Psal se rok 2018 a do letadla nastoupil pasažér s pávem. Muž trpěl fobií z létání a zvíře mu prý pomáhalo překonávat těžké chvíle. Když nevěřícný personál letiště v americkém Newarku zakročil s tím, že středně velký opeřenec nemůže absolvovat let, nevěřil svým uším ani pasažér: proč by jej nemohl doprovodit páv? Muž navíc tasil lékařské osvědčení, podle něhož mu zvíře skutečně umožňuje zvládat stres. Nemohl by bez něho létat. Stroj s pávem nakonec nevzlétl. Ale zástupci letecké společnosti se rozhodli směrnice vylepšit. Na zákaz středně velkých opeřenců skutečně nepomysleli. Jejich chyba.

Francouzský politolog Olivier Roy touto kuriozitou ilustruje to, co nazývá rozkladem kultury. Jev definuje přímočaře: nikdo si neví rady s ničím. Na jednu stranu je přece jasné, že s pávem se nelétá; na druhou stranu – fakt je to takový problém? Zvlášť když je ve hře lékařské osvědčení a ohromné úzkosti jednoho pasažéra? Nejde o lepší či horší odpovědi. Podle Roye o rozkladu kultury svědčí už samy otázky – nebo spíše fakt, že žánr „Ale proč vlastně ne?“ se stal běžnou formou života, ne jen nezávaznou hrou filozofických skeptiků.

A když jsme u těch skeptiků, ti se od našeho zpochybňování lišili právě tou nezávazností. Zpochybňovali všechno, ale v běžném životě byli konvenční. Možná je síla myšlení v tom, že ledacos lze chápat jako nadsázku, která sama nemusí být uvedena do života, protože si právě tím uchová svou moc. My jsme skeptici přízemnějšího ražení: vše zpochybníme a hned i zkusíme, a co více – máme dojem, že nám při těch pokusech musí společnost i asistovat, od lékařů po letištní personál. Možná by ani to nevadilo. Skutečná obtíž spočívá v tom, co z toho vyplynulo: kulturu rozloženou sebestředným zpochybňováním jsme „uzemnili“ sérií směrnic. Místo kulturního národa jsme se stali národem směrnicovým. A jak se nám v takovém světě žije?

Tak jak se holt žije na letišti. To je výstižným symbolem takového světa už proto, že proměnu kultury ve směrnici si mimo jiné vynutila globalizace. Kde se stýká tolik různých kultur – a to už dávno nejen na letištích –, je třeba situace zploštit. Tím vzniká „nemísto“, prostor, kde nikdo není doma, a proto je třeba hovořit jednoznačně. Tam, kde kdysi platil příklad, na který je třeba po svém navázat, dnes visí návod, jak na to.

Já jsem demokracie

Letištní situace není pouhou anekdotou. Ukazuje, jak vypadá svět, který místo na kulturnost spoléhá na směrnice. Dotýká se to i politiky – včetně té domácí, jak se ukázalo v poslední předvolební kampani. Koalice Spolu byla natolik heterogenním projektem, že nedokázala nabídnout obsahově konkrétní program. Utekla proto do abstrakce – k definicím základních pojmů. Zatímco na jedné straně sliboval Andrej Babiš levnější energie a hypotéky, na druhé se koalice ztotožňovala s demokracií a svobodou samou.

Stejně jako na letišti, kde jde především o bezpečí, občas i o život, není ani v předvolebním boji čas na nic. I koalice se proto dovolávala hrozeb k upevnění své pozice, a když už byly ty volby, sáhla i po poplašné zprávě ruských tanků v Praze. V takové atmosféře si nelze dovolit to, co je jinak neustále proklamováno: že demokracie je diskuse, přičemž platí, že taková diskuse předpokládá i svobodu mluvit cvičně, bez závazku. O vztahu Ukrajiny a Ruska se však smí mluvit jen v tezích, které lze snadno kontrolovat. Kdo se odchýlí, stává se v lepším případě odpůrcem demokracie, v horším kolaborantem.

Na tomto příkladu je patrná další vlastnost směrnicového světa: jeho bojovnost. A jestliže kdysi platívalo, že politika je pokračování války jinými prostředky, dnes to vypadá, jako by už leckdo ty „jiné prostředky“ nechtěl používat. Paradox je zřejmý: čím víc mluvíme o demokracii, tím méně demokraticky jednáme. Už se nehádáme o to, co budeme jíst a jestli si třeba můžeme dovolit i víno, ale o to, kdo vůbec smí sedět u stolu.

Mnozí polistopadoví politici, čeští i zahraniční, zleva i zprava, kdysi varovali před ohrožením demokracie byrokratizací, viděli v Evropské unii demokratický deficit a protestovali i proti politické korektnosti – tedy proti sadě norem přicházejících zvenčí, z onoho neutrálního nemísta. Dnes se stále častěji ozývá volání po ochraně demokracie skrze nové normy: tím, že jasně stanovíme, co se smí říkat, kdy z kritiky vzniká kolaborace nebo kde přesně končí negativní emoce a začíná trestuhodná nenávist. Směrnicový svět se uzavírá: obrana demokracie se stává procedurou.

Svatá prostoto!

Redefinují se i pojmy nejzákladnější – třeba muž a žena. I tyto kategorie procházejí deteritorializací, v tomto případě odpoutáním od těla. A i v této oblasti jsme bojovní – byť je v jistém smyslu dobojováno. Podle rozhodnutí Ústavního soudu má být od července 2025 možné v České republice úředně změnit pohlaví bez chirurgického zákroku i hormonální terapie. Z právního hlediska tak může být ženou i člověk s mužským tělem. Být ženou se přesunulo do sféry prožitku, subjektivního pocitu.

Tím jsme novým způsobem zakódovali rozlišení, které bývalo pro společnost základní. Učinili jsme to však nekulturně – čímž není míněno barbarsky, ale bez kulturního podloží, bez sdíleného porozumění, kdo je muž a kdo žena. Rozhodly soudy, nikoli společenská zkušenost či dialog.

To není příznakem kulturního posunu; podle Oliviera Roye to spíše vypadá, že je v sázce sama existence kultury. Svět jako by se rozpadal do naivního protikladu čirého těla či přírody na straně jedné a významu, který dodává směrnice, na straně druhé. Kultura, tedy život, který se odehrává mezi těmito póly, jako by zmizel. Tím zmizelo místo sdílených intuic, prostor, kde bylo možné se přít, ironizovat, hrát si, být nevážný. Kultura je z definice mnohoznačná, protože život nesnese jednoznačné směrnice a spoléhá na důvtip svých „uživatelů“.

Na tuto mnohoznačnost odkazovali i náboženští učenci. Proč náboženští? Protože náboženství bylo po staletí pevně spjato s konkrétní kulturou, v níž vždy nabývalo trochu jiné podoby. Ještě středověký arabský učenec Ibn al-Džazarí označil mnohoznačnost koránu za projev Boží milosti: uvalit jednoznačnost na bytost rozpolcenou mezi světským a posvátným by bylo lidské, ale nikoli hodné milosrdného Boha. Díky této mnohoznačnosti se víra mohla tvořivě vtělovat do velmi rozdílných kultur.

Tato otevřenost však v mnoha náboženských proudech končí v 19. století, kdy vznikají moderní fundamentalismy, jimž se zmíněná nejednoznačnost příčí. Víra podle nich nemá být vtělována do různých kultur různě, ale do všech stejně. To ovšem znamená ji zjednodušit: převést mnohohlasnost koránu na několik jasných dogmat. Není to projev šarlatánství, ale důslednost ducha doby. Jak ukázal německý arabista a islamolog Thomas Bauer ve své cenami ověnčené knize Die Kultur der Ambiguität (2011), moderní náboženští fundamentalisté se nechali inspirovat vědou své epochy, kterou ovládaly karteziánské ideály jasnosti a přesnosti. Vedeni tímto ideálem postupně vyvazovali víru z nejednoznačného prostředí kultury – a tím ji činili bojovnější, schopnou přímočařeji vést zápas s jinověrci.

Olivier Roy ve své knize La Sainte Ignorance (Svatá prostota, 2008) ukazuje, že podobná proměna dnes zasahuje i jiné náboženské tradice, které se vlévají do své globální, digitální podoby. Zploštění a zjednoznačnění je i zde nápadné. Své digitální fundamentalismy má křesťanství i buddhismus a bohatství náboženských tradic se tím smrskává do duchovního pahýlu. Bohové, vyhnaní ze svých domovů, se zabydleli v nekonečném prostoru sítí, kde už nešíří kulturu, mnohdy spíše strach – a především soubory jasných směrnic, tedy to, co Roy nazývá svatou prostotou.

Mezi pornografií a směrnicí

Náboženství v nějakém smyslu kulturu předchází, a tak možná není náhoda, že právě ono prošlo jako první směrnicovým zploštěním. Stejný osud však potkal i žitý kulturní prostor mezi lidmi, který se proměnil ve vyčerpávající sprint mezi vlaječkami a tezemi, které je třeba neustále opakovat, bránit a vymáhat.

Směrnicím neunikla ani intimita, kdysi považovaná i v totalitních režimech za poslední svobodný prostor. I ta byla přeznačena – pornografií, která je distribuována globálně stejně jako módní trendy. Problém je, že právě skrze pornografii jsou dnes mnozí mladí lidé, dokonce děti, uváděni do intimity. To, co dřív formovala kultura a její pravidla – třeba gesta galantnosti –, je dnes nahrazeno syrovou vizí sexuality, kódovanou jen pornograficky. Rozdíl mezi pornografií a kulturou je přitom prostý: kultura nenabízí jen sex, ale i způsoby, jak se pohlaví k sobě vztahují.

Pro Oliviera Roye znamená zánik kultury i to, že v takovém zploštělém světě vládnou čisté biologické pudy. Ne že by kultura nevykazovala mnoho chyb, mnoho nerovností. Ale obě pohlaví svým způsobem chránila. Místo toho, abychom nerovná pravidla galantnosti proměňovali zevnitř, odmítli jsme je šmahem jako patriarchální. Kulturu jsme však narychlo vytvořit nedokázali, a mnohdy tak vládne něco mezi nekulturní brutalitou a groteskou. O tom prvním svědčí třeba různé podoby digitálního zneužívání žen, vytváření skrytých nahrávek a jejich zveřejňování; o druhém zoufalá snaha vrátit do hry důvěru pomocí – skutečně existujících – digitálních aplikací pro sexuální „konsent“. Partneři si v nich zaklikávají svůj souhlas s praktikami, jako by šlo o souhlas se zpracováním osobních údajů.

Mezitím se říše norem rozrůstá do skutečného impéria. V době, kdy vzniká tento esej, se v Evropské unii jedná o tom, že masové náhražky nesmějí být označovány jako burgery, řízky či klobásy. Jen ať je na mase napsáno, že je to maso, a na rostlině, že je to rostlina. Svatá prostoto.