Viselo to na Češích. A zklamali. Skoro všechny státy už v referendu hlasovaly. Žádný si nevybral bájný rok 1968. Ale Češi přece milují své pražské jaro. Jistě, ale také nenávidí mrazivé ruské léto. Proto z toho nakonec sešlo. Takto mluví o Češích Georgi Gospodinov, u něhož se běžně objevují přízviska jako „jeden z největších spisovatelů současnosti“. Ve velkolepém románu Časokryt píše o společnostech, které už nechtějí žít „dopředu“. Jednotlivé státy EU si v knize uspořádají referenda o minulostech. Každý stát se smí vrátit do své milované doby. Češi si zvolili devadesátky. O společnostech, které se vracejí do dětského věku, jsme si s Georgim Gospodinovem povídali při příležitosti jeho návštěvy veletrhu Svět knihy.

Bulhaři jsou prý zvyklí na poslední příčky – v HDP, optimismu a očekávání. Ale vaše dílo Časokryt bylo vyznamenáno Mezinárodní Bookerovou cenou. Jak se vaši spoluobčané s touto nenadálou situací vyrovnali? Udělal jste jim čáru přes rozpočet. 

Rád ještě dodávám, že jsme také nejsmutnější národ na světě, aspoň to kdysi psali v The Economist. Tam to snad musí vědět a já si na tom dost zakládám.

Vy sám býváte nazýván expertem na smutek, zdá se mi, že toto označení přijímáte. Což bych vám v tomto rozhovoru, dáte-li mi k tomu příležitost, ráda rozmluvila. 

Můžete to zkusit. Na své spoluobčany však vyzradím, že byli z mého úspěchu u vytržení. Ta kniha měla vůbec zvláštní osud. V den, kdy vyšla, se zavřela knihkupectví. Udeřila pandemie a první lockdown.

Propadl jste panice? 

Smutku, přece.

Ale z druhé strany jste si pro svůj dystopický román nemohl přát lepší kulisy. 

Taky mi to záhy došlo. Říkal jsem si: Je to svým způsobem famózní. Napsal jsi o viru minulosti a najednou se začne šířit virus respirační. Ale i moje kniha se šířila jak virus! Lidé to nevzdali. Začali si ji objednávat přes e-shop mého nakladatele. Nechal jsem si vyjet prvních sto objednávek a ty adresy jsem si schoval jako svého druhu amulet. Kniha mířila tu do odlehlé bulharské vísky, tu do Osla, pak si ji objednal jeden Mnichovan a ve stejný den i Newyorčan. Zatímco jsme seděli doma, kniha cestovala. Divná, ohromující situace.

Četla se vaše kniha dobře i před oceněním? 

Ale ano. Lidé mě vždy ujišťují: Víte, já vás četla ještě před tou cenou. Ale ptala jste se, jak si s oceněním poradili Bulhaři… Po vyhlášení, které mí krajani strávili před obrazovkami, vyšli do ulic jak po nějakém sportovním utkání. Další den vzali útokem knihkupectví. Ocenění bylo vyhlášeno večer před 24. květnem, což je náš velký národní svátek, den slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje a bulharského jazyka, slavíme vznik slovanského písma. Můj nejmilovanější svátek. Vrátil jsem se tři dny nato a nakladatel zorganizoval autogramiádu. Lidé čekali ve frontě pět a půl hodiny, abych jim podepsal výtisk! Někoho napadlo vyfotit to pomocí dronů. Je v tom kus ironie. V knize si dělám legraci ze socialismu, z těch nekonečných front a sám jsem tu zábavu dopřál generaci, která už nemá páru, o co šlo.

Na počátku knihy stál váš strach – strach z nostalgie, z její jedovaté podoby. Říkáte, že politici dnes vystupují jako dealeři minulosti. Slibují minulé štěstí, zašlou velikost. Té kritice rozumím, ale také je přece pravda, že jinak než skrze vztah k minulosti se k budoucnosti nedostaneme. Nemáme nic jiného než minulost. Váš oblíbený Milan Kundera říká: „Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá.“ A dodává: „To minulost je plná života.“ 

Ale já si význam minulosti uvědomuji. Ostatně správně říkáte: Nejde mi o to, kritizovat nostalgii jako takovou, sám jsem nostalgik, miluji minulost.

Ve své poslední knize Zahradník a smrt se k ní také obracíte. Doprovázíte svého otce na smrtelné posteli a při tom se vracíte do svého dětství.

Spíše mi jde o to, správně pojmenovat, v čem je tolik pomýlený afekt „Učiňme náš svět zase velký“.

Je pomýlený? 

Je pomýlené, když minulost uchopíte jako příbytek, ne jako lom, v němž pracujete a z něho vyzdviháváte nové možnosti. To je jedna věc. Druhá věc: ta věta je pomýlená, když ji politici užívají prolhaně. Zneužívají toho, že svou minulost milujeme. Protože jak správně říkáte: Nic jiného nemáme, vždyť co víme o budoucnosti? Ale dříve… to se mi žilo, říkáme si. Třeba to nebylo ideální, ale byli jsme mladší a krásnější. Politici využívají tohoto afektu a osobní paměť nahrazují tou kolektivní, vlastně nás svádí k tomu, abychom uvěřili propagandě o minulosti. Lidé si pak nechají nalhat, jak se tehdy cítili. Já v nich chci probudit smysl pro jejich příběh a odpor vůči vymyšleným kolektivním příběhům, které vám nalhávají, že zas budete šťastní. Nebudete. Osobní čas je nezvratný, politický čas zvratný je.

Opravdu? 

Ale jistě, všechny totality jsou návraty téhož. To lze zařídit snadno. Ale osobní čas vám nevrátí nikdo. Politici živí iluzi, že spolu s politickým časem lze vrátit i čas osobního štěstí. To je lež. Jasně, když se to takto naplno vysloví, každý by vám odpověděl: Ale tomu já přece nevěřím, vím, že mi nikdo nevrátí mládí. Jenže na nevědomé rovině této iluzi podléháme. Máme dojem, že kdyby se vrátil svět včerejška, něco z našeho mládí by se třeba probudilo.

Časokryt není jen románem o politické situaci, také pojednává o lidech, kteří propadají demenci. Prý jste se při psaní hodně radil i s neurology. 

Ano, dementní lidé se rádi vracejí do minulosti, a nejenže to činí rádi, bývá to léčivé. Když jim navodíme něco z jejich dětství, zvláště třeba hudbu, může se oživit i jejich smysl pro identitu. Jejich úpadek je možné zastavit, nebo aspoň zpomalit.

Vidíte, jsme zas u toho – minulost léčí. 

Dokud vás neuvězní.

Ve vaší knize se postupně do minulosti navracejí celé státy. Česká republika si v referendu odhlasuje návrat do devadesátek. Chcete tím říct, že alzheimer není jen otázkou jednotlivců, ale celých evropských společností? Když to řeknu přímočaře: Máte za to, že Evropa je dementní pacient? 

To zní drsně, že? Ale co když opravdu existuje přirozený cyklus a my jsme na jeho konci? Existuje život i smrt na úrovni jednotlivců; a možná i na úrovni společnosti. Nevím, jestli to tak je. Ale bylo by to tak divné?

Jsme už příliš unavení a dezorientovaní na to, abychom dělali dějiny? 

Spíše příliš unavení na budoucnost. Tu totiž musíte vymyslet. Minulost už existuje a lze se v ní donekonečna přehrabovat. Není dokonalá, ale dokonalejší než současnost v každém případě, už proto, že jsme tehdy byli mladší. Bylo nám dvacet, což jinými slovy znamená, že jsme byli nesmrtelní. Evropa je možná osmdesátnice – a faktem je, že šedesát až sedmdesát procent osmdesátníků se potýká s demencí.

Možná není potíž jen ve stárnutí. Sama se snažím nenechat svou paměť zakrnět, ale také si všímám, že čím více používám chytrá zařízení, tím méně je účinná, možná dokonce: tím méně vůbec má paměť existuje.

Jakmile přestaneme paměť užívat – a my ji dnes skutečně můžeme svěřit přístrojům –, začne se vytrácet. Náš svět nás nemotivuje k tomu, abychom o paměť pečovali, aspoň ne tak jako dřívější světy. Krom toho jsme zaplaveni lacinými informacemi, takovými těmi povrchními daty a zprávami, dotírá na nás všelijaká propaganda, jsme sevřeni přívalem žvástů. I ti uvědomělejší a vzdělanější málem vyčerpají veškerou duševní energii jen na to, aby se ubránili odpadu. A podívejte, jak laciné jsou všechny naše produkty. Jsou vytvořeny tak, aby se rychle zkazily a my je museli nahradit. To je přímá linka k alzheimeru. Člověk nepěstuje kontinuitu. Než aby přečetl aspoň povídku, prolítne padesát nesouvisejících statusů na sociálních sítích. Jak by se to na kvalitě mysli mohlo nepodepsat? Změnilo se i to, jak čteme. Dříve jsme četli horizontálně zleva doprava; dnes čteme vertikálně. Skrolujeme – a ve skrolování to přečtené hned mizí. Když čteme stránku, pár minut s ní strávíme. Skrolováním vše posíláme do prázdna.

Zmínila jsem, že jste se ohledně knihy radil s neurology. V knize stavíte na nejnovějších poznatcích k léčbě, ale také ji rozšiřujete. Jak se jim váš návrh léčby alzheimera zamlouval?

Zaujalo je to. Ostatně už existují i sanatoria a léčebny, které s návratem do dětství pracují. Takový návrat může znovu otevřít paměť. Obecně totiž platí, že skutečně ztracené nebo zapomenuté není nikdy nic. V paměti všechno zůstává, spíše jde o to, jak k paměti znovu získat přístup. Je třeba najít správný práh, který když překročíme, znovu vstoupíme do života. Zdá se, že dětství je tím prahem, aspoň pro mnohé.

Jak konkrétně si to představit? 

Podstatou je konfrontovat pacienty s pachy, zvuky a příběhy, které jim byly povědomé nebo byly ve vzduchu v době jejich dětství, případně i mládí. Právě tyto vzpomínky jsou u mnohých starších lidí zvláště citlivé. Při léčbě jde o to, aby se synchronizoval vnější a vnitřní čas. Podstatou demence – a asi nejen demence, ale i rozličných psychických trápení – je, že lidé ztrácejí naladění na vnější svět, čímž se uzavírají do sebe. Což je smrt. Když ty lidi naladíme na simulovanou minulost, kterou je aktivujeme, můžeme využít vzniklé energie k tomu, abychom je vylákali zpět do přítomnosti. Dětství se užívá jako most do přítomnosti. Nikoho tím definitivně nevyléčíte. Ale můžete mu ulevit, prohloubit vnímavost, vrátit mu zpět živost i radost, vztah s blízkými, aspoň na nějaký čas. Vím o klinikách v Nizozemsku a v Kalifornii, kde se s tím experimentuje. Je to proklatě drahé; minulost je proklatě drahá.

Rozumím vůním i hudbě. Jak funguje to vyprávění?

To byl právě můj příspěvek. Mohu to ilustrovat. Jedna Francouzka předčítala mou knihu své mamince, která trpěla demencí, už skoro nemluvila. V jedné fázi však zpozorněla. V knize vyprávím příběh z druhé světové války. Je o dívce, která se snaží uniknout nebezpečí tím, že naskočí na vlak, ale vlak se ocitne pod palbou. Dívka seskočí, leží v hlíně, a když zvedne oči, vidí, že střely zranily i krávu, která se poblíž pásla. Maminka náhle začala reagovat. „To jsem já, to je můj příběh!“ vykřikla a navázala vlastním vyprávěním. Požádala svou dceru, ať mě kontaktuje a zeptá se, jak jsem přišel na její příběh. Jenže já si to vymyslel, anebo možná také nevymyslel, podobných příběhů muselo kolovat spousty a já se ho prostě ujal. Máme sklon podceňovat dvojí. Zaprvé že to, co si pamatujeme, nemusejí být naše vzpomínky, to mohl být případ té maminky, ten příběh mohla zaslechnout od někoho jiného a ztotožnila se s ním. Zadruhé si občas myslíme, jak jsme si něco vymysleli, a přitom jsme si zase jen vypůjčili něčí vzpomínku. Chci tím říct, že naše individuální paměť i představivost žijí z kolektivních vzpomínek, které si vyprávíme. Když pak tyto příběhy vyprávíme našim blízkým, kteří se třeba již nezdají být při smyslech, mohou se začít dít věci.

To souvisí s dalším vaším tématem. V rozhovorech zmiňujete, za jak důležitý zdroj myšlení i představivosti považujete bibli. Ale ve vašem díle není zas tak přítomná, ne výslovně, Bůh však ano. V Časokrytu mě zarazila třeba tato záhadná pasáž: „Bůh není mrtev. Bůh zapomněl. Bůh je dementní.“ Míníte tím něco ve smyslu: Bůh je odkaz k smysluplnosti světa, a pakliže se tento svět rozloží do nesouvisejících fragmentů, je to důsledkem nějaké metafyzické demence? Bůh kdysi vytvořil slovy svět a nyní ta slova zapomněl. 

Ano, dalo by se to tak říct. Na obecné rovině mi jde o toto: Co je to bible? Sada příběhů, z níž po staletí žili prostí i vzdělaní lidé, svobodní i nesvobodní, umělci i řemeslníci, mladí i staří. Ty příběhy nás spojovaly, určovaly nám směr, vědomě i nevědomě. Dokonce i tehdy, když byla bible zakázaná. My třeba za komunistů nesměli mít doma bibli. Moje babička přesto schraňovala jeden tajný výtisk. Nečetla ji nahlas, šeptala ji. Já nikdy nebyl pobožný, ale babiččin šepot mi otevřel tuhle zázračnou biblickou knihovnu. Takto jsme prožili mnoho pozdních konspiračních odpolední. Dům je prázdný – až na babičku, biblický šepot a mě. Řekl bych, že teď jsem vám prozradil klíč ke své paměti, kdyby to na mě přišlo.

Asi nejde jen o bibli…

Jistě, ve hře je obecně otázka kánonu. Společnost bývala založena na tom, že všichni známe nějakých pár knih. Nemusíme je mít ani přečtené, ale víme o nich. Toto sdílené vědění se rozbilo. Na racionální rovině jsem už pochopil, že mí studenti nemají ponětí, kdo je to Jorge Luis Borges. Ale vždy když tomu nanovo čelím, udělá se mi mdlo. Lze žít a nevědět, kdo je Borges? Jistěže lze. Ale takový člověk žije v jiném světě než já.

Vaše nová kniha, jejíž český překlad jste přijel do Prahy uvést, nese název Zahradník a smrt. Její první věta je nádherná a vlastně je v ní hned řečeno vše. „Můj táta byl zahradníkem. Nyní je zahradou.“

Ano, rok 2023 byl jeden z nejintenzivnějších. Rozloučil jsem se s tátou.

Kniha Časokryt je ironická, sarkastická. Říkala jsem si, jaký jste vtipálek. Tato poslední je zas plná citu, bez náznaku ironie. Píšete: „Krmím tátu jako malého ptáčka.“ Nakonec to ani tak není kniha o smrti, jako o lásce, o lásce k otci. Zarazilo mě, jak moc mě to zaujalo. Běžnější je žánr: Kde jsi byl, když jsem tě potřeboval? Vymanil jste se z rámce výčitky – byl to záměr? 

Ten vyčítavý žánr se otiskl i do bible, že? Vezměte si třeba starozákonního Josefa, nakonec i Ježíše, který provolá na kříži: „Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Být zklamán otcem se nabízí, nakonec i kulturně. Freud nám to svou přímočarostí vytmavil: Normální je otce zabít; ne úplně normální je snažit se jej pochopit. A jestli to byl záměr, prolomit žánr výčitky… Asi ano. Příčí se mi, jak běžné se nám jeví stínat otcům hlavy. Snažil jsem se tátu pochopit už proto, s jakou nevyhnutelností se opakujeme. Jistěže stárnu vstříc svému otci. Ta kniha není jen o něm, ale i o mém žalu a o našem vztahu, zkrátka jsem zkoumal i sebe.

Na co jste přišel? 

Na takovou zvláštní souvislost patriarchátu a komunismu. Možná je to společné všem zemím východního bloku. Otcové narození ke konci druhé světové války nás milovali, ale vůbec to neuměli vyjádřit. I když chtěli projevit cit, převedli to do takové zvláštní pragmatické roviny…

V knize hovoříte o žiletkách…

Můj otec mi vždycky vychvaloval, jaké pěkné žiletky mu vozím z Německa. Zas na druhou stranu nechtěl, abych za ně utrácel, takže mě ujišťoval, že vydrží fakt dlouho. Nicméně mi takhle básnil o žiletkách. Až zpětně mi došlo, že mi tím vyznává lásku. A pak tu byla samozřejmě ta jeho obrovitánská zahrada. Co tam všechno sázel, co pěstoval, neustále se na všech čtyřech hrabal v zemi… I tím vysílal lásku. Trvalo mi, než jsem to rozšifroval.

Řekli jste si nakonec, co jste měli na srdci? 

Hodně jsme si povídali, ale hlavně šlo o fyzickou blízkost. Já si předsevzal, že se naučíme objímat. Zpočátku to nešlo. Připadali jsme si trapně. Ale zadařilo se. Také jsem mu předčítal a při tom jsme se drželi za ruku. Tu jeho teplou dlaň už nezapomenu. Snad.

Kniha je inzerována jako dílo o žalu. Zas se sem vkrádá teze o tom, že prý jste odborníkem na smutek. Já to tak nevidím. Časokryt je vtipná a ironická, byť temná kniha, Zahradník a smrt není ničím méně než vyznáním lásky. 

S tátou jsem tehdy zažil nejintenzivnější období. Jsem za ně neskonale vděčný. I za to, že jsem překonal strach ze smrti. Protože ten jsem přirozeně měl. Bál jsem se, jestli vydržím pohled na umírajícího člověka.

A? 

Zarazilo mě, jak přirozené nakonec vše bylo. Ani trochu to nebylo ošklivé.

Když člověk mluví o rodičích, sám se mění v dítě, byť by byl třeba šedesátníkem.

Proto zdůrazňuji: Je to kniha i o dětství – o dětství a umírání. To jsou ostatně dvě základní životní polohy.

I v knize to takto stavíte. Říkáte: „Existuje jen dětství a smrt.“ Máte za to, že děti nevědí o smrti? Nejsem si tím jistá. Zdá se mi, že můj sotva čtyřletý synovec už ledacos tuší. Když jsme nedávno na zahradě narazili na ptáka, který byl zjevně mrtvý, a já mu chtěla nabulíkovat něco o hlubokém odpočinku, on mě usadil: „Je mrtvej.“

Děti mají smysl pro smrt, dokonce velmi prohloubený. Hloubí ho v nich strach o rodiče. Mé nejranější vzpomínky jsou naplněné obavami z toho, že mi umře máma s tátou. Dítě mockrát pohřbívá své rodiče, v obavách. Ale samo si připadá nesmrtelně. Proto ta úzkost. Mí milovaní budou pryč a já tu budu trčet. Nesmrtelně.

Říkal jste, že máte důvod obávat se, že zopakujete chyby svého otce. Sám máte dceru. Kolik jí dnes je? 

Zrovna osmnáct. Čerstvě dospělá.

V Süddeutsche Zeitung s vámi vyšel před nějakou dobou rozhovor. Dočetla jsem se v něm, že když učíte lidi psát, říkáte jim, ať si občas kleknou a znovu se na svět pokusí podívat dětskýma očima. Prý příliš rychle zapomínáme na to, jak velký a bohatý byl, když jsme byli malí. Jakmile jsme vyrostli, svět se scvrknul a zchudl. To je pěkné, ale řekla bych, že více vás toho naučila vaše dcera než sledování světa z podřepu. 

Ona je jedna velká lekce. Když byla malinká, bydleli jsme v Berlíně. Já tam tehdy měl nějaké stipendium. Víte, co bylo její první slovo? Nein!

To je pozoruhodné. 

To tedy je. Už proto, že já nikdy neuměl říkat ne. Jsem člověk souhlasu, kývnu vlastně na cokoli.

Víte, co říkal Nietzsche ohledně ano a ne? „Ano z nás dělá sluhy, ne svobodné duchy.“

Ten byl mazaný. Mou dceru to vystihuje přesně a já holt klopýtám za ní. Jinak už to nebude.