„Slovo demokracie nemohu vystát,“ pronesl nedávno nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke. Rozhovor vysílaný v rakouské televizi měl ohlas. Není divu – demokracie je poslední svatostánek, na kterém v západním světě panuje společenská shoda. O to zajímavější byly mediální žně kolem volby nového papeže. Odkud se brala ta fascinace? Vždyť papež je absolutní vládce – přímo uprostřed Evropy, která se jinak zaklíná demokracií. A církev? Ztělesňuje něco, co má nestydatě absolutistický nárok a nestrpí diskusi. Říká se tomu pravda.

Demokracie a církev – téměř protipóly. A přece je cosi spojuje. Ani jedna z nich nemá pro své základy data. Skutečně se Bůh stal člověkem? Nevíme; věříme, tedy někteří. Stejně jako věříme tomu, že jsme si rovni a každému náleží důstojnost. Kde jsou pro taková tvrzení studie? Nemáme data, zato příběh. A právě ten samý příběh, z něhož žije církev, byl po staletí i tichým základem demokracie. Bojíme se populistů, kteří prý ničí demokracii; možná bychom se měli bát víc o to, že z naší kultury i vědomí vyprchává křesťanství, její dvojče.

Nic z řečeného není originální. Jde o rozvinutí klasického paradoxu formulovaného německým právním filozofem Ernstem-Wolfgangem Böckenfördem. „Svobodný, sekulární stát žije z předpokladů, které sám nemůže zaručit,“ zní ta vděčná formule. Říká se zde, že stát může vnějškově koordinovat občany, ale nemá jak vládnout nad jejich nitrem. Postoj nezbytný pro demokracii vyrůstá z kultury, která demokracii předchází, a demokracie tak žije z něčeho jiného než z demokracie.

Tím „něčím jiným“ může být třeba ta instituce, která trvá na pravdě. Takovým demokraticky nezaručitelným předpokladem je rovnost lidí a fakt, že jsou nadáni důstojností a svobodou. Tyto ideje se postupně utvářely v křesťanské tradici, rozvíjeny nejen teologií a filozofií, ale i krizemi a selháními církve – a snahami o jejich nápravu, často marnými. Ve své monumentální knize Sekulární věk na to upozorňuje kanadský filozof Charles Taylor: individualismus se rodí z víry, že člověk má vztah k Bohu nezávisle na své skupině, věří jako jedinec a ze sebe sama. Je to monoteistický vynález, dále rozvíjený křesťanskými teology. Taylor zdůrazňuje zvlášť svatého Augustina, který do teologie otiskl své životní tápání, chyby, „neklidné srdce“, jak píše ve Vyznáních, občas nazývaných první autobiografií vůbec. Neklidné srdce působí problémy. Ale přesahuje společnost – a právě tím je také nedostižné, tajuplné. Odtud plyne lidská důstojnost a demokracie nestojí na ničem menším než na smyslu pro neklidné srdce.

Ani víra, ani odpor – jen ticho

Co je v poslední době nové, je poznání, že důvěra v biblický příběh se rozpadá. Ne však v tom smyslu, že by masově přibývali ateisté. Ateismus je důstojný protivník víry, často hluboce obeznámený s jejím obsahem, někdy dokonce víře prospěšný. Co se však podle mnoha autorů šíří tišeji, ale vytrvaleji, je náboženská lhostejnost – fenomén označovaný jako apateismus. Lidé nechápou, k čemu je víra. Nevidí smysl rituálů, nerozumějí liturgii, nepociťují potřebu klást si otázky, na které by víra mohla odpovědět.

Tento jev podrobně analyzoval německý římskokatolický kněz a teolog Jan Loffeld ve své knize Když Bůh nikomu nechybí (do češtiny ji přeložil katolický kněz a spisovatel Zdeněk Jančařík). Loffeld varuje, abychom apateismus neinterpretovali s povrchním optimismem. V duchu tohoto optimismu si církevní představitelé nebo sociologové často povzdechnou, že církve ztratily kontakt s realitou, nemluví jazykem dneška a jejich duchovní nemají lidem co říct. Jenže podle dostupných studií situace není tak jednoznačná. Ano, zejména v Německu lidé církev ve velkém opouštěli po sexuálních skandálech. Rekordní byl rok 2022, kdy z katolické církve vystoupilo víc než půl milionu Němců. Mnozí byli zajisté zklamáni i z jiných důvodů, třeba jim církev připadala zastaralá. Co je na tomto scénáři optimistické? Má řešení. Církev by na sobě mohla pracovat a věřící by se vrátili. Ale kvalitativní výzkumy ukazují, že odcházejí i lidé, kteří o církvi mluví pozitivně – třeba jako o instituci, která jim v těžkých chvílích pomohla. Mnohdy si nestěžují vůbec na nic. Ale právě ani na nepřítomnost Boha ve svém životě. Nenacházejí pro něj místo.

Pojem apateismus je poměrně nový, pochází z roku 2003, kdy jej zřejmě poprvé užil americký novinář Jonathan Rauch v eseji Let It Be: Three Cheers for Apatheisms sepsaném pro web The Atlantic. O tom, že sekularizace může způsobit náboženskou lhostejnost, se však debatovalo dávno předtím – a nejen debatovalo. Už od druhé světové války byly v západní Evropě projevy sekularizace zřetelné. Současně ale zaznívaly hlasy, které obavy relativizovaly. Například německý sociolog Niklas Luhmann zastával názor, že teprve v sekularizované společnosti se může víra skutečně rozvinout – církev už nebude muset spravovat společnost jako v předmoderní době a bude se moci soustředit na péči o duši a ducha.

Čirá spekulace to nebyla. Především náboženskost Spojených států se zdála dokazovat, že modernita a sekularizace nemusejí vést k náboženské apatii. Naopak se dlouho mělo za to, že kapitalismus náboženství prospívá: církve se začaly chovat jako firmy, které musejí pečovat o své zákazníky, aby jim neutekli ke konkurenci. Tento pohled však narušila publikace podobná Loffeldově – tentokrát zaměřená na Spojené státy. Jde o knihu Why Religion Went Obsolete / The Demise of Traditional Faith in America od amerického sociologa Christiana Smithe. Hovoří nejen o apatii, ale rovněž o náboženské negramotnosti, zvlášť mezi mileniály a generací X, tedy lidmi narozenými mezi lety 1965 a 1996. Zástupci těchto generací při otázkách směřujících k víře mnohdy vůbec netuší, o co by výzkumníkovi asi tak mohlo jít.

Smith však upozorňuje na jedno východisko, které podle Loffelda představuje spíš iluzi – a které je známé i z českých debat. Podle této úvahy lidé nejsou nevěřící, ateističtí ani lhostejní; jejich duchovnost se pouze proměňuje. Stačí se prý podívat na plné regály spirituální literatury v knihkupectví. To přece někdo musí číst. A jistě se v těchto knihách otvírají otázky aspoň vzdáleně podobné těm, které si tradičně kladli křesťané. Mnozí zároveň dodávají: Náboženství – spojené s institucí, organizací, tedy i s pravidly – je možná zbytné, zato duchovnost je něčím jiným, nezávislým na náboženství.

Lze tedy říci, že duchovnost, smysl pro sebepřekročení, je člověku vlastní – možná je dokonce součástí každodennosti. Překračujeme se i tehdy, když nás strhne hlučný dav oslavující fotbalové vítězství, když se necháme pohltit divadelní hrou, když se zamilujeme nebo se staráme o umírajícího rodiče. Stopy transcendence spatřují někteří myslitelé v těchto událostech proto, že se zde odpoutáváme od sebe a přivracíme k druhým. Nechat se pohltit tancem, hrou nebo společnou činností je také jádrem rituálů, které nás spojují nejen s druhými, ale i s minulostí, s jinými historickými časy. Jde tedy o spojení napříč dějinami, o přesah, který překonává každodenní ego, je lhostejný k politice dnešního dne i k aktuálním ideovým rámcům.

Loffeld však neklade tyto formy sebepřesahu na stejnou úroveň s křesťanskou transcendencí. Křesťanské církve nabízejí víc než jen zkušenost s rituálem nebo kontinuitou. Nabízejí hlubší formu transcendence – tu, o níž psal svatý Augustin. I on se zpočátku snažil překračovat sám sebe jen „světsky“ a svépomocně: vzdělával se, usiloval o osobní rozvoj, pracoval na sobě – než pochopil, že to nestačí, že v těchto světských sebepřesazích se toho podstatného ani nedotkneme. Nepotřebujeme učitele; potřebujme spasitele.

Učitel, nebo spasitel – to je, oč tu běží. Tento rozdíl však lze vyjádřit i bez teologického slovníku. Regály knihkupectví dnes nabízejí formy nikoli úniku ze světa, ale hlubší integrace do jeho logiky. Učitelé slibují: Učiníme vás lepšími, abyste lépe obstáli – lépe se prodali, lépe milovali, lépe fungovali. I spiritualita se stává nástrojem optimalizace. Kultivuje výkonného občana – takového, který o sebe pečuje, zpracovává svá traumata a je – slovy Sørena Kierkegaarda – opracovaný jak oblázek. Tahle duchovnost je ideologií systému; pozná se podle toho, že jejím těžištěm je kult vlastního já.

Není náhoda, že autobiografie svatého Augustina nese právě název Vyznání. Augustin nevypráví příběh o self-help, ale o sebeodevzdání. Jeho autobiografie je pokusem zasadit vlastní život do dějin stvoření – a tedy přiznat, že těžiště mého života netkví výlučně ani hlavně ve mně. Moderní autobiografie – či autofikce – si z té mystiky ponechaly ledacos: hloubku, intimitu, temnotu. Jen cíl se změnil. Z mystiky vztahu k Bohu se stala mystika vlastního já. A i od ní se čeká zázrak – nejčastěji terapeutický.

Křesťanství učí přehodnotit, co je úspěch, a připomíná člověku, že nepatří jen tomuto světu. Lépe než mnozí teologové to pochopil kritik křesťanství Jean-Jacques Rousseau. Ve svém zásadním díle O společenské smlouvě (1762) tvrdí, že křesťanství není vhodným základem státu. Nevolá však po odstranění náboženství – naopak: navrhuje koncept občanského náboženství, které posvěcuje společenské hodnoty, slavnosti a instituce. Takový kult sjednocuje. Zato křesťanství podle něho dělá z člověka občana dvou sfér – světské i božské. Křesťan je rozkročený, jeho loajalita rozdvojená. Je to partner labilní, stále na odchodu. Jak chcete na takových lidech postavit stát?

Jednou nohou jinde

Jenže právě tato labilita je tím, co z člověka činí demokrata. A dokonce tvoří základ jeho důstojnosti. Jde o pozoruhodnou lidskou vlastnost, která bývá spojována s monoteistickým dědictvím: každý člověk je obrazem božím – bez ohledu na to, zda je chudý, či bohatý, nemocný, nebo zdravý, starý, nebo mladý. Důstojnost si zaslouží dokonce i ten, kdo se dopustil něčeho hanebného. Je zkrátka vyňata ze systému zásluh. Nezáleží na tom, jak „fungujete“. Všichni jsme boží synové a dcery a jako takovým nám náleží respekt.

Německo si tuto převratnou antisystémovou myšlenku po druhé světové válce vetkalo do své ústavy, a to i s výslovným odkazem na Boha. Nejde přitom o vyznání konkrétního náboženství. Ústava platí i pro ateisty. Spíš se tím poukazuje na to, že důstojnost musí být garantována někým, kdo stojí mimo jakýkoli systém, kdo jej radikálně přesahuje. Důstojnost člověka vyplývá z jeho statusu božího dítěte – a v tomto smyslu je nedotknutelný, neintegrovatelný do žádného systému. Vždy bude jednou nohu mimo.

Německá ústava se stala vzorem i pro tu českou. I pro ni je důstojnost stěžejní. Pozoruhodně vystoupil tento pojem do příběhu, který ve své knize Důstojnost (2024) mapuje novinář Petr Třešňák. Věra Musilová, mladá žena trpící mentálním postižením, zemřela v roce 2006 v síťovém lůžku, když se zadusila vlastními fekáliemi. Její matka se obrátila na soud. Žádala od léčebny omluvu a uznání, že se s její dcerou zacházelo nedůstojně. Rozsudek městského soudu překvapil – přinejmenším jazykem i kulturou jakoby netknut oněmi podmínkami, z nichž demokracie vychází. Soudkyně v něm uvedla, že někteří lidé mají důstojnost „v jiné úrovni“.

Důstojnost je obtížný pojem, stejně jako všechny ostatní, na nichž stojí západní kultura. Jejich složitost – a také to, jak zřídka jim skutečně dostojíme – však nepředstavuje důvod je zpochybňovat. Možná není přehnané říct, že křesťanský rámec vnášel do společností vědomí složitosti a problematičnosti života, spolu se schopností přiznat si porážku. Je to do jisté míry prosté konstatování faktu: Katolická církev, která trvá víc než dva tisíce let, myslí v jiné komplexitě než společnosti, které tu jsou ve srovnání s ní od včerejška. Rozpínavá je nejen v čase, ale i prostoru; neexistuje země bez katolického společenství. V tomto smyslu lze říct: Sama církev je živoucím vědomím složitosti.

Víra odkazuje nejen k něčemu nadpřirozenému, co přesahuje tento svět. Může odkazovat k něčemu, co přesahuje naši vlastní schopnost domýšlet základy toho, z čeho naše společnost vychází. Vezměme třeba pojem svobody. Na první pohled působí jednoduše: dělat si, co chci. Ale jak vlastně vím, co chci? Když následuji své pudy – je to svoboda? Jak do svobody zasahuje genetická výbava, výchova, prostředí? Nebylo by vlastně jednodušší člověku svobodu upřít? Nejspíš ano. Ale my jsme se rozhodli věřit, že svoboda má smysl. Bez této sázky bychom mohli zrušit třeba soudy. Dokonce jsme si vsadili na to, že jsme byli – jak znovu čteme v bibli – ke svobodě povoláni. Můžeme tuhle sázku prohrát? Samozřejmě. Vždyť ji prohráváme každý den. Nebo snad někdo věří, že svobodné jednání je běžné? Bohužel ano. Příliš často totiž zaměňujeme život ve svobodném systému s osobní svobodou.

Lze namítnout, že přehlížíme temnější stránky křesťanství, třeba sklon k fanatismu. Jenže co se fanatismu týče, politika na tom není o mnoho lépe. Naopak, zdá se, že právě do ní se dnes přesouvá sklon k myšlenkové uzavřenosti. Ani papežství neuniklo politické kazajce. S napětím se očekávalo, zda bude zvolen pokrokář, nebo konzervativec. Přitom by člověk řekl, že křesťanský pohled jde napříč takto narýsovanými liniemi.

Je křesťanství věcí pokroku? Ano, volali jedni. Kdo je v Kristu, je přece „nové stvoření“. V Listu Filipským (F 3,13) čteme: „... zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli...“ Nebo je naopak svou podstatou konzervativní, zakotveno ve vděčnosti za boží dar, který máme proto uchovávat? Také pro tento výklad najdeme oporu – vždyť co je konzervativnější, a přitom životaschopnější než katolická církev? „Nuže tedy, bratří, stůjte pevně a držte se toho učení, které jsme vám odevzdali, ať už slovem, nebo dopisem,“ čteme v Druhém listu Tesalonickým (2 Te 2,15).

Jenže dilema mezi pokrokem a konzervací nás může snadno odvést od toho podstatného. Křesťanství skutečně zdůrazňuje, že staré je činěno novým – a nejen Kristus činí staré novým. Každý může začít znovu, protože nikdo není vězněm minulosti. „Jistě, je hrozné chlastat. Ale nic nepřekoná tu velikost, tu důstojnost, kdy člověk znovu přestává chlastat,“ píše švýcarský filozof Peter Bieri. Možná je to podobné s hříchem: Ano, padáme. Ale ta schopnost litovat, ten další upřímně míněný pokus žít znovu bez hříchu…

Činíme-li se novými, proměňujeme se. Ale křesťanství nezbožšťuje samu změnu. Proměna se totiž děje v rámci, který zůstává stálý – v rytmu liturgického roku, v němž se znovu a znovu slaví totéž. Nedává smysl být napjatý, co si na letošní Velikonoce pro nás Bůh asi připravil za překvápko. Právě proto, že se nemusíme soustředit na povrchní novinky, můžeme se ponořit do proměny vnitřní. Zachováváme stejnost, abychom se mohli měnit.

Křesťanství navíc uchopuje člověka z napětí: musí stále usilovat o dobro, a přitom přijímat, že dobrý již je. Sám Bůh jej stvořil k obrazu svému. Z druhé strany je třeba i o milování usilovat. Láska není v biblickém pojetí prostá emoce; má svůj vlastní řád, jemuž je třeba se podrobit. Ale krom toho, že se i v lásce nadřeme, smíme věřit – máme věřit – , že jsme dobří. Rozhodně nemáme zapotřebí se neustále aktualizovat a optimalizovat jako nový počítačový systém, abychom tím lépe vyšli vstříc době. Takové poklonkování je v rozporu s důstojností.

Že je situace vždy složitější, že vždy může začínat něco nového, dosvědčuje i tento článek. Zatímco jsem načítala další a další publikace o tom, kterak na Západě umírá křesťanství, dostávaly se ke mně jiné zprávy. Ve Velké Británii možná započíná náboženské, přesněji katolické, znovuzrození, zvlášť mezi mladými muži, hlásí magazín The Economist. Od roku 2018 došlo v této skupině k nebývalému nárůstu zájmu o katolickou církev. V roce 2018 uváděla pouze čtyři procenta mladých lidí do pětadvaceti let, že pravidelně chodí do kostela; v roce 2024 to bylo již šestnáct procent. Poprvé za pět století by katolíci v Anglii a Walesu mohli převýšit počet protestantů. Britská publicistka Mary Harringtonová to potvrzuje na webu UnHerd: Statistiky mluví jasně, období nihilismu skončilo. Mladí prý už mají po krk dogmatického skepticismu.

Kde je pravda? Těžko říct. Anebo možná: lehko říct. Svět je nepostižitelný, nezbadatelný. Svou novostí nás vždy překvapí. V tom tkví jeho posvátnost. Vlastně nejen jeho. I ta naše.