Tereza Matějčková

/

Články autora

Rodinná pouta

„Co se týče dědictví, měl jsem to jako ostatní: jednoho dne se o něj člověk musí postarat,“ píše švýcarský spisovatel Lukas Bärfuss v nedávno vydaném eseji Otcova krabice. To se tak někdo má, napadne čtenáře: Lukas dědí. Ale ne vždy je to radost. Autor popisuje, jak odmítl převzít otcovy dluhy. Krom toho mu po otci, který poslední roky žil na ulici, zbyla banánová krabice s několika drobnostmi. Bärfussův esej spadá do žánru nově pojmenovaného jako autosociobiografie. Na osobních příbězích spisovatelé jako Didier Eribon nebo Annie Ernauxová demonstrují, jak nám společnost promlouvá do osobního osudu.

Kéž ta fikce konečně praskne

V roce 2021 odešla Kathleen Stocková po osmnácti letech z univerzitního světa. Sama v nadsázce říká, že akademickou kariéru jí zničila věta „Transženy nejsou ženy“. Přesnější je, že ustoupila studentským protestům proti její přítomnosti v kampusu. Mezitím vydala knihu Material Girls a princezna Anna jí propůjčila Řád britského impéria za zásluhy o vysoké školství. Situace se neuklidnila ani po odchodu. Když měla Stocková koncem května přednášet v oxfordském diskusním klubu, zapojila se celá země.

V teréňáku po božích cestách

„Kolik času denně věnujete myšlení?“ Touto otázkou se Simone Weilová obracela na sestry, které se o ni staraly během hospitalizace roku 1943 v anglickém Ashfordu. Tehdy pětatřicetiletá francouzská učitelka filozofie, teoložka a sociální aktivistka se tam léčila s tuberkulózou. Ze solidarity s občany obsazené Francie navíc odmítala jíst. Zesnula téhož roku na vysílení. „Zemřelá se usmrtila odmítáním jídla ve stavu duševního vyšinutí,“ čteme v úmrtní zprávě. Od jejího napsání uplynulo osmdesát let.

Feministky dělají ženy slabší, než jsou

Sice nežijeme v patriarchátu, ale stále reprodukujeme některé patriarchální myšlenkové struktury. Prý se to jasně ukázalo i v diskusích kolem hnutí MeToo. Muži byli postaveni do role výlučných aktérů, zatímco ženy byly ztvárňovány jako ty pasivní. To jsou teze Svenji Flaßpöhlerové, která vyzývá ženy, aby přestaly podporovat mužskou moc tím, že ze sebe dělají oběti. Tato německá filozofka a feministka několikrát ovládla německou diskusi Pořad, v němž byla jedna pozice systematicky zesměšňována, nyní platí za odstrašující případ, jak by debata v demokratické společnosti neměla vypadat.

Děti dětství zbavené

Určitě je prý dobré, aby se dítě nejpozději na letním táboře setkalo s plastickým chirurgem. Když to nejde zařídit, snad aspoň zástupce estetické kliniky by mohl dorazit. A i kdyby to moc šťastný nápad nebyl, stalo se. Web Expres.cz referoval o tom, kterak majitelka jedné estetické kliniky navštívila tábor pro školáky. Dětem rozdala i vouchery na zákroky. Prý pro rodiče nebo prarodiče.

Ještě čteš, nebo už jen posloucháš?

Každá doba má svou oblíbenou předponu. Moderna se dávala do pohybu skrze buřičské „anti“. Pak zavládla ironie, to bylo vše „post“. Nyní jsme se ocitli v těkavé době „trans“. Toto pojednání však nebude o sexuálních identitách, s nimiž se dnes „trans“ pojí především, ale o médiích a naší pozornosti. O podcastu, který prý zažívá zlatý věk, se hovoří jako o médiu svou podstatou hybridním. Bere si to nejlepší z rádia i z digitálního světa, pohybuje se na pomezí dvou kultur, písemné a orální, a zdůrazňuje jakousi „mezivážnost“, žádoucí není ani ležérnost, ani přílišná učenost. Snad hlavním důvodem, proč je potomkem své doby, je, že z výjimky dělá normu.

Ne

„Od té doby, co jsem na světě, se svět řítí do záhuby,“ poznamenal německý novinář Peter Felixberger v roce 2019 na adresu klimatického protestu. Třiašedesátiletý novinář tím neshazuje starost o životní prostředí, jen si všímá míry, s jakou se klimatický aktivismus propojil s apokalyptickými vizemi. Aktivisté přitom vzývají vědu, což nemusí být korektní. Citovaní vědci se s nimi třeba shodují na popisu situace, méně na inscenaci vědeckých výsledků a ještě méně v otázkách nápravy. Příkladem je světově uznávaný klimatický fyzik Thomas Stocker.

Svět, který nelze vyprávět?

Možná to znáte lépe než já. Když kliknete na Facebooku nebo Instagramu na profilovku, občas se spustí krátké video zpravidla zachycující několik okamžiků ze dne daného uživatele. Jmenuje se to story, příběh. Příběhů je dost i jinde, třeba v akademickém světě. Člověka by sice napadlo, že akademický svět a sociální sítě nebudou mít mnoho společného. Což je pravda, ale pojmu „narativ“ se zde vyloženě daří, až tak, že se jeden zdráhá to slovo použít, i když by se zrovna hodilo.

Postpandemická práce

V první fázi se třískalo dveřmi, v druhé se elegantně mizelo, ale ten závěr je hořký. Prý jsme líní. Takto lze v několika heslech shrnout náš vztah k práci v průběhu pandemických vln i po nich. Připomeňme, že ještě během pandemie začaly hlásit Spojené státy i některé evropské země množící se výpovědi ze stávajících pozic. Fenomén přerostl ve vlnu výpovědí, pro niž se uchytil poetický výraz: velká rezignace. Lidé prý přehodnocují, kým že chtějí být. Jenže rezignovaní byli už po několika měsících na nových pozicích. Takže se nic nestalo? Ne tak docela. Brzy se začaly ozývat další hlasy.

Být milován všemi není smysluplný cíl

Nejdřív mě přivítala Philomena, bostonská teriérka, nato se ozval ženský hlas: „Doufám, že vám nevadí psi.“ Teprve pak jsem uviděla Virginii Despentes, která mě zve do svého pařížského bytu. I kdyby mi psi vadili, dnes bych se ovládla. Virginie Despentes je přední literátka nejen francouzské umělecké scény. Její kniha Vernon Subutex se stala kultovní, prodalo se jí na milion a půl výtisků, na jejím základě vznikl seriál, komiks a divadelní hra. První část trilogie nyní vychází i v češtině.

Nehledejte hloubku

Ponořil kříž s Ježíšem do své moči a vyfotografoval ho. Tím vzbudil celosvětovou pozornost a nenávist. Ačkoli tvrdí, že na začátku tvůrčího procesu má málokdy jasnou představu o tom, kam směřuje, linie jeho tvorby je jasná: zajímá ho násilí v jádru civilizace. Ale nenávist není prostě zavrženíhodná. Bývá zdrojem síly, dokonce krásy. Andres Serrano, přední současný umělec, právě vystavuje v pražském Centru současného umění DOX.

Provokatér obsahem i formou

Říká, že „performerem“ byl dlouho předtím, než se to slovo dostalo do oběhu. Na náš sraz dorazil s taškou plnou knih a performerství dostál. Záhy vytahuje z tašky knihu, nabízí mi ji, ale než mi ji definitivně předá, začne v ní divoce škrtat. „Ty škrtnuté věty nečtěte, ať si nemyslíte, že jsem blbec,“ vysvětluje. Dosud poslední kniha Jana Faktora se jmenuje Trottel a byl za ni oceněn německou cenu Wilhelm Raabe Preis.

Najdi člověka!

Lze dnes vyslovit slovo elita bez přízviska „takzvaná“? V onom zákeřném „takzvaná“ nezřídkakdy spatřujeme výbavu člověka, pro něhož se našlo ohavné slovo dezolát. Nevěří institucím, médiím, jede si konspirační teorie. Francouzský filozof a politolog Olivier Roy, profesor na European University Institute sídlícím poblíž Florencie, přichází v knize Zploštění světa s novým pohledem na zmíněný atribut – a tou interpretací činí „dezoláty“ z nás všech, obyvatel západního světa. Hranice mezi šarlatánem a vědcem se stírá,“ poznamenává Roy a ilustruje to na debatě o vědecké hodnotě argumentů proti očkování.

„Překvapilo mě, že už i švýcarské vědě vládne ideologie“

Ekonomka (a strojní inženýrka), nyní emeritovaná profesorka univerzity v Curychu Margit Osterlohová, byla požádána, aby spolu se socioložkou Katjou Rostovou prozkoumaly, proč je mezi profesory tak málo žen, ač studentky jinak ovládly kampusy. Výsledky šokovaly. Výzkumnice totiž mají za to, že důvod je prozaický. Ženy tolik netouží po vysokých akademických postech. Následovaly mediální přestřelky, twitterovské bouře a otevřené dopisy rozhořčených kolegyň. V Týdeníku Echo a na Echo24 jsme o tom psali zde a zde.

Pád feministického dogmatu?

Švýcarští novináři a uživatelé sociálních sítí mají za sebou perné dny. Museli nově zhodnotit informaci, na kterou se dosud snažili pohlížet jako na vadný světonázor. Vždyť na Západě by byl málokdo natolik zpátečnický, aby tvrdil, že mladé ženy touží po tradičních rolích. Jenže pak uděláte tu chybu, že se těch žen zeptáte – a neštěstí je na světě.

Čtyřicátnické dno

Mládí zestárlo. Mileniálové dosud platili za jeho ztělesnění. Ti nejstarší z nich se však narodili v roce 1980, takže jim táhne na čtyřicátý čtvrtý rok, většina mileniálů jsou třicátníci. A to znamená jediné: buď jsou uprostřed krize středního věku, nebo na ně co nevidět dolehne. Nesouhlasíte? Pravděpodobně máte i vy krizi středního věku spjatou spíš s padesátníkem, který si pořídil nové auto a milenku. Tím jsme u samého problému „krize středního věku“.

Pravidla úspěchu (a slávy)

Bible je krutá kniha, zvlášť ve svých sociologických analýzách. Aspoň takto, tedy jako popis sociálních neduhů, se mnohdy interpretuje výrok z evangelia podle Matouše: „Tomu, kdo má, totiž bude dáno a bude mít hojnost, ale tomu, kdo nemá, bude vzato i to, co má.“ Jinými slovy, bohatí bohatnou, chudí chudnou. Prý se to netýká zdaleka jen peněz: samovolně se rozhojňuje sláva, vztahy a úspěchy. I kdyby si chudí na konexích či výdobytcích polepšovali, relativně k rostoucímu náskoku těch silnějších, jsou bez šance. A co víc, rozhojňující logika platí i ve zlém. Čert prý kálí na jednu hromadu… Dnes je takzvaný Matoušův efekt součástí sociologického inventáře.

Očima lidí s postižením vidíme ze světa víc

Rozhovor jsme vedly na dálku, přesto jsem se cítila, jako bych byla u švýcarské filozofky doma. Nejenže jsem se seznámila s jejím obrovským psem, který po amputaci chodí po třech, hlavně jsem se mohla zeptat její dcery Carlotty, jaké pro ni je, že se její příběh objevuje v matčině knize. „Jsem neskutečně hrdá,“ odpovídá drobná dívka. Kniha je o Ullině sebevraždě a Carlottině narození. Ulla je sestra Barbary Schmitzové a v mládí si vzala život, Carlotta se narodila s těžkým postižením. Jak se k těmto dvěma výzvám postavit jako filozofka?

Tragédie sebevrahů, síla nemocných

Zdravá žena, navíc matka dospívajícího syna, spáchá sebevraždu, zatímco těžce nemocné dítě se rve o právo na život. Jak to, že lidé, jimž – jak se zdá – nic podstatného nechybí, si svého života mnohdy neváží, zatímco ti s řádově horšími kartami se o něj perou? Tuto otázku si položila švýcarská filozofka Barbara Schmitzová v knize Jaký život je hoden žití? (2022) a nejde tu o teoretické cvičení; ta sebevražedkyně byla filozofčina sestra a dítě s těžkým postižením její dcera. Kniha vyniká osobitostí i vyrovnaností. Autorka mohla napsat dílo spadající do žánru zúčtování: společnosti, která nemínila přijmout její dceru, by bylo co vracet.

Jsou humanitní vědy mrtvé?

Že je krize příležitost, je jedno z oblíbených klišé. Kdyby tomu tak bylo, byly by humanitní vědy zemí zaslíbenou. Nejsou. Ale krizi, kterou procházejí dnes, je třeba číst na pozadí skutečnosti, že z krizí samy povstaly a nic jiného neznají. To neznamená, že bychom tu současnou měli brát méně vážně. Jen jsou řeči o kritické době nicneříkající a zkrácení problému na finanční rozměr zavádějící.

Infantilní doba

Josef Švejk byl jednou z nepřehlédnutelných postav prezidentské kampaně. Není nepodstatné, že jej do boje vtáhly děti. Když se Andreje Babiše dotázaly na název Haškovy nejslavnější knihy, před divákovýma očima se odvinula etuda v žánru „král je nahý“. Děti byly v tu chvíli hrdiny, přinejmenším sociálních sítí. Netřeba hned zmiňovat Gretu Thunbergovou, abychom seznali, že děti jsou vůbec pozoruhodným politickým nástrojem. Rozšířená je třeba teze, podle které se pozice mladých a starších v současné společnosti prohodila.

Léčba mystikou?

Svět se dodnes obnovuje mocí psychedelik, aspoň ten mazatéckých šamanů v Mexiku. Henry Munn popsal ve své knize Houby jazyka, kterak tito šamani osvěžují psychedeliky svůj vztah ke světu. Po požití houby obsahující látku psilocybin se skutečnost jeví bohatší, řeč je smyslovější, tělesnější, živější. Není divu, že mnohé psychoanalytiky tolik poutají šamanské rituály. Nezvyklé verbální vyjádření umožňuje nově, třeba ve srozumitelné podobě, prožít něco, co dosud bylo chaotické a trýznivé. Básnické slovo je sice fascinující, ale pozornost psychiatrů i filozofů se v posledních desetiletích stejně obrací spíš na substanci přeměňující běžného člověka v šamanského umělce.

Bomby sestrojené v osmašedesátém vybuchují až dnes

Krátce před svým odchodem do důchodu v roce 2018 se musel Norbert Bolz, profesor mediálních studií na Technické univerzitě v Berlíně, zodpovídat rektorovi za své provokativní tweety. Dnes patří k nejhlasitějším kritikům vysokoškolského prostředí a současné politiky. Zatímco mnozí ho obviňují, že se v posledních pěti letech zradikalizoval, on tvrdí, že si pouze užívá absolutní svobody člověka, který se již nestará o svůj společenský status. S Norbertem Bolzem hovoříme u příležitosti vydání jeho nové knihy Starý bílý muž: obětní beránek jednoho národa.

Moralizací k nenávisti

Nenávidí vždy ten druhý. Ale těch druhých je hodně, aspoň soudě podle toho, jak čile se mají úvahy o nenávisti k světu. Hate speech je termín, který se za posledních několik let zabydlel ve filozofii i veřejných debatách. Označuje nenávistnost směřující k sexuálním, etnickým, ale stále častěji i názorovým menšinám. K pádu zábran vedl souběh sociálních sítí a společenských krizí od pandemie po dopady války na Ukrajině. V souvislosti se sociálními sítěmi však nejde o exces, ale o normu. Již označení „Facebook“ poukazuje na to, že v debatách nepůjde o věcnost, ale o tvář. Ani bubliny, které trestají jinak smýšlející, nejsou druhotným projevem.

Nezbylo z nás než chodící klišé

Ta kniha je o tom, co následovalo po jejím vydání. Krátce po něm totiž vyšel rozhovor s oběma autory v Neue Zürcher Zeitung. Nevinně se jevil jen na první pohled. Vždyť Juli Zehová v jedné pasáži tvrdí: „Ten klid devadesátých a nultých let byl pozoruhodný. Naše generace nebyla aktivistická, byla to veskrze optimistická doba.“ A Twitter šel do kolen. Juli Zehová, bestsellerová autorka a ústavní soudkyně spolkové země Braniborsko, vydala svůj nový román Zwischen Welten (Mezi světy), který napsala spolu se spisovatelem Simonem Urbanem.

Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce

Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."

Velký návrat hněvu

Udeřila hodina zloby. Ne že by se lidé nezlobili odjakživa. Vždyť takto znějí první slova západní literatury: „O hněvu Achilleově, tak zhoubném, nám zpívej, ó Múzo,“ čteme ve válečnickém eposu Ilias. Zloba, závist, zášť nemají pominout. Zloba je projevem božské síly, cestou hrdinů, nejen v homérském eposu, platí to pro četné proudy antické kultury.

Kdo se bojí bezpečí?

Pojem bezpečného prostoru, tzv. „safe space“, se vyšvihl. Ve Spojených státech se původně pojil „jen“ s prostory, v nichž se zástupci sexuálních menšin mohli svobodně bavit bez odsudků, či dokonce hrozby násilí. Od roku 2013 se začíná psát nová kapitola. Ve Spojených státech se ozývají hlasy volající po tom, aby se v takový prostor proměnily univerzity. Lze vůbec něco namítat? Přeje si snad někdo, aby studenti čelili nebezpečí? Problém nastává, když se s bezpečím pojí nejen nepřítomnost šikany nebo násilí, ale rovněž nárok na emocionální komfort. Právě to se děje a nejde jen o americký fenomén.

Hle, Joseph Ratzinger

Když papež Jan Pavel II. oslovil Josepha Ratzingera, aby se stal prefektem Kongregace pro nauku víry, psal se rok 1980 a oslovený věděl, že odmítnout nelze. Přesto formuloval podmínku. Ano, beru, ale jsem teolog a chci dál psát knihy. Papež mu odpověděl, že se o věci bude muset poradit. Za několik dní se ozval: „Ano, existují precedenty. Pište.“ Ratzinger napsal za svůj život na čtyřicet knih, spolu s rozšířenými novými vydáními čítá jeho knihovna dokonce šestašedesát svazků. Jeho domovem bylo slovo. Sám tuto přináležitost nechápal jako osobní zvláštnost. Slovo je nejtěsněji spjaté s křesťanskou zvěstí.

Šťastnou apokalypsu!

Vyberte si peníze z bankomatu, nakupte konzervované potraviny, nezapomeňte si napustit vanu. Kolem půlnoci nevstupovat do výtahu! Tak zněly směrnice v německých novinách Bild před silvestrem 1999. Hovořilo se o hrozícím počítačovém kolapsu, explozi jaderných reaktorů a padajících letadlech. Globální katastrofa se proměnila v ne-událost. Tedy jak pro koho: ve Slovinsku rezignoval úředník, který svými neurotickými výroky rozkolísal tamější ekonomiku.

Starší články