Jeden muž shodí malé dítě do vody, aby se utopilo, a druhý pro něj skočí, aby ho zachránil. Proč jeden udělal to a druhý ono? Zhruba před sto lety pokládal tuto otázku filozof Karl Popper svým přátelům, kteří byli zastánci psychologických teorií, jež byly v té době velice módní, konkrétně šlo o Freudovu psychoanalýzu a individuální psychologii Alfreda Adlera. Popper si začal všímat, že jakkoliv už rozličné a protichůdné jevy předloží, podporovatelé jednotlivých tezí vždy najdou nějaký důmyslný způsob, jak vysvětlení našroubovat přesně tak, aby to konvenovalo s protežovanou teorií.

Freudián vysvětloval zlotřilý pokus o utopení dítěte jako následek Oidipova komplexu, který se projevil represí, jež v daný okamžik vyhřezla násilím. Zachránce, který skočil do vody, aby dítěti pomohl, komplexem trpěl též, ale v jeho případě represi dokázal přetavit skrze sublimační proces do společensky přijatelného chování, pročež se zachoval chvályhodným způsobem.

Poppera ono neustálé potvrzování nesmírně frustrovalo a všímal si tohoto sklonu mimo jiné i u marxismu a dalších hojně diskutovaných myšlenkových směrů. Nemohl také nevidět obrovský rozdíl mezi těmito tezemi a čerstvě uvedenou Einsteinovou teorií relativity, která na rozdíl od nich předkládala konkrétní předpověď svých důsledků, a mohla proto být vyvrácena měřenými jevy na světě, pokud by se ukázala jako neplatná.

„Působivé je [u Einsteina] riziko, které s sebou předpověď nese. Pokud pozorování ukáže, že předpovězený účinek zcela chybí, pak je teorie jednoduše vyvrácena. To je zcela odlišná situace od té, kterou jsem popisoval dříve, kde jsou dané teorie slučitelné s nejrozmanitějším lidským chováním a je prakticky nemožné popsat jakékoliv chování, které by nemohlo být vydáváno za potvrzení těchto teorií,“ napsal Popper. Kritérium vyvratitelnosti neboli falzifikovatelnosti následně předložil jako hraniční linii, jež odděluje vědecké a pseudovědecké teorie. Neexistuje-li situace, jež by vaši teorii dokázala vyvrátit, pak jde o pseudovědu.

Vzpomněl jsem si na tuto epizodu z dějin psychologie, když jsem se v neděli díval na epizodu Reportérů ČT, která se věnovala vlivu dezinformací a ruské propagandy na sněmovní volby. V pořadu se objevila názorově jednolitá sestava „expertů“ na boj proti informačním hrozbám, již byli všichni v zásadě zajedno v tom, že jde o velice vážný a nebezpečný problém, který ohrožuje demokracii. Jak už mnohokrát v uplynulých několika letech, opět jsme se dozvěděli o existenci podivných webů a falešných účtů na sociálních sítích, mohli jsme sledovat jakéhosi zmateného účastníka protivládní demonstrace s českou vlajkou, jak plácá nějaké nesmysly – ten figuroval jako exemplář člověka postiženého hrozbou –, a byli jsme od odborníků poučeni, že český stát v tomto ohledu zaspal a nedělá dost, aby proti zhoubnému dezinformačnímu vlivu bojoval.

Naléhavý apel reportáže ovšem poněkud kazily výsledky voleb, kde koneckonců, i slovy moderátorky, „rozhodnutí voličů přineslo největší zklamání u stran, které proruská mediální scéna nejvíce podporovala“ – hnutí Stačilo! a SPD pohořela, a to „navzdory mimořádnému úsilí celé dezinformační scény, včetně falešných účtů na sociálních sítích“, uvedla Aneta Snopová. Bylo zvláštní sledovat, že nikoho v pořadu nenapadlo zvážit nabízející se vysvětlení, a to, že vliv ruských dezinformací je u nás přeceňovaný a nemá zdaleka takovou sílu, jakou mu mnozí přisuzují.

V Česku by se jistě našli i odborníci, kteří nepropadli dezinformační panice a zastávají střízlivější přístup, ovšem těch se diváci nedočkali a navzdory očividně protichůdné zpětné vazbě, kterou volby přinesly, jsme se na závěr opět dozvěděli, že „podle tajných služeb a odborníků jsou jedním ze zásadních nebezpečí propaganda a dezinformace, které dominují na internetu a sociálních sítích“. Teze byla potvrzena.

Tento potvrzovací leitmotiv můžeme pozorovat již delší dobu. Výrazně se projevil například v létě 2023, kdy iRozhlas vydal výsledky šetření s názvem Společnost nedůvěry, které zjišťovalo, jak moc česká veřejnost věří různým konspiračním teoriím a dezinformačním narativům. Tehdy jsme byli na vrcholu paniky ohledně vlivu Ruska a téměř denně jsme byli informováni o síle jeho hybridního působení. Šetření se mimo jiné ptalo na to, jak moc Češi souhlasí s tímto tvrzením: „Západní civilizace je zkažená, naopak Rusko zachraňuje tradiční hodnoty a rodinu.“ Ukázalo se, že – přes pesimistická očekávání – u nás s tvrzením souhlasí méně než 5 procent lidí a naprostá většina národa výrok rezolutně odmítá.

Když se začaly hromadit podobné výsledky u jiných průzkumů veřejného mínění, bojovníci proti dezinformacím se drželi svého, ale začali zdůrazňovat, že nemusí jít o přímé přesvědčování o ruských narativech, ale o měkčí působení, například podemílání důvěry, navození apatie k demokratickému procesu a podobně. Zaměření se přesunulo, aby se teze mohla opět potvrdit.

Nejde mimochodem pouze o český nešvar. Boj s dezinformacemi se potýká s problémy i jinde. Loni v lednu například vydalo Světové ekonomické fórum report o globálních hrozbách, kde odborníci z Davosu vyhodnotili jako největší nebezpečí právě dezinformace, specificky jejich vliv na volební proces, neboť v roce 2024 proběhlo nebývalé množství voleb – hlasovat šlo podle OSN 3,7 miliardy lidí v 72 zemích světa. Rok se s rokem sešel, ale žádný výrazný zásah do voleb neproběhl, a ačkoliv letošní report dezinformace jako hrozbu zmiňuje i nadále, slovo „volby“ již neskloňuje – tentokrát jde o širší vliv dezinformací na duševní zdraví a propojení jevu s umělou inteligencí.

Stálo by to za to, zeptat se po Popperově vzoru, zda existuje vůbec nějaká situace, která by dokázala přesvědčit bojovníky proti dezinformacím o tom, že se mýlí, a která by nevedla pouze k dalšímu potvrzování jejich nevyvratitelné teze. Výsledky sněmovních voleb ostatně mohly zafungovat jako poměrně účinný podnět k reflexi –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a o to překvapivější je, že se potvrzovalo už den poté, v neděli u Reportérů ČT. Snad je příliš ambiciózní chtít změnu postoje od těch, kdo do teze investovali celé roky a komu na její platnosti mnohdy stojí i živobytí. Pro ostatní z nás je to však moment k zamyšlení se nad tím, zda chceme brát vážně tvrzení, která se fakticky nedají vyvrátit a jsou spíše projevem víry než vědy.