TikTok a Tourettův syndrom? Pandemie ukázala, že i neurologické symptomy se mohou šířit jako kulturní trend. Odborníci popsali fenomén „TikTok tiků“: zejména dospívající dívky začaly po sledování videí na TikToku napodobovat projevy Tourettova syndromu, aniž by tímto vrozeným onemocněním trpěly. Tourettův syndrom se přitom obvykle projevuje už v raném dětství. V těchto případech se však tiky staly spíše jazykem, jímž mladí lidé vyjadřovali stres, izolaci či nejistotu.

Socioložka Laura Wiesböcková tento fenomén označuje pojmem „digitální diagnózy“. Ve stejnojmenné knize, která je jedním z nominovaných titulů na německou filozofickou cenu Tractatus, sleduje, jak se v online prostředí diagnózy zbavují stigmatu a někdy se dokonce proměňují v objekty obdivu či domnělý zdroj síly. Problém „digitálních diagnóz“ je však širší. Digitální prostředí nás vede k různým formám sebediagnostikace: k lékaři se mnozí již dostavují s hotovou diagnózou, kterou má odborník pouze potvrdit.

Proč však lidé mají zájem na stvrzení diagnózy, kterou si sami – a podle lékařů mnohdy mylně – přisoudili? Jedním z důvodů, které autorka sleduje, je, že poskytuje společensky přijatelný rámec pro to, co bychom jinak my sami či naše okolí mohli chápat jako osobní selhání. V této souvislosti autorka upozorňuje, že z čistě sociologického hlediska je pozoruhodné, že o diagnózy „usilují“ obzvlášť ženy.

Echo 24

TikTok tiky: když se diagnózy šíří jako virál

Odkaz na RSS feed zkopírován.

0.5x 0.75x 1x 1.25x 1.5x 1.75x 2x

0:00 0:00

Stáhnout MP3

Digitální svět však jen zintenzivnil fenomén diskutovaný dlouho. Podle amerického psychiatra Allena Francese, autora již více než dvacet let staré knihy Saving Normal, lze o sklonu patologizovat osobnosti hovořit přinejmenším od nultých let. Zvláště naše „neefektivní“ a otravné vlastnosti prohlašujeme – často s podporou okolí – za příznak nemoci. Ale proč bychom se k nim nemohli prostě přihlásit jako k součástí naší osobnosti? Podle Francese nepatřičným zájmem o psychiatrické diagnózy deformujeme porozumění sobě samým a – jak nyní zdůrazňuje i Wiesböcková – přispíváme k ochuzení společnosti, z níž mizí pluralita.

Kapitoly:

I. Nemoc jazykem úzkosti [úvod až 33:00]

II. Touha po nemoci: hypochondrie v digitálním věku [33:00 až 51:30]

III. Od prevence k virálním trendům [51:30 až 57:00]

IV. Kultura traumatu a její slepé skvrny [57:00 až 1:13:50]

V. Filosofie normality v éře digitálních diagnóz [1:13:50 až konec]

Bibliografie:

Caroline Crampton, A Body Made of Glass: A History of Hypochondria, London: Granta Publications, 2024.

Allen Frances, Saving Normal: An Insider’s Revolt against Out-of-Control Psychiatric Diagnosis, DSM-5, Big Pharma, and the Medicalization of Ordinary Life. New York: William Morrow, 2013.

Chaelin Kyung Ra, Junhan Cho et al., Association of Digital Media Use With Subsequent Symptoms of Attention-Deficit/Hyperactivity Disorder Among Adolescents, in: JAMA, 320, 3, 2018, str. 255–263.

Tamara Pringsheim, Davide Martino, Rapid onset of functional tic-like behaviours in young adults during the COVID-19 pandemic, in: European Journal of Neurology, 28, 11, 2021, str. 3805–3808.

Laura Wiesböck, Digitale Diagnosen: Psychische Gesundheit als Social-Media-Trend, Wien: Zsolnay, 2025.