Tereza Matějčková

/

Články autora

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Náhradní mateřství? Pokrokové pohrdání ženami a dětmi

Česká veřejnost mohla do nitra obchodu s náhradním mateřstvím nakouknout v roce 2022. Protagonistou byl Alexander Feskov, vedoucí reprodukční kliniky v Charkově. Na Ukrajině verboval chudé ženy, aby se staly náhradními matkami pro západní, povětšinou bohaté páry i jednotlivce. Těhotné ženy byly letecky přepravovány z Ukrajiny do Prahy, aby zde porodily. Legálně nechráněné děti se pak přeprodávaly heterosexuálním i homosexuálním párům, ale také lidem žijícím single nebo ženám, které si těhotenství nemohly – či spíše nechtěly – dovolit.

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.

Nesnesitelnost řevu

„Kultura je vývojem k mlčení,“ napsal Theodor Lessing v knize Hluk (1908), nedávno vydané i v češtině. Krom toho je zakladatelem první společnosti proti hluku. Sice se jí příliš nedařilo, v nejlepších dobách měla na tisíc členů, ale vizionářský ten čin byl. Obtěžující zvuk se dnes počítá mezi nejzávažnější environmentální problémy. Myslí na to zákonodárci, kteří zformulovali příslušné paragrafy, a varují i lékaři, kteří vidí souvislost mezi hlukem a civilizačními nemocemi.

Ženy se prý škrtnou

Jednou za čtyři roky v únoru se na knižním trhu stane něco zvláštního – platí to alespoň v případě knihy Když se z Harryho stala Sally. V únoru roku 2021 byla stažena z Amazonu, v témže měsíci roku 2025 byla vrácena do prodeje. V prvním případě nastupovala v USA Bidenova administrativa a zástupci internetového obchodu seznali, že kniha je nenávistná; v druhém případě nastoupila Trumpova administrativa a nyní znělo, že publikaci nelze nic vytknout. Autor Ryan T. Anderson v ní předložil kritické stanovisko k převládající péči o trans lidi a poukázal na ideologičnost zasahující výzkum a ohrožující nezletilé.

Nelžete nám o dezinformacích

Americká CIA vydala v sobotu 25. ledna 2025 zprávu, podle níž považuje za „pravděpodobnější, že pandemie covidu-19 vznikla v souvislosti s výzkumem“, byť nelze zcela vyloučit ani přírodní původ viru. Nic z toho není překvapivé. K tezi o úniku se připojovalo stále více vědců, zvláště ve Spojených státech, a postupně tak mnozí přehodnotili původní hypotézu, že virus pochází z čínského tržiště.

Zločin a bezmoc

Americká biskupka episkopální církve Marianne Buddeová zaujala, když se během mše po inauguraci Donalda Trumpa obrátila na prezidenta: „Ve jménu našeho Boha vás žádám, abyste se smiloval nad lidmi v naší zemi, kteří se nyní bojí.“ Zdůraznila, že naprostá většina imigrantů nejsou kriminálníci. Hovořila přímo k moci – odvážně a obdivuhodně. „I my jsme byli hosté,“ citovala Písmo.

„To nezvládneme“

Název tohoto editorialu není předvídatelné a mnohokrát vyjádřené převrácení hesla „Wir schaffen das“ někdejší kancléřky Angely Merkelové poté, co otevřela hranice uprchlíkům. Větu, která v originále zněla „Das werden wir nicht beherrschen“ a jejíž doslovný překlad by byl „Nad tím ztratíme kontrolu“, prý pronesl předseda CSU Horst Seehofer v telefonickém rozhovoru s tehdejší kancléřkou v září 2015. Byl to komentář k otevřeným hranicím.

Odvaha být přítěží

Prezident Petr Pavel se soustavně vyslovuje ve prospěch eutanazie, znovu v polovině ledna tohoto roku. Pronesl, že si přeje co největší kontrolu nad svým životem. Chtěl by odejít důstojně, tedy způsobem, který si sám zvolí. „Rád se rozhoduji o svém vlastním životě.“ A dodal, že by byl nerad „přítěží pro své okolí“. Prezident v těch několika poznámkách shrnul motivy, které se v souvislosti s eutanazií tradičně zmiňují. Přesto stojí za to, podívat se na věc blíže, už proto, že nejde jen o eutanazii. To, jak uplatňujeme zmíněné výroky na veřejnosti, odráží to, jak se stavíme k životu, jako jednotlivci i jako společnost.

Jako bychom zrušili dětský svět

Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.

Hledání třetí ponožky

Syn pomáhá starému otci při oblékání. Podává mu ponožky. „Ale kde je třetí?“ podivuje se otec. Scéna pochází z knihy Starý král ve vyhnanství od rakouského spisovatele Arna Geigera. Autor v knize popisuje péči o svého dementního otce. Třetí ponožka je jedna z výzev, před niž stárnoucí rodiče své děti skutečně mohou stavět. Situaci lze vyřešit dvěma způsoby. Na otce můžeme štěknout: „Máš snad tři nohy?“ Alternativou je začít s tátou chybějící ponožku opravdu hledat. Podle přední švýcarské lékařky a autorky klasických studií věnovaných různým typům demence Irene Bopp-Kistlerové neexistuje správná reakce.

Bůh v Americe

Starozákonní Bůh v americkém knižním světě právě řádí jako černá ruka. Kniha We Who Wrestle with God (My, kteří bojujeme s Bohem) od kanadského psychologa Jordana Petersona se umístila hned po vydání na první příčce žebříčku Amazonu, autor se svým výkladem Starého zákona objíždí stadiony amerických měst. Kniha Reading Genesis od Marilynne Robinsonové zas budí nadšení u literárních kritiků a objevuje se v žebříčcích nejlepších knih roku 2024.

„Podněcujte svou vášnivost!“

Klesá inteligence, chřadnou vášně. Luigi Zoja, jeden z nejvýznamnějších psychoanalytiků, si všímá, že západ čelí nejen ekonomické stagnaci. I naše nitro je jedna velká recese. Zatímco po značnou část dvacátého století rostla inteligence, od devadesátých let nejprve stagnuje a následně padá. Sexuologové si navíc všímají, že napříč společností uvadá zájem o sexualitu.

Nové stereotypy jako svátost

„Kdyby tu knihu napsal bílý člověk, byl by považován za rasistu,“ píše John McWhorter, americký – a jak sám zdůrazňuje, černý – lingvista ve své knize Woke Racism (2021). Odmítá v ní antirasismus, který považuje za náboženský a který opanoval veřejnou debatu i instituce Spojených států. Podle tohoto klíče existuje strukturální rasismus, jehož jsou účastni všichni bílí, často i nevědomě. Celá společnost se má zreformovat tak, aby lidé jiné než bílé barvy pleti dosahovali srovnatelných úspěchů jako bílí. Autor, mimo jiné akademik na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a komentátor při New York Times, toto odmítá.

V zajetí prevence

„Hlavně si svou rakovinu negooglete,“ upozornila zdravotní sestra dospívající dívku. Caroline Cramptonová onemocněla Hodgkinovým lymfomem, zhoubným onemocněním mízních uzlin. Lékař ji ubezpečil, že v mladém věku se vyléčí hned po první chemoterapii 95 procent lidí. Všechno mělo být dobré a Caroline negooglila. Jenže spadla do pěti procent. Nastoupila agresivnější chemoterapie, která jí zničila imunitu, lékaři ji budili co čtyři hodiny, aby kontrolovali její tělesné hodnoty. Caroline tehdy přišla i o schopnost spánku. Co dělat, když nejde spát? Začala googlovat, a když pak usnula, bývalo to v slzách.

Řemeslo vrací úder

Jak slovy dělat věci se jmenuje cyklus přednášek britského filozofa J. L. Austina z roku 1955. Knižně vyšly v šedesátých letech. Vliv měly nemalý, nejen ve filozofii. Autor ukazuje, že slovy jen nepopisujeme ani neinformujeme; slovy lze vytvářet nové skutečnosti. Třeba někoho pokřtít nebo oddat. Proti tomu lze máloco namítat. Ovšem občas má člověk z humanitních věd dojem, jako by si jejich zástupci mysleli, že to platí obecně. Slova realitu vytvářejí a mluvení je samo o sobě cenné. Asi se není čemu divit. Přecenění slova mají humanitní vědy vepsané v základech. Problém nastává, když si i zbytek společnosti myslí, že slovy lze dělat věci.

O konformistovi

„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.

Člověk druhému do hlavy vidí

„Potřebuji přesně vás,“ říkala mi paní do telefonu, když mě zvala do debaty. Prý shánějí člověka hájícího stanovisko, jež mi v rychlosti předestřela. Namítla jsem, že si nic podobného nemyslím. „Ale ano, máme na to data,“ poznamenala. Asi měla na mysli, že firma, od níž pozvánka dorazila, si udělala rešerši, projela mé výstupy a seznala, že jsem jejich člověk. Nedomluvily jsme se. Trvala jsem na tom, že si myslím, co si myslím. Možná z principu. Zčásti měla paní asi pravdu. Na příhodě není nic pobuřujícího. Každý zve do debat lidi s očekáváním, že budou herci sebe samých. Všichni pracujeme s tím, že druhého známe, že je tudíž předvídatelný.

Závislost je krajní forma lásky

Proslul veselými knihami o smutných věcech. Třeba o tom, jak nějaký čas strávil v dětském domově, nebo o tom, jak žil pod jednou střechou se svým otcem, strýci, babičkou a alkoholem. V češtině nedávno vyšla kniha Mít a být. Pojednává o posmrtné klinice. Projdeme jí všichni: staneme se jejími pacienty, jakmile bude po nás. Naším úkolem bude odvyknout si žít. Komu se nezadaří, spadne do toho znovu. Vrátí se do života a bude žít navlas stejný příběh. Pak zas odvykačka, dokud nepochopí, že nicota je menší zlo než jako blbeček opakovat svůj nevyvedený život. S belgickým spisovatelem Dimitrim Verhulstem jsme mluvili na uměleckém festivalu Fall.

Nácviky v netečnosti

„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.

Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti?

„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.

Ještě odsuzujeme, nebo už litujeme?

Kočičí bezdětná dáma je nešťastná. Náplastí na její bolest je, když nešťastnými může učinit ostatní. Tento osobnostní profil Kamaly Harrisové vyšvihl J. D. Vance, Trumpův kandidát na viceprezidenta. V reakci na to vylezli ze svých skrýší kočičí bezdětní muži a chopili se ironie s příměsí smutku. Trika a pouzdra na mobily s nápisem Hrdý kočičí bezdětný muž prodával Amazon nejspíš už předtím. Ale teprve nyní se stala hitem.

Kolik ochrany snese demokracie?

„Cílem nemainstreamových médií je svrhnout režim,“ tvrdil Jürgen Elsässer, šéfredaktor časopisu Compact, než byl – prozatím – svržen sám. Média i sociální sítě zaplavily fotografie postaršího pána stojícího v županu ve dveřích svého domku. Je v obklíčení víc než dvou desítek zakuklených policistů. Následuje domovní prohlídka – stejně jako na dalších místech Německa. Do akce byly zapojeny stovky policistů po celé zemi.

Věda nesmí vyžadovat oddanost

Mnoho let byl Peter Strohschneider jedním z nejmocnějších lidí německé vědy. Dnes je kritikem těch vědců, kteří svým aktivismem riskují nejen své dobré jméno. „Dezolát“ demonstrující proti covidovým opatřením a vědec, který vyjde do ulic v bílém plášti, se vzájemně podmiňují. V knize Pravdy a většiny / Kritika autoritářského scientismu tvrdí, že scientistický pohled, tak rozšířený, a přitom málo reflektovaný, ohrožuje demokracii. Jak takový scientismus v praxi vypadá? Politická otázka se přeformuluje na problém vědecký, aby se následně mohlo argumentovat vědeckým konsenzem.

O patologii naší mysli

Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání. Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými.

Mainstream je mrtev, rebel padl s ním

Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim. Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce.

Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava

„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.

Když slova nezabíjejí

Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát. Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem.

Kdo je vlastně predátor?

Občas se někdo ušklíbl nad tím, že se horkým politickým tématem minulých dní stalo akademické publikování. Snad proto, že jsou akademici považováni za vzdálené mocenskému světu a akademická pojednání světu vůbec. V tom případě zaujme, jak mocná jsou mezinárodní akademická vydavatelství: segment, v němž dnes publikuje i průměrný český akademik, se pyšní celosvětovým obratem devatenácti miliard dolarů. Tato světu domněle vzdálená vydavatelství hrají ve stejné lize jako hudební průmysl. Navíc mají pohádkové ziskové marže. Třeba společnost Elsevier se blíží čtyřiceti procentům, čímž předčí třeba společnost Coca-Cola.

Psaní na nože

Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.

Starší články