Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně (hlavně červeném), má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Uplynulo dvacet let – a máme po zázračných dvou deci. WHO dnes varuje, že alkohol je karcinogenní látka, která může stát za více než dvěma sty onemocněními. Toxicky působí už první kapka. Bezpečné, natož zdravé množství alkoholu neexistuje. Zvláště pro ženy je riziko vysoké. I střídmé a příležitostné pití zpomaluje odbourávání estrogenu, což vede k nárůstu jeho hladiny – a to bývá dáváno do souvislosti s rakovinou prsu.

Řečeno současným slovníkem, po léta jsme buď podléhali dezinformacím – tedy záměrnému zkreslování reality –, nebo alespoň misinformacím, tedy omylům. Předpokládejme tu mírnější variantu: vědci neohýbali data z popudu alkoholového průmyslu, jen je chybně interpretovali. I tak se jeví jako nesporné, že varovné studie se dlouho nedostávaly ke slovu mimo jiné i proto, že alkoholový lobbing dokázal rizika přehlušit – stačila jednostranná, zato dobře znějící zpráva o „zdravé sklence“. Aspoň takto hovoří někteří politici EU v několikadílném dokumentárním seriálu Dirty Little Secrets, který letos odvysílala německá televize ARD.

Z dnešního pohledu zaráží nejen to, jak hluboce se tehdejší odborný konsenzus – alespoň podle současných dat – mýlil. Nápadný je i prudký obrat tónu: zatímco dřív byl alkohol stylizován pomalu jako elixír, dnes je „trochu si dopřát“ považováno za předstupeň rakoviny. Ale je zdravotní riziko alkoholu dostatečným důvodem k abstinenci? A proč máme potřebu myslet o nejednoznačných věcech v tak ostrých protikladech?

Francouzský paradox

Kdy jindy, když ne v devadesátkách. Právě tehdy si Francouzi definovali svůj národní paradox. Jejich zvykem je dělat přesně to, co kardiologové nedoporučují: jedí tučná jídla, pijí alkohol, kouří – a přesto vykazují nižší úmrtnost na kardiovaskulární onemocnění než národy, které se chovají zdravěji. Zvlášť Američané nesli výsledky těžce. Když v roce 1991 televize CBS odvysílala v pořadu Sixty Minutes reportáž o požitkářských, ale zdravějších Francouzích, stoupl prodej červeného vína o čtyřicet procent. Francouzští kardiologové totiž připisovali zdraví národa právě látkám obsaženým v červeném víně.

Studie na toto téma se začaly množit. Nejznámější pochází od vědce, lékaře a odborníka na ischemické choroby srdeční Serge Renauda (jehož rodina shodou okolností patřila ke slavnému vinařskému rodu z Bordeaux), který paradox jako první formuloval. Renaudův článek zveřejněný ve vědeckém časopisu Lancet roku 1994 zakončuje teze: Dvě až tři sklenky vína denně snižují riziko úmrtí na infarkt až o čtyřicet procent. Další vědci se přidávali: Alkohol chrání i před alzheimerem, některými typy rakoviny a také prospívá psychice.

O třicet let později z alkoholové slávy nezbylo nic. A současné odborné studie jsou už opatrné, ba skeptické: Alkohol je „psychoaktivní a karcinogenní droga“ spojovaná s úrazy, závislostí, rakovinou prsu, tlustého střeva, dále se srdečními chorobami, cukrovkou i demencí. Kde se tedy stala chyba? A kdy přišel zlom?

Tón se změnil kolem roku 2010, kdy se začaly hromadit kritické práce. Prozatímní tečkou za „dvěma zdravými sklenkami“ se zdá být přehledová studie zveřejněná roku 2024 v Journal of Studies on Alcohol and Drugs. Tým kanadských vědců ve studii zmapoval více jak sto prací vyzdvihujících pozitivní vliv alkoholu na zdraví a došel ke zdrcujícímu závěru: Selhává alkohol, selhali vědci. Badatelé totiž soustavně dezinterpretovali data. Problém těch optimistických studií spočíval v nedostatečném časovém horizontu sledování i v chybném rozdělení zkoumaných skupin – nejčastěji se porovnávali abstinenti s „mírnými konzumenty“. Jenže mezi abstinenty často patří lidé, kteří nepijí právě kvůli chronickým potížím. Není to tedy abstinence, co je činí nemocnými – spíše chronická choroba, která je vedla k abstinenci. Takové srovnání logicky vyznívalo ve prospěch konzumentů.

Ale i v popisu „mírných pijanů“ nacházeli vědci chyby. Lidé, kteří si pravidelně dopřávají ne více než jednu až dvě sklenky denně, často patří do střední či vyšší třídy. Mívají lepší přístup ke zdravotní péči i vyšší vzdělání. Jakmile vědci skupiny nově definovali a mezi abstinenty zařadili jen ty bez chronických nemocí, výsledky se obrátily: „mírní pijani“ na tom byli zdravotně hůře. A jak účastníci experimentu stárli, zdravotní propast mezi abstinenty a mírnými pijany se rozevírala, samozřejmě v neprospěch těch druhých.

Střízlivost jako nový rauš

Milan Šamánek, nesporná legenda svého oboru, zemřel těsně před svými 89. narozeninami. Své rady dodržoval a jeho přátelé vzpomínají na vitalitu, která neskomírala ani v pozdním věku. Ale jeho teze o zdravém víně – soudě podle dnešního poznání – neobstála a smutný závěr dorazil i do českých médií. U nás však zdaleka nevzbudil takovou pozornost jako v německy nebo anglicky mluvícím prostředí.

Pravidelný čtenář zvláště britského nebo německého tisku si nemohl nevšimnout záplavy svědectví lidí, kteří údajně znovu získali kontrolu nad svým životem – poté, co ze svého režimu vypustili tu jednu večerní sklenku. Rovněž varování před riziky alkoholu – nejen zdravotními, ale i sociálními, jako je agresivita či narušené vztahy – jsou na denním mediálním pořádku. Asi i to přimělo redakci magazínu The Economist k vydání lednového článku s výmluvným titulkem Zdravotní varování před alkoholem jsou jen polovinou pravdy. Redakce shrnuje zdravotní rizika, ale také varuje před kontraproduktivní horlivostí. Doslovně vzato by člověk nesměl přijmout ani doušek vína při svatém přijímání. A pokud se jedna rada z oblasti veřejného zdraví jeví jako absurdní, lidé mohou ztratit důvěru i v ty ostatní. Redakce navíc zdůrazňuje, že nesmíme zapomenout na jeden „vedlejší účinek“ pití: radost ze života. Dopřát si s přáteli sklenku je rituál, který není psychologicky ani společensky bezvýznamný.

Ostatně asi neexistuje společnost, která by nepoužívala nějakou formu omamné látky k sociálnímu uvolnění. Na tuto funkci upozornila i novinářka Neue Zürcher Zeitung, která se v rozhovoru s německým výživovým guru a horlivým abstinentem Basem Kastem zamyslela nad tím, zda trend střízlivosti ještě více nepodlomí reprodukční křivku západní společnosti. „Jestli se člověk na sex musí opít, co je to pak za sex?“ podivoval se výživový expert, zjevně osvícený i v oblasti erotiky. Čtenář však mohl nabýt dojmu, že novinářku nepřesvědčil zcela.

Zrozeni s alkoholovým deficitem

Nezávisle na vztahu alkoholu a sexuality je nápadné, jak blízko měla starověká náboženství – tedy instituce, z nichž původně vyrůstá veškerý řád – k omamným látkám. Netřeba hned připomínat Ježíše a jeho první zázrak, při kterém na svatbě v Káně proměnil vodu ve víno. Ještě nápadnější je pozice vína v antickém Řecku. Dionýsos, bůh vína, je zosobněním živočišnosti, radosti i smířlivosti.

Kulturní paralely mezi Dionýsem a Ježíšem jsou navíc příznačné. Oba jsou pronásledováni, oba přinášejí lidem úlevu, smysl pro lásku a smíření. Oba jsou spjati s vínem – a oba nakonec přežijí své pronásledovatele. Zatímco Ježíš vítězí v Novém zákoně, Dionýsos v Euripidových Bakchantkách uniká králi Pentheovi, který chtěl jeho extatický kult zakázat jako nebezpečný pro řád a obec. Prý není zdravé, aby občané propadali šílenství. O rozum nakonec přijde sám horlivec. Zjevně také nevěděl, co činí.

Ani dnes netáhne celý intelektuální a mediální svět proti alkoholu. Pozoruhodným příkladem je dánský film Chlast (Druk) z roku 2020. Scénář Thomase Vinterberga a Tobiase Lindholma vychází z teze norského psychiatra Finna Skårderuda, který s nadsázkou poznamenal, že člověk přichází na svět s alkoholovým deficitem. Teprve po první sklence se prý stává tím, kým skutečně je. Film získal Oscara za nejlepší cizojazyčný film, ale kritika ho kvůli zlehčování alkoholismu neminula.

V Chlastu se skupina vyhořelých učitelů rozhodne ověřit Skårderudovu hypotézu: hodlají si udržovat hladinu alkoholu na úrovni půl promile po celý den. Zázraky na sebe nenechají dlouho čekat. Učitelé dokážou znovu inspirovat své žáky, vracejí se s elánem do rodinného života, skomírající manželství se probouzí. Zanedlouho se experiment samozřejmě vymkne kontrole. Muži začnou dávky zvyšovat a jeden propadne závislosti. Divák se s ním setkává naposledy, když spolu s flaškou i psem vyplouvá na otevřené moře. Na pohřbu se zbylí přátelé rozhodnou experiment ukončit. Anebo ne?

Přinejmenším jeden z učitelů není přesvědčen o marnosti podniku. Svému oblíbenému studentovi, chorobnému trémistovi, proto před maturitou podá flašku. Jeden lok může zabrat, domlouvá roztřesenému chlapci. Má pravdu. Student s přehledem odpovídá i na otázku týkající se Sørena Kierkegaarda a jeho notoricky složitého spisu. „Můžete shrnout hlavní tezi Pojmu úzkosti?“ ptá se komise. „Člověk musí přijmout sám sebe jako chybujícího. Teprve potom je schopen milovat druhé – a život,“ zakončí chlapec svůj působivý výklad.

Film se nakonec nevydá cestou laciné morality a alkoholu ponechává nejednoznačnost. To je osvěžující v míře, v níž máme sklon zvláště nejpozoruhodnější a také nejprovokativnější položky života zplošťovat na halasné „ano“, nebo znechucené „ne“. Život tím spolehlivě uspáváme. Navíc to ještě vyžadujeme po druhých: ať i oni skandují, jestli ano, jestli ne.

Tradičně se mělo za to, že myšlení je schopnost rozpoznávat v jedné věci více vrstev. A také se mělo za to, že alkohol může být i při myšlení nápomocný. Ostatně slovo symposion, titul Platonova dialogu i označení pro společné rokování, původně znamená „společné pití“. Možná právě ono lehké „rozpití“ v obou smyslech slova umožňuje vidět lidi i věci méně ostře, což paradoxně může být občas i způsob, jak se přiblížit pravdě. Že nám za to zdraví nepoděkuje? Možná. Ale možná platí, že „hlavně zdraví“ také neplatí absolutně.