Dítě z Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty bývá přeceňováno. Ne že by nemělo pravdu – výkřik „Vždyť je nahý!“ odpovídá realitě. Pohádku z roku 1837 obvykle čteme jako výpověď o přesnosti bezelstného dětského pohledu, na rozdíl od přetvářky, v níž žijí mlčící dospělí. Tahle trochu kýčovitá interpretace je vděčná. Teze o císařově nahotě se ostatně už léta používá třeba na Donalda Trumpa, kterého bychom podle četnosti odkazů mohli prohlásit za nekorunovaného císaře všech nahých vládců.

Jenže u Andersena bývá máloco jednoznačné. V tom, že dospělí mlčí, je kus zbabělosti, ale nemůže být ticho i znakem kulturnosti? A možná se ani nemusíme dovolávat kultury. Vnitřní umlčení – autocenzura – bývá zarážka, díky níž se člověk vědomě rozhodne nějaké myšlenkové pochody dále nesledovat. Neříct vše občas svědčí o moudrosti i zdrženlivosti. Kdo nutkavě poukazuje na nedostatky, navíc snadno sklouzne k tupé kritičnosti, která mu zastře podstatu. Mlčení proto může být i formou pravdivosti. Jinými slovy: velkorysost spojená se záměrnou, vycvičenou slepotou je snad tím, co nás činí dospělými. Třeba ti poddaní u Andersena mlčí i proto.

Ale dnešní autocenzura spíš než z velkorysosti vychází ze strachu. Je navíc dvojlomná. Jako bychom byli zároveň mlčící většinou trpící pod autocenzurou i vítězoslavným davem, který má v dalším okamžiku jasno, a tak huláká bez zábran. Jen ten panovník nám chybí. Většině současných intepretací uniká, jak zvláštně se chová. Andersen píše, že císaře slova dítěte a provolávání lidu zarmoutily – a přesto se rozhodl kráčet, tiše, dál. S plným vědomím nahoty, selhání, ale i povinnosti průvod dokončit.

Škoda studu – síla viny

Sociální média jsou ideálním jevištěm, na němž své panovníky prokoukáváme dnes a denně. Často to vnímáme jako morální čin. Takové počínání si dokonce vysloužilo vlastní pojem. V rámci tzv. public shamingu, tedy veřejného zostuzování, jsou pranýřována cizí provinění – třeba ekologické škody, které způsobují nadnárodní korporace. Jenže logika zostouzení je silnější než jednotliví aktéři. Je tedy jen otázkou času, kdy někdo upozorní na licoměrnost těch, kdo pranýřují druhé. Opravdu se ten, kdo kritizuje neekologické chování koncernů, může na instagramu zároveň chlubit dovolenou na Bali?

Tato novodobá „mravnost“, v jejímž jménu se na veřejnosti vylévají kýble morálních soudů, pohání fenomén tzv. shitstormů. Pohled na tuto již běžnou součást mediálního provozu stěží vyvolá dojem, že žijeme v éře autocenzury. Jenže v digitálních štvanicích nikdy nejde jen o viníka a oběť – jejich skutečným adresátem jsou diváci. Shitstormy nás poutají k obrazovkám i proto, že víme, jak nepříjemné bývají pro oběť. A právě v tom spočívá jeden z hlavních mechanismů autocenzury: hrozba veřejného zostuzení je pro leckoho natolik odpudivá, že si raději pětkrát rozmyslí, co řekne.

Stud je v tom případě způsob, jak si na veřejnosti vynucujeme své představy o mravnosti. Kde se ale vlastně vzal stud? Vývojová psychologie ukazuje, že děti se začínají stydět mezi 18. a 24. měsícem, kdy si uvědomují, jak jsou viděny. Stydět se znamená být společenský – ale ještě ne autonomní. Kdo se stydí, není svobodný. Je v moci pohledu druhých.

Ostatně třeba i v bibli čteme, že vývojově i kulturně se stud pojí s ranou fází člověka i lidství, také s objevem nahoty a sexuality. Poté, co Adam a Eva zhřešili, zakryli se. Není bez zajímavosti, co o vztahu mezi studem a vinou říká doyen české sexuologie Slavoj Brichcín. Desítky let působil na uzavřeném oddělení v Bohnicích. Člověk by řekl, že aspoň v případě těchto pacientů, kteří se někdy dopustili i trestných činů, je žádoucí vyvolávat stud. Možná ano – ale pokud u studu zůstaneme stát, zavíráme si k člověku cestu. „Sklon k prožívání studu je spojen s hněvem, podezíravostí, resentimentem a depresivitou,“ poznamenává Brichcín v rozhovoru v knize Budeme, kým jsme? (2025), „naopak náchylnost k vědomí viny pozitivně koreluje s empatií a představivostí.“

Chceme-li, aby si pachatel uvědomil, co provedl, nezbývá než proměnit stud ve vinu. Vina vychází ze sebekritického vztahu, z vnitřního řádu – především však z vlastní soudnosti. Vědomí viny je základem svobody; člověk se může cítit vinen nebo nevinen nezávisle na tom, co si o něm myslí druzí. Naopak ve studu jsme závislí na vnějších názorech – dokonce na těch, které považujeme za falešné. Ponaučení získané v uzavřeném pavilonu bohnické léčebny má omezený dosah, ale bezcenné není. Přinejmenším nás přivádí k otázce, zda doba, která se tak ochotně přimkla k zostuzování – a možná si i namlouvá, že tím lidi činí ctnostnějšími –, zabředá v lepším případě do dětinskosti, v horším do bezvýchodného resentimentu.

Donaha!

Vraťme se z uzavřeného oddělení do svobodné veřejnosti. V poslední době se stala nápadná obliba slova „pseudo“, jímž na veřejnosti druhé obnažujeme. Nemáme elity, ale pseudoelity; nemáme liberály, jen pseudoliberály – a samozřejmě také jen pseudokonzervativce. Není to kdovíjak promyšlené osočování. Předpokládá, že někde existuje ryzí konzervativec, čistý liberál. Kdo zná aspoň trochu dějiny myšlení, ví, že je to nesmysl. Ale o to také nejde. Kdo říká „pseudo“, nehlásí se k víře v nějakou nadčasovou pravdivost pojmů, jde mu o to, jak druhé rychle zostudit.

Podobně fungují další evergreeny veřejné debaty typu fašista, antisemita, boomer – ale i zdánlivě sofistikovanější výrazy jako „kontroverzní“ nebo „problematický“. Ne že by ta slova neměla svůj význam, jen by mělo být věcí debatní cti nést důkazní břemeno – ideálně hned ve stejné větě. Kdo to neudělá, jitří archaicko-digitální mechanismy vylučování.

Ten archaismus je do našich slov vepsán i v jiném ohledu. Třeba německé slovo Freiheit i anglické freedom pocházejí ze starogermánského kořene, který je etymologicky spjat s pojmy jako „milovat“ nebo „patřit do rodiny“. Může to znít podivně – ale říká se tím něco, co vyjadřují už děti, které se začínají stydět: první potřeba je někam patřit. Teprve potom může člověk být „svůj“, což tvoří základ českého slova svoboda.

V archaickém světě zajišťovala přináležitost ke společenství přímo fyzické přežití. Kdo stál stranou, nepřežil. To, že lze v moderním světě existovat i v osamění, neznamená, že jsme se strachu z vyloučení zbavili. A ta obava, která je základem současných podob autocenzury, má navíc racionální základ. Občanská práva nám náleží jen jako členům určité společnosti. Ale ještě na obecnější rovině platí, že jen v přináležitosti se stáváme svobodnými. Dialogičnost je základem myšlení, jak učili staří Řekové od samého úsvitu intelektuálních dějin Západu. Když rozpoutáváme dynamiku odbrzděného znevažování na straně jedné a řečového ochromení na straně druhé, schopnost myslet, spjatou se schopností být svoboden, tím narušujeme.

Diogenes, legendární outsider starověkého Řecka, dobře věděl, jak mocným reflexem je stud. Ale věděl také, že jen ten, kdo se mu dokáže postavit, může usilovat o ctnost. A ctnost, to pro Diogena znamenalo především jedno: mluvit svobodně. Netvrdil, že bychom se měli přestat stydět zcela. Jen bychom se neměli nechat zmanipulovat k tomu, abychom se styděli za něco, co nám někdo jiný vnutil jako ostudné. Jinými slovy: předjímal rozlišení na otrocký stud a svobodný smysl pro vinu.

Po Diogenovi, který nic nenapsal, zůstala jen svědectví o jeho „trénincích“ ve zbavování studu. Laťku stanovil vysoko. Legenda praví, že při jednom z proslovů se před obecenstvem vykálel. Snad není nutné usilovat o takto krajní gesto. Diogenes nás především učí nebát se trapnosti. Ale o exhibicionismus nejde. Tradice zdůrazňuje, že k onomu činu došlo ve chvíli, kdy mu publikum viselo na rtech, a on to tak neměl zapotřebí. Utkat se se studem máme proto, že se jen tak stáváme důvěryhodnými. Kdo je příliš kontrolovaný, naznačuje, že mu možná jde víc o sebe než cokoli jiného.

Ne pád autority – její nový počátek

Jak to souvisí s Andersenovou pohádkou? Už příběhy jako Ošklivé káčátko nebo Malá mořská víla opravňují označit Andersena za básníka studu a outsiderství. V Císařových nových šatech se však jeho pohled zostřuje: mimo jiné zde totiž tematizuje nebezpečí kolektivního sebeklamu a předjímá hrozbu tyranie většiny, vlastní zvlášť demokratickým společnostem. Připomeňme si: tkalci namluví císaři, že jejich látku neuvidí jen ten, kdo je hloupý nebo nezpůsobilý. A tak si nikdo netroufne přiznat, že nevidí nic – ze strachu, že bude za hlupáka. Snadno si v této souvislosti vybavíme řadu omylů posledních let, které vznikly z neschopnosti vyslovit, že možná trváme na nějaké hlouposti, tím urputněji, že to děláme společně. Role pravdomluvného „idiota“ v původním smyslu slova – tedy někoho, kdo je mimo systém – je potud důležitá.

Což nemění nic na tom, že poselství, které si z pohádky bere naše doba – doba zamilovaná do zostuzování –, je kýčovité. Dítě nemluvilo z ryzosti; prostě jen nevědělo, co je ve hře. Lid se zas ukázal jako infantilní ve chvíli, kdy po dítěti jako jeden muž začal skandovat, že císař je nahý. A panovník? Jen ten si vedl svou. Věděl, že partii je třeba dohrát – že se už dál nesmí točit podle nálad davu. Možná proto je to on, komu Andersen jako jedinému přisuzuje vnitřní život. Hanbu nepopřel, ale unesl ji. „Císař ví, že je nahý – a jde dál,“ čteme. Doplněno o Diogena: teprve teď si císař zaslouží naši pozornost. Teprve ten, kdo unese hanbu, aniž ztratí smysl pro svou vinu, se právem stává viditelným.