadní pandemické plány, které před plošnými lockdowny výslovně varovaly, byly postupně opuštěny.

Chcete mě ještě?

Jako by trojí pokoření nestačilo. Nejprve Kopernikus ukázal, že Země není středem vesmíru. Darwin dodal, že máme společného předka s opicemi, a Freud, že navíc nejsme pány vlastní mysli. Nyní stojíme před dalším pokořením. Umělá inteligence zpochybňuje naši kognitivní výlučnost: jazyk, tvorbu i abstrakci – tedy to, co jsme považovali za nejvlastnější znak lidskosti – dokáže napodobit stroj. Antičtí filozofové definovali člověka jako živočicha nadaného logem – řecké logos znamená rozum i slovo.

Antigony z Íránu

„Jak je možné být Peršanem?“ ptá se Charles de Montesquieu v Perských listech (1721). O více jak tři století později si tuto otázku klade i íránský filozof Ramin Jahanbegloo. V knize The Idea of Persia (Idea Persie, 2025) zkoumá, jak na pozadí tří kulturních vrstev, jež prostupují íránskými dějinami – perského dědictví, islámu a modernity –, uvažovat o možnostech svobodné společnosti. Ramin Jahanbegloo však není pouze teoretik. V devadesátých a nultých letech zakládal v Íránu hustou intelektuální síť, prostřednictvím níž do země zval přední světové myslitele.

Zhubněte mě!

Psal se rok 1932 a Dánové změnili dětství. Vynalezli lego – hračku, díky níž děti po celém světě rozvíjejí senzomotorické dovednosti a tvořivost. Nyní z Dánska vzešla další „velká věc“. Tentokrát nás však Dánové nemíní nic učit, nýbrž nás o něco připravit – o nadbytečný tuk. Tamní firma Novo Nordisk v roce 2017 uvedla na trh lék Ozempic určený pro lidi trpící diabetem 2. typu, jenž hormonálně působí na mozek a mění náš vztah k jídlu. Uživatelé nepociťují takový hlad, a tudíž méně jedí a hubnou.

Konec máme za sebou

„Helejte se, já už jsem kauzalitu úplně opustil,“ napsal mi v jedné z posledních zpráv filozof, matematik a překladatel Antonín Kosík, syn filozofa Karla Kosíka a literární historičky Růženy Grebeníčkové. Krátce nato, 13. prosince 2025, zemřel. Mohlo by se zdát, že tato věta vyjadřuje smíření s očekávaným koncem. Možná spíš míří k jádru jeho filozofie. Kosíkovo dílo není rozsáhlé: počítáme-li jen knihy, jde o dva tituly – Pospojovaný svět (Prostor, 1997) a sbírku povídek Insistence (Rubato, 2003). Neochota „se zveřejňovat“ byla součástí jeho postoje, stejně jako oddanost fyzickému pohybu.

Společnost bez neštěstí, ale s přebytkem diagnóz

Antverpy patří k městům s nejvyšším výskytem kokainu v odpadních vodách a zároveň drží prvenství ve spotřebě léků na uklidnění. Právě tady působí Dirk de Wachter, nejznámější belgický psychiatr a autor knihy Hraniční doba (česky 2023). Antverpy jeho tezi o současné neschopnosti žít bez krajností přepětí a otupělosti ztělesňují exemplárně. Ve své letošní knize Wachten. Een levenshouding (Čekání. Jeden životní postoj) se ptá, jak se vrátit do středního životního pásma.

Mezi ideály a malostí

„Nejsem dost“ je stesk, který se roky ozývá v lifestylových časopisech, zpravidla ve výpovědích žen. Společnost prý na ně klade nepřiměřené nároky, ať už jde o krásu, mateřství, či péči o druhé. Nedávno se k těm, kdo „nejsou dost“, připojil i americký historik Augustine Sedgewick. Ve své letošní knize Fatherhood i v nedávném rozhovoru pro Týdeník Echo (Selhávající muži, nemožní otcové, č. 51–52 / 2025) upozorňuje, že stejným pocitem od nepaměti trpí i muži. Vždyť otcovství je přinejmenším stejně nemožná výzva jako mateřství.

Selhávající muži, nemožní otcové

Jaké jsou hlavní zrady otcovství? Jednak musíte navštěvovat manželčiny příbuzné. Dítě vás také připraví o čas na práci, nejspíše i soustředění. Navíc se bojíte, že své potomky neuživíte. Takto uvažoval Charles Darwin, který si otázku, zda se stát otcem, položil systematicky: sepsal si seznam pro a proti. Dětí měl nakonec deset. Ne proto, že by objevil více pozitiv. Spíše připadl na jednu výhodu, která převálcovala všechna negativa. „Jak nesnesitelné strávit celý život jako bezpohlavní trubec – jen pracovat a nic z toho,“ napsal. Tento příběh je jedním z těch, které americký historik Augustine Sedgewick vypráví ve své letos vydané knize Otcovství.

Piš rukou, mysli lépe

Po leváku Leonardovi da Vinci zůstaly desítky rukopisných svazků – drobné písmo psané obráceně, zprava doleva. Kdo je chce číst, aniž by si přivodil migrénu, musí text zrcadlit. Proč ta podivnost? Částečně šlo o praktičnost: jako levák si při psaní zprava doleva nemazal ještě nezaschlý inkoust. Existují ale i jiné výklady. Nutnost až bolestivě promýšlet vlastní zpětné psaní mohla prospívat tomu, aby si Leonardo to, co psal, lépe zapamatoval. Dnes bychom řekli, že jde o jev, který kognitivní věda popisuje jako „žádoucí obtíže“ (desirable difficulties).

Když stroje vyčtou i náš světonázor

Ani ne vteřina – a v tom nejpodstatnějším je jasno. Alespoň to říkají psychologové zkoumající, jak reagujeme na tvář. Poctivý? Inteligentní? Dobrosrdečný? Druhého si zařadíme během mžiku. Kultura nás učí, abychom tuto instinktivní reakci nepřeceňovali. Neměli bychom být povrchní; ty skutečně podstatné věci jsou přece neviditelné. Určitý proud liberální politiky to zesiluje: přiznat tělu význam by znamenalo přiznat i rozdíly, které si člověk nezasloužil a nevybral. Potud se zdá, jako by do kultury a politiky sestoupila jedna rovina filozofického dědictví – ta, která zdůrazňuje dualitu duše a těla a tělo prohlašuje za pouhý obal.

Nechtěli jsme riziko, tak máme dětinskost

Největší německý výrobce dětské výživy Hipp dnes prodává svá bio pyré i „dospělým, kteří dbají na stravu“. Pro britského profesora kriminologie Keitha J. Haywarda je to emblém doby: jídlo bez rizika jako metafora kultury bez hranic a bez frustrace. V knize Infantilised tvrdí, že jsme setřeli rozdíl mezi dětstvím a dospělostí – a děti tím paradoxně nechali bez ochrany. V rozhovoru pro Echo mluví o politice, která se proměňuje v lifestylový aktivismus, o univerzitách, které se s infantilizací spolčily, i o tom, proč je dnes pro každého těžší být dospělým.

Nebylo by lepší politiky losovat?

Politika je činnost, která spočívá v předstírání, že řešíte problém – dokud se na obzoru neobjeví jiný, závažnější. Ten vás zbaví starých starostí, dodá nový děs – a cyklus pokračuje. Tak popsal politickou praxi velikán německé sociologie Niklas Luhmann, jenž se zároveň stavěl proti přeceňování politiky: v moderní společnosti podle něho nemá rozhodující vliv. Klíčová je vždy ta oblast, která zrovna produkuje nejvíc problémů – jednou ekonomika, jindy zdravotnictví. Politici jsou figurky klopýtající za událostmi, ne jejich hybatelé.

Krutost digitální paměti

Když ho novinářka konfrontovala s jeho twitterovými příspěvky z roku 2018, odpověděl, že šlo o humor. „Možná spíš o pokus o humor,“ upřesnil. Řeč je nikoli o „humoristech“ ze strany Motoristé sobě, nýbrž o Henrim Bontenbalovi, který se po nizozemských volbách z 29. října může stát novým premiérem. Dnes dvaačtyřicetiletý politik tehdy označil Donalda Trumpa za „zvrácenou, nelidskou, neschopnou bytost“ a dodal: „zkrátka trest boží“. Na dotaz novinářky, zda se neobává, že by si tým amerického prezidenta před případnou schůzkou udělal rešerši, odpověděl, že spoléhá na Trumpův humor.

Inflace titulů

Od šedesátých let minulého století prosazuje OECD myšlenku, že vzdělání je klíčem k hospodářskému růstu a blahobytu. Není ale načase tuto jednoduchou rovnici přehodnotit? Zdá se totiž, že se proměňuje společnost i samo vzdělávání. V řadě západních zemí poprvé po desetiletích klesá počet studujících – a to nejen absolutně, což by se dalo vysvětlit demografickým trendem, ale i relativně, tedy v poměru k populačním ročníkům.

Člověk směrnicový

Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.

Princip „oko za oko“ brzdí zbytečnou přísnost

Jsme příliš mírní, a právě v tom spočívá naše tvrdost. Tak zní překvapivé stanovisko Jakuba Drápala, právního vědce a kriminologa, který letos získal prestižní evropský grant ERC. V rozhovoru vysvětluje, co znamená, že se z podmíněného odsouzení stala norma, proč přeplněné věznice nutně nesouvisejí s trestající kulturou, ale spíš s nepromyšleností, a také proč je přesvědčen, že přesvědčivější než tvrdost je spravedlnost – pro pachatele i veřejnost.

TikTok tiky: když se diagnózy šíří jako virál

TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.

Proč si nevážíme půdy, která nás živí?

Asi v polovině rozhovoru mi pohled sklouzl za Chrise De Stoopa – na polici za jeho zády stála ohořelá soška Panny Marie. „To je ona?“ zeptala jsem se překvapeně. Kývl a očouzenou sošku postavil přede mě. Kdo si přečte jeho Knihu Daniel (2025), tomu se soška vryje do paměti. Jeho čtyřiaosmdesátiletý strýc Daniel Maroy ji nejspíš svíral v rukou, když ho na rodinném statku, kde žil jako sedlák a poustevník, ubila k smrti pětice mladých mužů. Soška zázrakem přežila požár, který útočníci založili, aby zahladili stopy. Z Daniela nezbylo téměř nic. A přesto zůstalo všechno podstatné – díky synovci, který se rozhodl jeho příběh vyprávět.

Ať žije nahý král!

Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně, má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Rušíme zrovna rodinu? Nebo ji znovu objevujeme? O nejintimnější instituci Západu

Zásadní zlom v dějinách Západu? Podle kanadského antropologa a evolučního biologa Josepha Henricha to možná nebyl rozum, renesance ani reforma, ale církevní zákaz sňatků mezi bratranci. Právě ten prý rozbil klanové vazby a otevřel prostor pro menší, svobodnější rodiny – a s nimi i pro individualismus, důvěru v pravidla a vznik západního typu myšlení. Detaily církevní regulace se tak mění ve stavební kámen civilizační revoluce. Výsledkem byli „nejpodivnější lidé na světě“, jak píše ve svém bestselleru z roku 2022.

Nezvládnutá migrace svědčí i o nevzdělanosti

„Trh ztracených“ – tak popisuje rakouská spisovatelka a esejistka Sabine Schollová neutrální Portugalsko za druhé světové války. Stalo se místem, kde se střetávalo zoufalství s nadějí. Knihou Transit Lissabon, jež pojednává o útěcích před nacisty, se autorka snaží vyrovnat se současnými migračními vlnami. Co znamená ztratit se na útěku – a možná také znovu najít sám sebe? A jak se jako společnost vypořádáváme s těmi, kteří třeba i u nás dnes hledají útočiště?

Evropa? Osmdesátnice, možná dementní

Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky.

Chybí demokracii Bůh?

„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit

Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Nocebo nám připomíná, jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním (...)."

Starší články