Tereza Matějčková

/

Články autora

Nácviky v netečnosti

„Kdo touží zachránit svět, měl by se jít léčit,“ poznamenává filozof a mediální teoretik Norbert Bolz. Trochu cynické. Kdo by nechtěl, aby byl svět spravedlivější? A copak není zapotřebí zabránit apokalypse? Málokdo si užívá utrpení, ať své, či cizí. Skvělý doklad starostlivého, necynického postoje je báseň Budoucím. Bertolt Brecht zde pateticky i nádherně vypisuje omluvu generaci, která přichází po té jeho. Omlouvá se za nízkost, pokřivené rysy, všechno zlo válečných let. Theodor Adorno dodal, že básnit po holocaustu je barbarství.

Jsou chytré telefony blokátory zkušenosti?

„Zvládání zpětné vazby se stalo prací na plný úvazek,“ psali ve Wall Street Journalu na adresu knihy Úzkostlivá generace od sociálního psychologa Jonathana Haidta. Ostatně sama kniha je zčásti i o tomto: všudypřítomná vypjatá diskuse vede k tomu, že velká část úsilí netkví ve výkonu samém, třeba v napsání knihy, ale ve schopnosti tenhle výkon ustát. Leč v první řadě pojednává kniha o proměně dětství. To se změnilo zaprvé vlivem nadměrného rodičovského dozoru a zadruhé nadužíváním digitálních technologií.

Ještě odsuzujeme, nebo už litujeme?

Kočičí bezdětná dáma je nešťastná. Náplastí na její bolest je, když nešťastnými může učinit ostatní. Tento osobnostní profil Kamaly Harrisové vyšvihl J. D. Vance, Trumpův kandidát na viceprezidenta. V reakci na to vylezli ze svých skrýší kočičí bezdětní muži a chopili se ironie s příměsí smutku. Trika a pouzdra na mobily s nápisem Hrdý kočičí bezdětný muž prodával Amazon nejspíš už předtím. Ale teprve nyní se stala hitem.

Kolik ochrany snese demokracie?

„Cílem nemainstreamových médií je svrhnout režim,“ tvrdil Jürgen Elsässer, šéfredaktor časopisu Compact, než byl – prozatím – svržen sám. Média i sociální sítě zaplavily fotografie postaršího pána stojícího v županu ve dveřích svého domku. Je v obklíčení víc než dvou desítek zakuklených policistů. Následuje domovní prohlídka – stejně jako na dalších místech Německa. Do akce byly zapojeny stovky policistů po celé zemi.

Věda nesmí vyžadovat oddanost

Mnoho let byl Peter Strohschneider jedním z nejmocnějších lidí německé vědy. Dnes je kritikem těch vědců, kteří svým aktivismem riskují nejen své dobré jméno. „Dezolát“ demonstrující proti covidovým opatřením a vědec, který vyjde do ulic v bílém plášti, se vzájemně podmiňují. V knize Pravdy a většiny / Kritika autoritářského scientismu tvrdí, že scientistický pohled, tak rozšířený, a přitom málo reflektovaný, ohrožuje demokracii. Jak takový scientismus v praxi vypadá? Politická otázka se přeformuluje na problém vědecký, aby se následně mohlo argumentovat vědeckým konsenzem. Strohschneider, sám vědec, navíc bývalý předseda Německé vědecké rady i prezident Německé výzkumné společnosti, byl zkraje letoška jmenován Ursulou von der Leyenovou předsedou strategického dialogu pro evropské zemědělství. Jak sám bojuje proti pokušení přisuzovat vědě v politice větší význam, než jí náleží? A žijeme již v scientistickém, nebo ještě v demokratickém režimu?

O patologii naší mysli

Vychyluje se Evropa doprava? Dokonce se stává konzervativní? Takto laděné otázky lze zaznamenat stále častěji. Dosud směřovala starost především do Polska či Maďarska, po evropských volbách ovládla mnohé veřejné debaty i jinde. Má jednu chybu: podsouvá, že být pravicový nebo konzervativní je společensky nebezpečné, případně charakterové selhání. Problém, kterému čelíme spíš než nástupu nebezpečných ideologií, je zvláštní patologie naší mysli: jednotlivé světonázory, ať liberalismus, konzervativismus, nebo socialismus, identifikujeme s jejich krajnostmi. Kdyby člověk soudil jen podle médií, asi by seznal, že už se může bavit jen se svými.

Mainstream je mrtev, rebel padl s ním

Že se o něčem hodně mluví, neznamená, že to nutně existuje. Takhle se dlouho mluvilo o Bohu, načež nová doba začíná, jakmile se rozšířilo, že to byla – možná – jen konspirační teorie. Začít Bohem, je-li řeč o mainstreamu, se nabízí: Émile Durkheim, zakladatel sociologie, měl za to, že moderna je se sekularizací souznačná. Je totiž definována tím, že svět přichází o Boha a spolu s tím i o jeden typ mainstreamu, jenž společnost drží pohromadě. Povstanou nové mainstreamy, věřil Durkheim. Toto své přesvědčení vyjádřil ve spise Společenská dělba práce (1893). Zde tvrdí, že se nová jednota ustaví díky novému typu práce.

Práce? Hrůza, ale zas ne taková jako zábava

„Když nevydržím pracovat do jedné do rána, nemůžu být profesorem,“ naříkal dvacátník Max Weber (1864–1920), později proslulý sociolog, před svou manželkou Mariannou. Profesorské místo nakonec získal. Nejprve působil od roku 1894 na univerzitě ve Freiburgu a zanedlouho přešel na univerzitu v Heidelbergu. Už v roce 1898 se nicméně ve svých čtyřiatřiceti letech poprvé psychicky zhroutil a po několika dalších kolapsech akademickou kariéru ukončil. Sám Weber spojoval svou nemoc s pracovním přetížením. Biografové bývají z tohoto zhodnocení rozpačití.

Když slova nezabíjejí

Uniknout tomu slovu nebylo možné. Několik dní po atentátu na slovenského premiéra Roberta Fica jsme dokola slýchali, že společnost je polarizována. Dokladem i příčinou jsou prý agresivní výroky, které v posledních letech ovládly veřejný prostor. Slova působí polarizaci a polarizace působí atentát. Třeba bratislavská radní Lucia Štasselová uvedla, že důvodem atentátu byly nenávistné projevy, což se objevilo i v titulku, který vyšel na serveru Euronews.com. Rovněž v pořadu Newsroom vysílaném v neděli 19. května na ČT24 se diváci od socioložky médií Maríny Urbánikové dověděli, že je chybou příliš se zabývat pachatelem.

Kdo je vlastně predátor?

Občas se někdo ušklíbl nad tím, že se horkým politickým tématem minulých dní stalo akademické publikování. Snad proto, že jsou akademici považováni za vzdálené mocenskému světu a akademická pojednání světu vůbec. V tom případě zaujme, jak mocná jsou mezinárodní akademická vydavatelství: segment, v němž dnes publikuje i průměrný český akademik, se pyšní celosvětovým obratem devatenácti miliard dolarů. Tato světu domněle vzdálená vydavatelství hrají ve stejné lize jako hudební průmysl. Navíc mají pohádkové ziskové marže. Třeba společnost Elsevier se blíží čtyřiceti procentům, čímž předčí třeba společnost Coca-Cola.

Psaní na nože

Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.

„Vědci zjistili…“

To, že ve „společnosti vědění“ roste nevědění, není originální teze. Taková společnost je založena na specializaci a hyperspecializovaní občané toho vědí hodně o jednom problému a málo o všech ostatních. Není pochyb o tom, že na tomto mechanismu stojí dosavadní úspěch západní vědy i společnosti, ale také je třeba reflektovat zmíněnou masu nevědění, která vzniká za zády nejen vědcům, ale nám všem. Je-li vědění moc, jak tvrdil Francis Bacon, snad lze v tom případě dodat: vysoce specializované poznání je i bezmoc. Vzývá se tzv. kritické myšlení

Popírat přirozenost vede ke zpátečnictví

Abigail Favaleová, autorka knihy Zrození genderu, kterou před několika týdny vydalo nakladatelství Kalich, kdysi ráda znejišťovala své studenty ohledně jejich identity. Tehdy učila genderová studia. „Co je to muž? Co je to žena? Buďme kreativní! Každý si přece může najít vlastní odpověď.“ Aspoň to nám říká takzvané genderové paradigma, které zpochybňuje existenci přirozeného ženského nebo mužského těla. Dnes zdobí pravou ruku Abigail Favaleové tetování Johanky z Arku. Poté, co prošla konverzí ke katolicismu a stala se matkou čtyř dětí, nepovažuje hvězdy genderové teorie za zdroj inspirace.

Čelíme politické válce pohlaví?

„Rodina je základem státu, bohužel. Ženské myšlení nemá smysl pro revoluci, žena chce klid a spokojený život. V malých poměrech se o politice diskutuje v hospodě, ale s konečnou platností se řeší doma. Ženská ideologie trvale ovlivňuje mužské myšlení střední Evropy.“ Tato slova čteme v pozoruhodné esejistické sbírce Potíže s dějinami od Josefa Kroutvora. Kniha vyšla roku 1990 a je dosud podnětná, zvlášť čte-li se na pozadí současnosti.

Psychoterapie v podezření

„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit. Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková

Martha Nussbaumová: „Zvířatům se nikdy nežilo hůře“

Martha Nussbaumová, jedna z předních filosofek současnosti ve své nové knize Spravedlnost pro zvířata tvrdí, že je na čase revidovat náš vztah ke zvířatům. Dosud jsme je považovali za podřízené člověku, protože jsme byli fascinováni naší podobou inteligence. Jenže každý tvor je jedinečným způsobem vybaven k tomu, aby prospíval ve svém prostředí. Zvířata třeba nemají kritické myšlení, ale leckterá mají řádově lépe vyvinuté smysly nebo schopnost zvládat konflikty.

Svět jako obraz a stroj

Je přípustné fotografovat skutečné lidi? I ty, kteří jsou v krajní nouzi? Po střelbě na FF UK se mimo jiné řešila otázka, zda média pochybila, když zveřejnila fotografii studentů, kteří v zoufalství uprchli na římsu budovy. Ačkoli se později ukázalo, že novináři již věděli, že střelec je po smrti, a sama fotografie mu tudíž nemohla napovědět, jak postupovat, nebyla tím umlčena otázka, zda je etické zveřejňovat snímky takto zoufalých lidí. Důvod, proč si podobnou otázku neklademe v případě filmových vyobrazení, je samozřejmý. Až na to, že z filozofické perspektivy nemá být samozřejmé nic.

Nenuťme děti do kreativity

Před osmnácti lety ovládla jeho kniha Teorie nevzdělanosti debaty o vzdělání. Konrad P. Liessmann tehdy přišel s tezí: Čím víc vzýváme vědění, tím rychleji ztrácí na hodnotě. Společnost vědění je společností nevzdělanosti. Rakouský filozof a kulturní publicista, který patří k nejvýraznějším evropským intelektuálům, se touto tezí nevysmívá méně vzdělaným lidem, spíš tvrdí, že nevzdělanost je osudem nás všech.

Kdo je tady superman? Nietzsche o jedné dosud aktuální postavě

„Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem – provaz nad propastí,“ píše Friedrich Nietzsche ve svém spisu Tak pravil Zarathustra. Svůj pojem nadčlověka, který je do angličtiny převáděn jako superman, formuluje v době, v níž se to pokusy o stvoření nového člověka jen hemží. Charles Darwin ukázal ve své knize O původu druhů, že člověk pochází z opice.

Umřít vlastní rukou

„Sebevražednost se nyní projevuje ve všech civilizovaných zemích s intenzitou zastrašující,“ poznamenává T. G. Masaryk v přelomové knize Sebevražda z roku 1881. Ač Masaryk zvedl téma šestnáct let před francouzským filozofem Émilem Durkheimem, byla to Francouzova monografie, která ustavila souvislost mezi nárůstem sebevražednosti a modernitou. Durkheim titulem Sebevražda z roku 1897 navíc předložil studii, která měla být vzorem pro to, jak se má v sociologii, této mladé disciplíně, pracovat. Jenže jakkoli je to teze svou přímočarostí přitažlivá, neobstojí zcela.

Třetí světová válka už začala. Slavoj Žižek, „nejnebezpečnější filozof současnosti“

Současnost mění vše hodnotné v trus, poznamenává Slavoj Žižek ve své nové knize Příliš pozdě na procitnutí. Kdysi chtěl být slovinským prezidentem, když mu nevyšly ani jiné kandidatury, dal se na filozofii, kterou neomezuje na akademickou disciplínu. Jeho pojmy jsou strategické, snaží se jimi převrstvit terén, na němž se vedou třeba kulturní války.

Je nárůst úzkosti problém?

Dobré názvy to mívají těžké i lehké. Člověk o ně zakopne, hned hlásí námitky, ale nakonec sezná, že na tom třeba něco je. Autor má vyhráno, protože titul vyvolávající tento výkon se v čtenáři usadil. Společnost úzkosti k takovým názvům patří. Čtenář (titulu) skočí do náruče nejsnazší kritice: Ale vždyť ne všichni trpí úzkostmi. Jistě. A není ten název tedy přehnaný? Bezpochyby. Smyslem takové zkratky je přiložit k určitému fenoménu lupu, i za cenu, že zvolené hledisko bude pokřivené. Je přínosné, že Jan Géryk, mladý sociolog, právník a stand-up komik, navíc tematizuje i tento – dnes rozšířený – sklon pojmenovávat společnosti.

Jak dobrý nápad je být sám sebou?

S autenticitou si na intelektuály člověk nepřijde. Obrátí oči v sloup a už oznamují, že ten pojem nemá obsah, tuší v něm ideologický nástroj nebo přízemněji omluvu za to, že se člověk chová jako idiot. Mají pravdu, ale není to celý příběh. Autenticita má natolik dlouhý a pohnutý osud, až jednoho zarazí, že ji zástupci společnosti Merriam Webster a nakladatelství Oxford University Press vyhlásili slovem roku 2023. Copak nám již nenabídla vše, co mohla?

Vynálezce moderny a autor antibible. Hegelův vliv nepadá

Hegelova Fenomenologie ducha bývá označována za antibibli. Autor v ní tradiční, často theologicky ukotvené pojmy, převádí na pojmy filosofické, sekulární. Ve velkém finále knihy, které nese název „absolutní vědění“, se říká, že člověk, nikoli Bůh, má klíč od skutečnosti. Autor tím podává svědectví o počínající moderně, anebo ji svým spisem dokonce ustavuje. Dosud si člověk prý myslel, že čelí neměnné, případně Bohem stvořené skutečnosti, zato nyní poznává, že on sám myšlením skutečnost vytváří.

Proč nás zlo fascinuje a dobro nudí?

Události na filozofické fakultě nebyly tragédií. Tragičnost je spjatá s osudovou nevyhnutelností, zatímco vrah konal zjevně ze záměru ublížit. Není tedy zločin lepší obrat? Autorka se v novém díle podcastu zabývá výsostně filozofickou otázkou, která byla v posledních týdnech přítomná i ve veřejném prostoru. Hovořilo se o tom, že zlu nesmíme podlehnout nebo že nás nezlomí. Ale víme, co je zlo? Autorka na tuto otázku odpovídá pomocí dvou stěžejních teorií. Ta klasická tvrdí, že zlo je nedostatkem a slabostí.

Česko se vymyká

Po útocích v pařížském Bataclanu z 14. na 15. 11. 2015 běželo kontinuální vysílání, vyšetřovatelé průběžně zpřesňovali informace. Paralelně zveřejňovali jména pachatelů, popisovali jejich náhlou, případně postupnou radikalizaci, vazby na Islámský stát, dosavadní kriminální činnost. I seriózní média nabízela informace týkající se rodinného zázemí. Postupně se vypracovávaly podrobné profily s odůvodněním, že tato znalost je ve veřejném zájmu. V Česku jsme zvolili odlišný přístup. Když vzniká tento článek, je patnáct dní po smrtícím útoku na Filozofické fakultě UK a my toho mnoho nevíme.

Jako chůze po hraně

Slova jsou jak prošlé léky, poznamenala postava z románu Učitel dějepisu od Terezy Brdečkové, a když se člověk začte do úvodu ke knize O útěše / Jak žít s nadějí v temných časech od kanadského historika Michaela Ignatieffa, nemá pocit, že by to byla česká záležitost. I Ignatieff si všímá, že západní svět odrostl víře, aniž by vrostl do něčeho nového. Dokud je dobře, není to problém. Člověk si vystačí s každodenní moudrostí, blízkými lidmi a fungujícími institucemi. Ale nemusejí to být ani národní katastrofy, stačí těžké časy a sebejistota je pryč.

Jak se obnovit uprostřed života? Buďte radikální, ne konzistentní

Vykročit z komfortní zóny je jedno z těch nejotravnějších klišé – ne proto, že by na tom něco nebylo, ale proto, že na tom dost je. Opakováním se fráze vyprazdňuje a my můžeme spolu s tím ztrácet smysl pro něco, co je podstatné. O tom, že se musíme obnovovat uprostřed života, hovořila v klasické podobě Hannah Arendtová. Proti Heideggerově důrazu na smrtelnost formulovala pojem natality, vyzdvihla tedy existenciální smysl zrození: to, že s každým člověkem do světa náhle vstupuje jedinečná perspektiva, která zcela mění situaci, přinejmenším rodičů.

Kdo je tady neomarxista?

Neomarxista je známá postava z kulturně-politické mytologie. Řadí se po bok boomerovi nebo sněhové vločce. Co to je věcně, možná tušíme, ale jistě víme, že je to nadávka, a tak si rozumíme. Ostatně už když toho slova užil v roce 1901 německý intelektuál a politik Franz Mehring, šlo o urážku. Mířil jím na ty, kdo si přivlastňují Karla Marxe, ale místo toho, aby chystali revoluci, udělali si z marxismu živnost. Existuje někdo, kdo by se za neomarxistu sám považoval? Tuto otázku si lze položit na pozadí stého výročí Institutu pro sociální výzkum, jehož představitelé se k marxismu hlásí. Založen byl roku 1923 ve Frankfurtu nad Mohanem.

Ctnosti a hodnoty

My nežijeme v temných časech, o nichž psal Bertolt Brecht ve své básni Budoucím z třicátých let 20. století. My žijeme v časech nihilistických. Hovoří o tom třeba jedna z nejvýraznějších politoložek současnosti, Američanka Wendy Brownová v knize Nihilistické časy (2023). Nihilismus považuje za dobu, která pozbyla základní orientaci ve věcech dobra a smyslu.

Starší články